Text  „Květnového recitačního pásma“

Přes šest roků budilo nás vyzvánění hran, /olej utrpení přetékal nám přes kahan,

národe, stáls na hranici jako Mistr Jan.

V temných kobkách kasemat, o vodě, při svíci,/ nezlomen a s pohrdavým chladem, mlčící,

vzal jsi mužně na svá vzpurná bedra Kostnici. (Vítězslav Nezval)

Čelem ke zdi stáli celé dny a celé noci,/ staří, mladí, muži, ženy, děti, z měst i z obcí,

povel strašné libovůle hyen měl je v moci.

V srdci, které bilo za vlast, měli dynamit. /Časem vyschly jejich slzy, přestali se rdít,

časem pozapomínali, co je lidsky žít...

Záviděli pavoučkům a žabkám na silnici/ jejich malou svobodu, žebračkám hůl a lžíci,

žili ze dne na den, žili hůř než galejníci.

Dělili se ochléb, o sůl, o smích, o úzkost,/snažili se v zpřátelených hloučcích přejít

most nesvobody, ohryzané zoufalstvím jak kost.

Jejich drsní tyranové, jejich drsní kati/ málokdy je slyšívali štkát a naříkati,

ještě na mučidlech snili o tom, že se vrátí ...

že se vrátí do krásnějších, spravedlivých Čech,/ jako ptáci ke svým hnízdům pod hřebeny střech,

věřili a doufali i v beznadějných dnech.(V.N.)

Dlouhé dny a dlouhé týdny, přes šest dlouhých roků /cítili jsme vzpouru v srdci na každičkém kroku

až nám požár bojů zrodil svobodnější sloku. (V.N.)

Do šeříku padly dny té slávy,/ nikdy ještě nám tak nevoněl / ten květ bílý, modrý, usměvavý,

přivázaný na lafetě děl.

Je v něm žen a dětí něha bílá,/ básníkovo marné volání,/je v něm krev, již tato země vpila,

když jsme stáli s rukou na zbrani.

Kovy země se v něm roztavily,/ z květů dýchá ocelový chlad,/jak byl krásný na žerdích v té chvíli, když jsme stáli u svých barikád.(Jaroslav Seifert)

Všude to bylo jiné. U nás po ránu / stavěli barikádu z rozkvetlých kaštanů.

Strom padal za stromem jak lustry rozsvícené / a lidé lehali si mlčky do plamene.

Byl potom krásný den a ozvala se děla/ a lidé stírali si pot se svého čela.

Pak přišla sestra. Nesla oddaně /chléb, cigarety, vodu ve džbáně.

V tom horku ovšem stromy povadly /a sestra přispěchala s obepinadly.

Bezradně stála, mlčíc nad fáči,/dvě ruce na tu práci nestačí.

Leží tu jeden, druhý, čtyři byli,/kéž by se listy stromů v ruce proměnily.

Tři umírali. Stromy a květ s nimi /zmíraly rovněž s těmi raněnými. (J.S.)

Spali na horách a v lesích, ve skalinách, v křoví,

nad hlavou jim houkávaly ručnice a sovy

živilo je samo nebe, zvěř a rybolovy.

Černé rokle byly plny jejich stop a zbraní,

žili s ptáky černých lesů, s ještěrkami strání,

slavní čeští Janošíci, čeští partyzáni.

Český lid se naučil je milovat a ctíti,

rád jim otvíral svá okna, když se chtěli skrýti,

když jsi, Praho, krvácela, také pomohli ti.(V.N.)

Tak jsem tě miloval a miloval jen slovy,/ má Praho líbezná, když plášť  svůj šeříkový

jsi rozhalila včera odhodlaně./ Oč více řekli ti,  kdo měli zbraně.

Dost bylo slz, jež snídali jsme denně,/ když stékajíce solily nám skývy. Hlas našich mrtvých zněl nám při tom jméně,/hlas vyčítavý a hlas spravedlivý.

Na dlažbě leží mrtví a krev studu/ mě polévá a věčně, věčně budu/ si vyčítat, že nejsem mezi nimi.

Ty město statečné, jsi mezi statečnými/ a budeš věčně, věčně, všechny časy. 

Ten den ti chyběl do tvé slunné krásy. (J.S.)

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.

Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik.

Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik. (V.N.) 

//Políčko, pole, ušlapaná tráva tvoje, /ej, ušlapaná koňmi našich chlapců, 

našich slavných rudoarmějců.

Děvušky pláčou, koně po políčku skáčou, /ej, jak děvuška může neplakati,

když se milý možná nenavrátí. //(Ruská vojenská píseň jako podmalování textu.)

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí, /jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.

Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.

Milují svůj domov s vřelou oddaností syna, který zachránil svou matku v bitvě u Berlína,

pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Stalina. (V.N.)

Jako na Den dušiček, když po urnovém háji / kráčí zástup lidí, kteří svíčky rozžíhají,

jako na Den dušiček, a přece v máji, v máji!

Chodče, zastav svoje kroky, postůj na chvíli! / To, co vidíš, není záhon. Jsou to mohyly

bojovníků, kteří v boji život ztratili.

Ztratili jej za svůj lid a za svobodu Prahy,/ za svůj národ, který byl jim nade všecko  drahý,

ztratili jej při velikém účtování s vrahy.

Bratři z Čech  a bratři slavné Rudé armády, /zbavili jste Prahu tyranovy nadvlády,

stejná oběť pasuje vás na kamarády.

Bratři v boji, jdem Vám na společnou panychidu,/ bojovníci za vlast, za mír, za budoucnost lidu,

za vlast, v které nesmí mít už žádný člověk bídu.

Věčná sláva hrdinům, již vedou lidstvo vpřed, / aby nemusilo nikdy víckrát krvácet,

těm, kdož padli za svou vlast a spravedlivý svět,/ věčná sláva hrdinům, kteří se mužně bili,

věčná sláva hrdinům. Ač padli, zvítězili. / Jarní slunce svobody jim svítí na mohyly.(V.N.)

Připravila prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.