…V situaci, kdy akcie fašismu na burze mezinárodni politiky stoupaly a západní velmoci začaly Hitlerovu Německu nadbíhat, horšila se úměrně s tím pozice Československé republiky.
Přispívali k tomu vydatně také nacističtí diplomaté, kteří jednak kladli vytrvale a ultimativně požadavek řešeni sudetoněmecké otázky a jednak obviňovali Československo, že svým spojenectvím se Sovětským svazem otevírá dveře k pronikání bolševismu do Evropy. Nacisté šli dokonce tak daleko, že z vysokých oficiálních míst vypouštěli do světa zcela smyšlené informace. Goebbels, ministr propagandy Hitlerova Německa, například z tribuny sjezdu nacistické strany v Norimberku v záři 1936, hovořil o 36 československých letištích, z nichž mají byt bombardovaná města v Německu, Rakousku a Maďarsku. Další z nacistických předáků, Alfred Rosenberg, při téže příležitosti tvrdil, že v Československu je již 170 letadel a 36 letišť, která „za bolševické ochrany mají byt mezistanicemi při přepadeni Evropy“.
Cílevědomým snahám hitlerovského Německa o diskreditaci Československé republiky na mezinárodním fóru henleinovci v dohodě s říšsko německými centrálami všemožně přihrávali. S rozsáhlým využitím svého propagandistického aparátu v zahraničí i nejrůznějších diplomatických konexí, rozšiřovali v cele západní Evropě i na americkém kontinentě lživé informace o útisku menšin a zejména sudetoněmecké menšiny v Československu.
V dubnu 1936 SdP společně s Karpatoněmeckou stranou, která byla její odnoži na Slovensku, podala dokonce sekretariátu Společnosti národů v Ženevě stížnost na Československo, že porušuje své mezinárodni zavázky v otázce ochrany menšin. Dokládala to zejména oběžníky ministerstva národní obrany, které odůvodněně požadovaly, aby na vojenských zakázkách nepracovaly státu nepřátelské živly. Československa vláda byla poté nucena výboru Společnosti národů pro menšinové otázky podat vysvětleni. Stížnost byla sice pokládaná za vyřízenou, nicméně nacisté dosáhli svého cíle, jak na to výstižně poukazovalo Rudé právo: „Její demonstrace je součásti hitlerovské ofenzivy proti Československu. Je novou provokaci Hitlera, který se tímto krokem poprvé otázky Československa, otázky Sudet snaží postavit na mezinárodni forum. Tomu, jedině tomu slouží zákrok Henleinovy strany ve Společnosti národů.“ Komunisté, až donedávna úhlavní nepřátelé buržoazní republiky, nyní ve své politice přehodili výhybku na vlastenecky směr a stávali se rozhodnými obhájci republiky.
Ve snaze získat aplaus na mezinárodni scéně podnikl i Henleinův důvěrný přítel Heinz Rutha cestu do Anglie jako člen delegace Evropského kongresu národnostních menšin. Delegace, v niž byl i představitel maďarské menšiny dr. Szullo, podle zprávy, kterou Rutha podal po návratu vedení SdP, vysvětlila britským politikům, že nerespektovaní národnostních práv ohrožuje evropský mír a přesvědčovala je o tom, že Velká Británie musí ve prospěch německé a maďarské menšiny v ČSR razně zakročit. Rutha uvedl, že sám navázal kontakty pro rozvíjení spolupráce SdP s konzervativními britskými politiky a publicisty.
Vedl rozhovory například s pozdějším ministrem Samuelem Hoarem, představitelem Labour Party Ľ Estrange-Malonem, předsedou menšinové komise britské Ligy pro Společnost národů Maxwelem Garnettem, s liberálními poslanci Sinclairem, Manderem, s konzervativci Wellsem, Grahamem, Gowerem, Sandysem, s labouristou Dawiesem.
Pro politiku Henleinova hnutí získal Rutha s přispěním pověřence Svazu německých národnostních skupin v Evropě Wernera Hasselblatta i řadu významných britských žurnalistů, například G. Lennoxe z Daily Telegraphu, W. N. Ewera z Daily Heraldu, W. Barlatta z News Chronicle. Rutha hned také za pomoci tajemného plukovníka Christieho připravil druhou Henleinovu propagační cestu do Anglie, která se uskutečnila 17. července 1936 na základě pozvání k přednášce v Královském institutu pro mezinárodni vztahy. Henlein se při teto příležitosti v rozhovorech s řadou britských politiků, zejména se statním podtajemníkem ministerstva zahraničí Robertem Vansittartem, znovu tvářil jako demokrat, který od československé vlády nežádá nic než spravedlivé uspokojení nároků sudetské menšiny. Naznačil i možnost vypuknuti nepokojů, nebo dokonce konfliktu podobného španělské občanské válce. Taková argumentace musela na britské politiky, sledující linii usmiřovaní Německa, zapůsobit. Hitlerovské diplomacii se tak s přispěním henleinovců podařilo prezentovat sudetoněmeckou otázku jako závažný mezinárodni problém, na němž závisí stabilita evropského míru. Henlein po svých londýnských rozhovorech mohl informovat německého velvyslance v Praze, že Anglie je „zásadně připravena radit a pomáhat sudetským Němcům“ a že anglická vláda bude „sudetoněmecky problém prosazovat u Společnosti národů“.
Jestliže Vansittart dával Henleinovi za pravdu a přikláněl se k názoru, že Sudetoněmecké straně je třeba učinit ústupky, což nezůstalo československé vládě utajeno, znamenalo to, že britská usmiřovatelská politika bude vyvíjet nátlak na Československo, aby vycházelo henleinovcům vstříc. Již v této chvíli začínalo byt jasné, že Československo má byt v zájmu strategických cílů britské politiky obětováno. Pokud se tvůrci této reakční britské politiky domnívali, že podporou henleinovců zabraní, aby se Henlein nespojil s Hitlerem, byli samozřejmě na omylu. Henlein nejenže se už s Hitlerem spojil, on přímo vstoupil do jeho služeb. Je s podivem, že to britští politikové nepostřehli. Když si henleinovci takto zajistili podporu britských diplomatů a s pomoci pravicových žurnalistů určité sympatie u části britské veřejnosti, začali pozvolna stupňovat svůj tlak na československou vládu…“
Knihu K. Richter: Sudety, pevná vazba, 272, str,. 290, -, vydanou Nakladatelstvím NOOS, je možné objednat zde: objednávky@noos.cz, nebo na telefonu: 777 788 079.