To   není   xenofobie

Nejdříve bych se ráda vyznala ze své lásky k arabské kultuře. Mám ráda maurský sloh, maurské chrámy, paláce, zahrady. Ve španělské  Andalusii je můžeme dodnes obdivovat. Vážím si toho, že arabští učenci ve středověku dochovali a zprostředkovali Evropě  řeckou antiku, filozofii a vědu.  

A k tomu nám dali desítkovou soustavu a arabské číslice, zprostředkovali papír z Číny, zavedli bezplatné školy, lékařské operace, umělé zavodňování, náboženskou snášenlivost. Zasloužili se jedním slovem o pokrok v Evropě. A připomeňme ještě  krásu pohádek „Tisíce a jedné  noci“ a  veršů  „U studny Zemzem.“

Poznali jsme, že dějiny tvoří pásmo přespletitých křížících se dějů. Po  řadě staletí je i arabská kultura  dnes  jiná, vyznávají ji jiní, jinde a jinak, ponejvíc v několika arabských zemích. Pro nás zdálky  spojuje tyto země hlavně jejich náboženství, islám, ale i ten se  u nich vyznává  různě, s  odlišnostmi ve věrouce i v normách  pro životní praxi. Je nepopiratelným faktem, že to byly nejdříve evropské a pak světové mocnosti, které tak či onak způsobily v řadě arabských zemí současný  neutěšený stav,  bezvládí, nepokoje, války, bídu, celospolečenský rozvrat. Válečné konflikty a revoluce  proti autoritářským režimům, které měly nastolit  demokratickou  vládu,  se pravidelně zvrtly v revoluce za radikální islám v pojetí té které sekty. A státy, které až dosud relativně dobře prosperovaly (máme  o tom zprávy očitých svědků),  se rozpadly v kolbiště nepřátelských kmenů a  bojovných  náboženských skupin. Jsme zpraveni o tom,  jak se dnes žije  v Iráku, v Libyi, v Sýrii.  Množství obyvatel tu  upadá do beznaděje a  přijímá výzvy zvěstovatelů  „lepšího života“, který  je  prý možno najít v Evropě.  Života bez válek, v klidu a míru a v blahobytu. A tak exil! Opustit rodnou zemi a nastoupit dobrodružnou mnohakilometrovou  nebezpečnou pouť za lákavou vidinou!  

Exil známe  z dějin,  dokonce i velice  nedávných. Politické  konflikty, zápasy o moc a  poté násilí vítězné strany vytvářejí situaci plnou nejistoty a neklidu. Stojí proti sobě noví uchvatitelé moci  a jejich oponenti, disidenti. Být disidentem,  mít jiné politické přesvědčení a vyvíjet jiné politické aktivity, než které současná vláda vyžaduje, je nebezpečné. Za vyhrocených podmínek hrozící násilné persekuce  ze strany vládnoucí  moci  nezbývá  pronásledovaným než  opustit vlast, odejít do exilu a žádat  v cizí zemi ochranu a azyl.

V současné době  se valí do Evropy   tisíce imigrantů z arabských zemí, z Blízkého východu i z Afriky. Ne desítky ani stovky politických uprchlíků, jak  to bylo v minulosti, ale lavina nepředvídatelného rozsahu. Muži, ženy, děti, všichni   podstupují strastiplnou cestu po souši i po moři. Obětují své úspory, aby získali  průvodce či převáděče a dopravce. Snad  všudypřítomná blízkovýchodní  válka  probudila beduinské tradice někdejších kočovníků?  Hledají „zaslíbenou zemi“, jako kdysi Mojžíš, prchající se svým lidem z Egypta?  Přijmou tu „zaslíbenou zemi“  v Evropě vděčně, i když  vyznává své bohy a  nic nedbá na  Alláhovu vůli? Přijmou přístřeší v Evropě „s úctou a láskou“, jak čteme v arabských pohádkách, nebo se skrývanou nenávistí a odhodláním pomstít všechny křivdy a všechna příkoří, kterých se nositelé euroamerické civilizace na arabských národech dopustili?

Nevíme. Kdo z těch  imigrantských zástupů splňuje podmínky pro udělení azylu a kdo nikoli? Nevíme. Teprve dodatečně to budou Evropané zjišťovat a kdo podmínky nesplní, bude vrácen zpátky. Svědectví o nedostatku předvídavosti, racionality i lidské ohleduplnosti na straně těch, kdo se nepokusili od počátku imigrační proud  legalizovat.

Myslím, že Evropa imigraci z arabských zemí až dosud nezvládá. Přeléváním obyvatel z kontinentu na kontinent není možno řešit následky rozvratu  arabských států. Naopak. Válku v arabských státech  je zapotřebí co nejdříve  ukončit, pak  běžencům  umožnit vrátit se do vlasti, domů  a pomoci  jim znovu si prosperující státy vybudovat. Podle jejich, nikoli podle našich představ.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.