Území boje Antarktida

Denis Balin

V době velkých zeměpisných objevů se nové země staly vlastnictvím států, jejichž poddaní je objevili. Šestý kontinent byl v tomto případě záležitostí Rusů – v roce 1820 Bellingshausena (důstojník carského námořnictva, mořeplavec a kartograf a zřejmě první člověk, který spatřil Antarktidu) a Lazareva (ruský admirál, velitel druhé expediční lodi ve výpravě Bellingshausena). Podle toho by mělo mít Rusko na toto území monopol, ale není to tak jednoduché. Ostatní země by s tím nesouhlasily, za vodu se bude vždy bojovat.

Podle konvence z roku 1959 nenáleží Antarktida nikomu a na jejím území je možno provádět jen vědeckou činnost. Tuto dohodu podepsalo 50 zemí. Jenomže jak dlouho se dohoda udrží? V Antarktidě je ropa, plyn a nerosty. Až se zdroje na pěti kontinentech vyčerpají, budou se všichni snažit využívat Antarktidu. Moratorium na geologický průzkum platí jen do roku 2041 a ani moratorium není zárukou nedotknutelnosti. Také Rusko nezaostává a připravuje pro budoucnost vlastní plány.

Prezident Putin oznámil, že Rusko připravuje k ovládnutí šestého kontinentu rozsáhlý program a přivítal myšlenku Roku Antarktidy v Rusku. Podle něho to pozvedne zájem o studium tohoto kontinentu. Pravil: „Vím, že chováte ideu podpory vědců, především mladých vědců a obecně všech specialistů, kteří se těmito perspektivními výzkumy obírají, neboť práce v Antarktidě pomůže prostudovat samu planetu. Nesmíme zapomínat, že je tam v ledovcích 80 % veškeré sladké vody země. Je na čem pracovat a ruská přítomnost v Antarktidě je mimořádně důležitá.“

V roce 2048, kdy skončí termín konvence o „nezávislosti“ Antarktidy, vyvstane opět otázka, kdo má právo na tomto území být a kdo ne. K tomu se Rusko musí důkladně připravit a začít bylo třeba už včera. Mnohé státy svoji příležitost nepromeškají, ale nakolik je připravené Rusko?

Co si státy nárokují

V Antarktidě se stavějí vědecké stanice několik desítek let, přijíždějí tam expedice a provádějí se zkoušky. Dosud všechny vyhlížejí mírově, ale evidentně jsou za čistě badatelským přístupem také vlastní pohnutky. Dnes není známo, jak se v nejbližší době věci vyvinou, ale je už možno předpokládat celkový vývoj.

Austrálie je jediná vyspělá země, která s Antarktidou sousedí. Kromě Austrálie je to ještě Argentina a Chile, ale ty obě si dělají nároky na stejné teritorium – Antarktický poloostrov a Jižní Shetlandy. Komplikuje jim to situaci. Většina zemí hledá spolupráci především s Austrálií, která je podporována Spojenými státy a může uzmout podstatnou část koláče. Canberra je přesvědčena, že polovina kontinentu patří právě Austrálii. Reálně však může dostat tak asi třetinu.

Jiné země takovou výhodu nemají a musejí uplatnit vynalézavost, aby také k něčemu přišly. Třeba Japonsko nemá podle podmínek dohody za San Franciska z roku 1951 právo na žádnou část Antarktidy. Jenže ložiska plynu jsou zde velmi hluboko a technologie na jeho dobývání má jen Tokio. Používá to jako trumf ve svůj prospěch. Čína rovněž nezaostává a má zde čtyři stanice a v plánu pátou a letiště. Výzkumy zde provádí od roku 1984. Jižní Korea přišla do polárních krajů až v roce 2000, ale má již tři polární stanice. Jednu v Norsku a dvě v Antarktidě. Odůvodňuje to testováním robotů v extrémních podmínkách.

Argentina má pro nároky na své území v Antarktidě pádné důvody. V roce 1904 zde vybudovala první stálou stanici Orcadas a až za 40 let poté se objevila další stanice, tentokrát  Velké Británie. Rovněž z pohledu geografie má Argentina výhodu, neboť je 6. kontinentu nejblíže. V souvislosti s tím došlo k první arktické válce. Jejím důsledkem byl podpis Konvence OSN o mořském právu, podle níž mají přímořské státy ekonomickou zónu 200 mil od pobřeží, kterou je možno rozšířit s ohledem na kontinentální šelf. Tak může ekonomická zóna kolem ostrovů umožnit uchytit se v Antarktidě podle práva. Když se Velká Británie pustila do války o Falklandské ostrovy, byl jedním ze strategických cílů boj o šestý kontinent. Argentina může při sporech o šestý kontinent využít i to, že prvním člověkem, který se tam narodil, byl argentinský občan. To asi žádná země nebude brát vážně, ale zkusit se to může.

Argentina postavila první stanici, ale Velká Británie jako první vznesla na toto území nároky. V roce 1917 byl prohlášen za Britské antarktické teritorium  sektor od 20. do 80. stupně západní délky po jižní pól. Dne 30. července 1923 vyhlásila Teritorium Rosse (mezi 150. stupněm západní délky a 160. stupněm východní délky) podřízeným Novému Zélandu. V roce 1924 nárokovala Francie z Antarktidy díl, který v roce 1840 objevil cestovatel Jules Dumont d´Urville. V roce 1929 se stalo držitelem části Antarktidy Norsko. Jeho sektor byl nazván Země královny Maud (manželka norského krále Haakona VII.). Zde si však dělalo nároky od ledna 1939 do 8. května 1945 nacistické Německo. SRN se území nezřeklo a je tam v provozu německá stanice Neumayer III.

USA ani SSSR neprojevily na Antarktidu nároky, ale do budoucna se jich nezřekly. Neuznávají ani nároky jiných zemí. Dodnes je zde několik desítek stálých stanic dvaceti zemí.

SSSR a Rusko na šestém kontinentu

Antarktida a Aljaška mohly patřit Rusku, kdyby o ně stál Alexandr I. Antarktidu objevili ruští námořníci Bellingshausen a Lazarov, kteří setrvali v expedici 751 dní a propluli přes 92 tisíc km. Objevili 29 ostrovů, 1 korálový útes a nový kontinent. Počátkem 19. století se zdálo, že má Rusko dostatek země a udělalo osudovou chybu, že nic nezabralo. Nyní se musí přemýšlet, jak nezůstat bez podílu v Antarktidě.

Sovětský svaz razil v roce 1939 myšlenku, že Antarktida musí patřit všemu lidstvu a koncem 40. let zde zahájil pravidelné expedice. V roce 1956 otevřel první sovětskou stanici Mirnyj. Další stanicí je Vostok. vedle sebe zde pracovaly sovětské i americké stanice. Sovětská antarktická stanice byla jedním z největších projektů v jižní polární oblasti (8 celoročně provozovaných stanic se 180 lidmi v zimě a 450 v létě). Existovala i letecká linka Moskva  – Antarktida. Dnes se využívá letiště na stanici Novolazarevská.

Činnost Ruska zde nepřestala ani v době krize. Dnes tu má Rusko i pravoslavný kostel Svaté Trojice a antarktickou ruskou parní lázeň (baňu). Počátkem roku 2016 dorazila na Lazarevovo moře k hydrografickým výzkumům vědecká oceánografická loď Admirál Vladimirskij. Ruská věda byla úspěšná v roce 2012. Tehdy ruští vědci pronikli k jezeru Vostok hlubokou ledovou trhlinou, kterou ruští specialisté otevřeli v polovině devadesátých let. S využitím sovětského předpolí buduje Rusko stanici pro monitorování systému GLONASS.

Zásluhou ruské diplomacie se Rossovo moře změní na největší mořskou rezervaci na světě (přes 1,5 milionu km čtverečních). Nebude tam prováděn rybolov ani zpracování ryb a nebudou se tam dobývat nerosty po dobu 35 let.

Závěr

Nyní se v Antarktidě koná mnoho vědeckých výzkumů, například ohledně vlivu kosmu na procesy v zemské kůře, sluneční aktivity , seismologické situace na planetě. Na mnohých antarktických mezinárodních základnách se testují technologie, které by se v budoucnu mohly využít při ovládnutí a kolonizaci Měsíce a Marsu.

Dříve nebo později začnou mocnosti tvrdě jednat o osudu Antarktidy. Je zřejmé, že v roce 1820 byla udělána závažná chyba a nyní se Rusko v Antarktidě nachází v obtížném postavení. Veškeré vědecké úspěchy budou ignorovány, jakmile nastane reálné dělení sfér vlivu. Bez konfliktů a sporů se to neobejde, každý stát chce svůj koláč ze zásobárny planety a úkolem Ruska je se na tuto chvíli připravit.

Outsidermedia.cz

14. listopadu 2016

Převzato z Politrussia.com