Třídní boj o církevní restituce

aneb Sobotka katolíkem uvnitř socialistů

Často se mne přátelé ptali, proč v našem státě dopadly církevní restituce tak, jak dopadly. A když jsem jim odpovídal - je to výsledek třídního boje - nevěřili mi. Tak jak to tedy je? Proč trvám na tom, že církevní restituce jsou výsledkem třídního boje?

Za první, protože listopadový převrat roku 89 nezrušil třídní společnost. Ba právě naopak. Tento převrat naši třídní společnost propastně prohloubil tak, až to došlo ke statisícům bezzemků, nezaměstnaných a bezdomovců na jedné straně, a k solárním, uhelným a jiným baronům na straně druhé.

Za druhé, církevní restituce jsou výsledkem třídního boje naší znovu rozkastované společnosti, protože nejsou de facto restitucemi, nýbrž restauracemi dávno politicky zrušeného stavu z roku 1918 - což si většina naší společnosti stále ještě neuvědomila, nebo nepřiznala. Stav, aby církev římská (právě o tu zde de facto jde, ostatní církve jsou jen bezvýznamné přívěsky z hlediska majetkového) nakonec vlastnila většinu půdního fondu v republice (!), a to jako subjekt de facto jiného, zahraničního vlastníka, dokonce jiného státu (!!) Vatikánu, zde nemá obdobu od dob pobělohorských konfiskací. Tento stav si také uvědomovali čtyři soudcové Ústavního soudu, kteří zpodstaty nesouhlasili  s uzákoněním těchto restitucí. Jenže bylo jich málo, byli přehlasováni. Politika opět zvítězila nad právem, nadpráví ve prospěch církve římské a některých dalších (ne všech!), bylo označeno za nápravu domnělých i skutečných křivd.

Za třetí, ústavní expert Karlovy university na ústavní právo, univ.prof.JUDr. Václav Pavlíček,CSc. upozornil vládu, respektive pana premiéra (pokud jsem byl správně informován), že tento stav lze napravit vyhlášením celostátního referenda, které by mělo vyšší právní sílu a mohlo by zrušit stávající zákon o církevního restitucích. A co se stalo? Pan premiér socialistické vlády Bohuslav Sobotka, pokud jsme správně informováni, takové řešení odmítl.

Socialista nebo katolík? Je známo, že pan premiér se hlásí ke katolickému vyznání, a pokud je informace o jeho odmítnutí nápravy církevních restitucí správná, pak tímto svým postojem nahrál nově spáchané křivdě na republice i na celém národu ve prospěch římské církve. Neboť jak jinak lze nahlížet na rozhodnutí parlamentu navrátit církvi římské tak obrovský majetek, o jakém se ani znárodňovatelům nikdy nesnilo, a převést jej de facto pod pravomoc zahraničního subjektu? Co se napravilo? Napravilo se vlastnictví církevního majetku z doby po roce 1948? Nikoli, šlo se daleko před tento rok, snad až do dob předjosefinských. A tomuto skandálnímu stavu má národ, žijící v republice založené na zásadách Washingtonské deklarace, trpně přihlížet? Takže premiér vlády, která tento katastrofální akt nejen podpořila, ale svým souhlasem i spolukodifikovala, se podle mne zachoval jako věrný syn katolické římské církve uvnitř sekulárních socialistů. 

Celý ten nepravdivý slogan "Co bylo ukradeno,musí být vráceno", totiž je založen na chybné premise. Na premise, že církvi římské bylo všechno ukradeno. Co vše bylo ukradeno? Bylo ukradeno to, co odejmul režim po roce 1948 bez právních náležitostí - a nic víc! Jen toto mělo být navráceno, pokud chtěl stát řešit skutečnou křivdu - a nikoli politický dar dalšího majetku, který církvi římské nikdy nepatřil. Proč nepatřil? Církev římská byla totiž jen správcem, nikoli majitelem majetků,které jí odejmulo již rakouské mocnářství, a poté I.ČSR podle Washingtonské deklarace. 

Na toto vše se moderní "zákonodárci" doslova a do písmene vykašlali. Správně praví pan profesor Pavlíček v předmluvě ke knize docenta Bendy o velkých majetkových restitucích, že toto vše je součástí demontáže masarykovského státu. Proto trvám na tom, že takzvané církevní restituce nejsou restituce, nýbrž politické restaurace - a to třídní restaurace. Následky pak si musí zákonodárci a Sobotkova vláda přičíst sami - a správně pravil  jistý občan, že je za toto budoucí generace našich potomků budou těžce proklínat. A český národ toto novobělohorské břemeno potáhne na svých bedrech jako ta kobyla v Orwellovi, dokud nepadne.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I