Tereza Spencerová
Odpovědi na otázky Parlamentních Listů.
Česká republika je zasažena úmrtím čtyř svých vojáků v Afghánistánu. Politici hovoří o oběti za naše bezpečí, svobodu a demokracii a o válce s islámským terorismem. Náčelník generálního štábu vyzývá média, aby cenzurovala čtenářské reakce pod články o smutné události a poslankyně ODS Černochová aktivně vystupuje proti těm, kteří označují české vojáky za ,,žoldáky“. Co k tomu všemu říci?
A jak zhodnotit průběh afghánské operace od roku 2001 dodnes, dobré kroky a chyby Západu během ní a oficiální názor, že naše účast na afghánské operaci je předsunutou obranou vlasti?
Mám za to, že reakce politiků na smrt čtyř českých vojáků jsou – a na vině není jen „okurková sezóna“ - příznačně bezobsažné, se spoustou dnes už – neustálým omíláním vytunelovaných - vzletných pojmů typu „svoboda“ a „demokracie“, které prý kdesi musíme šířit se zbraní v ruce, protože jinak to prostě nejde. Vámi zmíněná paní Černochová dokázala k problému nesmyslně přimíchat i aktuálně mediálně propíraný chalífát v Iráku a Sýrii, nejspíš v naději, že jí zemanovské strašení islámem přinese náležité politické body. Ve výsledku to pak ale vypadá, že bez nás a našich vojáků svět rychle zajde na úbytě. A v době, kdy není vůbec zřejmé, co že je to „český národní zájem“, tvrdí, že účast na okupaci Afghánistánu je „naším zájmem“, načež naše nynější vojáky přirovnává k českým letcům za druhé světové války… S takovými politiky už jako národ skutečné nepřátele nepotřebujeme, protože dál spolehlivě potáhnou Českou republiku ke slepé poslušnosti nějaké velmoci a spolehlivě zadusí jakýkoli potenciální projev rozumu a národního sebevědomí. Když premiér Sobotka říká, že budeme v Afghánistánu okupovat dál, tváří se, jako by stál neohroženě někde na skalním útesu v Tora Bora a kolem něj létaly kulky, ale on přece ví, jaká je jeho povinnost při „obraně svobodného světa“ před osandálovanými a vousatými pologramotnými táliby, a tak vytrvá, bez ohledu na ztráty… Ale třeba Kanada letos v březnu svou okupaci Afghánistánu prostě ukončila, stáhla poslední vojáky a basta. Je snad kvůli tomu Kanada státem, který svou politikou nahrává Rusku, jak míní paní Černochová, nebo je to prostě jen sebevědomý stát, který pozná, kdy je čas s marností přestat. Je snad Kanada o to méně demokratická než Česká republika?
A jak shrnout celou okupaci, která má příští rok skončit odchodem drtivé většiny amerických vojáků? Za víc než 13 let „boje za demokracii“ dnes Tálibán podle některých odhadů kontroluje až 70 procent území, okupační vojáci se cítí nejjistěji jen na svých základnách, promrhaly a rozkradly se biliony dolarů na „rekonstrukci“ země, která je dál jednou z nejchudších na světě, plynovody ze Střední Asie Afghánistánem do Pákistánu a odtud na Západ stále nevedou (a nepovedou), ve vedení země se ocitli lidé, které by – pokud by existovala spravedlnost – čekal soud v Haagu za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, a jediné, co se v Afghánistánu podařilo, je navýšení plochy pěstování opia – podle aktuální studie OSN dokonce o 80 procent. Afghánské opium tak dominuje světovému trhu, ale právě tohle asi nebyl primární cíl toho všeho. Tož tak.
U západních, nebo lépe amerických, okupací a agresí z posledních let obecně mě fascinuje dvojakost našich politiků – na jedné straně se budou do krve hádat o eutanázii, v jejímž rámci chce člověk dobrovolně a sám z různých důvodů skoncovat se životem, a na straně druhé jsou okamžitě připraveni na americké mrknutí vyslat vojáky kamsi zabíjet lidi, kteří o ukončení života v drtivé většině případů neuvažují. A válka v Afghánistánu si vyžádala na 20 tisíc mrtvých (byť západní odhady většinu těchto tragédií připisují Tálibánu). Pokud budeme tyto oběti „demokratizace“ přehlížet, souhlasíme tím s ponurým Stalinovým výrokem, že „jeden mrtvý je tragédie, ale milion mrtvých jen statistika“. A reakce českých politiků na smrt čtyř vojáků bohužel tuto šílenou pravdu jen potvrzují. Ano, lze namítnout, že významnou část našeho podílu na okupaci tvoří tzv. rekonstrukční týmy, které Afgháncům pomáhají ze všech sil. Ale ruku na srdce: to opravdu nejde postavit školu někde na afghánské vesnici bez okupace celé země?
Na Ukrajině se schyluje k zásadní bitvě o Doněck. Rebelové, kteří byli vyhnáni ze Slavjanska a Kramatorska, naříkají, že nemají prostředky na pořádnou obranu. Lze souhlasit s názorem Štěpána Kotrby, který tvrdí, že Putinovi nejde o vítězství separatistů, protože kdyby ano, dodá separatistům lepší výzbroj než staré náklaďáky a kalašnikovy a velením pověří někoho lepšího než „méně inteligentní majory“? O co jde Putinovi? Počítá s tím, že rebelové budou smeteni? A co pak? Jak se po týdnu změnila dlouhodobá ,,předpověď počasí“ pro Ukrajinu?
V zásadě se Štěpánem souhlasím. Myslím, že Putin prostě ze současné situace získal vše, co mohl, a je spokojený. Ruské nacionalisty nabažil Krymem, stratégy dostupem k Černému moři, většina Rusů vyslání armády na východ Ukrajiny beztak nechce, dosáhl i toho, že Kyjev nebude přijat do NATO, a Západu obecně pak přenechává rozkradenou a zkrachovalou Ukrajinu coby válčící černou díru na miliardy a biliony. A přitom tím, že k nynější eskalaci války mlčí, jaksi „bokem“ naznačuje, že jeho ochota „chránit“ etnické Rusy v diaspoře má své mantinely, čímž bere vítr z plachet Pobaltí, které právě kvůli tomu požaduje trvalé základny NATO na svém území.
Určitě mu vyhovuje i to, že Ukrajina stále hlouběji vráží klín mezi EU a USA. Mám na mysli dohodu Německa, Francie, Ruska a Ukrajiny z minulého týdne, která určovala rámec mírových jednání. Měla začít už o víkendu, ale Kyjev mezitím rozpoutal plnohodnotnou válku proti východu země a jednání fakticky znemožnil tím, že ho umístil do Kyjeva, kam se rebelové vlastně ani nemohli (a nechtěli) dostat. Bombarduje předměstí Doněcku i Luhansku, zabíjí lidi a má v tom podporu USA. Washington je daleko a nějaká válka v Evropě ho nezneklidňuje, protože důležitější je snaha dotlačit Putina k poslušnosti. Evropa ale na druhou stranu nebezpečí velké války na svém „zadním dvorku“ chápe do všech důsledků, a proto chce mír. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier vyzývá Kyjev i rebely k zastavení palby, Francie je nově naštvaná z toho, že BNP Paribas dostala od USA pokutu ve výši devíti miliard dolarů za porušování amerických obchodních sankcí, a tak ministr financí rovnou zpochybňuje dominanci dolaru ve světovém obchodu.
Je zřejmé, že energetické a obchodní zájmy Evropy se nyní čím dál více rozcházejí se zájmy americkými. Nicméně, to neznamená, že by se transatlantická spolupráce rozpadla, spíš asi Evropě, pokud chce alespoň v relativním zdraví přežít, nezbude než se v některých ohledech alespoň trochu emancipovat. A myslím, že čím dál tím víc evropských politiků má problém akceptovat Kyjev, který s Washingtonem v zádech „zvlčil“: seriózně se plánuje, že imunity budou zbaveni poslanci, kteří zpochybní válku proti východu, protože tím „podporují teroristy“, v běhu už jsou první soudy kvůli „podpoře terorismu“ na sociálních sítích, což silně podkopává naše evropské chápání svobody projevu, nově Kyjev vymyslel polní soudy, které smějí na východě Ukrajiny i popravovat, a projednává se i zákon o odebírání ukrajinského občanství lidem, kteří „podporují separatismus“, ať už je tím míněno cokoli. Co si EU s takovými asociovanými „neobčany“ počne za situace, kdy je Putin nepřijme? Teoreticky je přitom řeč o milionech lidí. Zkrátka, Ukrajina v aktuálním vydání opravdu není žádný pupek demokracie. Spíš naopak. Západ podporoval a podporuje nedemokratické režimy po celém světě, ale na starém kontinentu až dosud dbal alespoň na zdání demokracie. Ukrajina je v tomto ohledu novum. A prezident Petro Porošenko se k tomu opájí militarismem a tvrdí, že na výrobu zbraní věnuje i peníze „určené na vědecké projekty, které nikdo přece nepotřebuje“. To je fakt silné kafe.
Německo odhalilo amerického špiona a německý prezident sdělil, že „už toho začíná být dost“. Co přesně se stalo? Jde o krátkodobý problém, který se vyřeší, nebo už Němcům po nedávno provalených amerických odposleších telefonu kancléřky Merkelové začíná docházet trpělivost? Co je pravda na konspiračních teoriích, že Američané mají možnost odposlouchávat kohokoliv na světě? Monitorují telefony i internet masivně i Rusové, Číňané, Britové a další?
Celá ta kauza je opravdu bizarní příběh ze života našeho vyspělého demokratického světa. Ukázalo se totiž, že americká vláda špehovala německý parlamentní výbor, který vyšetřuje, jak americká vláda špehuje Němce. Kancléřka Merkelová loni s trpitelským výrazem přešla odhalení, že americká NSA odposlouchávala i ji, ale nyní také už začíná mít pochybnosti o smysluplnosti „spolupráce“ s USA. Dokonce se objevily zprávy, podle nichž německá tajná služba v reakci na situaci vůbec poprvé od druhé světové války začne „špionit“ v USA. Ale, jak už jsem naznačila v předchozí odpovědi, otázka Ukrajiny nebo odposlechů neznamená, že se vazby mezi lídrem EU a USA zpřetrhají zcela. To by ostatně ve vzájemně propojeném světě ani nešlo. Určitá „doba ledová“ ale nastává. Tím spíš, že ve středu Němci chytili dalšího amerického špiona. Podle prvních informací Deutsche Welle je to chlapík z Bundeswehru. Pokud do toho Němci půjdou poctivě, jistě agentů odhalí ještě spoustu. A to německá vláda mezitím už kvůli „posílení ochrany soukromí“ před týdnem vypověděla smlouvu s americkým telekomunikačním koncernem Verizon…
Na druhou stranu je ale nejspíš pravda, že jsme dnes už monitorováni všemi, kdo se rozhodnou, že stojíme za to, abychom monitorováni byli. S trochou nadsázky tak vzniká pocit, že je to pak vlastně už jedno… Jak řekl třeba bahamský ministr financí: „USA špehují celý svět… kašleme na to.“ Na druhou stranu by ale mohlo být zajímavé, kdyby někdo zorganizoval jakýsi globální „týden spiknutí“ – to by miliony lidí v telefonátech či e-mailech najednou začaly používat co nejvíc klíčových slov typu „bomba“, „terorismus“, „zabít“ … Zkrátka, bylo by zajímavé, kdy někdo zkusil systém zadřít…J
Irácký boj se separatisty z ISIS ustupuje ze zorného pole českých médií, což však jistě neznamená, že se v něm nic neděje. Lze zaznamenat například zděšenou reakci jordánského krále Abdulláha. Jaký je tedy poslední vývoj a jaké jsou prognózy konfliktu? A bavíme-li se o Blízkém východě, jsou současné operace Izraele v pásmu Gazy, přicházející po pochopitelně vyhroceně přijaté smrti izraelských mladíků, něčím mimořádným nebo jde v rámci vleklého izraelsko-palestinského konfliktu o, jak říkají Američané, ,,business as usual“?
Situace na Blízkém východě je tradičně komplikovaná, nyní s Islámským chalífátem ještě komplikovanější. Obecně lze ale říci, že na vše „dohlíží“ Teherán, jemuž se daří vyšachovávat Spojené státy a jejich poslední zbývající „skalní“ arabské spojence, tedy hlavně Saúdskou Arábii a Jordánsko. Obě království nyní mobilizují své armády v očekávání nástupu radikálů z IS a zdá se navíc, že irácká vláda postupuje tak, aby fanatikům otevřela cestu právě na Rijád a Ammán. Uvidíme, co bude následovat, ale na první pohled se zdá, že ruští spojenci v oblasti, tedy Írán a Sýrie, mají aktuálně jednoznačně navrch nad těmi americkými.
Co se týče izraelských útoků na pásmo Gazy, to samozřejmě nic nového není. Izraelská vláda i mainstream sice vše pojímá jako odplatu za vraždu tří mladých židovských kolonistů na okupovaných územích, ale ve skutečnosti je to jen snaha „určit časovou hranici“ – jako kdyby předtím okupace palestinských území a zabíjení Palestinců dekády neexistovaly. Izrael přitom posledních třináct let zabíjel jedno palestinské dítě každé tři dny, bráno statisticky. A podobnou agresi do „obory“ Gaza, z níž nelze uprchnout, podnikl naposledy na přelomu let 2009 a 2010. Tisíce mrtvých byly tehdy, nyní – po třech dnech náletů na „oboru“ – zatím prý jen něco přes šedesát, včetně mnoha dětí. Západní demokracie mlčí. Takže ano, z našeho pohledu je to opravdu jen krvavý „business as usual“. Ale na druhou stranu se pak nemůžeme spolu s Georgem W. Bushem naivně ptát, „proč nás nemají rádi“.
Z našeho pohledu demoralizující je přitom už jen to, že Izrael za vraždu těch tří kluků nehoní pachatele, ale uplatňuje kolektivní trest vůči obyvatelům pásma Gazy. Kolektivní trest přitom mimo zákon postavil už Norimberský tribunál.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Zajímavých témat se v posledním týdnu nabízí hned několik. Třeba Německo chtělo z USA dostat své zlato a ukázalo, že už neexistuje, a tak Berlín pokorně řekl „OK, své zlaté rezervy máme stále v USA“. Jak dlouho tahle habaďůra asi vydrží? Nebo je zvláštní, že britská policie „ztratila“ stovky spisů týkající se pedofilie v nejvyšších vládních a politických kruzích. Nebo že ruský plynovod South Stream „jede“ – bez ohledu na námitky z Bruselu s ním souhlasí všechny zúčastněné státy EU. Na jednu stranu Kyjev sice slovně podporují, v praxi se ale ze všech sil snaží zajistit si svou energetickou bezpečnost tím, že plyn budou brát velkou oklikou kolem nespolehlivé Ukrajiny…
Publikováno na Parlamentních Listech
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz