Českým politikům Hilf vytýká, že se k německým národním právům zachovali stejně necitlivě a přezíravě jako němečtí Rakušane předtím k právům jejich. Soudím, že rovnítko sem přece jenom nepatři. Rozhodně ne bez výhrad. Za Rakouska Němci upírali Čechům národnostní práva tak, že jim brali území, jazyk, kulturu, vše. Češi byli přesto k Rakousku loajální. Němcům v Čechách se garantovala rovnoprávnost a plny jazykový a kulturní rozvoj. Ale souhlasit s roztržením země, která byla jejich dědictvím po předcích, to se od Čechů nedalo požadovat.
Vzdali by se snad Němci Lužice jen proto, že tam v značném počtu žili Lužičtí Srbové? T. G. Masaryk, který se snažil vycházet Němcům maximálně vstříc, v poselství k revolučnímu Národnímu shromážděni z 22. prosince 1918 uvedl: „Území obývaná Němci zůstanou naše... My jsme tento stát vybojovali a státoprávní postaveni našich Němců, kteří sem přišli jako vystěhovalci a kolonisté, je tím určeno.“ Tento výrok Němci Masarykovi zlobně vyčítali. Bez povšimnuti však nechali, že Masaryk přitom hovořil o Němcích jako „o našich německých krajanech“ a že se zároveň vyslovil pro rovnoprávné soužiti Čechů s Němci v novem statě:
„Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli... přijmeme je rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci... minority v našem statě budou požívat úplných národních prav a občanské rovnoprávnosti. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešeni národnostní otázky.“
Pro Masaryka bylo příznačné poctivé, trpělivé a zásadové ušili o demokratické řešeni česko-německého problému v republice. Hned následující den po svém projevu v parlamentu, 23. prosince 1918, zavítal do pražského německého divadla na představeni Beethovenovy opery Fidelio. Potěšen vřelým přijetím, jehož se mu dostalo od vedení divadla i diváků, pronesl tato slova: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni: Němcům našeho obnoveného státu dostane se plné rovnoprávnosti. Těší mě politická prozíravost, která přivodila dnešní večer. I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem... smím-li se tak vyjádřit, k velkému dramatu, jež bychom my s Němci společně naši vlasti mohli sehrát.“
Němci soudí, že nestačí individuální občanská pravá, sebeurčeni zahrnuje i pravá skupinová. Proč ne? Nikdo je Němcům za předpokladu, že budou loajální, neodpíral. Popřejme sluchu českému hlasu z té doby: „Osudná stránka v povaze Němců jest, že si nedovedou představiti život vedle cizích národů, součinnost s národy volnými, rovnocennými, soutěž na rovném základě, rovnými zbraněmi. Jejich utkvěla myšlenka jest, že mezi národy není možný jiny poměr než mezi podmaniteli a podmaněnými, že jediné heslo jedněch vůči druhým zni: běda přemoženým.“
O otázce sebeurčeni německého národa Češi tehdy uvažovali takto:
„Nikdo nepochybuje o nároku Němců jako individuality kulturní a politické, aby žili volně a dle své vůle ve vlastním statě. Toho jim neupírá nikdo pravě tak, jako nikdo nebráni sebeurčeni a samostatnosti národa maďarského. Ale Němci v Čechách jsou jen výběžkem národa německého přes hranice vlastního státu. Jsou pohyblivým prosakováním do země sousední, nemají kulturní ani jazykové individuality odlišné od ostatních Němců, žijících ve statě německém. Tvoři úzké pásmo nezpůsobile k samostatnému životu státnímu...“( E. Svoboda ) A ještě jeden hlas: „Kdo staví proti sobě jako rovnocenné nároky nárok českého národa na sebeurčeni a nárok Němců v souvislých sídlech v Čechách usazených na uznaní samostatné provincie Deutschböhmen, ukazuje, že nepochopil smyslu učení o sebeurčeni národů a že je zaměňuje s učením o ochraně národnosti...u Němců v Čechách nejde a nemůže jití o sebeurčeni národa (poněvadž nejsou zvláštním národem), nýbrž nejvýše o národnostní samosprávu zlomku národa, jenž v jiném statě již dosáhl svého sebeurčeni. Naproti tomu odpor Němců a Maďarů proti českému státu jest ve smyslu zásady sebeurčeni národů mezinárodním bezprávím, poněvadž jim kulturně vyspělému národu odpírá to, nač každý kulturní národ má právo: stát v jeho duchu řízený, jeho potřebám vyhovující.“ ( J. Kallab )
Jestliže se německé provincie od prvních dnů existence československého států snažily odtrhnout, a tím tento stát poškodit, nelze se divit příkrému tonu na české straně, který zaznívá z Rašínova výroku:
„S rebely se nevyjednává.“ Pacifikace německého odboje nemůže byt uváděna jako národnostmi bezpráví ze strany Čechů. Nebo snad Angličane nemají právo zasahoval proti Irské osvobozenecké armádě, a Izraelci proti palestinské intifádě? A Rusové, kteří se po desetiletí usazovali v pobaltských republikách, takže jich je leckde až padesát procent, budou mít právo bouřit proti lotyšské, estonské a litevské vládě a nakonec odtrhnout se i s územím, kde se usadili?
V projevu k novinářům T. G. Masaryk 7. června 1919 řekl: „Budeme jim všechno koncedovati, co jim po právu naleží, a nesmíme propadnouti rakouským metodám ústupku na splátky neb kompensace vynucených naléhavou dobou. Zda se tudíž nezbytným, aby byli uspokojeni a zbaveni peče o zabezpečeni svého národního bytí, rovněž je nezbytno, aby z nich byli učiněni skuteční občane a aby své sily mohli věnovati tvořivé prací při budovaní společného států, jeho správě a hospodařeni. Je mým nejtoužebnějším přáním, aby jazyková otázka byla v Čechách tak rozřešena, by vůbec zmizela z parlamentního jednaní a z veřejného života. Při tom se nejedna jen o úřad a školu, nýbrž i o cely styk a zevní representaci. My jsme na vlastním těle poznali, co znamená soustavné odstrkovaní mateřštiny...“
Knihu K. Richter: Sudety, pevná vazba, 272, str,. 290, -, vydanou Nakladatelstvím NOOS, je možné objednat zde: objednávky@noos.cz, nebo na telefonu: 777 788 079.