Jiří Baťa
Pokud platí to, co politici „uplácali“ jako podklad k zákonu o církevních restitucích, pak jeden z hlavních bodů je, že nárok na „vrácení“ majetků církvi (toto „vrácení“ hodně připomíná stejně lživé „vyhnání“ Němců) mají církve a náboženské subjekty, které mohou věrohodně prokázat, že na něj mají nárok a že jim byl tento majetek zabrán v období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Ovšem nebyli by to ani čeští (vesměs pravicoví) politici, aby tolik „ublížené a poškozené“ církvi nevyšli vstříc subjektům, kterým nebylo nic zabaveno ani zestátněno, ale také těm církvím či náboženským společnostem, které v době (od r. 1948 do r. 1990) neexistovaly, nebo vznikly až po r. 1989 (např. Apoštolská církev, dnes údajně se 7 318 členy).
Přijetí zákona o církevních restitucích se jak ve veřejnosti tak i odborných kruzích střetl s ostrou kritikou a nemalými výhradami některých ustanovení a podmínek, jež zákon obsahuje. Např., že podle výsledků ČSÚ se požadované majetky církví k navrácení ukazují jako značně nadhodnocené. Další kritikou bylo konstatování, že u některých církví může dojít až k absurdně vysokým náhradám a to až desítky tisíc Kč na každého člena církve. Takovým případem by mohla být Náboženská společnost českých unitářů 155 členů, náhrada ve výši 40 milionů, nárok 232 tisíc Kč na člena, ale stejně tak i u dalších subjektů, např. Jednota bratrská – 2156 členů, náhrada 600 mil. Kč, nárok 278 tisíc Kč na člena, Evangelická církev metodistická – 1952 členů, náhrada 370 milionů, nárok 189 tis. Kč na člena a pod.)
Samostatnou kapitolou je však římskokatolická církev, která z celkového objemu náhrad 59 miliard, obdrží celých 80 % tedy 47,2 miliardy Kč. To by ještě nebylo to nejpodstatnější, mnohem důležitější je skutečnost, že přes dlouhodobé volání veřejnosti, nebyla v rámci přijetí zákona o církevních restitucích opět (zdárně pro církve) pozitivně vyřešena odluka církve od státu! Protože však stát vrátí 56 % majetku naturálně, bude první 3 roky (2013-2016) nadále přispívat ze státního rozpočtu na mzdy duchovních a administrativy těchto církví plnou částkou jako doposud, tedy 1,5 mld. korun ročně (většina těchto peněz jde na platy duchovních, pouze 6,5 % na provozní náklady a opravy církevního majetku. Od 4. roku (2017) se má částka každoročně snížit o 5% (tj. o 75 mil. Kč první rok, 71,25 mil. Kč druhý rok, 67,68 mil. Kč třetí rok atd. ).
To znamená, že autorům zákona o církevních restitucích se (zcela jistě bez vedlejších úmyslů a nedej bože nějakých požitků) podařilo oddálit tolik potřebnou úplnou majetkovou odluku mezi církvemi a státem v Česku, ke které dojde až v roce 2030, tedy po 17 letech. Proč asi, nechť si čtenář odpoví sám, ale „opravdu nic nečestného“ v tom nehledejte!!! Navíc vyplácení ročních náhrad za nevydané nemovitosti skončí až v roce 2043, tedy po dlouhých 30 letech (zřejmě si vzali vzor ze stejně dlouho trvající 30ti leté války). K tomu je samozřejmě zapotřebí také připočítat bonus podle míry a výše inflace. Podle předběžných výpočtů a prognóz by tak celkový objem finančních prostředků se započtením predikovaného vývoje inflace v Česku do roku 2043 mohl pro církve znamenat přísun celkem 96 mld. korun, tedy cca o 21 mld korun více, než je vypočítaný celkový objem restitucí. A to není vůbec málo.
Za pozornost stojí především kritizovaná výše nároků na náhradu za nevrácený majetek, které jsou v přepočtu na jednotlivého člena nepřiměřeně vysoké, stejně jako skutečnost, že jsou vypláceny finanční prostředky i těm náboženský subjektům, které v inkriminovaném období neexistovaly (např. Apoštolská církev) nebo jim žádné majetky nebyly zabaveny. Jak tvůrcům zákona, jeho schvalovatelům, ale vlastně i stávajícím pravicovým politikům nevadí, že jsou tím porušována lidská práva v případě nespravedlivého, nakládání a přerozdělování majetku ve vlastnictví státu, ale i neoprávněné zvýhodňování náboženských subjektů na úkor státu, na jehož majetku mají svůj významný podíl i občané ČR, že došlo a nadále dochází k poškozování občanů České republiky, s jejichž majetkem je zcela protiprávně nakládáno. Co víc, žádný politický nebo státní orgán se proti tomuto bezpráví nebrání.
Skutečnost, že i Ústavní soud vyslovil s církevními restitucemi souhlas (žel rozdílem jednoho jediného hlasu 7:6) neznamená, že neexistuje jiná možnost se domoci práva občanů, kterým jsou protiprávně odebírány státní finanční prostředky, na kterých se svými daněmi od r. 1948 do dnešních dnů podíleli. Nápravu v těchto záležitostech sice slibovala ústy předsedy B. Sobotky sama ČSSD ve svém volebním programu, ale jak skutečnosti nasvědčují, zůstalo jako vždy jen u velkohubých slov. Titulek článku tedy plně vystihuje podstatu církevních restitucí jako velkorysé církevní loupeže majetku občanů ČR za vydatné asistence politiků.
Nová republika
29. 12. 2016