Tragická anabáze válečných zajatců

Vedle kruté „evakuace“ vězňů KT však paralelně proběhlo ve Slezsku, na Moravě i v Čechách neméně kruté „přemístění“ zajatých spojeneckých, hlavně sovětských vojáků. V druhé polovině roku 1944 jich „pobývalo“ v Horním Slezsku asi 10 000: z 80procent pracovali v průmyslu. Byli umístěni v zajateckých táborech (ZT-Stalag) u závodů a proto nepředstavovali takové nebezpečí jako mnohatisícová masa vězňů v KT Osvětim, Brzezince a Monowicích při chemickém závodě IG Farbenindustrie. Proto nebyla nacistická správa na počáteční fázi evakuace válečných zajatců tak zainteresována a rozhodla o jejich evakuaci až v momentě bezprostředního ohrožení frontou. Předpokládalo se, že jejich evakuace přífrontové oblasti bude provedena výlučně pěšky.

Když se fronta přenesla hluboko do Polska, bylo třeba zahladit stopy protiprávního jednání a nacistických násilností i vůči válečným zajatcům. Proto je chtělo nacistické vedení přesunout do ZT ve středním Německu. Přípravu velení VIII. vojenského okruhu v Breslau (Vratislav) k evakuaci válečných zajatců stanovil 21.12.1944 gauleiter Horního Slezska, současně komisař pro obranu říše, Bracht ve směrnicích pro přípravu zahrnutí župy do vojenské operační oblasti…

Mohutná lednová ofenziva Rudé armády od Visly k Odře v roce 1945 však rychle posunovala frontu opět na západ, takže hrozilo nebezpečí, že ústupové spoje pro vyklizení těchto táborů budou ohroženy…

Celkem šlo o násilný přesun 62 000 zajatců, ještě více než zněl předpoklad.První vyšla pracovní komanda z továren v Osvětimi. Protože postup RA byl ve směru na slezskou průmyslovou oblast velmi rychlý, byly spěšně evakuovány i další desítky pobočných táborů. Zajatci byli často ze šachet vyvezeni na poslední chvíli, těsně před příjezdem sovětských tanků, a bez jakýchkoliv příprav hnáni z jejich dosahu.

Zvláště sovětští zajatci odcházeli polonazí, ve zbytcích obuvi, oděni jen do hadrů. V těchto dnech byly silné mrazy -15 až -20 stupňů! Nejprve byli zajatci z jednotlivých pracovních komand soustředěni na území dnešního severomoravského kraje – tehdy tzv. „Říšské župě Sudety“…

Kolonu D tvořilo asi 17 000 sovětských vojáků střežených strážním praporem 559. Velitelem kolony byl pplk. Alexander von Weber…Kolona D byla soustředěna v prostoru Nového Jičína, kde zajatci spali pod šírým nebem a kde jich mnoho zmrzlo. Podle plánu „evakuace“ vedla cesta tohoto pochodu přes Hranice, Olomouc, Moravskou Třebovou a dále po trase kolony B… Po nové silnici pod Spálovem prošlo 31. ledna několik tisíc sovětských zajatců. Kdo vysílením padl, byl bezcitně ubit nebo zastřelen…

Generál Dettmering při výslechu přiznal, že „evakuace“ stalagu z Českého Těšína trvala do konce března nebo počátku dubna 1945. Národnostní složení zajatců bylo podle dochovaných zpráv takovéto: Sověti (polovina až čtyři pětiny celkového počtu, odhady se různí), dále Angličané, Američané, Francouzi, Poláci, Srbové, Jugoslávci, Řekové, Rumuni, Slováci, Italové, Belgičané, Australané, Kanaďané a Novozelanďané.

Byli střeženi po zuby ozbrojenými německými vojáky v počtu 2 300, navíc šlo s každou skupinou sovětských zajatců i několik příslušníků SS. Stráže zacházely s hnanci s krajní surovostí. Zajatci byli velmi zbídačení, unavení dlouhou vyčerpávající chůzí v zimě a nepohodě, hladoví, chatrně oblečení a špatně obutí. Vysílením, hladem, žízní a zimou jejich řady rychle řídly. Hroby zemřelých vyčerpáním, nebo ubitých či zastřelených, jsou značeny celé trasy jejich pochodů smrti od východu k západu, ale jen výjimečně mají úmrtní záznamy v knihách zemřelých. Jsou svědky nacistických zločinů z konce války. Po válce přiznal při výslechu zplnomocněnec pro válečné zajatce v protektorátu, že slyšel o mnoha stovkách mrtvých z Thielebeinových kolon. Jeden z mnoha zločinů byl spáchán v Gutartowicích, kde bylo bez příčiny zastřeleno 39 sovětských zajatců a zahrabáno v hromadném hrobě. Případů zastřelení jednotlivých zajatců i menších skupin bylo velmi mnoho. Např. na katastru obec Raduň u Opavy bylo pohřbeno 7 zajatců zastřelených za kostelem. V Dolní Dobré Vodě byl zastřelen anglický zajatec Herbert Wewel, 2 Rusové údajně pro neuposlechnutí výzvy strážného. Těchto případů byla nepřehledná řada a nejsou systematicky zdokumentovány.

Počet zajatců, kteří využili vhodné příležitosti k útěku, byl vysoký. Doklady jsou zachovány pouze z doby 12.2.-1.3.1945. Podle nich uprchlo: 1274 sovětských, 172 anglických a 41 zajatců jiných národností. Zadrženo bylo v té době 104 sovětských, 74 anglických, 4 francouzští a 14 jugoslávských zajatců. Drtivá většina z nich využila vhodné příležitosti k útěku v místech obydlených českým obyvatelstvem…

Čeští obyvatelé vesnic na Opavsku, Bílovecku, Olomoucku, Šumperku a později i v Čechách byli hluboce otřeseni obrazem, jenž se jim při pohledu na tyto pochody smrti naskytl. Zvláště sovětští zajatci, fyzicky úplně vysílení, v roztrhaných oděvech i botách, byli pochodem zasněženými silnicemi za vysokých mrazů (-15 až -20 stupňů) téměř bez jídla, vody a možnosti se ohřát brzy přivedeni do zoufalého stavu. Mnozí zemřeli vysílením již krátce po začátku těchto pochodů. Např. na Opavsku zůstaly téměř v každé vesnici, kudy procházeli, desítky mrtvých. Také ostatní zajatci trpěli hladem a zimou. Fyzický stav Angličanů byl mnohem lepší, byli poměrně dobře oblečeni i obuti, takže počet jejich zemřelých byl nižší. K sovětským zajatcům se chovali strážní v době evakuace s nesmírnou krutostí a surovostí. Každého, kdo zůstal ležet neschopen dalšího pochodu, na místě zastřelili. Opakuji, že přesná čísla o mrtvých z těchto pochodů nelze zjistit, protože se už nevedly přesné záznamy o stavech zajatců. Lze však uvést řadu otřesných případů, jež dokazují zrůdnost fašismu i na samém konci války. Příslušníci strážných jednotek byli většinou starší vojáci wehrmachtu, ale i oni nezůstali pozadu za SS. Stráže tloukly zajatce pažbami pušek a střílely po nich při každém náznaku odporu nebo možnosti útěku.

Pohled na vyhladovělé zajatce a jejich utrpení vyvolal nejen hlubší nenávist k fašismu, ale i snahu pomoci trpícím zajatcům bez ohledu na národnost. Zde se ukázala v plné míře solidarita českého obyvatelstva s oběťmi fašismu…. Právě uprchlíci z těchto pochodů tvořili hlavní příliv do partyzánských oddílů na Moravě i v Čechách v zimě a na jaře 1945. V nich se vypořádali se svými trýzniteli a pomáhali uspíšit konec nacistické tyranie v naší vlasti…Když transporty procházely Litomyšlí, lidé jim podle hlášení, jež poslaly tamní německé orgány K.H. Frankovi, masově dávali potraviny a strážní nebyli schopni situaci zvládnout…

Zpráva pro Norimberský proces k této kapitole konstatuje: „Právě tak jak vězni v KT byli vystaveni nepředstavitelnému útlaku a útrapám nacistického běsnění i váleční zajatci v ZT. Zejména zacházení se sovětskými zajatci odporovalo nejzákladnějším pojmům lidskosti a bylo výsměchem mezinárodnímu právu. Ubytovaní pod šírým nebem, bez teplého oděvu, bez dostatečné potravy, biti a týráni, umírali sovětští zajatci po desítkách denně. Na jejich utrpení ukojovaly své choutky nacistické stráže.

Kronika Opatova zaznamenala:

Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 procházely Opatovem kolony zajatců. Byly to opravdu kolony smrti, lidé byli v tak ubohém stavu, že z hladu šíleli. Několik, pokud ještě měli dost sil, bylo vyhnáno na práci k místním sedlákům – nacistům. Odměnou za vykonanou práci byla nenávist a kopance. Jejich jediné denní jídlo byla řepná polévka. V tomto beznadějném a zoufalém stavu odcizilo 5 zajatců 5 řep a starý hnací řemen, který rozřezali na kousky a z hladu žvýkali. Zaměstnavatel ohlásil případ německému velitelství se žádostí o přísné potrestání. Bez jakéhokoliv šetření bylo oněch 5 zajatců zavedeno na pole u hřbitova, kde museli vykopat jámu asi 1,5 m hlubokou a 1 m širokou. Po vykonané práci si museli jeden po druhém k jámě kleknout a byli ranou z pistole do týla zastřeleni. (str.97)

(Výňatky z knihy Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005)