Umírání v Aleppu

Tereza Spencerová

Sedím mezi dvěma místy výbuchů a ani netuším, kolik lidí džihád zabil tentokrát. Ono je to ale možná jedno, protože jsou to oběti džihádu, zatímco u nás na Západě se zajímáme přece jen o ty druhé.

Jako každé jiné normální město, tak i Aleppo bylo před válkou zásobováno plynem či ropou prostřednictvím plynovodů a ropovodů. Pak začala válka, většinu syrských ropných zdrojů – kolem Rakká a Dejrizoru na východě země – obsadil Daeš a ovládá je dodnes, další rebelové snažící se o obklíčení Aleppa s železnou pravidelností vyhazovali do vzduchu plynovody, až přestalo mít smysl neustále je s nasazením života opravovat, a tak pohonné hmoty, paliva a vlastně veškeré zboží musely do města po silnici. Nebo se o to řidiči kamionů alespoň pokoušeli. Na stovce posledních kilometrů před Aleppem jsem napočítala tři zničené tanky a jedno BVP, ale zato stovky a stovky na kostru ohořelých kamionů, které džihád do města, které neovládal, prostě nepustil.

Dnes je sice transport o něco bezpečnější a vojensky se situace otočila zcela, ale vše do syrského Aleppa stále ještě putuje po silnici. Nicméně, město má dnes i s uprchlíky asi pět milionů obyvatel a kolony cisteren a dalších kamionů zachraňují jen ty nejnutnější potřeby. Elektřina funguje pár hodin denně, na benzín se stojí stovky metrů dlouhé fronty, a když dojde, řidiči, kteří ještě mohou, rychle míří k další pumpě, o které se v šuškandě doslechli, zatímco vodu do chudých a zničených čtvrtí ve velkých barelech distribuuje UNICEF. Internet většinou nefunguje vůbec a mobilní sítě vypadávají…

Proto mě nepřekvapila chladná zima v mramorem obložené hale pětihvězdičkového hotelu, který před válkou, s tureckými vlastníky, býval Meridienem. Odtud měl odstartovat konvoj ministerstva informací, který nás – asi dvacítku novinářů z Evropy a Japonska -- měl vyvézt do osvobozeného východního Aleppa, konkrétně do čtvrti Hanáno. Čekání si zpestřujeme výjezdem na střechu hotelu, odkud by se daly pořídit hezké snímky Aleppa, tedy pokud by ho už v půl deváté ráno před slunečními paprsky nezahaloval prašný oblak.

 Neustále je slyšet vzdálené dunění syrských děl ostřelujících zbytky džihádistických pozic ve východní části města, ale pak na zlomek vteřiny zazní cosi jiného, svištivého, a kousek nalevo pod námi zaburácí ohlušující exploze. Džihádisté granátometem zasáhli školu o dvě ulice vedle. Naštěstí byla prázdná. Nevěřícně jsem jako na talíři sledovala stoupající oblak černého dýmu, kolem něhož v kruzích létalo hejno poplašených holubů. Surrealistické symboly míru. V tu chvíli dopadl další granát napravo od nás, ale tentokrát přece jen o něco dál.

Chtěla jsem se běžet podívat k té škole, ale místní novináři mě zastavili. „Neblázni, oni vždycky chvíli počkají, až na místo dorazí záchranáři a sanitky, a pak tam střelí ještě jednou, aby lidí zabili co nejvíc.“ Měli pravdu, asi za čtvrt hodiny dopadl přes ulici od nás další granát, jen pár desítek metrů vedle prvního. To už zpozorněli i místní a napjatě se dívali kamsi do ztracena. Tentokrát namísto černého stoupal dým bílý. Jiná munice? „Ne, to záleží na tom, co trefí. Ve škole měli vlastní zásoby mazutu pro generátory na elektřinu, tak je kouř černý. Bílý kouř znamená, že do vzduchu vylétl cement a prach. Že trefili obytný dům nebo tak něco.“

Po chvíli se odkudsi ozvaly dávky z těžkých kulometů a samopalů, nad hlavami nám prolétlo letadlo. „Albatros syrského letectva?“ doufám v „dotek domova“. Ne, místní to podle zvuku odhadují na mig nebo suchoj, ale také syrské. Rusové východní Aleppo nebombardují už prý asi dva měsíce, nechali  všechno na Syřanech. Dochází mi, že z „výletu“ do Hanána nic nebude. „Nic si z toho nedělej,“ uklidňoval mě jeden z „ministerských“. „Byla tu spousta novinářů ze Západu, kteří na hotelu proseděli týden, aniž by se někam dostali. Máš ještě čas.“

Místní okamžitě stáčejí řeč na příměří. Proč ho Rusové s Američany uzavřeli, když je džihád už morálně smířený s koncem, zbývá mu nějakých pět procent území a drtivá většina civilistů, tedy pár desítek tisíc lidí, už z oblasti vyšla? Už delší dobu se objevuje konspirační teorie, podle níž tím Rusové dávají Američanům čas, aby z východního Aleppa stáhli své poradce. Ale to prý nedává moc velký smysl. Pašeráci do vchodného Aleppa pravidelně džihádu dodávají munici, zbraně, léky i potraviny, takže kdyby někdo chtěl nepozorovaně odejít, může to udělat kdykoli, tedy i bez příměří, a klidně i s počítači a stohy dokumentů, které je třeba utajit. A proč Rusové najednou tvrdí, že žádnou dohodu s Američany o odchodu Al Kajdy a dalších džihádistů z Aleppa neuzavřeli? A proč Obama zrovna teď povolil vyzbrojování džihádu v Sýrii? Proč má všechno to zdejší zabíjení, umírání a strádání pokračovat dál?       

Sedím mezi dvěma místy výbuchů a netuším, co džihádisté trefili v další várce granátů, jejichž exploze se ozvaly kdesi ve městě nade mnou asi o hodinu později. Bez internetových a mobilních sítí ani netuším, kolik lidí džihád zabil tentokrát. Za uplynulý týden padlo v syrském Aleppu přes padesát lidí, za války to musely být desítky tisíc obětí. Ono je to ale možná jedno, protože jsou to přece jen oběti džihádu, zatímco u nás na Západě se zajímáme jen o ty druhé.

Literární noviny