Ve stínu hákového kříže

Někdejší poslanec československého Národního shromáždění Rudolf Lodgman von Auen, který svého času zastupoval na půdě československého parlamentu Německou nacionální stranu (DNP) a který také tvrdil, že českoslovenští legionáři ukradli v Rusku „obrovské množství zlatého carského pokladu", předznamenal vlastně už v minulé kapitole nejenom další osudy naší země v příštích letech, ale také osudy našeho měnového zlata.

Dne 30. ledna 1933 se Adolf Hitler stává v Německu novým říšským kancléřem. Třiačtyřicetiletý rodák z hornorakouského městečka Braunau na řece Innu, svého času málo úspěšný výtvarník, kterého ještě 27. ledna 1933 říšský prezident Hindenburg pohrdavě nazval rakouským frajtrem, přijal tuto poctu, jak je patrné z rozsáhlé memoárové i jiné literatury, která se touto událostí zabývá, s neskrývaným nadšením. A nejenom on. Joseph Goebbels, v té době „pouze" vůdce berlínských nacionalistů, v rozhlasovém projevu ještě té noci řekl:

„Nedomnívám se, že boj je ukončen. Zítra ráno začneme s novou prací a s novým bojem. Jsme pevně přesvědčeni, že nadejde den, kdy v Německu nepovstane jen nacionálněsocialistické hnutí, ale celý národ. Kdy se tento národ rozpomene na své prahodnoty a nastoupí pochod do své budoucnosti. Plným právem je možno říci: Německo se probouzí!"

A Hitler, ještě před budovou říšského kancléřství, pronese památnou větu: „Již nikdy mne odtud nedostane žádná moc na světě!"

Zároveň s nástupem Adolfa Hitlera sílí také odpor německých obyvatel v československém pohraničí vůči Československu.

Po roce 1918 žilo v Československu přes tři miliony německých občanů, to je asi 23 procent z tehdejšího celkového počtu obyvatel. Z četných historických prací i ze vzpomínek pamětníků, jak u nás, tak i v Německu, je zjevné, že většina Němců se s novou republikou odmítala smířit. Je však třeba otevřeně říci, že příčiny tohoto stavu byly i na naší straně.

Podle Bořivoje Čelovského („Mnichovská dohoda 1938“) nastoupila v roce 1919 Praha ve své národnostní politice ne zrovna tu nejlepší cestu. Ústavu republiky schválil nezvolený parlament bez účasti sudetských Němců a jiných národnostních menšin. Byl to symptom a současně obrovská zátěž pro příští menšinovou politiku Prahy.

Dalo by se hovořit třeba o hospodářské krizi, která přinesla bídu také do pohraničních oblastí. A citelně zasáhla hlavně sudetské Němce, kteří to považovali za neschopnost československého státu řešit neutěšenou hospodářskou situaci.

Ovšem na druhou stranu měli sudetští Němci v ČSR plná menšinová práva. Chybělo jim však (Miloslav John, „Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938“) „dřívější nadřazené postavení". Zřizování českých menšinových škol a činnost českých spolků v oblastech, kde se cítili být pány, označovali za neslýchaný národnostní útlak, potlačování odvěkých německých práv a za násilnou čechizaci. Odvolávali se kvůli tomu dokonce až ke Společnosti národů v Ženevě...

V té době dominovala mezi sudetskými Němci Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNS-AP), kterou už v roce 1907 založil Rudolf Jung, v letech 11)20 až 1933 poslanec československého parlamentu.

V roce 1933 se další z čelných představitelů DNSAP Hans Krebs rozhodl společně s nejbližšími spolupracovníky stranu rozpustit. To bylo proto, že už předtím uzavřel, s požehnáním Adolfa Hitlera, který vyhrál v Německu volby a byl jmenován říšským kancléřem, dohodu s učitelem tělocviku v Aši Konrádem Henleinem. Ten totiž tři dny před oficiálním rozpuštěním DNSAP vydal známé prohlášení o založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty (Sudetendeutsche Heimatsfront). Dne 4. 4. 1935 změnilo toto hnutí název na Sudetendeutsche Partei (SdP).

Tato strana získá záhy ve volbách nečekaný úspěch. Dosáhla 1.249.497 hlasů, což je 67,2 procenta z celkového počtu německých hlasů v Československu. Strana tak získává křesla pro 44 poslanců a 26 senátorů.

Její tažení, jehož cílem bude nepokrytě proklamované rozbití Československa - dosažené mnichovskou dohodou v osmatřicátém roce -, může tedy začít...

V dalších letech poroste také aktivita ozbrojených oddílů sudetských Němců. Pokud si dnes, s odstupem času, vezmeme k ruce ověřené statistické údaje, zjistíme, že do 24. září 1938 uskutečnil freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor) na 300 vpádů z Německa na naše území, při nichž způsobil republice značné materiální škody a zavlekl na 2.000 našich občanů do nacistického Německa. Obranu Československa zaplatilo v téže době svými životy 110 vojáků a příslušníků Stráže obrany státu a dalších 50 jich bylo zraněno.

V  této nevyhlášené válce padlo (Český antifašismus a odboj, slovníková příručka) pak od září 1938 do 15. ledna 1939 při výkonu služby, v boji proti nacistům, ale i beckovským a horthyovským teroristům celkem 262 vojáků a příslušníků Stráže obrany státu a 315 mužů bylo raněno...

Ale vraťme se zpátky zhruba do poloviny třicátých let. Vedení tehdejší Národní banky československé si velmi dobře uvědomovalo narůstající nebezpečí ze strany hitlerovského Německa. Není divu, že právě v těchto letech rostly zásoby československého zlata deponovaného v zahraničí. Zejména ve Velké Británii.

A tak se bezprostředně před Mnichovem nacházelo v bankovních trezorech 96,6298 tuny československého zlata. (Jde o údaj Národní banky československé k 15. září 1938 — pozn. S. M.) Většina našeho zlata byla uložena v zahraničí, ve Velké Británii, ale například i ve Švýcarsku a Belgii. Tato místa považovali naši představitelé za nejbezpečnější. Jak se však v průběhu příštích let mělo ukázat, tak bezpečná místa, alespoň pro náš zlatý poklad, to zase nebyla...

Nejvíce zlatých rezerv mělo Československo uloženo - prostřednictvím Banky pro mezinárodní platby v Basileji - v londýnské Bank of England.

Pár slov o Bance pro mezinárodní platby. Tato banka (Bank for International Settlements - BIS) vznikla v lednu 1930. Jejím hlavním cílem bylo ulehčit mezinárodní transfery financí. Měla být, zcela nezávislá - aby se takzvaně odpolitizovaly pokračující platby válečných reparací a splácení půjček.

V březnu 2000 vyšel v Central Europe Review článek britského historika Martina D. Browna, který se zde zabýval osudy zlatého pokladu Československa. Zmínil se tu rovněž o postupném přemisťování československého zlata, v souvislosti s nacistickým nebezpečím, do zahraničí. Podle Browna to bylo také dáno „pochybnou vírou" Edvarda Beneše v nedotknutelnost mezinárodních institucí v meziválečném období, než jen samotnou spolehlivostí banky BIS. Podle Browna byla Benešova víra „pošetilá", protože, jak se posléze ukázalo, tyto mezinárodní instituce se „podřizují vůli velmocí, a nikoliv mezinárodnímu právu".

Mnichovská dohoda ze dne 29. září, kterou bez účasti Československa podepsali Adolf Hitler, Benito Mussolini, Arthur Neville Chamberlain a Edouard Daladier znamenala nejenom porážku Masarykovy republiky, ale i počátek hluboké hospodářské destrukce našeho státu.

Signatáři mnichovské dohody se netajili nadšením. Včetně zástupců Velké Británie a Francie, tedy našich spojenců.

Bořivoj Čelovský v knize „Mnichovská dohoda 1938“ popisuje nadšení pánů Chamberlaina a Daladiera:

„Čestná stráž má ,k poctě zbraň!‘, bubny víří, dav zdraví státníky hlasitým ,Heil!‘. Při jejich cestě do hotelu zdraví Mnichované vysoce postavené anglické a francouzské hosty nadšeně a srdečně. Hotely obou státníků obyvatelstvo Mnichova oblehlo a házelo jim květiny; oba vyhověli jeho přání a vyšli na balkony. Chamberlain byl zjevně dojat. Daladier děkoval se slzami v očích. To byl počátek všeobecného nadšení, které brzy zachvátilo celý svět. Nakonec přesvědčilo i západoevropské státníky a mnohé další upevnilo ve víře, že Mnichov byl vlastně velký úspěch..."

Koho by tehdy zajímalo, že v odstoupených pohraničních oblastech Československa, které rozhodnutím mnichovské dohody připadly nyní hitlerovskému Německu, žilo i na 800 000 Čechů, které z velké části čekalo potupné vyhnání z jejich domovů!

Zhruba jedna třetina tehdejšího Československa se ocitla pod správou nacistického Německa. Němci zabrali asi 28 000 kilometrů čtverečních našeho území.

Prezident Edvard Beneš byl nucen abdikovat. Ve svém rozhlasovém projevu na rozloučenou řekl:

„Všecko to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu jen to, co cítíme bolestně všichni: oběti, jež od nás byly tak důrazně žádány, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé. Národ toho nikdy nezapomene, i když to nese s důstojností, klidem a sebevědomím, jež budí obdiv všeobecný. Je v tom vidět sílu národa a mravní velikost jeho synů a dcer...“

V závěru pak Edvard Beneš ještě řekl:

„Končím výrazem opravdového přesvědčení, výrazem své hluboké víry ve věčnou sílu a pevnost našeho národa, v jeho energii, houževnatost, vytrvalost a hlavně v jeho víru v ideály lidskosti, v ideály svobody, práva a spravedlnosti, za něž tolikráte bojoval, za něž tolikráte trpěl a s nimiž vždycky znovu zvítězil. I já jsem pro ně bojoval. A zůstanu jim věren. Neopustím také loď v bouři. Věřím naopak, že v této chvíli je taková oběť politicky nutná, i když neznamená, že bych zapomněl svou povinnost pracovat jako občan a vlastenec dál.“

Po této řeči odjel dr. Edvard Beneš se svou ženou do Sezimova Ústí a 22. října 1938 odcestovali oba do exilu. Nejprve do Londýna a odtud později do Spojených států amerických (Francie ho předtím odmítla), kam Beneše pozvala Univerzita v Chicagu...

V okleštěné zemi se vlády ujali agrárníci, prezidentem se stal dr. Emil Hácha. Vznikla druhá republika, jejíž mnozí představitelé otevřeně či skrytě koketovali s Hitlerem.

Nátlak nacistického Německa na Česko-Slovensko sílil. A týkal se také hospodářských zájmů tehdejšího Německa. Nacisté už tehdy projevovali zájem o naše zlato a hodnotné devizy.

Jak uvedl dr. Eduard Kubů na mezinárodní konferenci o nacistickém zlatě v Londýně (1997), už bezprostředně po Mnichovu naléhalo Německo na Národní banku československou, aby vydala Deutsche Reichsbank „zlaté krytí platidel, obíhajících na území obsazeném německými vojsky“. V zabraném pohraničí bylo postupně staženo 1250,6 milionu Kč v bankovkách a 1502,7 milionu Kč ve státem vydaných cenných papírech.

Po obtížných jednáních, která se odehrávala pod neustálým nátlakem nacistického Německa, byla „státovková" část kompenzována formou „odkupu“ majetku, patřícího okleštěnému Česko-Slovensku. Šlo zejména o výkup průmyslové účasti pražských bank v pohraničí a o převzetí československé vojenské výzbroje, o niž měli Němci zájem.

Ovšem „v jednáních o úhradu bankové části stažených platidel nárokovalo Německo zlato a hodnotné devizy a současně odmítalo jednat o poměrné části vyjádřené v peněžních příkazech a ve finančním vyrovnání". Jak dále uvádí Eduard Kubů, dne 4. března 1939 byli naši představitelé nuceni podepsat s Německem dokument, na jehož základě bylo 769 milionů Kč kryto československými nemovitostmi v odstoupeném pohraničí a peněžními půjčkami, které tam byly poskytnuty. Zbytek pak byl uhrazen zlatém. Toto československé zlato, více než 14 tun, bylo převedeno na Deutsche Reichsbank těsně před 15. březnem 1939.

Okleštěná republika byla na kolenou.

kapitola z knihy: Stanislav Motl – Kam zmizel zlatý poklad republiky, str. 31 – 38