Bylo to roku 1999, krátce po útoku NATO. Byl jsem s delegací, která přišla do Jugoslávie k dokumentaci válečných zločinů NATO, a zjistili jsme, že jich není málo. Ze všech měst, která jsme navštívili, ani jedno nebylo ušetřeno ničení.
Jedna z našich zastávek byla v Aleksinac, malém hornickém městě, na které NATO cílilo se zvláštní zuřivostí. Město vedla silná socialistická místní správa, které zcela neunikla pozornosti NATO. Místní úředníci nám poskytli statistiky, které byly překvapující na tak malé město: 767 domů a 908 bytů bylo zničeno nebo poškozeno, stejně jako 302 veřejných budov. Dragoljub Todorovič, 74-letý učitel v důchodu, byl na ustavující schůzi. Kovové dlahy svíraly levou nohu a chodil o berlích. Raketa namířila na jeho domov při jednom z útoků. "Bylo mi říkáno, po čtyřicet-padesát let, že Američané jsou naši přátelé," reagoval. "Američané s Rusy, zničili spolu fašismus. Přežil jsem druhou světovou válku. Byl jsem partyzánem během války. Teď válka opět navštívil Todoroviče, ale tentokrát jsem málem nepřežil. "
Po našem setkání jsme navštívili místo Todorovičova domova. Nezůstalo nic, rozbitý beton a cihly rozházené po okolí. Jak jsme vstoupili do trosek, cinkání cihel pod nohama tvořilo kontrapunkt k jeho slovům. "Když jsem se probral, viděl jsem, že jen malá část kůže spojuje nohu s mým tělem," vzpomínal. Přestože operace zachránila Todorovičovi nohu, zůstal zmrzačený po zbytek svého života. Během svého čtrnáct týdnů trvajícího léčení v nemocnici měl neustálé bolesti a utrpěl infarkt. Jedna myšlenka jej stále pronásledovala při jeho upoutání na lůžko: "Nejhorší na tom bylo – že to udělala Amerika."
Procházeli jsme se ulicí Dušana Trivunače, kde 5. dubna toho roku bitevní letouny NATO zničily téměř celý městský blok. V noci útoku, Vukoman Džokič slyšel letouny NATO nad hlavou. Džokič věděl, co ten zvuk znamená, a varoval svou ženu, "je teď na řadě Aleksinac. Jistě nás budou bombardovat", zvuk letadel ztichl, ale o dvě minuty později se vrátil. Vzápětí zahřímaly exploze, a Džokič viděl "požár." Druhá exploze následovala v rychlém sledu, naplnila dům jasem a shodila Džokiče ze židle. Dveře do jeho domu se rozbily a střecha se zhroutila. Džokičovi a jeho manželce se podařilo uniknout a viděli "obrovský požár, kouř a oblak prachu. Lidé křičeli a volali o pomoc".
Navzdory zničení, které toto místo utrpělo, všechny trosky byly v době naší návštěvy vyklizeny a teď to bylo staveniště. Úhledně naskládané cihly a stavební materiály ohraničovaly oblast, a sklápěč a tyčící se jeřáb byli připraveny, stejně jako dělníci, kteří právě odcházeli na oběd. Jedinou známkou tragédie, která se odehrála, byl sousední bytový dům, stále poďobaný střepinami z výbuchů. Dále na ulici, v místě dalšího výbuchu, již byly položeny základy nové budovy.
Dále na ulici Vuka Karadžiče, jsme vstoupili do sousedství dvoupodlažních domů s červenými střechami a balkony lemovanými květinami. Na konci ulice, jsme přišli do vilové čtvrti, která byla bombardována 5. dubna, Ve výpovědi, učiněné dva týdny po útoku, Srboljub Stojanovič popsal útok. "Došlo k úžasným explozím. Okna popraskala, strop na nás spadl a zdi se zhroutily a prakticky nás pohřbily. Mohl jsem jen slyšet křik a pláč mých rodinných příslušníků. Celé mé tělo mělo různá zranění. Mě a mé rodině se podařilo vybřednout z pod trosek, ale čekal nás příšerný pohled. Byla tam spousta různého stavebního materiálu, sklo, zničená vozidla a lidé přicházeli a snažili se pomáhat těm, kteří byli zasypáni. Slyšel jsem křik o pomoc, pláč, křik, volání, a to vše bylo strašné."
Třináct let starý Dušan Miletič byl doma se svým bratrem a rodiči, když letadla NATO začala bombardovat město.
"Vzpomínám si na strašnou explozi, elektřina vypadla, a pak strop, kousky skla a dřeva na nás spadly," řekl vyšetřovatelům. "Byl jsem zraněný, zejména na hlavě, a cítil jsem stékat krev. Mým rodičům se nějak podařilo vytáhnout nás oknem domu, síla výbuchu hodil mého otce Slavimira proti zdi." Hned poté nám sdělil Slavimir, "Cítil jsem, že jsem byl zasažen do hlavy předmětem, který na mne spadl. Cítil jsem krev tekoucí po mé tváři. Vstal jsem a šel do pokoje, kde byla moje žena s dvěma syny a odkud jsem slyšel pláč a křik. Po útěku oknem jsme běželi jsme přes kouř a prach, skákali přes trámy, sklo, rozbité dlaždice a cihly. Slyšeli jsem pláč, vzlykání a volání o pomoc. Na ulici byla rodina s dítětem, která hledala úkryt." Slavmirova manželka, Verica, vzpomínala,"Ulice byly plné křičících lidí".
Jakmile Vukiča Miladinovičová slyšela vojenská letadla NATO, "létající extrémně nízko a dělající velký hluk," ona a její rodina spěchali do sklepa a zavřeli za sebou dveře. "Hned po tom, bylo slyšet dva výbuchy. Měla jsem dojem, že moje tělo bylo v tu chvíli roztrháno. V takových chvílích lidé ztratí možnost myslet. Místnost se třásla jako při nejhorším a nejsilnějším zemětřesení. Stála jsem vedle postele. Tlak vzduchu mě odhodil pryč, ale když jsem padala, ještě se mi podařilo zakrýt děti mou pravou rukou a zatlačit je do postele. Místnost byla ve tmě, pokrytá kouřem a prachem. Dveře, které byly vymrštěny z rámu zasáhly mého tchána." Při výbuchu se Vukiče rozbily brýle, špatně viděla. "Otřela jsem si krev tekoucí z očí. Bála jsem se, že jsem ztratila zrak, ale brzy jsem začala rozpoznávat stíny. Myslela jsem, že by mohl vypuknout požár. V suterénu bylo dusno a málo vzduchu. Dusili jsme se."
Zavolala jsem své děti, a podařilo se mi je najít ve tmě. "Tyč postele zaklínila mémy synovi Markvi nohy, ale podařilo se mu je vytáhnout. Věděla jsem, že můj tchán a švagrová jsou mrtví, a tchýně zraněná. Nemohla jsem si dovolit ztrácet další čas." Vukiča začala zběsile hrabat holýma rukama a nohama a snažila se otevřít průchod přes všechny navršené trosky. Pak se dům začal hroutit, úlomky padaly všude, ale podařilo se jí prorazit cestu a zachránit své děti a tchýni.
Její manžel, Bratislav, byl daleko od domova, když rakety udeřily. Když přišel, byl informován o tom, co se stalo s jeho rodinou. Jeho matka zemřela v nemocnici, o dva dny později. Ztráta rodičů a sestry byla tak zničující, že chtěl spáchat sebevraždu.
Daniela Dimitrijevičová, předsedkyně socialistické mládeže v Aleksinac, dělala naší komisi překladatelku a průvodkyni. Ona nám řekla, že měla časté noční můry o zvuku sirén náletu, které jí probouzely s myšlenkou, že město bude bombardováno. Dimitrijevičová popsala reakci, když přijela ráno do města za prací po útoku. "Pro každého to byl velký šok. Bylo to pro nás neuvěřitelné. Nečekali jsme, že to uvidíme. Plakala jsem. Byl to jediný možný cit ve mě v tu chvíli. Nejen já. Celé město křičelo. Celé město. "
Každý v rodině Zago Militičové byl zraněn při útoku. Plakala, když nám řekla: "Byli jsme přátelé (s Američany), až doteď. To je něco, co nikdo z nás nečekal. Vždycky jsme si mysleli, že jsou naši přátelé. Je mi 65 let a teď musím přemýšlet o tom, kde najít nový domov. "
Fotografie okolí z prvního dne po bombardování ukázaly ohromující úroveň destrukce. Stejně jako ostatní místa v Aleksinac, tato čtvrť byla z velké části zbavena suti v době naší návštěvy. Práce lopat odstranila většinu z trosek, a země byla čerstvě uklizená. V sousední oblasti byl dům, který ztratil většinu střechy. Šrapnely poškodily dva bytové domy v blízkosti, takže tam zely desítky děr a zkroucená okna. Žádné stopy nezůstaly po zničených domech, s výjimkou jediné zdi se schodištěm vedoucím nikam.
Domov Dragoslava Milenkoviče byl v jednom z poškozených obydlí. "Všechno se třáslo, rozpadalo. Nikdo nevěděl, kde to bude padat", řekl nám. "Velký šrapnel prorazil zeď, a všechno bylo v ohni." Milenkovich ztratil všechno, co vlastnil. Neměl kam jít, byl hostem v sousedově domu.
Angrokolonijal, závod na zpracování potravin, byl také terčem NATO v noci z 5. dubna, který zabil nočního hlídače. Zjistili jsme, že hlavní budova skladu je zamčená a nikdo není přítomen. Dírou jsme viděli zdevastovaný interiér. Z vrátnice u brány byla ruina. Většina střechy pomocné budovy obchodního oddělení byla vytržena. Plot byl zkroucen žárem výbuchu a nemohli jsme jít dovnitř. Podle toho, co jsme byli schopni vidět z jednoho konce budovy jsme předpokládali, že vnitřní škoda byla rozsáhlá. V době naší návštěvy již stavební inspektoři došli k závěru, že všechny z těchto budov musí být strženy.
Další místo bylo Empa, družstvo vyrábějící pouliční osvětlení a světla pro továrny a domovy. Na periferii kráteru výbuchu v Angrokolonijalu z 5. dubna, který se později stal přímým cílem, byla škoda větší než 300.000 $. Ředitel, Slobodan Todorovič, nám řekl, že útok zabil jednoho dělníka a zranil další. Během války zněly protiletecké sirény ve městě téměř denně, řekl, a pracovníci zůstali na svých místech během bombardování jako přehlídka odporu vůči NATO. Empa bylo zasaženo v posledním ze tří útoků NATO na Aleksinac. Tento útok se odehrál v časných ranních hodinách 28. května, kdy vojenské letouny NATO vypálily 21 střel na město.
Okolí Niškovy a Užhičkovy ulice bylo jedním z cílů tohoto posledního útoku. Stěny mnoha cihlových domů stály děsivě vzpřímené, ale střechy byly pryč a interiéry prázdné. Jeden dům zdálo se, obdržel přímý zásah. Jen části z několika zdí ještě stojí, obklopeny hromadami suti. Někdo umístil památník jedné z obětí na zeď. Viděli jsme tyto vzpomínky všude, kudy jsme v Jugoslávii šli, zveřejněné v místech kde byly zabity oběti. Jednotlivé listy papíru nebo tkaniny, pověšené na stěny, stromy nebo sloupy telefonního vedení, zobrazovay fotografie a jména osob, které utrpěly spolu s komentáři. Oběti nebyly zapomenuty. V společnosti obce byl každý zabitý člověk považován za ztrátu pro celou obec.
Jedna žena se na nás obrátila a mluvila o těch, kteří zemřeli. "Když jsme viděli, co všechno bylo zničeno, plakali jsme. Viděli jsme, že naši sousedé byli mrtví a byli jsme v šoku." Jeden z těch, které NATO zabilo, byl Dušanka Savič, technický manažer v místní továrně cukrovinek, která utrpěla vážné škody při jednom z náletů. "Byl to velmi dobrý soused", řekla nám žena. Litovala, že nikdy neměla děti. Nemohl zapomenout na tuto ženu s jejím neúspěšným snem o rodičovství. Jaké další sny měla, které už nikdy nebude moci realizovat? Jak mohla vědět, že všechny její sny mohly zmizet v okamžiku, spolu s jejím životem a všemi jeho radostmi, starostmi a každodenním potěšením? Náš svědek měl zprávu pro prezidenta USA Billa Clintona: "Jsem nevinen, a moje děti jsou nevinné."
Další žena mluvila o muži jménem Predrag Nedělkovovič, zabitém, když jej výbuch zavalil zdí. Postavil svůj domov v Aleksinac teprve před rokem. "Žádná matka nikdy znovu neporodí takového člověka," řekla. "Pracoval velmi tvrdě v nemocnici pomáhal lidem. Byl to člověk velmi dobré povahy a nestyděl se nic udělat. Udělal všechno, od čištění do řízení nemocnice. Vždycky měl čas mluvit s lidmi a to i s nemocnými lidmi. Nebyl arogantní.Byl to muž laskavé a jemné povahy a je pryč." Tato žena necítila nic než hořkost vůči západním vůdcům. "Vyšli jsme z pekla, ale oni nevyjdou." Chvíli bylo ticho a pak z ní vytryskly emoce. "Predrag je tady v mém srdci," zašeptala, když se lehce dotkla středu hrudi. Bolestné ticho, a pak se rozplakala.
Gregory Elich je v Radě představenstva Jasenovackého výzkumného ústavu a v Poradním výboru Institutu korejské politiky. Je fejetonista pro Hlas lidu , a jeden ze spoluautorů Killing demokracie: Operace CIA a Pentagonu v postsovětském období , zveřejněné v ruském jazyce.
Gregory Elich, 8.4. 2015, Šestnácté výročí útoku na Jugoslávii
http://www.globalresearch.ca/nato-war-crimes-in-yugoslavia-aleksinac-the-whole-town-cried/5441474
Pro České národní listy přeložil P. Rejf
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz