Transport smrti z Brna

Dne 8.4.1945 byl vypraven vlakový transport 227-240 politických vězňů, mužů i žen, z Kaunicových kolejí v Brně do KT Mauthausen. Vedoucím transportu byl kriminální zaměstnanec brněnského gestapa Baar. Do Mauthausenu dorazili 9.4.1945.

Podle zprávy ministerstva vnitra čj. VII-F-3103/591-30/V-1947 ze dne 30.5.1947, které případ šetřilo, byl jejich osud následující:

„V noci ze 6. na 7.4.1945 bylo ve velkém sále Kounicových kolejí shromážděno na 200 vězňů. Ráno přibyly 3 ženy. Druhého dne ráno byli převezeni autem na nákladové nádraží v Brně a spolu asi s 30 ženami z věznice navagonováni do dvou dobytčích vozů. Celý transport se skládal ze čtyř vagónů. Ve třetím, osobním vagónu byli doprovázející SS, tj. Jan Baar jako velitel, vrch. strážm. Joksch a 12 zaměstnanců policie, ve čtvrtém ženy SS-manů s dětmi a zavazadly.

Transport jel jako samostatný vlak přes Jihlavu, kde přijal dalších osm vězňů, z toho jednu ženu, a byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic, kam dojel mezi 16. a 17. hodinou. V noci z 8. na 9. pokračoval v jízdě do KT Mauthausen. Tam dorazili 9.4.1945 dopoledne. Na nádraží byli vězni sestaveni do pětistupů a došli po hodinové cestě, přerušené leteckým poplachem, do KT.

Jak udal svědek Franz Arnold z Vídně V, Bucherplatz 4, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován a přijal ho teprve na naléhání Baara, který ve své výpovědi z 13.111946 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti udal, , že mu bylo pobočníkem řečeno, že mohou být přijímány jen transporty  určené pro ´Sonderbehandlung´(poprava bez soudu). Schutzhaftlagerführer Franz Ziereis, SS-Standartenführer,  rozhodl teprve po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS sturmbannführerem Krausem, že transport bude převzat.  Zatím vězni stáli celý den před politickým oddělením bez jídla a vody, vystavení urážkám a surovému zacházení esesmanů. Pozdě večer byli odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10.4. vyvedeni na dvorek, přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny, muži se museli vysvléci dohana. Na dotaz, zda jsou v transportu i Němci, vystoupil jediný Arnold. Ostatní byli poklusem zahnáni do bunkru.

Josef Čuhel z Brna, Pellicova 3, který byl tenkrát písařem v Aufnahmkommandu při politickém oddělení KT Mauthausen, ve své výpovědi 7.1.1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně o jejich osudu vypověděl: „Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynování mužů byly později zplynovány i ženy. Když se vynášely mrtvoly z plynové komory, měl jsem možnost je zhlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu  z Brna.“ Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.

Jmenný seznam z tohoto transportu se nezachoval. Osud lidí z brněnských Kounicových kolejí však potvrdil i onen rakouský občan Franz Arnold z Vídně, který na dotaz rodičů Marie Sedláčkové – „Manky“ – odpověděl: „Odvedli mne k výslechu, kde jsem musel vysvětlit, proč jsem odsouzen k smrti. Před rozsudkem jsem si ještě měl odpykat deset let nucených prací. Ostatní vězni odešli. Když jsem se od výslechu vrátil, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Při tom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dozvěděl od ostatních vězňů, byli muži v plynové komoře jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto museli být do komory vpuštěni znovu, aby byli vězni usmrceni. Po kremaci zůstala jen malá hromádka popela, kterou vězni zachránili. To je vše, co o transportu vím. Že by někdo unikl, nevím, ale jsem stoprocentně jist, že všichni, kteří tímto transportem do Mauthausenu přijeli, že tam také zahynuli.“ (str. 55-57)

Ukázkou nacistické zběsilosti i zlotřilosti i v tomto typu „evakuace“ byl pochod smrti z KT Flossenbürg  do KT Cham, tedy plně po území Hitlerovy říše. Vězni vyšli 20.1.1945 velice slabí a zbědovaní, takže umírali po desítkách. Do pochodu bylo zařazeno také mnoho Čechů.

Účastník jiného pochodu z KT Sachsenhausen vzpomíná: „První den cesty je za námi. Dostavuje se únava, nohy jsou slabé, přímo hoří. Sem tam po silnici se objevují první mrtví vězni. Pojedenou se ná průvod stáčí ze silnice do polí. Každý vězeň se musel druhému vězni posadit mezi nohy na mokrou trávu. Nikdo se nesměl postavit, jinak byl zastřelen. Tak jsme trávili většinu nocí na pochodu smrti. Byli jsme promočeni na kůži, mokrá tráva silně studí a proto se lepíme jeden na druhého, abychom se trochu zahřáli. Po 5 dnech cesty již nikdo nejde v řadě. Jdeme rozptýleni, vysíleni, držíme se pod paží, jeden druhého podpíráme. Nohy jsou krvavé, až do kosti prodřené a cítíme velký hlad. Na cestě po příkopech leží stovky povražděných vězňů, kteří nám již nestačili. Po 15 dnech pochodu, kdy se tělo zmítá horečkami a rty jsou opuchlé od žízně, neuvidíš ani 5 m před sebe. Není nám dovoleno napít se vody, která teče kolem v bublajících potůčcích. Tráva, která nám slouží jako jediná potrava už nestačí, proto náš jídelníček doplňujeme i hlínou“

Takto vše probíhalo i v dalších pochodech, doslova až do konce války, války Hitlerovým Německem vyvolané a také těmito prostředky „až do hořkého konce“ provozované. (str. 61)

Z knihy Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945 ( Výňatky z knihy  Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)