U nás v Kocourkově

Další volby máme za sebou – poprvé se po vyslovení nedůvěry poroučel celý Topolánkův kabinet. Pokračovali jsme dočasnou vládou, dalšími volbami, v nichž sice zvítězila oranžová sociální demokracie, ale vzápětí ji odrovnala trojkolka – modří, Schwarzenbergova TOPka a Johnovy věci veřejné. Paroubek i Topolánek, kteří se trumfovali svérázným humorem, odešli do ústraní. A následovaly senátní volby, v nichž oranžoví, jak se chlubili, obsadili dvanáct křesel, a této dvanáctce se jali říkat „dvanáctka odvážných“ ve stylu amerických westernů. Tím zoranžověla celá instituce, takže sociální demokraté se stali údajně silnou nadpoloviční většinou jinak slabého senátu. Všichni totiž víme, že jde jen o záchrannou a ve skutečnosti úplně zbytečnou brzdu. Když se například oranžovému senátu nebude líbit jakékoli sociální škrtání, vrátí se patřičná předloha sněmovně, obsazené 118 koaličníky, kteří budou trvat na svém. Paličatému Kalouskovi, který na škrtání sociálních položek trvá, nezbude, než vyhlásit stav legislativní nouze. K tomu může dojít ovšem jen v mimořádných situacích, při ohrožení lidských práv anebo hrozí-li zemi bezpečnostní a hospodářské škody. Tudíž počnou spory o to, je-li naše země doopravdy ohrožena. Lidskou tupostí ovšem trvale, ekonomicky naprosto nenávratně.

Nezůstalo však jen u voleb senátních, konaly se i volby do městských zastupitelstev, přičemž  senátních i komunálních voleb se zúčastnilo 89 stran a 71 hnutí, což v malé zemi, jak se dozvěděl už Jan Werich od jistého Číňana, jež připomíná spíše náměstí, je poněkud přehnané množství. Takže jsme tu měli hnutí zvané „doktoři“, neboť tlak lékařů na skvěle placenou politiku je dnes věru nesmírný. Byli tu i „nespokojení občané“, k nimž by patřila většina voličů, váhajících, komu přispět svým hlasem, leč málokoho tento název inspiroval v okamžiku, kdy jsme stáli (nebo nestáli) před volební urnou. Pozoruhodná byla i strana Jany Bobošíkové, zvaná Suverenita, strana zdravého rozumu. Za ni například kandidovala Jana Volfová, kdysi oranžová, schopná však zastupovat kteroukoli politickou mazanici. Skončila ovšem i tentokrát až na devátém místě. Její kolega, hudební producent Petr Hannig skončil na předposledním místě v Mělníku a po volbách zkonstatoval: „Tak nevím, co si o těchto volbách myslet. Jedno je jasné, podle Senátu a velkých měst jsme porazili Zemanovce na hlavu…“ Což ovšem žádný triumf nebyl, protože „zemanovci“ (s čestným předsedou Milošem Zemanem) nedosáhli ani na jedno procento. Zeman, co by prognostik, ovšem pravil, že za úspěch bude považovat „cokoliv, co bude vyšší než výsledek ve sněmovních volbách“, tedy 4,3 procenta hlasů. Spokojen nemohl být ani Miroslav Šlouf, výrazná osobnost této strany, který získal v celé Praze 500 hlasů, a ve svém obvodu jen 0,68%.

Kohosi ovšem napadlo, že mezi politickými hnutími scházela jen SOPP, tedy Slušní občané za poctivou Prahu. Ke svému návrhu rovnou přidal fotografii někdejšího Zemanova korunního prince Stanislava Grosse. Jak autor této myšlenky o Grossovi, respektive o Stano Vikovi, napsal, „má všechno, co si politik může přát. Vydělal slušné jmění. Jako jeden z mála podnikatelů má navíc dvakrát od policie potvrzeno, že zcela poctivě. Žije v nejspořádanějším rodinném vztahu. Má hluboké právnické vzdělání, (navíc na proslavené plzeňské právní fakultě). A neokoukanou tvář.“ Co je však velmi důležité, je ústřední heslo Vikovy kampaně, „Myslím to upřímně“, což prý mezi Pražany zabralo. Z programu Vikovy strany je pozoruhodné zdesateronásobení policistů, stavba sedmihvězdičkového hotelu pro bezdomovce, zatoulané kočky a psi, zkrátka jde o řadu dalších originálních nápadů, jak čteme, takže „i zkušení mazáci Šlouf a Kalousek se nové strany obávají.“ Co se Grosse týče, ten se utápí v milionech, investovaných v Praze i v zámoří, a dnes se zabývá i obchodem diamanty. Těmto lidem se říkává „kmotři“, a pokud voliči někde kmotra nebo lobbistu zavětří, stranu, která tímto personálním kapitálem hospodaří, rovnou hodí do koše. Gross vlastní akcie Moravia Energo, jejíž tržní hodnota činí 300 milionů, a Grossovi patří 31%. „To je docela šok“, pravil bývalý Grossův kolega Zdeněk Škromach. „Netušil jsem, že je Standa tak movitý.“

Škoda, že se neprosadila kandidátka Johnových Věcí veřejných Markéta Rezedová, která šilhala v Praze po primátorském křesle. Slibovala, že pokud by se stala primátorku, přehnala by se možná magistrátem „vichřice“. „Chtěla bych, aby Praha ztratila nálepku místa, kde se s penězi plýtvá a kde je to prorostlé korupcí.“ Bohužel, dvojité véčko vypadlo ze hry a z 72 větších měst, v nichž se volili zastupitelé, si Věci veřejné „škrtly“ jen na osmi místech. Ani v Praze a ani v Brně to nebylo. Radek John se rovněž vyznamenal – když si na cestu s medailemi do Ostravy vybral helikoptéru a když boural autem do tramvaje, (s odhadovanou škodou ve výši 150 tisíc korun), aby neminul začátek velvyslanecké žranice, jak se rautům říká mezi obecným lidem. Krom toho je bývalý investigativní žurnalista předsedou představenstva firmy Oraprint, který vydává časopis Všeobecné zdravotní pojišťovny. Za 7 let tato společnost na listu, který nikdo nečte, vydělala 361 milionů korun. Takže si tuto částku připomeňme, až budeme platit za nemocniční lůžko anebo doplácet na léky. Tak vzácný list, který vydává VZP, musí přece někdo zaplatit. Nejspolehlivější je, když sáhnou do hluboké kapsy marodi.

Nejinak si vede volební manažer Věcí veřejných, ministr dopravy Vít Bárta, který založil nejskvělejší bezpečnostní agenturu, (nyní provozované Bártovým bráchou). Jde o firmu ABL, která má řadu odnoží, a loni, roku 2009, zkasírovala přes 698 milionů korun. O politických příjmech ani nemluvě. Jaký tedy div, že politika přízemního človíčka „táhne“. Letos kandidovalo 208 tisíc dospělých, tedy každý padesátý z nás. Je to obrovská ruleta, v níž jde o 60 tisíc zastupitelů ve více než 6 tisících obcí. Senátorů je proti tomu nepatrně. Oranžoví sklidili 12 „odvážných“, a postavili do senátu 41 lidí. Modrých je 25, Schwarzenbergových „topek“ nenapočítáme víc než pět. Jeden zastupuje nezávislé, severočeši a komunisté se počítají po dvou. Lidovci pak spadli hrobníkovi z lopaty, oživli a čítají 5 senátorů. Dohromady máme tedy 81 politiků, které národ považuje jako celek za zbytečnou a velmi luxusní holotu.

Do ní patří i Petr Bratský, který před volbami vystupoval u Břevnovského kláštera se střelnicemi, houpačkami, a se stánkem s klobásou. Trávil tu celý víkend, a přesvědčoval zástupy o svém snu, v němž hodlá snižovat dluhy. Též přemýšlí o sociálním bydlení. Sám do akce investoval milion, který se mu dozajista vrátí. Pomodlil se, jak říká, k Panně Marii a nakonec zvítězil vskutku o fous. O sedmdesát hlasů. Kdoví, kdo měl na vítězství největší podíl – zda kolotoč, klobása, Panna Marie anebo přesvědčivost. Tou je Bratský dostatečně vybavený – svého času dokazoval (samo sebou pár dní), že lze vyžít se sumou ve výši životního minima. Začal u holiče, jemuž tentokrát pro změnu nezaplatil dýško. Kdoví zda mu nedal hlas i Václav Havel. Ten nás totiž vyzýval na obrovském billboardu: „Nevolím tunely a tuneláře, mafiány a šejdíře, kasina a nevěstince.“ Což znamená, že strany tohoto založení v Čechách existují. Sám se kdysi kamarádil s Michaelem Kocábem, doporučoval nám jako příštího prezidenta Stanislava Grosse a další veličiny. Sliboval nám dokonce šťastnou budoucnost, pokud možno bez králíkáren, zatímco my dnes víme, že nás v každém případě čeká utahování opasků. Kdoví, možná že příště místo řemenů použijeme špagát. Na přitažení nám při nejhorším spolehlivě poslouží.

Fr. Kříž

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz