Uskutečňuj pravdivé

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Jedno z nepříjemných a každého osobně se týkajících „změtení lidstva“ leží v tom, že zákonodárci vymýšlejí „práva nepravá“ a podle nich pak soudí. Toto poznání není nové. Znalec Bible v hořejší větě pozná proroka  Izaiáše, kapitolu 10, verš první: „Běda těm, kteříž ustanovují práva nepravá, a spisovatelům, kteříš těžkosti spisují“.

Snad každý člověk, či alespoň v mládí, se snaží chovat spravedlivě a intenzivně dělat dobré. Velmi často ale za svoji činnost dostane „přes čumák“, nedopadne-li daleko hůře. Připomeňme si ty, kteří pro pravdu trpěli nejvíce od těch, co měli moc soudit, a jistě nemůžeme vynechat jména pravdivých Čechů: Mistr Jan Hus, Karel Havlíček Borovský a Miroslav Dolejší!

Také ti, co nepravdy spisují, podobně dopadnou jako křiví soudci. Lež nejen otravuje, ale doslova ubíjí duši, a kolik jsme  na naše trpitele slyšeli pomluv …

U Karla Havlíčka se mu děsné křivdy dostalo ihned v kněžském semináři. Masaryk se o něm v roce 1896 vyjádřil, že o žádném z našich velkých buditelů neměla tehdejší generace názory tak neúplné a křivé jako o Havlíčkovi.

Dnes o znalostech o Havlíčkovi nejsme či dokonce nechceme být dále!

Havlíčkovo skvělé nadání zapůsobilo už v ranném mládí i na faráře Jana Brůžka, který se mu pak výjimečně věnoval. I když Karel později studoval, měl štěstí, že se dostal do výborného Německobrodského gymnázia, které spravovali premonstráti  ze slavného želivského kláštera. Když odcházel do Prahy roku 1838, aby pokračoval na „filosofii“ která byla přípravkou na univerzitu, měl už solidní základ ve znalostech i víře. I spolustudenti Havlíčka, jako Vilém Gábler i Václav Zelený se shodují, že pod drsnou skořápkou  „ žil již tehda  duch neobyčejně vyvinutý“.

Autoři pozorovali, že Havlíček byl z počátku v Praze zcela ponořen do studia , ale mimo národovecký proud. Chtěl být upřímně knězem, a zřejmě se mu tehdy mnohdy plané národovecké básničkaření nezamlouvalo.

Václav Zelený (mimochodem vzácný předek známého čecho-amerického ekonoma Prof. Milana Zeleného) vzpomíná, jak mu Havlíček kázal, co vše  „řádný kněz v prospěch lidu může konati“.

Ctít Boha, to chtěl!

Proto je dnes trapné, když skalní katolík o něm mluví s pohrdáním.

Havlíček neustrnul v předepsaném studiu, ale čítal navíc českou Bibli, když vše okolo bylo tolik německé a rakušácké (a četl ji, dle Mokrého, až do smrti). Havlíček byl čím dále tím více seminářem znepokojen. Bohužel, seminární výchova  „se brala směrem zpátečnického absolutismu, licoměrného pobožnůstkářství a slídičství“, jak připomíná novinář exulant  A. Mokrý ve svém díle.

Jediní dva profesoři českého původu P. Jan Smutek a P. Jan Mařan dávali Havlíčkovi naději, ale jaké zklamání! Když je na přání kolegů oslovil k jejich výročí blahopřáním, které zcela bezelstně zakončil strofou:

Popřálo, vážení, Vám nebe, vůdcové

Vůdců slovanských! Šlechtiti Slávii:

Ne díky! Vám jenom zdar může zásluhu odplatiti královskou!

V zápětí dostal za vyučenou! Takové přáníčko bylo totiž za Rakouska skoro velezradou!  Zvláště P. Mařan se Karlovi odvděčil tím, že ho nechal ze svých předmětů  hebrejštiny a Starého zákona propadnout.

Než se Karel dostal k tomu vysvětlit otci, jaké poměry v semináři panují, a že nechce dále v studiu pokračovat, dostal odsouzení, že vedle toho, že propadl,  „velmi lehké zásady jevil, vidělo se Jeho Arcibiskupské Milosti po zprávě alumenů vyloučiti ho ze semináře“.

Havlíček byl vyloučen za svoji opravdovost a češství, ne pro nelásku k Církvi či Bohu!

Ani jeho dřívější ochránci, jako kněží Brůžek, Slavík s Serbusek na Karla ale pro nepřízeň arcibiskupskou nezanevřeli, věděli, jak se věci mají.

Havlíčka samotného dlouho potom ale pálilo pocitem křivdy tvrzení, že:  „velmi lehké zásady jevil“, a ohradil se tedy velmi důrazně. Dostal pak pod pečetí osvědčení, že vedl život mravný.

Příběh sám by měl být před námi jako stožár varování, a jak bylo a je hluboce nespravedlivé, když oproti skutečnostem obě strany, jak katolická tak jinověrci či nenáboženští, Havlíčka používali a dosud používají jeden proti druhému jako kanón se šrapnely. Hledejme pravdu.

Odkaz Havlíčka, jehož stopadesáté výročí od skonu (19. července 1856) letos vzpomínáme, ovšem leží někde jinde než v teologii, humorném Křtu svatého Vladimíra, či v půvabných Tyrolských elegiích, který snad každý Čech má v knihovně.

Dle mého soudu je v pokladu pravdivého  novinářského konání a politického nadhledu, s pronikavými direktivami pro management společnosti.

Jako na naši dobu šité můžeme vidět jeho slova:

„Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže … .“

Co k dnešnímu vlastenčení:

„Nám začíná být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, … pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa … co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti …“, tolik Havlíček.

Havlíček nebyl revolucionář či „liberál“, jak mu z neznalosti dnes kdosi přisuzuje, naopak byl člověkem velmi rozvážným a umírněným:

„Není radno věřiti v pevnost svobody, která se udílí národům toliko z okamžité tísně. Musíme svobodu postavit na staré základy odvěkého práva státního …“

Havlíček varoval před tehdejším opojením z příslibů konstituce (1848). Byl také od samého počátku proti revoluci.

K národnostní politice psal hned v druhém čísle Národních novin (1848):

„Rovnost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, abychom všeho měli Němci polovic a Čechové polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechům vždy považovali, neboť jest Čechů ¾ a Němců ¼ v zemi… Čechové ale přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.“

„Žádným způsobem nechceme být provincií rakouskou: nýbrž Koruna česká požívati musí plné samostatnosti, čím více, tím líp, …“.

Slyšel jsem také hany na Havlíčka stran Palackého, ač byli přáteli. Čtěme raději poděkování Palackého Havlíčkovi za knihu „Duch Národních Novin“.

„… ve věcech podstatných víte dobře, že smýšlíme stejně; jsouce svobodomyslní, jsme také snášenliví, protože nežádáme svobody jen pro sebe sami …“.

Mokrý zaznamenává: „Znali se Palacký a Havlíček, dva charakterové balvany tvrdosti a čistoty křišťálu“.

Po nešťastných Svatodušních bouří v roce 1848 v Praze píše Havlíček své hluboké poznání: „Jen vzdělaní národové mohou být opravdu svobodni…“. A dále: „ při všech politických bouřkách, zmatcích mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho při tom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede …“. „Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat, jen z ruky pilné naděje kvitne …“ (zdůraznění autorem článku).

Závěrem ocitujeme velmi důležité názory Havlíčkovy na poslání obce a státu. Havlíček byl proti centralizaci moci a byl názoru, že správa záležitostí obecních je základem české samosprávné školy:

„Základ jakož i první počátek státu jsou svobodné obce. První svazek, ve které společnost lidská kromě svazku rodinného vešla, byl svazek obecní, když více rodin sestoupilo se k snadnějšímu hájení společných interesů. Každá rodina postoupila část svého práva obci, které tím možným se stalo, jednati pro všechny ve jménu všech. Tu vidíme již první zárodek státu na základě, který bez výjimky za jedině platný považovati můžeme, totiž na základě smlouvy.“

Havlíček nás upozorňuje: „…že s centralizací nevyhnutelně spojena jest nadvláda jedné části nad ostatními, čili jinými slovy, že centralizace nesrovnává se s pravou svobodou.“

Havlíček žádá: „…aby vláda a úřednictvo nemíchaly se do jejich obecních záležitostí, aby nechtěli jako poručníci s nemluvňaty zacházeti…“.

A kolik dalšího bychom se mohli u Havlíčka přiučit!

Zdá se, že politické strany dneška, sní jen, jak dobudou volebního vítězství, a jak se zmocní vlády nad plnými koryty. O to jak, a toho kdo koryta naplní, zájem jeví pramálo.

Na tvořivou podstatu základního společenství v obcích a tedy o decentralizaci moci užitečné pro občana, jako bychom zcela zapomněli. Bez základu skutečné samosprávy v obcích, bez demokracie zdola, nemůžeme počítat s obrodou.

Londýn

(Podklady použity s laskavým dovolením, gen. M.F.Kašpara:“Karel Havlíček, člověk veskrze český“,; přednáška z roku 1996, soukromý archiv gen. Kašpara, Londýn; a knihy Adolfa Mokrého: „Karel Havlíček Borovský po stu letech“; Sklizeň svobodné tvorby, Česká kulturní rada v zahraničí, Stockholm, 1956.)