V zabraném pohraničí I

PaedDr. Jitka Gruntová, historička, členka ČSBS,

bývalá posl. PS Parlamentu ČR

Oblastí mého zájmu je moravská část Pardubického kraje (někdejší soudní okresy Svitavy a Moravská Třebová, náležející do země Moravskoslezské, jejichž převážná část byla po Mnichovu připojena k Německé říši. Ze soudního okresu Svitavy zůstala v okleštěné Československé republice pouze obec Moravská Chrastová). Události, které předcházely jejímu dodatečnému začlenění do zabraného území, uvedu podrobněji. Následně se zmíním o vztahu německých obyvatel k nacismu, jejich aktivitách v tajné státní policii (gestapu), SS a NSDAP, o českém odboji a projevech německého odporu. Závěrem připomenu osudy členů parašutistického výsadku, kteří seskočili v noci z 25. na 26. dubna 1945 na zmíněné území.

Do 10. října 1938 bylo zabráno téměř celé území Svitavska i přilehlé části sousedních okresů. Jedinou obcí bývalého soudního okresu Svitavy, která dosud nebyla začleněna do tzv. pátého pásma, byla česká obec Moravská Chrastová (dnes součást obce Brněnec). Tamější nacisté se snažili o připojení k Německé říši přesto, že v obci žilo 62 procent Čechů, a proto podle mnichovské dohody měla zůstat Československé republice. Úsilí o „osvobození Moravské Chrastové trvalo celý měsíc a svitavští henleinovci využili i K. H. Franka, který kratší dobu sídlil v Šumperku a poslance SdP z Městečka Trnávky Franze Hodinu. Řešením se nakonec stal ozbrojený přepad obce krátce po půlnoci 31. října 1938. Útok provedlo přes 400 vojensky organizovaných příslušníků freikorpsu ze Svitav a okolí s příslušníky SA, SS a německou policií. Podle pamětníka Josefa Teteka byl přepadení Moravské Chrastové přítomen agent abwehru, svitavský rodák a někdejší voják Československé armády Oskar Schindler, který je dnes významnou osobností Pardubického kraje. Do obce vnikli útočníci třemi proudy (jednomu velel další vlastizrádce, záložní poručík Československé armády Roland Bier ze Svitav) a obsadili důležité body. Při tom zajali 35 vojáků, šest četníků, 11 příslušníků finanční stráže, devět příslušníků Stráže obrany státu a 17 civilistů. Celkem 78 osob. Útok potom postupoval na Chrastovou Lhotu, Půlpecen a Rozhraní. Současně s pokračováním akce došlo k útokům proti místním českým obyvatelům, kteří byli ohrožováni ordnerskými bojůvkami jak na životech, tak na majetku. Rozběsnění nacističtí ordneři rozbíjeli okna a dveře domů i bytů, ničili ploty, rozstřílené byly fasády domů a útočníci se neštítili ani krádeží a loupeží v bytech civilního obyvatelstva (mezi odcizenými věcmi byly lovecké zbraně, zlaté a stříbrné šperky, peníze, ale i 2 kg tlačenky, půl dortu a pečená husa).

Československá armáda v tomto zcela ojedinělém případě dokázala hájit nové hranice okleštěné republiky a během několika hodin obnovila v této části pořádek. Protiútok řídil velitel 13. pěšího pluku plukovník Karel Čejka, který musel dodržet rozkaz generála Syrového z 9. října zakazující použití zbraně v případě, že německé ozbrojené síly překročí hranici. Po informaci od civilisty, který přijel do Boskovic pro pomoc, řekl plukovník Čejka nastoupeným vojákům, co se děje v Moravské Chrastové a dodal, že tam jede bránit civilní obyvatelstvo a zda jsou mezi vojáky dobrovolníci, kteří pojedou s ním. Jeli všichni - byla jich dvě auta. Později byli vojáci posíleni o část četnického pohotovostního oddílu o 30 mužích a 12 mužů četnické hotovosti. Síly, které měl plukovník Čejka k dispozici, nebyly velké - stál proti téměř pěti stovkám mužů, jejichž výzbroj tvořily i kulomety, lehké a těžké. Účastník bojů Václav Zima vzpomínal: „Od Moravské Chrastové, tehdy ještě obsazené, přijíždělo k nám auto. Vystoupil z něho velitel schutzpolizei major Platzer, který drze žádal, abychom uvolnili cestu na Letovice, které budou rovněž obsazeny. Plukovník Čejka si tehdy získal naše sympatie tím, že dal příkaz zajmout majora Platzera a jeho společníky a jednoho německého vojáka dal poslat zpět s ultimátem vyklidit Moravskou Chrastovou během půl hodiny a okamžitě propustit naše vojáky a české občany.... Platzer vyhrožoval letectvem a dělostřelectvem, ale plukovník Čejka byl neoblomný. Vzhledem k tomu, že ordneři nerespektovali ultimátum, dal plukovník Čejka příkaz k rozvinutí rojnice směrem na Moravskou Chrastovou.

Boj trval do 10.10 hodin, kdy byli útočníci vytlačeni za demarkační čáru a střílelo se jen ojediněle. Před polednem nastal klid. Tlupy ordnerů byly rozprášeny, část jich ustoupila severním směrem. Českoslovenští vojáci, většinou mladí chlapci, kteří právě prošli prvním bojem, splnili čestně svoji povinnost a vraceli se do kasáren v Boskovicích. Nebyli mezi nimi svobodník Antonín Černý (narozen 1915 ve Slaném) a vojín Bedřich Stuchlík (narozen 1913 v Nezdicích u Uherského Brodu), kteří v boji padli. Jejich tělesné pozůstatky byly převezeny do Letovic. Zranění byli odvezeni vlakem do Brna a zde do sborové nemocnice - byli to poručík Bohuslav Nedbal, desátník aspirant Jan Poles a vojíni Pavel Bartoš, Karel Pazdera, Václav Rosenkranc a Antonín Suchý. S těžkými zraněními byli tamtéž převezeni i dva mladí chlapci, kteří svým zraněním později podlehli - vojín Tomáš Moravek (narozen 1915 v Javorníku nad Veličkou, zemřel 2. listopadu 1938) a vojín Alois Žatka (narozen 1913 ve Střeni u Litovle, zemřel v blíže nezjištěné době). Oba byli střeleni zezadu. Podle povahy zranění bylo protivníkem použito střel dum-dum (ty skutečně na místě bojů nalezl můj otec). Zastřelen byl jeden místní občan a jeden mrtvý byl přiznán na německé straně.

K popisované události mám osobní vztah. Tomáš Morávek byl postřelen poté, co do prvního domku na Rozhraní, kam se naše rodina uchýlila po útěku z Březové, přiběhl s varováním, že si pro mého otce jdou ordneři. V nočním prádle rodiče s mými sourozenci odjeli autem do Letovic na četnickou stanici. Později se naše rodina dozvěděla, že na březovské radnici v té době viselo oznámení, že za dopadení tatínka, někdejšího starostu a sociálně demokratického politika, bude vyplacena odměna 50 000 marek. Díky Tomáši Morávkovi dopaden nebyl, zatklo jej až gestapo 1. září 1939 v Blansku, které při domovní prohlídce zabavilo i střely dum-dum pocházející z výzbroje ordnerů v Moravské Chrastové.

Moravská Chrastová se stala předmětem dalších jednání, zájem projevil i K. H. Frank. O osudu českých lidí se rozhodovalo z úplně jiných hledisek, než byla zakotvena v tzv. Mnichovské dohodě. Moravská Chrastová, Chrastová Lhota a Půlpecen byly dodatečně začleněny do zabraného území. Stalo se tak 24. listopadu 1938 za účasti K. H. Franka a veliké slávy; vyzváněly zvony a jásot účastníků nebral konce. Večer plály na okolních kopcích ohně, aby zvěstovaly německé vítězství. Svoji vděčnost Hitlerovi a nacismu prokázali občané zabraného území i ve volbách 4. prosince 1938. V okrese Svitavy se účastnilo voleb 32 313 voličů (z 32 455 jich k volbám nešlo 142), z nichž své hlasy pro „ANO“ odevzdalo 99,85 %, pro „NE“ se vyslovilo pouze 17 voličů a 31 hlas byl neplatný. V okrese Moravská Třebová hlasovalo „ANO” 55 205 voličů, „NE“ 552 voličů (z toho 531 Čech) a 125 hlasů bylo neplatných. Pro Hitlera zde byla zdrcující většina obyvatel (v celé sudetské župě to bylo 98,8 %).

Zahájení války vyvolalo u většiny německých obyvatel velké naděje ve vítězství a získání světovlády, na druhé straně u některých příslušníků starší generace a pamětníků první světové války se probouzely obavy, zejména když za několik dní do války proti Německu vstoupila Anglie a Francie. Lidé nadměrně nakupovali a vybírali si své vklady. Ale důvěra Němců ve vůdce byla velká, všeobecně se věřilo jeho slibům o brzkém vítězství. Bleskové tažení proti Polsku a jeho porážka ještě posílily víru v Hitlera. Mnozí k naplnění nacistických cílů přispívali jako příslušníci gestapa - byl to např. Gustav Mikisek, někdejší pomocník zubaře z Moravské Třebové, který se stal osobním řidičem šéfa služebny gestapa v Pardubicích kriminálního komisaře Gerharda Clagese, jenž měl velký podíl na vyvraždění obyvatel osady Ležáky 24. června 1942. Mikisek se velmi ochotně, dobrovolně, hlásil k popravám, které se konaly v Pardubicích na Zámečku v době druhého stanného práva - tehdy zde bylo povražděno 194 českých vlastenců. Mikisek odtahoval od kůlů, ke kterým byly oběti před popravou uvázány, mrtvoly českých vlastenců za plachtu a tam jim vytrhával zuby, z mrtvol sundával zlaté prsteny, které si ponechával. (Mikisek nebyl po válce dopaden a byl u nás stíhán v nepřítomnosti; žil ve Spolkové republice Německo, kde pro své zločiny před soud postaven nebyl.) Z Moravské Třebové pocházeli příslušníci gestapa v Šumperku Leopold Gromes (narozen 27. 8. 1903) a Arnošt Huffer (narozen 11. 8. 1907), na gestapu v Lanškrouně působil Ludvík Jarmer (narozen 20. 12. 1906) pocházející z Radišova u Moravské Třebové, z Březové byli kriminální sekretář gestapa ve Zlíně Josef Schlögel a na gestapu v Brně pracovala Alice Langerová (narozena 30. 7. 1921).

Mnozí zdejší Němci byli příslušníky SS, které se dopustily otřesných zločinů po celé Evropě, a proto také členství v jakékoliv formaci SS bylo v norimberském procesu prohlášeno za zločin. Do zločinecké organizace černých smrtihlavů vstupovali dobrovolně již v říjnu 1938 - ve Svitavách byl hlavním organizátorem velitel jednotky všeobecných SS Walter Egydi (narozen 6. 8. 1907), který byl aktivní v přípravách i realizaci přepadu Moravské Chrastové. Válečných tažení do Polska, Francie a pak Sovětského svazu se účastnil rodák z Horní Hynčiny (dnes součást obce Pohledy) Jan Schuster, v Moravské Třebové se všichni žáci hospodářské školy přihlásili k vojenským jednotkám SS, jak o tom po válce vypovídal Erwin Embert z Hradce nad Svitavou - odtud pocházel rovněž Franz Schneider, který se jako osmnáctiletý přihlásil do divize Wiking; Rudolf Haupt ze Skleného sloužil u strážního praporu SS v Brně a vykonával strážní službu v policejní věznici gestapa v Kounicových kolejích. Franz Hatasch, tkalcovský mistr ze Svitavy jako strážný SS působil v koncentračních táborech Sachsenhausen a Buchenwald, v policejní věznici gestapa v Brně - Kounicových kolejích, v Černínském paláci v Praze - sídle K. H. Franka a nakonec v Terezíně. V koncentračním táboře Buchenwald vykonával strážní službu jednotek SS i Franz Fruhauf ze Svitav... Bylo jich ovšem mnohem, mnohem více. Od řady bývalých vězňů po válce zaznívalo svědectví, že strážní a dozorci pocházející ze zabraného českého pohraničí vynikali krutostí a sadismem, v čemž předčili říšské Němce.

Výjimkou byl Viktor Klimek (narozen 3. 4. 1910) ze Čtyřiceti Lánů, který se roku 1939 stal příslušníkem SS a dostal se jako strážný do koncentračního tábora Buchenwald, pak do Dachau a Hofu. Podle poválečných výpovědí svědků byl v táborech slušný, s českými vězni jednal vždy česky a poskytoval jim různé výhody. Dne 13. dubna 1945 s vězni Janem Theuerem a Václavem Pacíkem z Hradce Králové uprchl z transportu vězňů a společně se vydali na československé území. Dostali se do Postřekova, kde Klimek dal svůj samopal někdejšímu vězni Pacíkovi; pak se účastnili odzbrojování německých vojáků. Po následné přestřelce byli ubiti někteří Němci, mezi nimi i uprchlý vězeň Pacík - zřejmě proto, že byl ozbrojen německým samopalem. Viktor Klimek byl po válce postaven před mimořádný lidový soud, ale byl odsouzen jen pro členství v SS k trestu jednoho roku vězení.

Zcela výjimečný případ představuje osud Františka Schwaba z Moravské Třebové. Ten jako osmnáctiletý (narozen 24. května 1920) ovlivněn učitelem podal přihlášku k SS a dostal se na východní frontu. V září 1943 zběhl k Rudé armádě, vstoupil do 1. československého armádního sboru a s ním se účastnil bojů až do svého zranění v březnu 1945. Za svoji bojovou činnost byl vyznamenán Československým válečným křížem 1938. - Dovolím si zde malé odbočení. Asi před deseti lety mne v Moravské Třebové oslovil mladý muž, představil se a řekl, že je vnuk Františka Schwaba a že si dědeček nepřeje, abych o jeho osudu někde psala. Podle místních občanů, kteří toho byli svědky, to bylo zřejmě přání vnuka, kterému nejspíš šíření informací o dědečkově zběhnutí od Němců nebylo příjemné (chlapec se zapojoval do činnosti v místní společnosti česko-německého porozumění).

Pokračování