Jaroslav Maršák
Ú v o d
V květnu 1945 skončilo povstání v Praze a mnoha dalších měst a obcí České republiky. Byla ukončena válka a porážka německé, nacistické armády. Ministerstvo národní obrany Československé republiky bylo nuceno přistoupit k organizačnímu zabezpečení výstavby a doplnění počtů nové armády, jejímž základem byli vojáci zahraničních jednotek kteří bojovali na východní i západní frontě.
O velmi dobré organizační schopnosti doplňovacích a mobilizačních štábů armády svědčí ta skutečnost, že již v měsíci červnu 1945 se začalo přistupovat k doplnění armády na předepsané počty. Odvody nováčků se uskutečňovali ve všech větších městech. Nejinak tomu bylo i v Plzni. Nebyla to jednoduchá záležitost, protože v důsledku války se v průběhu 6 let „nahromadily“ ročníky které podléhaly odvodní povinnosti. Mimo doplnění armády však musela být řešena obnova a výstavba rozvráceného a zničeného hospodářství a podniků. V důsledku toho bylo nutno povolávat muže podléhající odvodní povinnosti postupně a odložit povolání některých ročníků na pozdější dobu. Mezi jinými opatřeními byla zavedena tzv. dobrovolná vojenská služba. Tuto možnost využilo z různých důvodů mnoho mladých mužů zejména z řad tzv. Revolučních gard (RG) a členů odbojových jednotek, které se aktivně zúčastnili povstání proti nacistickým okupantům. V Plzni mezi mnoha dalšími, se přihlásili k vykonání dobrovolné presenční vojenské služby i někteří členové odbojové skupiny plaveckého oddílu DTJ VI. (Dělnické tělocvičné jednoty Plzeň-Doudlevcích), kteří z rozkazu Revolučního národního výboru obsadili již 5. května 1945 v brzkých ranních hodinách kasárna 18.pěšího pluku v Doudlevcích. V těchto kasárnách bylo soustředěno cca 1.200 německých vojáků pod velením majora, který po delším jednání souhlasil s odevzdáním všech zbraní do jedné místnosti a převzetí střežení kasáren členy revoluční jednotky DTJ VI. Druhý den 6. května v 9:30 hodin po příjezdu americké vojenské jednotky bylo uskutečněno oficiální převzetí německých vojáků do zajetí spojenecké armády USA.
Presence a vystrojení nováčků-dobrovolníků.
Odvod a presence nováčků byla provedena ve škole na Chodském náměstí v Plzni. Jako výstroj obdrželi nově přijatí vojáci stejnokroje bývalých leteckých a protileteckých jednotek německé armády.
Pro rozlišení k příslušnosti k Československé armádě, byli na límcích vojenských blůz našity černočervené stužky. Je pochopitelné, že jsme se ve stejnokrojích po německé armádě necítili zrovna moc dobře. Základní výcvik v družstvech jsme absolvovali na Borských pláních, které se tehdy nalézali ihned za Borskou vodárnou. Na cvičiště jsme pochodovali kolem vojenské nemocnice, kde byl v té době zřízen zajatecký tábor, ve kterém byla dočasně soustředěna část německých vojáků zajatých v Plzni a okolí. Američtí vojáci, kteří je hlídali, na nás pokřikovali „Germeni-Němci“ někdy si prohazovali mezi našimi řadami baseballové míčky. Oni z toho měli jak se hezky česky říká „prču“, ale nás to samozřejmě uráželo. Armáda potřebovala mimo řadových vojáků bez hodnosti i poddůstojníky kteří by cvičili další povolávané nováčky. Někteří z nás byli vybráni do poddůstojnické školy v Kralovicích.
(20.08.-21.09.1945). Tentokrát nás oblékli do tropických stejnokrojů kterou používala německá armáda v Africe. Ubytování jsme byli v místní škole. Vojenské výchově a výcviku ve velení družstvu a četě nás školili poddůstojníci-mazáci z předválečné republiky. Je pochopitelné, že se s námi nikterak „nemazlili“. Výcvik byl tvrdý a náročný. Nikdy jsme se však nesetkali se žádnou zbytečnou šikanou. Nejhorším trestem když jsme nechtěli za pochodu zpívat bylo, že jsme se museli svléci do půl těla a vedoucí poddůstojník nás nechal plížit po vřesu, což pro naše svlečená těla byl velmi nepříjemný pocit. Pokud nebyl v některých případech dodržen úklid, byli nám zaraženy vycházky. Pro nás, kteří jsme zažili šestiletou německou okupaci a nucené otrocké práce v nacistickém Německu, to byla legrace snášet trochu té vojenské „šikany“. Byli jsme šťastní a hrdí na to, že jsme vojáky osvobozené republiky a budeme prvními poddůstojníky nově budované armády.
Naše nasazení a činnost v západočeském pohraničí
Po absolvování poddůstojnické školy a povýšení na svobodníky jsme byli přemístěni koncem měsíce září 1945 do města STŘÍBRO, kde byla ještě početná část obyvatelstva německé národnosti. Naše jednotka byla pojmenována samostatným praporem samopalníků a ubytována na náměstí ve škole. Měli jsme za úkol dohlížet na dodržování nařízení městského národního výboru a všech opatření týkajících se zejména obyvatel německé národnosti, kteří měli dodržovat některá opatření jako – nosit bílou pásku na levém rukávu kabátu nebo pláště, dodržování časového rozpětí, ve kterém měli zakázáno pohybovat se mimo bydliště, zejména v nočních hodinách. Prováděli jsme střežení důležitých objektů - úřadů, pošty, výrobních závodů, nádraží a železničního mostu.
Velitelem naší jednotky byl kapitán, bývalý příslušník československých jednotek bojujících na západní frontě. Byl velice náročný na dodržování kázně jak ze strany našich vojáků, tak i ze strany občanů německé národnosti zvaných „sudeťáci“. Porušení zákazu nočního vycházení porušovali zejména ženy německé národnosti, které nechal po zbytek noci zavřít v některé místnosti kasáren a druhý den museli za trest provést úklid místností a chodeb kasáren-školy. Po provedení práci mohly odejít domů. Nebyl jsem svědkem toho, že by se naši vojáci chovali k občanům německé národnosti ve Stříbře nepřiměřeně tvrdě a zneužívali svoje pravomoci.
Byl jsem naopak svědkem vyložené provokace ze strany jednoho „sudeťáka“, který stál v hloučku dalších občanů německé národnosti na náměstí a při vztyčování naší vlajky před budovou kasáren nesmekl klobouček, na němž měl štětku ze srsti. Tyto zelené kloboučky jakož i bílé podkolenky a krátké kožené kalhoty s tzv. „padacím mostem“ místo poklopce, byly mužskou částí „sudeťáků“ velice oblíbené. Jeden náš vojáček menšího vzrůstu nelenil, šel k tomu „sudeťákovi“, sejmul mu jeho klobouček z hlavy, utrhl mu z něj tu jeho ozdobnou štětku a hodil mu ho k nohám. Pro nás kteří jsme k tomu přihlíželi, jsme to brali spíše jako zábavnou episodu. Vzpomněli jsme si ale při tom, jak za německé okupace dopadli někteří Češi, kteří také „zapomněli“ sejmout pokrývku z hlavy při vztyčování nacistické vlajky s hakenkrajcem. Takového delikventa zfackovali, pokud neskončil dokonce ve vězení. Přesto, že jsme se jako vojáci nedopouštěli na obyvatelích německé národnosti žádných násilností, nazývali nás „českými SS“. Často jsem vysvětloval těmto „sudeťákům“ zda je jim známo, jakých zvěrstev se dopouštěli jejich jednotky SS a jak nás mohou k nim přirovnávat. Dovedl jsem částečně pochopit jejich situaci, když bylo v té době přistoupeno za asistence příslušníků naší armády k organizovanému odsunu obyvatelstva německé národnosti do Německa. Zavinili si to ale sami vyžadováním a splněním jejich hesla „Heim ins Reich“. Využil jsem svého pobytu ve Stříbře a šel jsem ve svém služebním volnu do obce Milíkov, která byla vzdálena od Stříbra cca 7 km. Chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak byla postižena válkou jedna rodina, u které jsem prožil v roce 1937 školní prázdniny, za účelem zdokonalení se v německém jazyce. Milíkov byl v době před druhou světovou válkou osídlen pouze československými občany německé národnosti, takže jsem byl nucen po celé dva měsíce dorozumívat se pouze v německém jazyce. Tato rodina vlastnila rozsáhlé hospodářské stavení se spoustou domácího zvířectva a poli. Součástí statku byla i hospoda a u příležitosti svateb se pekly koláče. Členy domácnosti byl hospodář, jeho manželka a již dospělé děti, syn a dvě dcery. Měl jsem možnost seznámit se s jejich politickými názory a přes svoje mládí kdy mě bylo 13 let a neměl jsem politické zkušenosti , jsem usoudil, že nacistické ideologii šířené v pohraničních oblastech vůdcem„sudeťáků“ Henleinem podléhali mladí příslušníci rodiny, zatím co jejich otec a matka byli zřejmě spokojeni a s nacistickou ideologií nechtěli mít nic společného. Měli všeho dostatek - kvalitního jídla i peněz. Jejich syn, který mě ukázal že má schovanou pod slamníkem pistoli, obdržel přede mnou od své matky takovou facku, že mu tekla z nosu krev. Jejich šestnáctiletá dcera, s níž jsem jednoho dne jel s koňským potahem pro pivo do pivovaru ve Stříbře, když viděla na jakémsi oplocení nápis z citátu Henleina prohlásila „ich bin auch Henlein“ /já jsem také sympatizantka Henleina/. U příležitosti své návštěvy v Milíkově mě přivítala pouze stará paní, která mě s velkým pláčem oznámila, že její manžel, syn a obě dcery padli jako příslušníci armády na různých frontách druhé světové války. Na rozsáhlém a před válkou prosperujícím hospodářství zůstala úplně sama. Zeptal jsem se jí na její názor, kdo podle ní je viníkem jejího neštěstí a vůbec všech dřívějších občanů Československé republiky německé národnosti. Bez váhání mně odpověděla „že viníkem jejich neštěstí byl vůdce německé říše Hitler a vůdce tzv. sudeťáků Henlein jejichž nacistické ideologii podlehli podle jejího názoru především mladí členové německých rodin.“
Této paní mě bylo opravdu líto, protože jsem si dovedl představit, jakým potížím bude vystavena, až na ní přijde řada při odsunu. Po skončení našich úkolů ve Stříbře jsme byli přemístěni blíže k hranicím do městečka Bezdružice.
Naše činnost a úkoly v BEZDRUŽICÍCH spočívala ve výcviku nově povolaných nováčků, dohled nad dodržováním nařízení a příkazů určeným obyvatelům německé národnosti, kteří ještě nebyli odsunuti do Německa. Příslušníci naší roty byli ubytováni na náměstí, v místním hostinci. Důstojníci a rotmistři byli ubytováni v různých domech, jež byly po odsunu německých obyvatel volné. Velitelem roty byl kapitán Pálovný, aktivní důstojník v předválečné republice. O hospodářské záležitosti se staral starší předválečný rotmistr. Vhledem k naprostému nedostatku důstojníků, jak aktivních tak i záložních, zastávali nouzově místa velitelů čet poddůstojníci. Já jsem byl z příkazu velitele roty jmenován do funkce tzv. výkonného rotmistra roty. Ten řídil organizaci roty, byl zodpovědný veliteli za dodržování kázně, rozděloval příslušníky do strážní služby, hlídek v terénu a vedl veškerou administrativu roty. Pokud nebyl velitel roty přítomen v posádce, což bylo obvykle v neděli, kdy odejel za rodinou do Plzně, stal se neomezeným pánem u roty právě tzv. výkonný rotmistr. Bylo to opravdu v té době vynucené a náhradní řešení způsobené naprostým nedostatkem důstojníků a rotmnistrů z povolání. Podal jsem si v roce 1945 písemnou žádost o přijetí do vojenské akademie v Hranicích, ale obdržel jsem zamítavou odpověď s odůvodněním, že pro velký počet uchazečů nemůže být mé žádosti vyhověno. Po skončení války se hlásilo do vojenské akademie velké množství uchazečů z řad poddůstojníků, kteří bojovali v zahraniční armádě, dále to byli bývalí partyzáni a někteří synové předválečných aktivních důstojníků. To samé se opakovalo počátkem roku 1947, kdy jsem si před ukončením presenční služby podal opět žádost o přijetí do VA.
Vojenská služba v pohraniční oblasti se vyznačovala v poválečné době určitým dobrodružstvím a částečnou nekázní, jež pramenila z neznalosti právních předpisů týkající se vojenských záležitostí, dosti libovolnou manipulací s osobními zbraněmi, nedostatečným stravováním v důsledku celkového nedostatku potravin a jeho přídělovým systém v celé republice. Všechny tyto problémy vyplývali v nedostatku odborně vyškolených vojáků z povolání, důstojníků a rotmistrů. Náš velitel roty byl odborně i po stránce osobních vlastností na patřičné úrovni. Na každý den výcviku nás poddůstojníky osobně připravoval a přezkušoval naše znalosti. Ke mně osobně se choval jako otec. Rozšiřoval moje vědomost, radil mě co bych měl číst, jakým způsobem dodržovat životosprávu a vůbec mě dal mnoho rad do života. Byl to důstojník nejlepších kvalit.
V rámci hlídkové služby v terénu jsme zažili některé až neuvěřitelné příhody. Naše hlídky přistihla za bílého dne, jak jeden starší Němec ukládá něco pod okraj střechy. Zjistili jsme, že to byla nabitá pistole. Zajistili jsme ho a předali místním českým četníkům, kteří v té době již měli svoji stálou stanici v Bezdružicích. S velkým úžasem jsme druhý den viděli, jak Němec zajištěný pro nedovolené držení zbraní, s volně pohybuje po obci. K našim úkolům patřilo také, provádět občasné kontroly, zda občané německé národnosti nemají v domácnostech radioaparáty, jízdní kola, zbraně atp. Jednoho dne pozdě večer, kdy se měla vyslat na kontrolu čtyřčlenná hlídka, mě požádali kuchaři, abych je také jednou do hlídky zařadil. Jako výkonný rotmistr jsem vyhověl jejich žádosti a vzal jsem je na hlídku, jíž jsem velel, protože jsem byl jediným příslušníkem roty, který ovládal německou řeč.Vstoupili jsme do domu jedné německé rodiny a členové hlídky začali s prohlídkou místností.Já jsem se zatím bavil s majitelem usedlosti a jeho manželkou. Ukazovali mě fotografie jejich syna, který sloužil ku konci války ve Francii jako příslušník německé armády a říkali mě, co jim všechno domů zasílal. Bavili jsme se docela přátelsky asi půl hodiny. Po té přišli členové hlídky a hlásili mě, že nic závadného nezjistili. Když jsme vyšli z domu, tak mě k mému překvapení ukázali, že majitelům domu odcizili nějaké látky na obleky, které měli schované pod plášti. Když jsem jim vynadal a chtěl jsem látky vrátit, naříkali, že byli za války nasazeni na nucené práce do Německa a nemají doma žádný slušný civilní oblek. Nakonec jsem jejich argumenty uznal s vědomím, že při odsunu který německou rodinu stejně očekával, si stejně nebudou moci vzít s sebou všechno, co jim jejich syn z obsazené Francie poslal.
Moje rozhodnutí ovlivňovala také skutečnost, že můj otec byl za války vězněn v koncentračním táboře Buchenwald, já sám že jsem byl nasazen na nucené práce do Německa a dvakrát vězněn v tzv. trestných táborech pro porušení pracovní kázně a sabotáž válečné výroby. Matka žila tři roky bez finančních prostředků a za podpory příbuzenstva. Nepředpokládal jsem rovněž, že by si postižená rodina přišla stěžovat na příslušníky naší armády. Vycházel jsem z toho, co by se asi stalo v opačném případě, kdyby si příslušník jiné národnosti přišel stěžovat na německé vojáky. Jaké bylo moje překvapení, když manželé u kterých jsme prováděli domovní prohlídku, se druhý den dostavili k veliteli roty a oznámili mu, že byli naší hlídkou okradeni. Byl jsem u toho osobně přítomen, protože mě k tomuto jednání jako výkonného rotmistra zavolal velitel roty. Stěžující manželé mě jako velitele hlídky nepoznali, protože v době kontroly jsem měl na sobě tzv. maskáče, ale v kanceláři normální služební stejnokroj. Při dalším dohadování se ale manželka majitele statku všimla nápadného prstenu s rubínovým kamenem, který jsem měl na prstu levé ruky. Pod tíhou tohoto důkazu jsem musel vyjít s pravdou ven. Případ se dostal k vojenskému soudu v Plzni. Všichni tři příslušníci hlídky, kteří při výkonu služebního úkolu si v kontrolované usedlosti něco neoprávněně přisvojili, byli odsouzeni. Já jako velitel hlídky jsem byl osvobozen vzhledem k tomu, že jsem na základě svědectví všech členů hlídky o ničem nevěděl. Tato „zbožná lež“ mi tedy sice pomohla, ale nemohu být na tuto příhodu hrdý.
Obdobně jako tomu docházelo i ve Stříbře, tak také v Bezdružicích nedodržovali zejména ženy zákaz nočního vycházení. Přesto, že již uplynul jeden rok po válce, ukrývali se na samotách v lesích kolem obce Bezdružic zejména jedinci z řad příslušníků vojsk SS. Vyhledávání ukrývaných německých vojáků, kteří se vyhýbali zajetí, bylo také jedním z úkolů naší roty, která za tímto účelem vysílala občas patroly - terénní hlídky. Nebyla to pro nás jednoduchá záležitost, protože jsme neměli pro takovéto akce potřebné zkušenosti a naši protivníci byli zkušení, frontoví bojovníci. Proto jsme také z počátku neměli vyžadované úspěchy. Postupovali jsme totiž k samotám ve skupině a pouze z jednoho směru. To umožnilo ukrývaným jedincům opustit úkryt z druhé strany usedlosti. Při dalších akcích jsme postupovali k samotě v lese ze všech stran. V jednom případě vyskočil z půdního vikýře domu příslušník SS a snažil se zmizet v lese. Člen hlídky, který mu byl nejblíže ho vyzval, aby se zastavil. Protože neuposlechl, střelil ho do nohy. Členové rodiny, která ho ukrývala ho musela odnést na improvizovaných nosítkách do Bezdružic kde mu bylo poskytnuto zdravotnické ošetření a byl předán vojenské policii OBZ.
K zásobování potravinami a jinými potřebami neváhali Němci používat i děti. Jednoho dne při obchůzce v terénu se objevily na terénní vlně, asi dvě stě metrů od nás, tři postavy. Když nás uviděly, daly se na útěk. Začali jsme je pronásledovat a když se vzdálenost mezi námi poněkud zmenšila, zavolal jsem na ně, aby se zastavily. Protože neuposlechly, vystřelili jsme do vzduchu. Okamžitě si lehly na zem a nehnuly se, dokud jsme k nim nedošli. K našemu údivu jsme zjistili, že to jsou ještě děti. Zeptal jsem se jich, kam jdou. Ten nejstarší mě řekl, že nesou nemocnému starému strýčkovi nějaké potraviny. Prohlédli jsme jim tašky, v nichž byly skutečně potraviny, ale i kapesní hodinky a nějaké další potřeby. Propustili jsme je s napomenutím, že se měly hned na výzvu zastavit. Až večer mě napadlo, že ten strýček byl pravděpodobně nějaký voják který se také ukrýval někde na samotě, protože děti šly směrem k lesu a ne do vesnice. Německé vojáky které se nám podařilo zadržet, jsme prozatímně, než si pro ně přijeli z vyššího velitelství, umístili do sklepních místností místního zámku v Bezdružicích.
Stravovaní byli z naší vojenské kuchyně, kterou jim nosil jeden z vězňů doprovázený jedním strážným.
Těmto strážným jsem vždy doporučoval, aby nešli těsně za vězněm, ale aby si od něho udržovali bezpečnou vzdálenost. Také aby měli zbraň v ruce a nenesli ji na řemenu. Přesto se stalo, že když náš strážný doprovázel jednoho esesáka, jenž nesl v bandasce bez víčka kávu, tuto horkou kávu vychrstl strážnému do obličeje a než se tento vzpamatoval, byl už německý voják mimo dostřel a podařilo se mu utéci do blízkého lesa.
V dopoledních hodinách jsme prováděli plánovaný výcvik nově povolaných nováčků, mezi kterými byli i maturanti, aspiranti na budoucí záložní důstojníky. Za několik týdnů jsme je museli zdravit, protože obdrželi vyšší poddůstojnické hodnosti s aspirantskými páskami. Kvalita stravování byla v té době dosti nedostatečná. Věčně jsme měli vodové polévky, hlavně z ovesných vloček. Ve velmi řídkém guláši z konzerv po německé armádě, plavala sem tam masová vlákna. Vymohli jsme si na veliteli kontrolní stravovací komisi, která zjistila, že nás starý, bodrý rotmistr z povolání okrádal a konzervy posílal poštou domů. Byl okamžitě z funkce odvolán a kvalita stravy se značně zlepšila.
Další naše posádka byla ve STODĚ
Do STODA jsme byli přemístěni počátkem září 1946. Bylo tam dislokováno velitelství 1. praporu 18.p.pluku, kterému velel štábní kapitán Bedřich KRAMOSIL.
Pravděpodobně na doporučení mého bývalého velitele roty, jenž byl přemístěn k vyššímu velitelství, jsem byl jmenován do funkce písaře praporu. Ve Stodu bydlelo v té době ještě několik desítek rodin občanů německé národnosti, kteří nebyli dosud odsunuti. Vzhledem k tomu že neporušovali vydaná nařízení, jež se jich týkala, nedocházelo již k situacím, kdy bylo třeba proti nim zakročovat. Měli totiž pádný důvod k tomu, aby se drželi zpátky, protože právě ve Stodu, v dubnu 1945, došlo k masakru na vězních nacistických koncentračních táborů. Svědectví o tomto na sklonku války již zbytečném a nelidském násilí vydává svědectví památníku, který je umístěn v místním parkovém háji. Ve Stodu jsme se věnovali především již kvalitnějšímu vojenskému výcviku a střelbě z osobních zbraní. Ihned v první střelbě jsem získal střelecký odznak ,který mohl obdržet voják, jenž umístil všech deset střel do černého středu terče. Uvedený odznak byl pro vojáky a poddůstojníky velmi cenný, protože opravňoval k delší vycházce až do 24 hodin.
Do Plzně jsem se vrátili v měsíci únoru. Byli jsme opět ubytováni v kasárnách 18. pěšího pluku. Propuštěni do civilu, po vykonání presenční vojenské služby jsme byli dne 31. března 1947.
Závěr
První dva roky po skončené válce, nebylo splnění povinné vojenské presenční služby žádná vycházka růžovým sadem. Trval ještě nedostatek potravin, nováčkové museli nosit nenáviděné německé stejnokroje, byly problémové ubytovací podmínky a pobyt v pohraničních oblastech mezi občany německé národnosti, kteří se nesmířili z porážkou slibované tisícileté nacistické říše. Trvalo ještě nebezpečí zranění nebo i ztráty života při likvidaci ukrývaných členů tzv. wehrwolfů, členů nacistického poválečného spolku teroristických skupin a bývalých příslušníků vojsk SS, kteří se ukrývali na samotách, aby se vyhnuli potrestání. Nováčkům chyběli bojové zkušenosti Důstojníků a rotmistrů, kteří by kvalitně zabezpečovali výcvik, byl citelný nedostatek. Všechny tyto potíže a nedostatky však překonalo nadšení a radost ze získané svobody a pocit zodpovědnosti k zajišťování původních hranic předválečné Československé republiky. Byl jsem spokojený, že ve vojenských jednotkách, ve kterých jsem sloužil po roce 1945, se nevyskytovali žádní vojáci s násilnickými sklony. Uvědomělou kázní vynikali zejména nováčkové z řad dobrovolníků, kteří z velké většiny byli v průběhu 2.světové války nasazeni na nucené práce v Hitlerovo nacistickém Německu a mnozí z nich byli dokonce vězněni. Tito lidé již tenkrát si byli vědomi toho, že zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz