Třetí světovou? NE!

Člověk se nezrodil pro válku

Drobný mužíček s pilou v ruce rozřezává hlaveň děla na kusy, které se, položeny na zem, stávají záhonky plnými pestrobarevných květin. Bylo by krásné, kdyby se lidstvo zařídilo po vzoru českého malíře, grafika, ilustrátora a kreslíře humoru Stanislava Holého a jeho pana Pipa a se zbraněmi naložilo podobně. Žel, zůstává jen u přání.

Když v roce 1918 skončila první světová válka, lidstvo si oddechlo v přesvědčení, že do stejné katastrofy se už nikdy znovu nevrhne. Logická víra. Vždyť strašlivá zkušenost musela zákonitě poučit i varovat. Nepoučila. Nevarovala. O dvě desítky let později vypukl druhý a mnohem horší světový konflikt.

Je tomu už sedmdesát let, co utichly zbraně, a běs druhé světové války přestal lidi strašit. Jenomže, jak jsme toho dnes a denně svědky ze zpravodajství sdělovacích prostředků, ani ten lidstvo, zdá se, nepoučil. Ozbrojené konflikty v různých částech světa zuří tu s větší, tu s menší intenzitou.

Nedávno mi jeden válečný veterán vyprávěl drsný vtip. Rádio Jerevan dostalo otázku, zda bude třetí světová válka. Po chvíli ticha se ozvalo: „Po debatě s odborníky můžeme s jistotou říci, že nebude. Nicméně boj za mír dosáhne takových rozměrů, že nezůstane kámen na kameni!“

Myslím, že „slovutné“ rádio tragiku současnosti vyjádřilo zcela jasně. Z hlasu starého vojáka znělo zoufalství i hořkost. Není se co divit. Podobně jako on a spousta dalších lidí mám v poslední době neodbytný dojem, že politici rozhodující o této planetě, o naší zemi mají tendenci spíše řinčet zbraněmi než raději do úmoru jednat a jednat. Na straně druhé, jak ukázaly události na Ukrajině, konferenční stoly a papírové desky jsou prachbídnými zárukami míru, chybí-li skutečná vůle konflikty vyřešit pokojnou cestou.

Nemohu se zbavit pocitu, že řada mocných vůbec nedomýšlí své výroky, odsudky, závěry, které činí. Kormidlo událostí stáčí do pohříchu nebezpečných vod, aniž by si uvědomovala dopad vlastních činů i slov. A co víc, že snad vůbec za své jednání necítí odpovědnost.

„Pro naši budoucnost je životně důležité, abychom porozuměli limitům použití vojenské síly, a k tomu lze dojít pouze pečlivými historickými analýzami,“ zdůrazňuje Charles Townshend, editor obsáhlé publikace Historie moderní války.

Na to se, bohužel, zapomíná. A nejen to. Zdá se, že pro sama lidská práva, jimiž se tak rády ohánějí, také vlády evropských zemí přestaly být suverénními vládami a podléhají tlaku zvenčí. Nijak nebojují proti překrucování historických faktů a razantněji se nestavějí proti šíření neofašismu, neonacismu, extremismu ve všech formách... A už vůbec se nezabývají jejich příčinami. Hlavním strašákem a nepřítelem se stalo Rusko, což je pro Evropu kontraproduktivní.

Adam Roberts, což je Montague Buton, profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Oxfordu, si položil otázku, jak válce zabránit, jak jí čelit nebo přinejmenším jak ji omezit? Věnuje se právním aspektům ohraničení jejího vedení a otázkám kolektivní bezpečnosti. V té souvislosti připomíná, že systém OSN, založený v roce 1945 přijetím Charty Společnosti národů, měl odstranit příčiny války podporováním sociálního pokroku a lidských práv, rozšířením sítě a dosahu funkčních mezinárodních organizací a posílením dohod o mírovém urovnání svárů. V mnoha koutech světa jsme však svědky spíše opaku, což ostatně konstatuje rovněž on. Upozorňuje, že „OSN nedosáhla ničeho, co by připomínalo všeobecný systém kolektivní bezpečnosti, ale představuje fórum pro koordinaci reakcí alespoň na některé problémy a proklamuje důležité symbolické uznání myšlenky rovnosti států a národů. Jestliže se této organizaci nepodařilo odstranit války, je alespoň občas chápána jako stále mohutnější překážka proti užití síly, a to dokonce i některými válčícími stranami“.

Pozoruhodné je, že již vojenští myslitelé konce devatenáctého století na budoucnost nahlíželi se směsí obavy a jisté euforie. Bestsellerem nejen v Německu, ale také v zahraničí se stala kniha Das Volk in Waffen, majora německé armády Colmara von der Goltze, jež poprvé vyšla v roce 1883. Obsahuje až nebývale jasnozřivou pasáž: „… nástup budoucí války je očekáván s úzkostlivým očekáváním. Podle všeho každý má za to, že bude vedena s takovou destruktivní silou, že něco takového dosud nikdo nespatřil. Pro boj na život a na smrt bude shromážděna veškerá morální energie a veškerá suma inteligence obsažená v národech, bude zapojena za účelem jejich vzájemného zničení.“

Násilné střety jsou staré jako lidstvo. Jenomže společnost zaznamenala zejména v posledním století obrovský rozvoj, což se zákonitě muselo projevit i na těchto srážkách. Moderní válka už zahrnuje nejen nové vojenské technologie a techniky, ale také další aspekty jako třeba sociální sítě, kde mezi znesvářenými stranami rovněž zuří s úděsnou silou. O vlivu sdělovacích prostředků nemluvě.

Před časem historik a ředitel Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martin Kovář na konferenci Bezpečnost budoucnosti, která

se konala v PS Parlamentu ČR, varoval před falešným pocitem bezpečí. Nejen naše dějiny ukazují, že se společnost nezřídka mýlila, když se domnívala, že žije v poklidném světě. Vystřízlivění bylo kruté nejen svou rychlostí.

Žijeme vůbec v bezpečném světě? Nikoliv. Teroristické útoky v Paříži, v Kodani, konflikt na Ukrajině atd. dokazují, že pocit bezpečí je pouhou iluzí.

Ostatně na uvedené konferenci to potvrdil šéf Ředitelství speciálních sil ministerstva obrany Karel Řehka prohlášením, že „svým způsobem jsme už ve válce, ale neuvědomujeme si to, nebo si to nejsme schopni připustit“.

Pochopí konečně politici, že jsou-li u moci, nesou plnou odpovědnost za své konání?! Je na čase, aby začali události a konkrétní jevy pojmenovávat přesnými výrazy, aby poukazovali na věci, které společnosti i lidstvu škodí, přestože ta si na ně již zvykla a zdají se jí samozřejmé. Je na čase, aby evropští politici včetně českých v sobě našli politickou odvahu jednat tak, aby zabránili jakémukoliv, i sebemenšímu ozbrojenému střetu.

Jana Vrzalová, tisková mluvčí ČSBS

„Bude patrně čím dál tím obtížnější udržovat pečlivě budovanou tradici vojenského profesionalismu, jež byla tak klíčová pro tvorbu podoby moderní války. Jestli má dojít k ‚válce teroru‘, mohla by být daleko totálnější než kterákoliv jiná válka minulosti.“

Charles Townshend, editor knihy Historie moderní války

Přišlo e-mailem