V pavučině globalizace

Jan Keller

Bráním se proti bezduchosti, agresivitě a nevkusu mezinárodního, nadnárodního kapitálu, který již není kapitálem zastaralého 19.století, ale figuruje, t.j vládne dnes globálně jako superkapitál, jako moderní bestia triumphans, všechno si podrobuje a všechno do svého chodu a fungování střebává.                            

Karel Kosík ,Předpotopní úvahy

  Kapitalismu se konečně na samém sklonku 20. století podařilo vyřešit jeho základní problém: tento systém potřebuje kvůli maximalizaci soukromého zisku co nejvíce snižovat počty lidí zaměstnaných v jednotlivých firmách. Zároveň však potřebuje, opět kvůli maximalizaci onoho zisku, zvyšovat neustále kupní sílu konzumentů. Každý podnikatel potřebuje zaměstnávat a platit při stejném výstupu menší počet lidí, než klik jich zaměstnávají jeho konkurenti. Všude, kde je to jen trochu možné, nahrazuje proto lidi stroji, novými technologiemi či organizačními úsporami. Zároveň však systém jako celek potřebuje, aby zboží vyráběné ve velkém nadbytku bylo plynule odebíráno. Stroje ani nové technologie si zboží nekoupí a sklady nevyprázdní.  

   Kapitalismus vyřešil tento problém po svém – bez lidí, jejichž počty mu v pečlivých rovnicích výroby, spotřeby a zisku stále nevycházely, se zcela obejde. Abstrahuje od nich všechny rovnice najednou bezvadně fungují.

   Geniální řešení bývají jednoduchá. V tomto případě stačilo škrtnout dělníka v položce vykořisťování a podobně oprostit od konkrétních nositelů také položku zisku.  Vykořisťování i zisk začaly žít svým vlastním životem, ke kterému již konkrétní lidi nepotřebují. To je jedním z podstatných prvků globalizace, jejíž osvobodivé potence řada významných osobností zdůrazňuje. Mají nepochybně pravdu.  Globalizace osvobozuje systém od člověka, tedy od elementu, který byl vždy jeho nejslabším článkem. Pavučina globalizace má podobu sítě. Díky pružné a měnlivé síti rozprostřené mezi celými kontinenty se mohou prostředky kumulovat v dříve nepředstavitelné míře, aniž by bylo možno ukázat prstem na toho, kdo tak neomezeně a tak nesmyslně křečkuje.

   Ona síť, která nikde nemá začátek ani konec, nevznikla tak zcela nevinně. U jejího zrodu stála epochální krádež. Pro potřeby maximalizace zisku byla vykradena prakticky  všechna hesla, s nimiž šla levice v šedesátých letech do svého zápasu o prosazení vyšší emancipace zaměstnanců. Požadavky větší autonomie, vyšší mobility, větší otevřenost a kreativity, větší míry realizace lidských potencí, prostě vše, co bylo v 68. roce vznášeno v rámci kritiky byrokratizovaného systému, bylo systémem beze zbytku akceptováno. Vše bylo pečlivě přepsáno do manažerských příruček, aby tak posloužilo jako modernější, elegantnější a úplnější návod k použití zbylých zaměstnanců. Slovo autenticita manažeři ve svých příručkách překládají jako diverzifikace zboží. Výraz autonomie v jejich řeči znamená snížení nákladů na kontrolu díky naprosté sebekontrole každého. A slovo kreativita se čte v jejich učebnicích jako možnost neomezeně finančně profitovat ze schopnosti imaginace.

   Poté, co bylo myšlenek levice zneužito ke zvyšování produktivity zaměstnanců a k růstu soukromého zisku za jakoukoliv mez, vystřídali se na těchto idejích ještě vojáci. Flexibilita, autonomie a mobilita se staly součástí manažerských příruček o způsobech moderního válčení a přešla do slovníku základních vojenských povelů.

Kapitalismus s prázdnou tváří

   Superkapitál, který hospodaří v globálně rozprostřené síti, je veden sice jen jedním jediným, o to však všudypřítomnějším a všemocnějším instinktem. Je ustavičně puzen k nutkavému reprodukování peněz, tedy toho, čím se přes den živí a čím se po večerech rozmnožuje. Jak vlastně vypadá tento mocný tvor, jehož lze zahlédnout jen zcela ojediněle, ve zvlášť příhodných okamžicích, například skrze clonu kouře z obilí, které je páleno kvůli udržení cen, či skrze oblak, který stoupá z dýmajících hranic, na nichž je úsporným způsobem očkován dobytek.

   Příznačně je tento tvor ztotožňován s velkými korporacemi, neboť stejně jako korporace ani on nemá žádnou tělesnost, žádnou korporalitu. Je však ještě mnohem éteričtější než ony, je utkán z destilované chamtivosti, odstředěné nenasytnosti a prchavé poživačnosti. Nikdo neví, jak přesně vypadá, ale ti nejbohatší a nejmocnější ho dokážou zcela věrně napodobit, když si hrají po jeho vzoru na nedostižné, ničím neomezené a očím běžných smrtelníků zcela neviditelné. Žije v sítích a pohybuje se v nich s mrštností světelného paprsku, onoho posledního posla osvícenství.

   Kromě toho, že je neviditelný a všemocný, je pochopitelně také nekonečně milostivý. Rozprostřen majestátně ve své světové pavučině, ani mouše by neublížil. Jeho pacifismus je příslovečný. Jak souhlasně potvrzují všichni jeho mluvčí, roztroušení snad po všech parlamentech a zasedající snad ve všech vládách všech zemí: Vždyť právě proto, na ochranu malých mušek, se pavučiny odjakživa soukají.

   Čím méně ho lze zahlédnout, tím více je ho slyšet. Jeho mateřskou řečí je reklama. Jejím prostřednictvím dokáže vyjadřovat své nejniternější pocity a svá nejtajnější přání, dokáže jí vyjádřit i ty nejjemnější záchvěvy své mysli. Každý večer se touto řečí před zraky stovek milionů televizních diváků tiše a vroucně modlí. V nejnábožnější ze všech zemí shlédne průměrný divák ročně zhruba 22.000 jeho nejintimnějších a nejupřímnějších modliteb.

   Přijímá poctivě pod obojí ropu z tankerů, které ztroskotaly, protože příliš rychle spěchaly za svou povinností k síti čerpadel, a úrodnou půdu, která byla odváta větrem, protože příliš početná stáda skotu spěchala za svými povinnostmi k síti prodejen McDonald´s. Poctivě přijímá krev a tělo země, jež se v průběhu tajemných obřadů na burze transsubstancializuje do podoby cenných papírů s jejich zázračně vysokými úroky a dividendami.

   Je to tvor ve všem dokonalý, neboť není zmítán žádnou z lidských slabostí. Necítí žádný stud a netrpí výčitkami svědomí. Pokud někoho poškozuje a něco nevratně ničí, nečiní tak nikdy se zlobou a nenávistí. Pokud něčemu naopak shodou okolností prospívá, pak proto, že to nese zisk a jen pokud to zisk nese. Díky tomu, že žije povznesen nad veškerou lidskou bolest i radost, nad podlost i nespravedlnost, je dokonale objektivní, dokonale nestranný a dokonale vyvážený.

   Stejně jako nadnárodní korporace a světová elita, která je obsluhuje, ani on se ve své svobodě nenechá omezovat naprosto žádnými trvalejšími pouty a závazky. Svazovaly by mu ruce, jež potřebuje mít naprosto volné, aby jimi mohl ve dne v noci žehnat rodící se prosperitě.

   S velkými korporacemi, které ve své nekonečné dobrotivosti stvořil proto, aby si navzájem konkurovaly, škodily si a požíraly jedna druhou, má řadu společných rysů a zarážejících podobností. Kromě toho, že je nesmrtelný a až neskutečně flexibilní, dokáže být zároveň na více místech současně, umí měnit libovolně svou identitu, svlékat starou kůži, zbavovat se celých částí svého těla a nechat si podle potřeby obratem ruky dorůstat části jiné. Je prostě tím nelogičtějším a nejpřirozenějším výsledkem moderního odkouzlení světa.

   Nemá tvář. Ne proto, že by se za ni snad styděl, ne proto, že by chtěl ve svém pragmatismu ušetřit za zrcadlo. K dělání peněz žádnou tvář prostě nepotřebuje. Využívá lidi, kteří ochotně v jeho zájmu nastavují své vlastní tváře. Najímá si je podle momentální potřeby a také částka bývá různá. Platí si střídavě tváře úspěšných sportovců, důvěryhodných bankéřů, zásadových dramatiků, veselých klaunů, neomylných ekonomů, prostě bavičů všeho druhu. Nosí je tak dlouho, dokud vypadají nově, zajímavě a jakžtakž přesvědčivě. Když ho omrzí, pořídí si bez špetky zbytečné nostalgie tváře nové, tváře čerstvější, přesvědčivější, nápaditějším upřímnější. Je hodně zájemců, kteří mu je za slušnou cenu nabízejí, a na trhu se vždy čerstvými tvářemi nabídka vždy o něco převyšuje poptávku.

Od vysávání ke vstřebávání

   Kapitalismus 19. století byl oproti tomu dnešnímu příliš nemotorný, zbytečně brutální a až trestuhodně neefektivní. Od svého počátku parazitoval tržní systém na kulturním, sociálním a přírodním kapitálu, který sám nevytvořil, který zde již nalézá a pouze jej dávkuje spolu s jinými vstupy podle potřeb vlastního profitu. Moderní tržní systém se úspěšně rozvíjel díky tomu, že mohl vydatně čerpat ze zdrojů předprůmyslové společnosti. Snad s výjimkou několika standardních ekonomů dnes již každý ví to, co Robert Nisbet vyjádřil téměř před půl stoletím, a sice že svoboda kontraktu, pohyb kapitálu, mobilita pracovní síly a celý tovární systém mohly vzkvétat a působit dojmem stability jen díky tomu, že stále ještě existovaly institucionální a kulturní vazby zcela zjevně nekapitalistického typu. Navzdory víře ekonomických racionalistů v existenci přirozené ekonomické harmonie tkvěly skutečné kořeny ekonomické stability ve skupinách a asociacích, které nemají tržní povahu.

  Průmyslový kapitalismus však parazitoval na předprůmyslových poměrech příliš primitivním způsobem. Ždímal jednotlivě lidi, v nichž byl onen sociální a kulturní kapitál díky socializačnímu úsilí celých generací nashromážděn. Je příznačné, že politická ekonomie mluví pouze o akumulaci finančního kapitálu jako předpokladu vzniku kapitalismu. Avšak proto, aby tento finanční kapitál nebyl vždy vzápětí rozkraden podobným způsob, jakým byl nashromážděn, aby mohl být vůbec použit k málo účinnému, i když jistě vysilujícímu ždímání pracovní síly, musel se setkat se sociálním a kulturním kapitálem akumulovaných v samotných zaměstnancích. Ty musel někdo nejprve zdarma socializovat a pro další použití na trhu vychovat.

   Tato nezištná práce celých generací nebyla dostatečně zohledněna v teoriích vykořisťování, stejně tak jako do nich nebylo zahrnuto tunelování přírodního bohatství, jež jako kdyby bylo přírodou zcela nezištně nachystáno pro velkolepé hody soukromého zisku. Právě tak jako Malthus byl snad až příliš optimistický, neboť nepočítal s tím, že vyčerpávání únosné kapacity teritoria může ještě mnohem dramatičtěji rozevřít nůžky mezi růstem populace a vývojem prostředků k její obživě, tak také Marx nezapočítával v plné míře do nadproduktu přivlastňovaného a neplaceného kapitalistou všechno to, co příroda a komunita dodávaly jako jakousi prémii k odpracovaným hodinám každému podnikateli docela bezplatně.

   Nemělo by však valného smyslu snažit se tyto četné nedoplatky, které tak vydatně subvencovaly rozvoj tržního systému, dnes pracně dohledávat. Globalizace jde na věc mnohem chytřeji, než jak to dovedl jednoduchý kapitalismus 19. století. Vykořisťovat jednotlivé dělníky, kteří s sebou do továrny přinášejí vše, co kapitál potřebuje, se stalo málo efektivní. Proč jednotlivě a po kapkách vysávat je-li možno velkoplošně, ve velkém vstřebávat? Potřeba zpeněžovat se ziskem cokoliv, co může zisk přinášet, si našla výhodnou zkratku. Přisává se přímo do míst, kde se sociální prací veškerý kulturní, morální a sociální kapitál vytváří. Právě k tomu slouží hustá a pružná pavučina sítí. Ten, kdo je v této pavučině jako doma, velice dobře dokáže odsát vše potřebné z každého místa, ke kterému se na krátký čas přilepí, nalákán vůní investičních pobídek.

   Není už třeba dělníků jako chodících krevních konzerv, které samy a dobrovolně přinášejí svému kapitalistovi každým dnem – někdy i ve třech směnách – pár kapek čistého zisku, jež si on sám přilévá do svého krevního oběhu. Ve vyspělých zemích, kde je lidské krve málo a stala se postupem času velice drahá, by takové domácké vykořisťování bylo pro příjemce přílišným přepychem.

   Tím spíše, že jinde čekají nachystány celé zástupy dobrovolných dárců. Globální kapitalismus funguje jako mobilní transfuzní stanice. Velice pečlivě si vybírá, koho obšťastní svou návštěvou. Trpělivě vyčkává, kdo za návštěvu více nabídne, pak zapne majáček a jede. Stále je v pohotovosti, na žádném místě se dlouho nezdržuje. V každém okamžiku je připraven přerušit odběr a rychle se rozjet tam, kde zrovna nabízejí penězodárnou tekutinu ve větším objemu a laciněji. Vybraní dárci dostanou poukázky do nejbližšího supermarketu, kde si mohou koupit po vyčerpávajícím odběru něco dobrého a laciného na zub.

   Je to velký pokrok oproti 19. století, kdy se dělníci bouřili proti svému vysávání. Nyní se celé regiony a celé země předhánějí, kdo z nich přiláká rychlou záchrannou službu ekonomického růstu k sobě co nejdříve a na úkor svých sousedů. Obaleny pavučinou globalizace, pořádají jednotlivé země a regiony permanentní dražbu, kde přihazují svou ochotu převzít a unést co nejvíce externalit nadnárodních společností. Miliardové investiční pobídky a daňové prázdniny, přeškolení pracovní síly na vlastní náklady a vybudování veškeré požadované infrastruktury, bezcelní pásma a nezdaněné dovozy. Co za to? Stačí příslib, že se firma zdrží, pokud to pro ni bude výhodnější, než kdyby odešla.

   Díly čemu globalizace o tolik předčila jednoduchý kapitalismus 19. století? Bylo to snad kvůli internetu, kvůli otevřeným hranicím, anebo kvůli vyšší flexibilitě firem, Bylo to proto, že umožnila, aby příjmy z kapitálu rostly rychleji než kdykoliv dříve. Aby mohl být kapitál odměňován ještě vydatněji, je třeba neustále zvyšovat produktivitu, což mimo jiné znamená neustále snižovat podíl živé práce v každé firmě. Už nevadí, že v důsledku toho může klesat kupní síla v zemi. Deregulace umožňuje prodat přebytky bez omezení kdekoliv jinde na zeměkouli. Koncerny získávají díky deregulacím neomezenou svobodu vyprazdňovat plynule své přeplněné sklady, aniž musejí zaměstnávat výraznější díl populace v zemi či regionu, kde zrovna působí. Nutkání nejvyšší tajemné bytosti ustavičně reprodukovat peníze, přes dense jimi živit a po večerech rozmnožovat, se stále více oprošťuje od stavu sociálna v jakékoliv zemi a v jakémkoliv konkrétním regionu.

   Tržní ekonomika je vitální jako nikdy dříve, zatímco sociální chátrá, konstatuje francouzský sociolog Luc Boltanski. Zřejmě to nebude náhoda. Zřejmě existuje ve společnosti něco podobného, jako v přírodě únosná kapacita teritoria. Je-li tato kapacita překročena, pak ztrácí ekosystém schopnost sebereprodukce a jeho možnost poskytovat životadárné služby pro daný druh se snižuje. Tržní systém si bez náhrady přivlastňuje výsledky minulé práce přírody i výsledky minulé práce komunity. Regenerační schopnost ekosystémů i soudržnost komunity se přitom rychlejším či pomalejším tempem vyčerpává. Výsledkem je známý paradox, jenž je obsažen v pojmu rizikové společnosti i v koncepci sociální exkluze.

   Jistá míra sociální soudržnosti byla ve všech předmoderních (z hlediska ekonomického málo racionálních a krajně neefektivních) spolčenostech vždy přítomna. V moderní společnosti je problematizována a v podobě narůstající míry sociální exkluze se z ní přímo vytrácí. V moderní společností s její zdravou, efektivní a racionální ekonomikou je zapotřebí obrovských finančních injekcí, aby sociální soudržnost, jež byla dříve zadarmo, mohla být všemožně flikována, nastavována, či alespoň imitována. Podobně jako v případě ekologických rizik, jež plynou z oslabených sebereprodukčních funkcí ekosystémů. Také zde se něco, co bylo v dobách předprůmyslových k dispozici zdarma, musí udržovat v labilní rovnováze za cenu velkých finančních výdajů.

   Je jen dokreslením skutečné míry racionality moderní společnosti, jestliže výdaje na boj se sociální exkluzí i výdaje na ochranu přírody jsou registrovány jako její zbohatnutí a jako další nárůst její prosperity.

Posvícení bezdomovců

   Jak vlastně vypadá hrdina světa sítí? Nikoliv ten vzdálený, vlivný a neviditelný, nýbrž ten obyčejný z masa a kostí, jehož tvář si onen mocný podle potřeby najímá a nasazuje? Jeho popis nacházíme až do omrzení v každé výpravné manažerské příručce. Je k nerozeznání od typů, které popisuje ve své knize Vagabunden in der Grossstadt vídeňský sociolog Roland Girtler, jenž dva roky prožil mezi bezdomovci.

   V obou případech stejná toulavost, oba dva stále na cestách. V obou případech stejně jednoznačné upřednostňování krátkodobých projektů před čímkoliv dlouhodobějším. Mizivá schopnost udržovat trvalejší vztahy. Naopak, zcela promiskuitní chování oceněné výrazem flexibilita. V obou případech stejná neschopnost pohlížet na svůj život jako na něco, co se kontinuitně rozvíjí a co má pevný řád. Prezentace života jako nespojité série nepředvídatelných epizod. Dodejme, že oba typy se pohybují v prostředí permanentní nejistoty, v případě jakéhokoliv neúspěchu či problému jsou v zásadě odkázány jen samy na sebe a k jejich hlavním problémům patří, jak u druhých vyvolat alespoň minimální důvěru a jak ji udržet alespoň po krátký čas. Aby byl člověk ve věku globalizace úspěšný, nesmí příliš lpět na domově. Jako doma se musí cítit tam, kde toky investic a kapitálu, nalákány na systém pobídek, zrovna tečou plným proudem. Příliš úzká a setrvalá vazba na domov snižuje šance obstát v konkurenci na trhu práce.

   Když basilejský lékař Johanes Hober roku 1688 sepsal svůj spis o nostalgii, označil tímto termínem nemoc vznikající z obrovské touhy po domově. Švýcaři odcházející z důvěrně známých vždy poněkud archaických poměrů za obživou do světa trpívali prý nemocí vzniklou ze stesku po domově zvlášť často, a dokonce na ni, tvrdí někteří, i umírali. Počátkem 18. století, kdy výraz Heimweh již přešel ze švýcarského dialektu do obecnějšího užívání, doporučuje lékař J. J. Scheuchzer léčit švýcarskou nemoc po domově v případech, kdy není možná urychlená přeprava domů, alespoň svěžím horským vzduchem či umísťováním do vysokých věží.

   Má-li globalizace dobře fungovat, pak nesmí bezdomovci, které nová ekonomika zcela rutinně produkuje, trpět žádnou nemocí po domově. Taková nemoc by mohla oslabit jejich ochotu být vždy k dispozici, být dynamický a flexibilní.

   Snad proto nabízí globalizace svou zvláštní vzrušenou, roztěkanou a neklidnou atmosféru. Jako by stále chtěla něco slavit a stále k tomu hledala ten správný důvod. Nejde o žádnou náhodu. Jde o formu očkování proti nostalgii.

   Zdá se, že instituce domova hraje v lidském jednání roli mnohem větší, než jakou mu obvykle přisuzují vědy zabývající se společností. Vlastní domov umožňuje člověku uspokojovat mnoho psychicky důležitých potřeb. Na prvém místě představuje nepochybně BEZPEČÍ. Člověk potřebuje mít důvěrně známé místo, v němž se cítí jistě, přirozeně a útulně. Každodenním pocitem bezdomovce je naproti tomu trvalý strach a nejistota. Bezdomovec, ten ze dna i ten ze špičky sociálního rozvrstvení, se nemá kam vracet, nezná rytmus normálních lidí, u nichž je nejistota cizího prostředí únosná právě proto, že je vyvážena možností návratu domů.

   Domov však představuje kromě bezpečí také zdravou míru STIMULACE. V klidu se v něm můžeme vyrovnávat s podněty, které by pro nás jinak byly jen těžko stravitelné. Kdo nemá domov, s podněty se míjí. Nemá si je kam odnést a v klidu rozebrat, míhají sek kolem něho a on k nim zůstává v hloubi duše nevšímavý. Proto bezdomovectví znamená kromě strachu v nejistém světě paradoxně také všudypřítomnou nudu. Podněty nedostávají příležitost k tomu, aby byly zpracovány, stékají po mysli bezdomovců tím nevšímavěji, čím méně mají podobu uspokojení těch nejelementárnějších potřeb.

   Konečně pomáhá domov člověku řešit také problém s jeho vlastní IDENTITOU. Domov bývá vždy něčím rozlehlejším a trvalejším, než je každý jeho obyvatel. Ten, kdo se v určitém místě cítí doma, má možnost identifikovat se s něčím, co ho spojuje s lidmi, kteří zde byli doma před ním. Má také možnost myslet na ty, kdo zde budou jednou doma po něm. Bezdomovec, ať již ztratil domov vinou svého neúspěchu, či díky své úspěšnosti, žádnou takovou oporu nemá. „Život nikde“ se stal jeho údělem a marně hledá ostrov, který by ho uchránil před mořem anonymity, jež ho na každém kroku obklopuje a pohlcuje.

   Život bezdomovců je anonymní, úzkostlivý a při vší nejistotě zároveň nudný. Nejistota, nuda a problém s vlastní identitou je v různé míře trápí všechny. Ty, kteří bloumají věčně špinaví po nádražích, i ty, kteří spěchají věčně vymydlení v letištních halách.

   Globalizace nedokáže dát lidem pocit bezpečí. Naopak, z pečlivého a systematického dávkování nejistoty pro jednotlivce, regiony celé země vytvořila hlavní pilíř moci mocných. Globalizace nedokáže, právě proto, že na každém kroku zpochybňuje kategorii domova, dodat materiál k budování vlastní identity. Ostatně, jak upozorňuje Zygmund Bauman, mít příliš přesně vymezenou identitu není dne zrovna velká výhoda. Pevná identita bývá nemotorná a těžkopádná, vhodná tak pro doby koňských spřežení. Rychle se měnící podmínky vyžadují osoby, které jsou schopny odkládat a nabývat svá jednotlivá Já tak pružně, jako náš tajemný tvor nabývá a odkládá své použité tváře.

   Globalizace všechno vsadila na báječnou stimulaci. Právě stimulace, stimulace naprosto deregulovaná, stimulace bez hranic má sloužit k překrytí všech nejistot včetně té největší ohledně své vlastní identity. Je zapotřebí velkých dávek té nejbláznivější stimulace, má-li vůbec zaujmout lidi, kteří jsou, řečeno slovy Ulricha Becka, natolik posedlí touhou po sebenaplnění, že vytrhávají sami sebe ze země, aby se ujistili, že jejich kořeny jsou zdravé.

   Velké posvícení má postmoderním bezdomovcům zpříjemnit jejich jinak poměrně nudnou cestu vedoucí odnikud nikam. Všechny oblasti společenského dění, o nichž se Niklas Luhmann domníval, že v moderní době žijí každá svým zcela zvláštním a pro sousední sektory nepřeložitelným kódem, se scházejí na stejné vlně, všechny rezonují v rytmu jediného velkého světového show.

   Velké korporace a obchodní řetězce na to přišly jako první, když naaranžovaly prostory pro nakupování jako obrovské zábavní haly a estrádní paláce. Také politika si brzy našla svůj specifický žánr, pohybujíc se střídavě mezi pouťově křiklavým předvolebním cirkusem a poněkud komorněji laděným povolebním kabaretem. Kolotočová kultura zcela ovládla automobilový průmysl, který se změnil v jedno velké show, počínaje bombastickým odhalováním nových modelů přes dryáčnické scény z automobilových a motokrosových závodů až po lacině karnevalovou výzdobu prodejen ojetých aut. Turistický průmysl už dávno zapojil do služeb celoročního show jakékoliv atraktivnější místo na zeměkouli včetně domorodého obyvatelstva, které se prostituuje před zraky turistů, zahaleno jen svým národním krojem. Velký karnevalový průvod uzavírá sportování se svým symbolem – olympijskými hrami, proměněnými v místo pravidelného střetávání největších světových operních, politických, obchodních, finančních, průmyslových, a někdy dokonce i sportovních celebrit. Nad tím vším vykonávají kontrolní funkci média, která dohlížejí, aby každé politické, obchodní, turistické či sportovní představení bylo pro platící bezdomovce dostatečně atraktivní a jejich pozornost neustále vhodně rozptylovalo.

   Pravidelné injekce velkoryse dávkované stimulace dokážou překrýt a zaplašit část nejistot, obav a starostí. Vše se však děje pouze na povrchu. Připomíná to přepestrou tapetu s bujnými tropickými motivy, lepenou na zaprášenou zeď v postarším panelovém bytě. Dokáže vcelku spolehlivě překrýt praskliny v jeho chátrajících zdech, rozviklané panely však zpevnit nedovede. Ani ty nejhlučnější formy stimulace nedokážou zabránit tomu, aby se steny domova dála povážlivě nerozestupovaly.

   Kapitalismu se konečně, na samém sklonku 20. století, podařilo vyřešit jeho základní problém. Roztáhl své sítě mezi kontinenty, aby s jejich pomocí urychlil vstřebávání zisku přímo z míst, kde se díky zbytkům sociální soudržnosti a zbytkům přírody stále ještě tvoří. Oči všech jsou zatím upřeny k provazochodcům v šaškovských úborech, kteří se svou dlouhou tyčí dovedně žonglují na virtuálním laně. Lidé pospíchají z práce i z úřadů práce rychle domů, aby stihli televizní noviny. Jaký nový kousek k popukání jim asi akrobati, klauni a osvědčení šaušpíleři přichystali pro dnešní večer?