V historii jsou příklady jednoty Slovanů

Jelena Guskova

Přijeli jsme do Černé Hory 1. prosince, když země znehybněla v očekávání pozvánky do NATO. Jedni s netrpělivostí čekali: premiér Milo Džukanovič prohlásil tento den za historický. Druzí – lid, jehož se neptali, zda se chce připojit k vojenské organizaci, která jej bombardovala – s hořkostí a bolestí. Mnozí se těšili nadějí: možná nás nepozvou? Pozvali. Už ráno druhého dne obletěla zpráva zemi. Vedení se chystalo oslavovat a v očích lidí byl smutek.

Večer před tím mohli Černohorci ukázat svůj vztah k tomu, co se odehrálo. V kryptě chrámu Kristova vzkříšení v Podgorici proběhla slavnostní akademie zasvěcená důležitému dni v historii srbského lidu, 1. prosinci 1918, kdy vyhlásila Velká skupština v Podgorici spojení Černé Hory a Srbska. Manifestaci 1. prosince 2015 zorganizovaly Srbská národní rada Černé Hory a Společnost srbských krajanů v Černé Hoře. Ohromný sál byl plný, pro všechny nebylo místo, stáli podél stěn. Hudba, verše, písně, slavnostní beseda o významu Podgorické skupštiny v historii srbského národa přednesená ruským historikem – všechno bylo vyjádřením úsilí o jednotu srbského lidu, lásky k Rusku, protestu proti politice Milo Džukanoviče. Byl to počátek protestu. Protestovali slovem i hudbou.

Dnes jsou Slované na Balkáně, ostatně jako v celé Evropě, nejednotní. Avšak z historie jsou příklady společného boje, společného domu, kolektivního rozhodování. Takovou událostí je Podgorická skupština. Po první světové válce byla situace v Černé Hoře těžká: Hospodářský úpadek, hlad, pustošení, svržená armáda. Král Nikola v zemi nebyl, utekl do Francie i s dvorem. Od koho čekat pomoc? Rusko bylo v revoluci. Ale Slované rozpadlého Rakouska-Uherska usilovali o spojení. V Černé Hoře dávno existovala myšlenka spojení se Srbskem, která nabrala reálné vyjádření na podzim 1918: Začátkem listopadu byl ustaven ústřední výkonný výbor a ten se obrátil k národu s výzvou k volbě vyslanců do Lidové skupštiny. Z každé kapitanie po dvou. (kapitania je základní územní a administrativní jednotka v Černé Hoře)

Král byl v zahraničí. Vyjádřil se proti národnímu programu sjednocení se Srbskem. Jeho přívrženci volně v Černé Hoře agitovali za jeho návrat do země a za zachování nezávislosti země. Avšak lidé je nepodpořili. Rozhodnutím Velké podgorické skupštiny předcházela lidová shromáždění po celé Černé Hoře. Na nich lidé přijímali rozhodnutí o podpoře svolání Skupštiny a vybírali se poslanci. Obzvláště byla zjevná role mládeže, inspirovaná myšlenkou sjednocení.

Jeden příklad. Mládežnický výbor Sreza Rieki přijal z rozhodnutí lidu a přísahou potvrdil rezoluci o spojení Černé Hory se Srbskem: „Přísahám při Bohu Všemohoucím a při všem co je mi v tomto světě svaté, že budu horlivě hájit ideu spojení Srbů ze Srbska a Černé Hory do jednoho celku a vstup tohoto jednotného celku do jednotného nerozdělitelného mocného a silného státu trojích bratří Srbů, Chorvatů a Slovinců a jsem ochoten za to položit život…“ Rezoluci podepsalo 112 lidí – zemědělci, duchovní, učitelé, důstojníci a studenti.

Tak se volila Skupština. Národ byl reprezentován nejlepšími. Ze 168 delegátů jich 76 mělo vyšší vzdělání. Rozhodnutí o spojení se Srbskem Černohorci přijali jednohlasně, bylo to sebeurčení národa, jeho demokratická volba. V posledních desetiletích v současné Černé Hoře někteří historici nazvali rozhodnutí Skupštiny z roku 1918 nezákonným a vláda je zpochybnila.

Zdalipak lid řekne své slovo dnes, když vláda Černé Hory rozdělila srbský lid na Srby a Černohorce a v zemi zavedla autoritativní režim, který považuje za velkou čest vstup do NATO?

Dne 12. prosince 2015 se černohorské ulice zaplnily tisíci protestujícími. Byly zorganizováni hnutími „Ne do války, ne do NATO“ (Gojko Rajčevič), „Svoboda lidu“, „Hnutí za Plevle“, strana „Nová srbská demokracie“ (Andrija Mandič), Demokratická lidová strana (Milan Kněževič) a skupina občanů „Akce – reakce“. Lid je ve své většině proti vstupu Černé Hory do NATO, ale byl odstrčen od rozhodování. Hlasování se konalo ve Skupštině. Je to s podivem, ale pro rozhodnutí k připojení do NATO v černohorské Skupštině hlasovalo jen 50 poslanců, 26 jich bylo proti. Lid se rozhořčil. Na shromáždění 12. prosince byly hlavní požadavky: referendum (84 % obyvatel si je přeje), vojenská  neutralita Černé Hory a odstoupení od sankcí proti Rusku. Téma Ruska na shromážděních zaznívalo jako jedno z nejdůležitějších.

Andrija Mandič: „Pro nás, pravoslavný lid, který žije v Černé Hoře, má zvláštní význam, aby vojenskou neutralitu garantovalo Rusko. Vždyť Rusko Černou Horu celých 300 let zajišťovalo a chránilo před Osmanskou říší. Pro nás, pro lid, je proto důležité, aby v otázce záruk ze strany mocností byly i záruky ruské.“

Mojmir Bulatovič, bývalý prezident Černé Hory, dávno mimo politický život, se objevil mezi shromážděnými a byl uvítán s nadšením. Připomenuv, že v roce 1999 NATO bombardovalo Černou Horu, řekl: „Černá Hora se nyní stala pěšákem v geopolitické hře. Nebyl důvod zvát nás do NATO, krom toho, že se rozhodli zvýšit nátlak na Rusko. My se toho nemusíme účastnit.“

Jako vždy v těžké době čekají Černohorci podporu Ruska, nesou srbské a ruské vlajky, portréty V. V. Putina, zpívají Kaťušu a Kalinku, skandují Putinovo jméno. Rusko vystoupilo kategoricky proti vstupu Černé Hory do NATO a podpořilo referendum. Jako kdyby v odpovědi na postoj Ruska zesílila oficiální Podgorica sankce proti Krymu a Sevastopolu.

Konečné rozhodnutí o vstupu Černé Hory do NATO bude přijímáno, jak ujišťují informované zdroje, ne dříve než počátkem léta 2016. Do té doby považovat tuto skutečnost za hotovou je předčasné. Opozice má ještě čas, aby donutila vládu vyslechnout vůli většiny černohorského lidu a Rusko – aby podpořilo tuto většinu všemi možnými diplomatickými prostředky.

Převzato z Fondsk.ru

Překlad: zajoch

outsidermedia.cz