Už přišli!

Musela jsem si znovu připomenout 70 let stará slova prezidenta Beneše: »Řekl jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve věznicích a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou ,očišťovací‘ kampaní... Že začnou, o tom buďte přesvědčeni A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou...«

Byla jsem totiž tento týden na besedě v rámci akce Smíření 2016. V říjnu tomu bylo 70 let od odjezdu posledních skupin Němců z Československa, tedy čs. občanů německé národnosti z doby první republiky, kteří ve své většině (hovořím o dospělých lidech) svou někdejší vlast zradili tím, že ji napomohli rozbít.

Cílem akce Smíření je, jak bylo v úvodu debaty v pražském Bio Oko řečeno, přivést Čechy a Němce k jednomu stolu. Hm, jako kdyby dlouhá desetiletí neprobíhala mezi oběma našimi národy oboustranná přátelská komunikace na všech úrovních. Akci pořádalo Sdružení Ackermann-Gemeinde, čímž je řečeno mnohé, a jakési sdružení Antikomplex, jehož protagonisté byli hlavními besedníky. Obsah toho, co lidé na pódiu i v hledišti říkali, byl sice dobře kryt pláštíkem odsouzení násilí, jež se, žel, v poválečné době objevovalo. Někteří Češi v reakci na předchozí muka, která český národ zažíval, brali spravedlnost do svých rukou. Ovšem všichni v diskusi akcentovali jen to poválečné násilí na Němcích. I výpovědi pamětníků, které byly nabídnuty na filmovém plátně i z citovaných záznamů, pojednávaly o křivdě a mstě, o vyhnání... Jen jeden pamětník upozornil, co rozhodnutí o odsunu předcházelo.

Pro režiséra kontroverzního filmu Zabíjení po česku - Vondráčka, jenž tu hovořil, byl odsun Němců z ČSR „velkou jizvou“. Prý byl oslaben kulturně-civilizační genofond (!), stačí srovnat naši zemi s Bavorskem, u nás prý chybí občanská společnost. Takto mluvil účastník srazů landsmanšaftu, hořekující nad zánikem vesnic i průmyslových podniků. Copak lze vyměnit jakýkoli hmotný majetek za čest vlastního národa? A je Vondráčkovi český národ vlastní?

Hořkost, velká hořkost byla ve mně, když jsem tak poslouchala ta stýskání, jak po válce Němci trpěli. Jako kdyby se před tím nic nestalo. O křesťanském odpouštění sobě i druhým mluvil místní starosta, lidovec. Jediné, s čím možno souhlasit, aby se »to« neopakovalo. Doufám, že tím starosta myslel především válku, která byla příčinou všeho utrpení.

Během dvouhodinové akce jsem zírala, jaké názory mohou mít současní Češi. Například zazněl nápad vrátit Němcům (odsunutým) občanství, více se omlouvat, být vstřícnějšími... Sudetoněmecká myšlenka nalezla i mezi Čechy své pozorné posluchače. Oni už přišli!

Monika HOŘENÍ, Haló noviny 5.11.2016, str. 5