Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Nevyslyšená varování
Němcům z Čech

Proti nacismu a německé okupaci se vyslovovaly všechny vrstvy českého národa, kolektivy, ale i jednotlivci. Jedním z nich byl také levicově orientovaný politik Rudolf Bechyně, narozený v Nymburku 6.4.1881, který zemřel v Praze 1.1.1948.

Původním povoláním byl strojní zámečník, ale již od r. 1905 působil jako novinář v Rovnosti, Právu lidu, od roku 1909 dokonce ve funkci šéfredaktora Hlasu lidu v Prostějově. Funkci poslance vykonával v říšské radě ve Vídni v letech 1911-1918. Za vlastenecky orientovanou aktivitu byl v roce 1915 zatčen, vyslýchán a nakonec poslán jako řadový voják na frontu. Z východní fronty se vrátil v roce 1917 s podlomeným zdravím. Angažoval se v převratových dnech roku 1918 a podílel se na vytváření nových mocenských orgánů ­národních výborů. Změnou mocenských poměrů vznikl také československý stát.

Bechyně již tehdy vlastenecký postoj doplňoval smyslem pro národnostní rovnoprávnost a mezinárodní solidaritu neprivilegovaných vrstev národa. Za Československou sociálně demokratickou stranu poslancovaI v letech 1918-1938. Poznal společnost z pohledu vlády, byl opakovaně ministrem školství (1925-1926), ministrem železnic (1932-1938), ministrem zásobování (1929-1932) a od roku 1929 i náměstkem předsedy vlády. Usiloval o dobré a tolerantní vztahy s Němci v českých zemích a byl nejednou zklamán z jejich chování a usilováni. Pamatoval si je dobře z první světové války a z prvních popřevratových dnů roku 1918. V roce 1939 emigroval do Velké Británie, kde se stal členem Státní rady v čs. vládě v Londýně. Státní rada v exilových podmínkách nahrazovala parlament a podílela se na normách, dnes označovaných za Benešovy dekrety. Podílela se na nich též čs. exilová vláda. Prezident je podepisoval a po válce byly přijaty již v osvobozené Praze za zákony, či ústavní zákony.

Jako novinář a zasvěcený publicista je Bechyně znám bojovně, ale demokraticky laděnou knihou "Pero mi zůstalo". Přátelsky spolupracoval také s F. Peroutkou. Jeho politický kredit je nejlépe vidět z článku "Víra v národ". Bude vhodné, abych jej uvedl v plném znění:

­

VYZNÁNÍ JEDNOHO ZA MNOHÉ V DEN TGM

V naší zemi sedmibolestné ukazuje Osud stále svou zamračenou tvář. Pozorujte dobře, milí přátelé, co se děje kolem vás. Ať spatříte zjevy sebekormutlivější, neztrácejte důvěry v budoucnost. Jeden z velkých vůdců národa, F. L. Rieger, napsal do své závěti tato slova:

"Národu mému přeji z té duše, aby sebe sama nikdy neopouštěl v malomyslnosti.“

Překonali jsme v minulosti nejtěžší rány, nepodlehneme ani dnes. Pamatujte si a věřte, přátelé milí: Národ, který měl světce, jako byli Cyril a Metoděj, kníže Václav svatý, biskup Vojtěch a Mistr Jan Hus; filosofy jako byl Petr Chelčický; učitele, jako byl Jan Amos Komenský; vojevůdce, jako byli Jan Žižka a Prokop Holý; panovníky, jako byli Přemysl Otakar II., Karel IV. a Jiří z Poděbrad; státníky, jako byl T. G. Masaryk; učence, jako byl František Palacký, Jan Purkyně a Pavel Šafařík; politiky, jako byli Fr. L. Rieger, Karel Havlíček, Alois Rašín, Vlastimil Tusar a Antonín Švehla; dělnické vůdce, jako byl Gustav Habrman; kněze, jako byl arcibiskup Kordač; umělce, jako byli Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Josef Mánes, Božena Němcová, Jan Neruda, Karel Čapek; idealisty, jako byli Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner; národ, který měl války, jako byly husitské, a bitvy, jako byla u Domažlic a u Zborova; národ, který prožil takové tragédie, jako byla bitva na Moravském poli, bitva u Lipan a bitva na Bílé hoře a jako byla poprava na Staroměstském rynku; národ, který vytvořil takové organizace nábožensko-mravní, jako byla Jednota Česko-bratrská; a vojensko-politické, jako bylo legionářské bratrstvo ve světové válce; národ, který přežil takové dynastie, jako byla habsburská; a takové spojence, jako byla Francie; národ, který zažil dny takové slávy, jako byl říjen 1918, a takového smutku, jaký byl září a říjen 1938; národ, který nezpychl v době štěstí a nezoufal sám nad sebou v době neštěstí ­pamatujte přátelé mílí:

Takový národ je národ živý a nezničitelný. To jest naše vyznání v den 7. března, ve výroční den narozenin Tomáše Osvoboditele.

V Praze dne 7. března 1939."

Zcela jasně je cítit vliv mnichovského diktátu, kdy bylo nutno povzbudit český lid, aby dokázal čelit hrůze, bolesti, která na něho čekala a dala se již nyní, 7. března 1939, vytušit. Jeho vyznání víry přesahuje stranický rámec, je určeno skutečně všem věrným Čechům. Uvědomuje si právě probíhající krizovou situaci a píše:

Musíme si jasně říci o situacích sebeobtížnějších a jsme politicky tak zralí, že to můžeme činit bez obav. Nejdůležitější oporou naší politiky zůstává uvědomělá kázeň národa. Tato kázeň kotví jednak v pevném svazku důvěry, který se vytvořil a trvá mezi lidem a vládou, jednak v přesvědčení - je to více než přesvědčení, je to odhodlání nadevše rozhodné - , že překonáme nynější zlé doby, jsouce si vědomí, že svoboda národní i lidská je hodna každé oběti. Kdo má oči k vidění a uši k slyšení, ví dobře, že toto velké národní odhodlání je z jednoho kusu. Ovšem, v národě jsou také polekanci a spekulanti, a byl by zázrak, kdyby nebyli. Není zapotřebí přeceňovat vítr. Takové zjevy jsme zažili a přežili nejednou ve své minulosti. Víme zejména, že splašená kapsa je horší než splašený býk. Víme však také a potvrzují nám to dějiny, že nepodlehlý duch lidu nedá se řídit splašenou kapsou. Duše národa je zdravá, neporušená a nezdolatelná. O veškerém postupu národa rozhoduje a bude rozhodovat tato velká, nebojácná duše národa, ukutá na kovadlině staletých dějin.

Za pobytu v Londýně k němu doléhají informace o chování Němců v pohraničních regionech a po 15. březnu i v koloniálně spravovaném Protektorátu Čechy a Morava. S hořkostí sobě vlastní vzpomíná na dobu první světové války a na chování českého národa vůči svým německým sousedům, prosí, nabádá, varuje a v prognostickém pohledu vyciťuje i budoucí perspektivu. ohrožující soužití obou národů na českém území. Dokument otištěný v Československém boji v březnu 1940 je nutné opět publikovat v zásadní části, i když byl šířen také londýnským rozhlasem, aby dolehl i k uším Němců v Čechách a na Moravě. Žel, jak se ukáže, zcela marně.

"Po divných oklikách stihl mne váš dopis, napsaný v Chebu. Šest neděl bloudil ze země do země, než se dostal do mých rukou.

Chápu, že jste se nepodepsal pravým jménem. Vím přesto, kdo mi to píše. Dobře se pamatuji na poslední Vaši návštěvu v Praze. Měl jste zprávu, že Hitler se chystá ke vpádu do Rakouska a nemohl jste skrýti zoufalého zmatku. Chtěl jste ode mne ujištěni, že Československo ochrání sudetoněmecké demokraty před osudem demokratů říšskoněmeckých. Nemohl jsem vám říci nic jiného, než to co říká velitel lodi námořníkům před strašným útokem bouře: Odvahu a víru!

Odcházel jste zhroucen a před 1. květnem 1938 přeběhl jste se všemi svými do tábora nepřítele. Mnozí z vás se pokusili zachrániti u Henleinů své politické existence výstřední horlivostí protičeskou. Neříká se nadarmo, že poturčenec horší Turka. Marně jste se prostituovali.

A nyní píšete: "Nezbylo nám nic jiného, než se z důvodů taktických přizpůsobit a vstoupit do Henleinovy strany, to zajisté uznáte". To zajisté neuznávám, protože to není pravda. Zbylo vám něco jiného. Existuje zrcadlo, v němž vy, bývalí němečtí demokraté, můžete kdykoliv spatřit ubohost svých postava činů.To zrcadlo se jmenuje německá sociální demokracie. Chování této skupiny sudetských Němců zůstane obžalobou vašeho zběhnutí.

Uvedl jsem příklad německých sociálních demokratů, abych Vám ukázal, že ne všichni Němci ze samého smyslu pro taktiku ztratili smysl pro zásady a čest.

Z Vašeho listu zvěděl jsem několik nových podrobností, ale úhrnný stav věcí v t. zv. Sudetenlandu jsem znal. Potvrzujete, že v německých krajích u nás převládá nedostatek, spojený se zklamáním a nespokojeností. Strachujete se o svůj průmysl, o rozkvět svých měst, o budoucnost svých dětí a děsíte se válečné porážky Německa. Brzo, drahý pane, příliš brzo si zoufáte nad německou svobodou, kterou vám přinesli hitlerovští osvoboditelé. Příliš brzo jste zatoužili po svobodě československé, kterou jste pomohli zničiti. Chtěli byste nazpět k Československé republice a ke ztraceným zdrojům blahobytu. Ale ještě jste se neodhodlali k velkému pokání, které v každém spravedlivém řádě věcí lidských musí přijít po každém velikém provinění. Píšete mi: "Tak jak to nyní dopadá, jsme to nemysleli a nechtěli. Žádali jsme jen autonomii v rámci Československa. Velice by prospělo, kdyby jste z Londýna a Paříže vydali prohlášení, že v obnoveném Československu zřízena bude pro nás autonomie. Většina sudetských Němců ráda vymaže ze své minulosti éru henleinovskou a hitlerovskou a ráda se vrátí k Československu, až bude nacismus na bojišti poražen. Přičiňte se o takové prohlášení . . ."

Nepřičiním se, pane. Nikdo z Čechů se nepřičiní. Vidím, jak málo jste porozuměl tomu, co se stalo a ještě děje. Tedy vám o tom něco povím. Nabízíte nám, že se vrátíte do Československé republiky a myslíte si snad, kdož ví, jakou radost nám tím uděláte. My však nejsme biblický hospodář, který vše odpustil synu marnotratnému, když se vrátil z vandru domů a ještě na jeho počest zabil tučné tele. Vám by se role takového syna hodila, to věřím. Což vás nikdy nenapadla otázka, zda my Čechové budeme státi o Váš návrat? Opravdu nevíte, že se v českých zemích zrodil fanatik? Tážete-­li se, kdo to je, odpovídám: Je to veškeren československý národ!

V našich nedávných dějinách byl den, kdy český lid triumfoval nad cizími pány za staletou křivdu a za stále obnovovaný útisk. Dne 28. října 1918 jsme se ujali vlády ve svých zemích. Mnozí z nás oplakávali své syny, bratry, otce a manžely, popravené ve válce na německý rozkaz; my jsme však neodevzdali katům ani jediného Němce na oplátku. Mnozí z nás zažili strádání Thalerhofu a jiných koncentračních táborů; my jsme však nezřídili ani jediného koncentráku pro ty z vás, kteří na nás posílali za vlády válečné diktatury agenty tajné policie a pochopy státního návladního Premingra. Nesčetným našincům otevřely se dveře německých žalářů teprve v den státního převratu; my jsme nechali kobky těch žalářů prázdné, aniž jsme dali Němcům okusit své moci. Zřekli jsme se rozkoše pomsty, neboť jsme si mysleli, že pomsta náleží Bohu; a že pomsta není politika, jaké je třeba osvobozené vlasti. Nikomu jsme se nemstili. Nikoho jsme nezabili ani nezmrzačili. Nikoho jsme nezbavili svobody. Nikoho jsme neoloupili o majetek. Nikoho jsme nevyhnali ze své země. Nabídli jsme vám ruku ke smíru, ač na vašich rukou lpěla ještě krev našich bratří. Ponechali jsme vám vše, čeho jste nabyli za časů našeho poddanství; dopřáli jsme vám německých škol od nejnižších po vysoké; nevyhnali jsme vás z veřejných úřadů, soudů a podniků; nikde jsme nevykořenili váš jazyk a neutiskli vaše kulturní instituce s jedinou výjimkou Stavovského divadla v Praze; a tento konfiskační nález ulice vám naše vláda zaplatila hotovými penězi, ačkoliv šlo o

divadlo zemské. Nechali jsme ve vašich rukou široce rozvětvenou lokální autonomii. A když jsme tvořili novou ústavu, úzkostlivě jsme dbali, aby vaše práva lidská, občanská a politická byla navlas stejná s našimi. Nečinili jsme rozdílu mezi vítězem a poraženým. Tak se po svém vítězství choval národ spravedlivý.

A co jste nám učinili vy? Jak jste se nám odměnili při první příležitosti? Zradou, násilím a zotročením. Českou snášenlivost jste splatili německou nenávistí; českou velkomyslnost německou bestialitou; českou demokracii německým herrenschaftem. Z vašeho násilí, z vašeho cynismu, z vašich mučíren zrodil se v českých zemích fanatik. Něco se změnilo v samotné buněčné tkáni českého ducha. Až vyjdeme z vašeho pekla, budeme jiný národ.

Na to myslete se všemi svým! Ale vy už zase myslíte jen na svá práva a mluvíte o nich i nám, zatím co ještě trvá naše bezpráví, do kterého jste nás uvrhli a které do této chvíle pomáháte držet.

Choďte po špičkách, pane! Choďte po špičkách s kloboukem v ruce a uctivě mlčte, abyste v českém mučedníkovi neprobudili mstitele. A modlete se k Bohu všemohoucímu, jste-li ještě schopni modlitby. Modlete se o zázrak. Jenom Bůh mohl by pohnouti českého mučedníka, aby vám ještě jednou odpustil. My lidé neumíme dělat zázraků. Modlete se, aby český lid se nenaučil od Němců až příliš mnoho!

Neřekl jsem ještě vše, co mám v peře. Přesto se vám poroučím, aniž bych toužil po setkání s vámi.

Československý boj, březen 1940."

Otištěný historický dokument ukazuje velmi přesně tehdejší politickou situaci, zrozenou z válečného vražděni. Byl napsán v době, kdy se ještě neznaly všechny zločiny nacistického státu. Až ta doba nastane, bude světový tisk psát ostře protiněmecky a i četní antifašisté se budou stydět a zamlčovat svůj německý původ, budou se vydávat za Švýcary. O Němcích se nepsalo pozitivně, což upevňovalo negativní mínění o Němcích a Německu. I tato okolnost přiměla vítězné velmocí k souhlasu s odsunem Němců.

Rudolf Bechyně věnoval i při jiných příležitostech pozornost německé otázce a mnohé jeho postřehy a argumenty mají platnost dodnes, jiné ukazují objektivní situaci, v které se náš národ pohyboval, ve které žil. V srpnu 1942 si pro sebe i pro jiné udělal analysu pojmu Sudety a konstatoval, že v důsledku chování Němců je pojem Sudety a velezrada totožným pojmem. Zahleděl se i do historie a vyslovil politologický postřeh: "Němci v českých zemích nemají vlastní státně politickou individualitu, není zajisté bez hluboké příčiny, že za několik staletí nevytvořili vlastní stát. Nebyli národem, jen národnostní menšinou v prostoru jiného svérázného národa." Historie, zeměpis a hospodářství činí z českých zemí nedílný celek. Kdo jej rozbije, rozbije také stabilitu a pokoj velké části Evropy." sděluje autor úvahy. Dnešní dny to potvrzují, neklid do středoevropského prostoru přinesli Němci v roce 1938 a neklid vyvolávají v současné době spolky odsunutých Němců. Čtenář si zajisté může položit otázku. zda někdy byli či snad budou Němci spolehlivými občany českého státu? Odpověď je iasná, nebudou. Spokojeni by byli jen tehdy. kdyby byli privilegovaným národem, ale v demokratické společnosti výsady nelze trpět, což právě oni považují za nesmírný útisk. Ke své spokojenosti a tím snad i ke státní věrnosti by museli žít na vysokém životním standartu, vyšším než mají Češi, pak by snad nešilhali za hranice. Historický vývoj to však neumožnil, také proto, že Němci vždy brzdili každý politický, hospodářský, kulturní rozkvět českého národa. Po Bílé hoře, za habsburské monarchie a v letech druhé světové války se právě Němci z Čech podíleli na vykořisťování našeho lidu. Způsobili tím opožďování za jinými šťastnějšími národy, které nemusí neustále ­čelit německým agresím, válkám a krizovým situacím, vytvářeným právě hašteřivou, ukřičenou a arogantní menšinou.

R. Bechyně se trápil. také s otázkou principu národa na sebeurčení. V září 1942 uvažoval takto: “V naší části Evropy nebylo lze demokratickými prostředky přesně oddělit sídla národů, etnicky smíšené státy byly nezbytné. A ve chvíli, kdy velký německý národ propadl akutni světovládné posedlosti a kdy z menšin udělal nástroj velkoněmecké útočnosti, v té chvíli se stala idea národního sebeurčení každé menšiny prostě dynamitovým podkopem pod všemi státy v podunajské pánvi.“ To je sice také pravda, ale soudobá politologie vidí výrok amerického prezidenta Wilsona v širších souvislostech. Především se již nemluví o právu na sebeurčení, většina států nemá nic takového ve své ústavě, nehledě na skutečnost, že se dnes v rámci integrace spíše zdůrazňuje občanský princip. Lze tedy užít přesnější termín, nárok, princip sebeurčení. Prezident Wilson užil přesný termín národ a v jeho představách šlo o celý národ, který musí žít pod cizí nadvládou a je utiskován, vykořisťován, není se svým osudem spokojen. Takový národ si má sám rozhodnout, zda chce žít ve svém samostatném státě, či zda setrvá v otrocké podřízenosti. Wilson nemluvil o tom, že každá menšina na světě má právo podobné právu národa jako celku. Uvědomil si, že i v USA je mnoho menšin a v případě, že by uvedená zásada byla uvedena v život, Spojené státy by se rozpadly. Vždyť i za cenu krvavé války Severu proti Jihu nebyl tolerován jižanský separatismus. Menšina by mohla za pomoci silnějšího souseda si vybojovat postavení hegemona a znemožnit sebeurčení pro jiný národ jako celek. V té situaci byli Češi. Po nikom se nežádal útisk menšin, ta měla užívat práva menšinová. Po státní stránce nebyli Němci na tom zle, řada národů neměla svůj stát, Němci měli dokonce dva, Německo a habsburskou monarchii a jejich menšina vznikla přesahem, kolonizací a také agresivními válkami na účet cizích států a sousedních národů. Němci se rádi chlubí přesností a dbaním příkazů a rozkazů. Práva, která používá německý národ, nedovolí, aby je používal i někdo jiný. Bylo tomu tak v roce 1938 i v roce 1939, kdy Němci i Německo dostali vše, co si přáli, ale žádné právo na sebeurčení Čechům nedovolili. I jejích stát likvidovali.

Pokud by Němci sami chtěli být dobrými občany českého státu, měli k tomu jedinečnou příležitost, v roce 1938 se mohli postavit na stranu demokratického státu, místo toho podpořili stát nacistický. Nebyli to Češi, ale Adolf Hitler, kdo je uvedl do neštěstí, Češi nezabili 140 000 německých mužů, to Hitler je poslal umírat. Kupodivu na jeho adresu neposílají stížnosti, to jen na český lid. Občas Němci propagují švýcarskou konfederaci a ptají se, proč jim T. G. Masaryk neumožnil v takovém státě žít. Jednak to nebylo v jeho kompetenci a nesmíme zapomínat, že tu byl parlament a politické strany. Němci měli své politické strany a nenavrhovali to, byli zastoupeni v parlamentě a rovněž s podobným návrhem nepřišli. Z české strany chyběl jeden jediný, ale základní předpoklad. Švýcarsko existuje jako samostatný stát z vůle švýcarského lidu, kdy Italové, Němci, Francouzi a Retorománi stát udržují, uznávají jeho autoritu a v případě nutnosti ho i chrání. Boj za český stát německým obyvatelům chyběl, jak před rokem 1918, tak v letech 1938 -1939. Společně prožité dějiny by Čechy a Němce spojovaly, ale Němci stáli na opačné straně barikády a to porozumění nepomáhá, to odcizuje. Vsadím se, že v případě německé ochoty postavit se za společný stát, by nikoho nenapadlo Němce vystěhovat. Žádný český politický směr to neměl níkdy ve svém programu, což se o německých politických směrech a stranách říci nedá. Když k nám do českých zemí přicházeli, byli si vědomi toho, že vstupují do českých právních poměrů a souhlasili s tím. Tam bylo právo zde žít, bydlet a pracovat, ale také povinnost zem chránit, ne ji zrazovat každé hordě zahraničních loupežníků. I dnešní volání po usmíření může být efektivní jen za předpokladu - já pán, ty pán. Zatím ale máme poslouchat jejich názory a plnit jejich přání. Dokonce již nyní nám určují, komu stavět pomníky, komu ne, které zákony ctít a které odvolat, jak hodnotit pozitivně německou brutalitu a obdivovat se německému imperialismu (Od čtyřicátých let minulého století se v tomto směru nic nezměnilo, a pokud ano, pak k horšímu. Pozn. red.) To ovšem není v bytostném zájmu českého národa.

V březnu 1941 vyvolal R. Bechyně senzaci ve Velké Británii, když se mu ilegální cestou dostal do rukou záznam o přednášce Richarda Darrého, zuřivého nacisty a v té době ministra zemědělství v Hitlerově vládě. R. Darré před vysokými funkcionáři nacistické strany rozvijel závěry z hesla Blut und Boden (Krev a půda). Pod pečeti mlčení se svěřoval s plány, které dokáže realizovat jedině sjednocené Německo pod vedením Hitlera:

"Veškerá půda, veškeré průmyslové vlastnictví neněmeckého původu bude bez výjimky zabaveno a rozděleno předně mezi významné členy strany a vojáky, kteří se vyznamenali ve válce. Tak bude vytvořena nová šlechta německých dobyvatelů. Tato šlechta dostane do vlastnictví otroky, kteří budou bráni z řad bezzemků podmaněných národů. Máme na mysli moderní formu otroctví, kterou musíme zavést, poněvadž ji nutně potřebujeme k naplnění svého velikého úkolu. Těmto otrokům bude dopřáno dobrodiní negramotnosti. Vyšší školství bude vyhrazeno výlučně německému obyvatelstvu Evropy. Vybrali jsme tuto formu otroctví z několika důvodů. Nejdůležitější je, že zmenšíme hodnotu zlata a nahradíme ji prací. Tato práce musí být laciná jak jen možno, aby náš hospodářský vzrůst se děl pronikavě a rychle. Proto potřebujeme otroky."

Německo mělo v té době vyspělou vojenskou techniku, zfanatizované příslušníky strany i armády, ale morální a sociální program mělo z dob řádu německých rytířů při dobývání Pobaltí.

Rudolf Bechyně z toho vyvodil stručný závěr, takové Německo musí být poraženo v zájmu lidstva. Ministr Darré proslul také neukojenou touhou najít u starých Germánů rasově významné totemové zvíře. Dospěl k heslu - "zpět k pragermánskému praseti". A těmto otrokářům se snad mají svobodní lidé omlouvat a tím legitimovat jejich zvěrstva a debilní myšlení?

Redakce: Ing. P. Rejf, CSc. Připravil: Dr. O. Tuleškov

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz