Živodin Jovanović
Pozorně jsem si přečetl text Tanjugu uveřejněný v Politice 6. února 2012 s nadpisem „13 let od začátku jednání v Rambouillet“.
Chtěl bych Vás upozornit, a jestli dovolíte i čtenáře „Politiky“, na jistá přehlédnutí, mezery a nejasnosti v tomto textu.
Za prvé, srbsko-jugoslávská delegace byla do Rambouillet pozvána proto, aby jednáním s delegací Albánců z Kosova a Metochie dosáhla mírového, kompromisního řešení pro status oblasti Kosovo a Metochie.
K přímým jednáním dvou delegací nedošlo. Není pravda, abych nepoužil jiný výraz, že srbská delegace odmítla přímá jednání, jak bylo uvedeno v textu zveřejněném v Politice. Pravdou je, že srbsko-jugoslávská delegace se několikrát obrátila, ústně i písemně, na zprostředkovatele, a požadovala přímá jednání obou delegací, o čemž existuje dokumentace, což může potvrdit kterýkoli ze třinácti členů srbsko-jugoslávské delegace. Na všechny tyto požadavky americký zprostředkovatel Christopher Hill odpověděl, že albánská strana si přímá jednání nepřeje. Už tehdy bylo jasné, že Američanům se přímý dialog nehodí a že toto je skutečným důvodem, proč k němu ani nedošlo. Kdyby se jim hodil, těžko uvěřit, že by delegace Albánců americký požadavek nepřijala.
V uveřejněném textu bylo uvedeno, „že Bělehrad odmítl příchod cizích sil.“ Pravdou je, že srbsko-jugoslávská delegace přijala politické části textu, nepřijala však dodatky 2, 5 a 7, kterými se předpokládala vojenská okupace celého území SR Jugoslávie, tedy Srbska s oběma autonomními oblastmi (KaM a Vojvodina) a Černé Hory. O jaký druh okupace jde, svědčí jen některá ustanovení z těchto dodatků. Například, cizí (NATO) vojenské oddíly mohou volně a bezplatně využívat pozemní, plavební a vzdušný prostor a zařízení; mohou nosit zbraně i v civilním oblečení; mohou si kdykoliv vzít k dispozici veškeré elektromagnetické spektrum v SRJ, což znamená televizní, rádiové, policejní frekvence, pohotovostní frekvence, frekvence civilní ochrany a další, bez ohlášení a úhrady; mohou kdykoliv zatknout kteroukoli osobu (občana SRJ) na území SRJ bez rozhodnutí a souhlasu soudu, nebo jakéhokoliv státního orgánu. (Text z Rambouillet lze najít na internetu nebo na Bělehradském fóru pro svět rovnoprávných).
Pokud jde o pobyt delegace v Paříži od 15. března 1999 a dále, ve zveřejněném textu je uvedeno, že „i tento pokus ztroskotal“ a „NATO začalo bombardování SRJ 24. března 1999.“
V Paříži nedošlo ani k „pokusu“ o dohodu, vyjednávání či úmluvu. Americký představitel Christopher Hill chtěl po srbsko-jugoslávské delegaci jediné, aby podepsala text, který si sám připravil a servíroval dle principu „vem nebo nech být“. Co obsahoval? Vojenskou okupaci celého státu.
Když už bylo uvedeno, že v Rambouillet a Paříži byli přítomni představitelé USA, Ruska a EU, domnívám se, že by bylo korektní zmínit, že ruský představitel Boris Majorsky, na rozdíl od amerického kolegy a také kolegy z EU, v paláci Kléber odmítl podepsat text Christophera Hilla. Tato skutečnost má význam alespoň pro analytiky.
V textu se uvádí: „Epilogem setkání, uskutečněného od 6. do 23. února 1999 bylo 78denní bombardování SRJ“.
Dne 24. března 1999 nezačalo „bombardování“ SRJ, jak se uvádí v citovaném textu. Začala ozbrojená agrese NATO, bez usnesení Rady bezpečnosti OSN, za porušení Charty OSN, Závěrečného aktu OBSE z Helsinek a základních zásad mezinárodních vztahů. Dle vlastního vyjádření USA byl tehdy zaveden precedens, který se „bude využívat, kdykoliv bude třeba“ (viz Willy Wimmer kancléři Gerhardu Schröderovi, 2. května 2000, „Aktuální otázky zahraniční politiky“, Bělehradské fórum 2006). Pojem „bombardování“ není ani v technickém smyslu odpovídající, neboť NATO během agrese, používalo především rakety, ne bomby. Neodpovídající je také v politickém nebo právním smyslu.
Agrese NATO v roce 1999, nebyla „epilogem“ neúspěšných, neuskutečněných jednání v Rambouillet a Paříži, nýbrž začátkem nové intervencionalistické strategie NATO.
Dovolte, abych tuto svou reakci uzavřel slovy bývalého amerického ministra zahraničních věcí Henry Kissingera:
„Text z Rambouillet (tedy, nikoliv smlouva, pozn. Ž.J.), kterým se požaduje situování vojenských oddílů NATO (zvýraznění, Ž.J.) na celém území Jugoslávie, byl provokací. Byla to výmluva pro začátek bombardování. Dokument z Rambouillet byl takový, že by ho žádný Srb nepřijal. Tento strašný dokument nikdy neměl být předložen.“ (Daily Telegraph, 27. června 1999)
Předseda Bělehradského fóra pro svět rovnoprávných, ministr zahraničí SRJ 1998-2000.
12. února 2012, Kosovoonline
Poznámka redakce: Lže tedy Tanjug i vlastním občanům, aby přebásnil určité tragické historické skutečnosti, vypovídající ve prospěch Srbů, k dobru NATO a jejich následné agrese? Pokud víme, byla to právě srbsko-jugoslávská strana, která si pečlivě připravila podklady k jednání, o němž byla přesvědčena, že k němu dojde. Místo toho jí bylo předloženo ultimatum, které se dává poraženým státům.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz