Vědci proti strachu a lhostejnosti
Brzy uplyne rok od neslavné výzvy, v níž se skupina akademiků a vědců vydělila z ostatní společnosti, aby jako „lepší lidé“ poučili ty ostatní, jak se mají chovat. Tato skupina byla znepokojena prudkým nárůstem xenofobie ve společnosti. Je pravda, že po této výzvě již neštěkne ani pes, ale přesto bychom se u příležitosti jejího výročí mohli zamyslet.
Naši vědci mají samozřejmě právo projevit své názory, ale nikdo už jim nedává právo vnucovat je ostatním jenom proto, že každý má několik titulů před jménem i za jménem, což jim podle jejich názorů dává „patent na rozum“. Mnozí z nich právě díky tomu, že bádají ve svých oborech, což je jistě velmi záslužné, jsou však v běžném životě často mimo realitu. Bývají zavření ve svých skleníkových akademických prostředích a často vůbec neví, co se děje venku. Jinak by se ani nemohli pod takovou výzvu podepsat. Chtějí se postavit nebo bojovat proti podle jejich názorů xenofobní společnosti, ale nevidí nebo možná ani nechtějí vidět příčiny, proč tomu tak je. Nevidí příčiny, proč dochází k migraci, neptají se po tom, kdo a proč celou akci rozpoutal, neděsí je neschopnost a nečinnost bruselských byrokratů celou záležitost řešit. Vadí jim, že „muslimové jsou házeni do jednoho pytle s teroristy“, ale jak chtějí rozlišit mezi muslimy, kdo je terorista a kdo ne? Vadí jim, že „o migrantech, lidských bytostech, se píše, jako by šlo o škodnou zvěř či parazity valící se do naší vlasti, aby vysávali sociální systém nebo rovnou vraždili a znásilňovali.“
Jenomže během roku, který uplynul od této výzvy, máme víc než dost příkladů z evropských států o vysávání sociálního systému, krádeží a neplacení v obchodech, znásilňování dětí i žen, vraždění domorodého obyvatelstva pomocí sebevražedných atentátů. Copak to naši vědci nevidí?
Na druhé straně jim vůbec nevadí, že jiné lidské bytosti, jejich spoluobčané, například opuštěné matky s dětmi nebo osamocení důchodci mají problémy hlavně s bydlením. Normální byty jsou pro tyto lidi s malými příjmy nedostupné a sociální byty často nedostanou, protože ty se musí chystat pro migranty. Jenomže ti nad nimi ohrnují nos, jsou jim málo nóbl a raději odejdou do Německa, kde je to lepší, jak jsme byli svědky nedávno v Brně.
A co naši bezdomovci, kteří se do své nezáviděníhodné situace dostanou často ani ne svou vinou, osud těchto „lidských bytostí“ je nezajímá? Naši milí signatáři ze svých skleníkových prostředí nevidí ani to, že u nás jsou přeplněné ordinace psychologů a psychiatrů lidmi s těžkými depresemi, které občas končí sebevraždami, zaviněnými často těžkou sociální situací.
Proč naši signatáři napadají náš „holubičí národ“ z xenofobie, copak nevidí, že nikdo z našich lidí nemá nic proti spoustě Vietnamců, Ukrajinců či jiným cizincům, kteří se u nás začlenili, žijí zde a pracují a nikdo jim neubližuje. Ale vítat s otevřenou náručí cizince naprosto s jinou kulturou nebo spíše pro nás s nekulturou, jimž jejich náboženství velí, že mohou zabít každého, kdo se s jejich vírou neztotožňuje, je velmi nebezpečné! V této souvislosti je zajímavé, že naši milí signatáři jsou xenofilní pouze k muslimům, ale osud Vietnamců nebo Ukrajinců u nás je vůbec nezajímá.
Doufejme, že po roce zkušeností se mnohým z nich otevřely oči a ti prozřelí poznali, že není všechno zlato, co se třpytí a není cizinec jako cizinec!
Ludmila Jarošová, Brno