JUDr. Miroslav Polreich, CSc.
I.část
Válka je teror bohatých. Teror je válka chudých .(Petr Ustinov)
Tato kapitola je věnována bezpečnostnímu prostředí. Pojem je všezahrnující, pokud se týká lidské bezpečnosti jak z hlediska politické atmosféry, tak i celkového pocitu kulturního, sociálního a nakonec i existenčního. Do tohoto pojetí bychom mohli zahrnout celkový stav společnosti. Ten se pochopitelně vyvíjel i z hlediska bezpečnosti. Nejde však o celkový historický exkurs. Zůstaňme u tématu terorizmu, který na naši současnost v podstatě nekontrolovatelně doléhá. Jen pár historizujících poznámek.
Přestože terorizmus je pokládán za jedno z hlavních nebezpečí naší doby, nemáme přesně stanovenou jeho definici. Pomožme si tedy s termíny danými v USA již v roce 1980. „Terorizmus je účelové použití násilí nebo hrozba násilím, obvykle zaměřeným proti nezúčastněným osobám s cílem vyvolat strach, jehož prostřednictvím jsou dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle“. Stručné a pochopitelně neúplné. Samozřejmě chybí i formy provádění teroru. Ty se mohou lišit, ale podstata zůstává stejná - násilí a strach.
I když historie této politické násilné metody boje je dávná, počátky můžeme zaznamenat už před římskou okupací Palestiny v souvislosti s Židy. Je to oblast, kde tento způsob boje začínal a jeho tradice pokračuje do dnešních dnů. O tom je důkaz v denních zprávách. Poprvé slovo terorizmus se však objevuje až roku 1789 ve Slovníku francouzské akademie věd.
Historie by nám umožnila vypočítat řadu teroristických akcí či atentátů. Vzpomeňme jen namátkou na cara Alexandra II, Františka Ferdinanda, Johna Kennedyho, který však v „americké“ řadě nebyl jediným a nemůžeme zapomenout ani na Asii.
Mimořádná tradice i intenzita terorizmu byla vždy v Rusku, kde na příklad došlo od roku 1905 až 1909 ke 4 tisíce atentátům. Tomu neunikl ani šéf a symbol bezpečnosti Stolipin, kterého zastřelil člen jeho ochranky. Ruský terorizmus dal ale světu i velmi erudovaného teoretika Michaela Bakunina, který působil i v Německu, Švýcarsku, ale také i v Čechách kde intensivně nabádal naše otce buditele k teroristickým útokům proti vídeňskému absolutizmu. Byl dosti jednoznačně odmítnut. Avšak jeho aktivity nebyly jenom operativního charakteru Byl to myslitel a také publicisticky velmi činný v oblasti své „odbornosti“. Jeho knihy jako „Principy revoluce“ a „Revoluční katechizmus“ se staly světově známými. Některé jeho publikace byly nedávno znovu publikovány i u nás a svým intelektuálním pojetím stojí za přečtení.
Terorizmus se nikdy nestal v Čechách metodou politického boje a je znám v podstatě jediný případ atentátu na ministra financí Aloise Rašína počátkem dvacátých let minulého století, kterému jmenovaný později podlehl. Atentátník, anarchistický student Šoupal se po opuštění věznice přejmenoval charakteristicky na Ilju Dněprostroje. Od doby atentátu se také datuje přijetí zákona na ochranu republiky. Přestože hrozba terorizmem je v mezinárodní měřítku reálná a dokonce USA se pokládají od „9/11“ jako napadená zem ve válce s terorizmem, v našem prostředí se aktivizovala jistá opatření a vyhlášení mimořádné situace spíše jako předvolební tah vlády a jejích bezpečnostních složek než jako skutečná hrozba.
Bylo by možné se zabývat teroristickými organizacemi z nedávné doby v Evropě, ať v Irsku, Španělsku či SRN a Itálii. Zvláštní pozornost si vyžaduje problematika terorizmu v Kosovu, kterému je zde věnována celá jedna kapitola, dále problematice Čečenska a Talibánu v Afghánistánu. Samozřejmě také útokům na New York City „9/11“.
Současná situace v Čečensku je stabilizované a doufejme, že všechny ukazatelé, které to potvrzují, nejen že odpovídají skutečnosti, ale svědčí i o trvalé stabilizaci v zemi. Nikdy ovšem nelze vyloučit ojedinělý akt násilí. Čečenský problém však má několik rovin, které jsou ze zahraničně politických důvodů, ale i bezpečnostních, velmi závažné.
Je třeba stručně uvést několik souvisejících skutečností. V době rozpadu SSSR byly projeveny tendence některých oblastí (okrajových) i mimo národnostně jednoznačně definované celky, které se osamostatnily po širší autonomii či dokonce samostatnosti. To byl i případ Čečenska, kde po nepříznivé reakci Moskvy začaly boje v horských oblastech s tendencí po odtržení. Reakce vládních sil byla neadekvátní, došlo k válečným operacím se značnými ztrátami a to jak materiálními, tak i na životech. Po delší a bezvýchodné době se ruské jednotky stáhly, včetně ruských administrativních orgánů, ovšem s jednoznačnou podmínkou, že území zůstane součástí Ruské federace. Vlády se prakticky ujaly místní orgány. Tento stav trval v podstatě dva roky, kdy místní vláda jednala „svobodně“ ovšem dle podmínek a zásad šarii, což v podstatě znamenalo návrat k teroru. Mimo terorizmu doma pořádaly se výjezdy k napadání okolních oblastí. Za této situace, za zcela jednoznačné veřejné podpory ruského obyvatelstva, tentokráte již prezident Putin znovu obsadil čečenské území.
Sám jsem se zabýval problematikou z hlediska globálního pohledu ještě před přepadením školy v Beslanu. Upozorňoval jsem na mimořádné nebezpečí a to předně ve vztahu ke Spojeným státům. Tento závěr vycházel již z prokazatelných vazeb čečenských teroristů na Talibán, teroristy v Kosovu, ale také přímo na al-Kájdu. Problematika terorizmu tak dostala nový bezpečnostní rozměr a velmi závažnou globální dimenzi. Předně ve svém obsahu, neboť může dojít k cílení forem použití teroristických prostředků do oblasti zbraní hromadného ničení a dále ve svém zaměření v rámci koordinace s organizací al-Kájda a globálního teroristického systému předně proti USA.
Jednalo se o podstatnou a zásadní změnu, která vyžadovala nový přístup jak při jejím hodnocení, tak i přijetím nových nutných operativních opatření. Bylo zarážející, že tak závažné skutečnosti právě ve vztahu ke globálnímu ohrožení zůstaly nejen nepochopeny, ale i mimo fokus zájmu profesních orgánů a politických analytiků. Byl to projev protiruské tendence což se dosti těžko chápe, když si uvědomíme, že politické změny u nás, ale i rozpad bipolarity a tudíž otevření cesty k celkové transformaci a porozumění byly iniciovány právě Ruskem (Gorbačov).
V souvislosti s globálním rozměrem terorizmu a to i čečenského je nutno souhlasit se závěrem, že hlavní nebezpečí je cíleno předně na Spojené státy. Doufejme právě s nimi, že tento problém je v podstatě (alespoň pokud se týká Čečenska) vyřešen. Přesto nebraňme se trochu hlubšímu pohledu do problematiky. Ten nás vede k závěru, že i čečenský problém byla předně věc bezpečnosti USA, protože jejich činnost nebyla izolovaná. Američané tento problém takto nepojali a zůstal tak v rovině soupeření. Jinak bychom měli jistotu v době čečenských akcí, že jsou pod účinným tlakem nejenom ruským, ale i americkým. O tom naše media nesmí psát a „experti“ mlčí pod dobře vnímanou hrozbou ztráty „expertní“ pozice. Teroristé měli svoji účinnou kapacitu.
Dosavadní mediální pokrytí problematiky, které nakonec často ovlivňuje a dokonce formuje i poměr exekutivních orgánů se trestuhodně míjí s podstatou věci. Tato situace se ne dostatečně mění. V našem mediálním prostředí je často používán protiruský, proti gorbačovský a dokonce jakešovský žargon. Rádo by měly proamerickou tendenci, ale v realitě a ve svých důsledcích jednají ve směru oslabení pozic a bezpečnosti právě USA .
Trestuhodně se také opakovala situace, kdy sami Spojené státy, které byly přímo upozorňovány na nebezpečí terorizmu dosti bohorovně této problematice nevěnovaly dostatečnou pozornost. Protože jsem se touto otázkou zabýval, byl jsem již v roce 1993 v rámci přednášek na The National Defence Univerzity ve Washingtonu pozván k řediteli CIA (James Woolsey) do Langley (rozvědná centrála CIA) ke konzultaci o nových bezpečnostních prioritách po rozpadu bipolárního světa. Při této příležitosti jsem mu předal osobní memorandum k zaměření zpravodajských služeb za těchto nových politických podmínek. Upozorňovalo předně na nebezpečí proliferace zbraní hromadného ničení, fundamentalizmus a s ním spojené nebezpečí terorizmu. Doporučovalo zároveň způsob, jakým je možno těmto novým nebezpečím čelit. Jedinou efektivní cestou je vytvoření podmínek pro účinnou spolupráci a důvěru se zpravodajskými službami Ruska a sondovat stejnou možnost s Čínou. Za podmínek tohoto nového bezpečnostního prostředí by se mělo důsledně čelit jakýmkoliv tendencím, které by se snažily o opětovné narušení této spolupráce na základě vždy se nabízející pseudoideologie. Jedinou účinnou obranou je vytvoření mezinárodního operativního systému protiteroristické ochrany. Zde je třeba brát v úvahu možnost zapojení, či vytvoření příslušné agentury OSN.
Stejně tak jsem později v roce 1998 formou memoranda naléhal na tehdejšího koordinátora zpravodajských služeb ČR ministra Jaroslava Baštu (byl jsem jeho dobrý známý) v podstatně se stejnými závěry. I další má snaha zaměřená přímo na šéfa zpravodajské služby ČR a pozdějšího ministra vnitra Františka Bublana byla ignorována a odmítl mě přes naléhání dokonce přijmout. To by nebyla tak závažná chyba jako skutečnost, že se snažil úspěšně zakrýt nedostatky a hrubá trestuhodná pochybení svých předchůdců, hlavně ve věci předejití kosovské humanitární katastrofy.
Problémem nebyla neznalost, ale oprávněným upozorněním se nepřikládala odpovídající pozornost a váha. Jednou z příčin byla i skutečnost, že v tomto novém prostředí důvěra ve spolupráci s Ruskem z devadesátých let byla trestuhodně napadena i za přispění české strany. (Společenství hochů „kteří spolu mluví“ kolem bývalého prezidenta Havla). Došlo tak k omezení možnosti kvalifikovaně objektivně vyhodnotit narůstající nová nebezpečí a předcházet tak teroristickým akcím formou operativního koordinovaného pronikání.
Zástupným problémem se zcela absurdně stala otázka bezpečnostního vakua a hledání nového nepřítele bez souvislosti se skutečným bezpečnostním stavem mezinárodního společenství. Obecné zaměření dokonce na vnitřního nepřítele není jen zjednodušený negativistický přístup, ale hlavně snaha po zdůraznění svých vlastních předností na základě ideové identifikace. Jednalo se o tendenci k izolacionalizmu násobenou pocitem výlučnosti. V mezinárodních vztazích to koresponduje s pozicí falešného „vítěze“ po rozpadu bipolárního světa.
Nadějná a nutná transformace Západu (na Východě zcela zákonitá) při vytváření trvalého společenství důvěry v univerzálních rozměrech, která nabývala již operativní charakter a měla již své pozitivní výsledky, např. odzbrojování nesrovnatelného rozsahu v mírové době a snižování vojenských rozpočtů byla přes původní odpor USA (Bill Clinton) narušena. Byl tak nejen omezeny, ale vyloučeny jediné efektivní možnosti boje proti terorizmu a to zvláště spolupráce zpravodajských služeb, které mají nejenom schopnost, ale i kapacitu v tomto směru účinně pracovat. Bylo tudíž jen otázka času, kdy negativní projevy tohoto stavu budou mít katastrofické důsledky. Je politováním hodné, že k tomuto stavu přispěla, jak uvedeno výše, i naše aktivní antiamerická účast pod absurdním antikomunistickým praporem.
Paradoxně, ale zákonitě, až po událostech v New Yorku, se situace z existenční nutnosti samotných USA urychleně vracela k obnovení příznivé atmosféry pro vzájemnou spolupráci.
Dnes se ale opět nechají odsledovat tendence v zemích „Nové Evropy“ či raději bývalé Varšavské smlouvy a některých „chickenhawks“ v samotných USA po narušení příznivých podmínek a návratu k osvědčenému, jednoduchému černobílému chápání světa – my a oni. Překvapivě používající stejnou metodiku. Na Východě se jedná o pseudoidelogizmus a na Západě o pomyslnou teorii „vítěze“. Ta vede k neoprávněnému sebevědomí, až k bohorovnosti, myšlenkové demobilizaci a sterilitě, podceňování partnerských vazeb a unilateralismu. V případě USA k tradicím, tentokráte ve formě superizolacionizmu a přehlížení OSN a opomíjení ustanovení mezinárodního práva. Vraťme se však podrobněji k závažným příčinám pochybení.
Katastrofická práce zpravodajských služeb
Je těžko vysvětlitelný tragický diletantizmus zvláště americké strany. Ta se krátce před útokem dne 9. září 2001 dostala do situace, která nejenom neodpovídala zaměřením na skutečného nepřítele, ale jejich bezpečnostní politika byla nasměrována nezodpovědně a zcela neprofesionálně jinam. Kupodivu i pod vlivem rádoby atlantických přátel. V našem českém prostředí je tato skutečnost zvláště markantní.
Americká společnost jako celek teprve v současném období prochází svoji nutnou a již dlouho očekávanou přeměnou. To se samozřejmě musí projevit i na zaměření, reorganizaci a nové tendenci ke spolupráci předně ve vlastním zájmu.
Zde leží a přetrvává jádro nedostatku americké transformace bezpečnostních služeb po rozpadu bipolárního světa. Podstata není v jejich organizační přeměně, jak je projednáváno a plánováno, ale ve změně politického zaměření tak, aby harmonizovalo s potřebami objektivní situace současného bezpečnostního prostředí a to předně z hlediska vlastního amerického zájmu. Nepochopením této premise se svět a Američané zvláště zbavují jistoty a zcela nové kapacity, která se vytvořila rozpadem bipolárního světa a je dnes podstatou bezpečnostních záruk – důvěry a spolupráce s kapacitními partnery, které již mají svůj operativní charakter.
Útoky v polovině devadesátých let překvapivě proti zemi, kde politické změny byly iniciovány a měly podmiňující charakter pro vývoj v ostatních státech socialistického bloku - Rusko, měly dnes již nejenom jednoznačně překonaný ideologický náboj, ale byly výrazem spíše nepochopení podstaty světového vývoje a hledání nového vůdce. Rozsah skutečné spolupráce a přímého partnerství je pochopitelně náročnější než pohodlná a vždy se rentující servilita. Respektováním tohoto přístupu USA samy pod tímto vlivem tak resignovaly na vlastní kapacitu, která není v unilaterizmu, ale ve spoluúčasti na globální odpovědnosti.
Realita současného světa nám umožňuje přehodnotit jisté kroky, které nebyly v nedávné minulosti nutné, ale zkomplikovaly další vývoj a celkové bezpečnostní prostředí. Ať již to bylo rozšiřování NATO, (proti stanovisku USA) vedoucích k narušení základních podmínek důvěry nejenom v Evropě, podpora nacionalizmu na Balkáně (proti stanovisku USA i EÚ ale z iniciativy SRN), ale i jejich přispěním podpory náboženskému fundamentalizmu a dokonce terorizmu v této oblasti (Kosovo) s napojením na Talibán i Al-Kajdu a jak bylo velmi závažné i jejich přímou spolupráci s čečenským terorizmem s očekávaným vyústěním v protiamerické zaměření.
Přes tento vývoj, který se zdá být nepochybným, se stále vyskytovaly neodpovědné tendence napadnout či alespoň zeslabit účinnou operativních vazeb USA – Ruská federace. Zde může být zařazen „Dopis 100“ ve věci vyvolání pochyb a nedůvěry vůči Rusku. Zde není od věci uvést, že podpisovatelem tohoto dopisu byl i Václav Havel, který ostře napadal již v devadesátých letech USA pro jejich nesouhlas s rozšířením NATO.
Česká televize dala prostor nadšenému přivítání „Dopisu 100“ s vyloučením jakéhokoliv oponentního názoru. O „Otevřeném dopisu“, který byl odeslán jako vyargumentovaná odezva akademických představitelů z celého světa proti „Dopisu 100“ ani zmínka. Nakonec vzpomeňme na oslavnou hodinovou reportáž o Talibánu, jak jsou dobře vyzbrojeni a vycvičeni Američany a jaké mají vznešení cíle (samozřejmě proti Rusku) a to právě krátce před „9/11“. Nikdo následně tyto akce nevysvětlil, neomluvil se. Linie, která účelově oslavovala Talibán a terorizmus v ČT, tak těžko pochopitelná, asi stále ještě přetrvává. Různí „komisaři“, (Václav Žák) kteří dozorují různé přehmaty veřejnoprávní TV a rozhlasu (zda dodržují 22hodinu a pod) propagace terorizmu a války nezajímá.
Otázka terorizmu je nedílným globálním problémem. Jeho formy a jejich účinnost se mění. Terorizmus kooperuje v internacionálním rozměru. Jeho nebezpečí a celosvětová dimenze nám neumožňuje vnášet pochyby do vlastního uvažování v této věci ani do vztahů s těmi, kteří terorizmu fakticky čelí, ať je to Rusko či USA a zvláště ne na vztahy mezi nimi. Toto není přání. Je to nutnost (must) na které závisí bezpečnost a životy mnoha lidí. Při sledování našeho politického prostředí a to zvláště prizmatem medií jsme někde jinde. Pokud se týká Ruska, tak jsme v dobách předrevoluční propagandy, která byla také militantně protiruská. Tomu se však dalo rozumět. Šlo o udržení starého režimu na jehož obranu a proti demonstrantům byly povolány ku Praze dokonce i tanky československé armády. Nevystoupily proti mladým lidem nakonec pod ultimatem sovětských vojsk, které spolupracovaly s disentem a výzvou jak k ÚV KSČ, tak čs. generalitě. Předešlo se tak případnému masakru (vzpomeňme na Bukurešť). Všichni o tom víme, ale nesmí se o tom psát, stejně tak jako se z povědomí má vytratit jméno člověka, (v zájmu V. Havla, či raději jeho manipulátorů), který za disent vedl veškerá mezinárodní jednání, včetně s ruskou stranou v Milovicích ( tam zprostředkovaně) – prof. Jiří Hájek.
Tato závažná poznámka není od věci. I když čs. armáda byla legálním útvarem, její násilné obsazení Prahy za daných okolností, by bylo možno kvalifikovat jako teroristický akt.
Snad malou poznámku. Ke změně režimů došlo za jedině možné podmínky – změnou v centru moci – v Rusku. To je objektivní fakt, který ovlivnil nejenom země Východu, ale změnil celkovou mezinárodně politickou situaci. V případě Československa, chcete-li demonstrující Prahy, ještě navíc, rozhodný ruský postoj, ne neutrální, jak se nyní říká, a post factum dojednával Michal Kocáb, ale byla to již předrevoluční dohoda, která měla podíl na záchraně mladých lidi před masakrem a Prahu před velkými materiálními a historickými škodami.
Terorizmus má v jistých případech i lokální charakter (Blízký Východ, Baskicko, Turecko, Irák apod.). Ani ten již nelze vypojit z globální koordinace. Podstatným pro zvážení nebezpečí a rozsah terorizmu je jeho zaměření se na hlavní cíl – kterým jsou nepochybně USA, a nebezpečí využití nejúčinnějšího prostředku – zbraní hromadného ničení a zde se nejedná jen o nukleární sílu. Vzpomeňme na tokijské metro. Úvaha jednoduchá, kategorická a nezpochybnitelná.
Bezvýchodné východisko terorizmu
Je nutno si znovu uvědomit základní informace o terorizmu. Je to metoda boje a forma působení na obyvatelstvo, která není limitována teritoriálně - nezná hranice. Nejedná se tudíž o klasického nepřítele, proti kterému je možno použít dosud známé prostředky obrany. V celé historii boje proti terorizmu byly proto používány „jen“ policejní jednotky a metody jejich práce. Být ve válečném stavu proti terorizmu s určením místa (Afghánistán) a nepřítele (Talibán) , je situace krajně neobvyklá a ne zcela přesně definovatelná. Umožnilo to však v prvé fázi boje použit tradičních konvenčních sil. To období již ale dávno pominulo, a současné ozbrojené síly, nehledě na jejich počet a jejich výzbroj jsou, jak se říká po slovensku „ v pomykove“.
Je proti terorizmu tedy obrana? Proti individuelnímu - ne a to v případě útoku sebevraha. To je však v současné době nejpoužívanější metoda teroristů. Tento stav přesahuje možnosti samotných USA. Ty jsou sice nesporně z hlediska zbrojního potenciálu plně vybaveny, ale pro boj proti terorizmu je to obrana neúčinná. Existuje jen jedna efektivní obrana – společný mezinárodní koordinační zpravodajský systém pracující ve vzájemné důvěře ( ne tedy koordinace patnácti amerických zpravodajských organizací po kterých je nyní voláno). Tato podmínka nutnosti porozumění byla koncem devadesátých let opuštěna ve snaze po hledání „nového nepřítele“, čehož se trestuhodně aktivně zúčastnili svým působením i čeští představitelé a to vše proti zájmu USA, které si již tehdy uvědomovaly nebezpečí narušení příznivého prostředí. Došlo však za neopodstatněných okolností ke změně linie a k vytvoření a podpoře Talibánu, cíleného proti Rusku a podpoře teroristů v Kosovu dokonce formou agresivních leteckých útoků proti Jugoslávii. Tím byla narušena vazba nejenom na Rusko, ale i jiné účelově využitelné subjekty. Byl tak omezen a likvidován prostor pro nutnou spolupráci na co nejširším základě těch jedině využitelných a nejsofistikovanějších složek, jakými jsou právě zpravodajské služby.
Jenom pro ujasnění a shrnutí. Terorizmus je nesnadno identifikovatelná forma boje, jak pokud se týká metod, tak cílů. Nepochybná je však skutečnost, že je celkově zacílen na „zemi všeho zla“ - Spojené státy. Pracuje a využívá prostředků vyžadující minimální náklady. Stejně tak i obrana proti terorizmu vyžaduje rozpočtově zanedbatelné částky a rozhodně ne zbrojní arzenál, který se používá při konvenčních válkách. Současné náklady jsou tudíž zbytečné. Pouze je třeba zajistit vytvoření atmosféry klidu a důvěry. A právě zde je hlavní problém.
Masivní zbrojní průmysl pracuje na základě vládní objednávky. Aby stát byl zainteresován na tomto druhu výzbroje, vyžaduje ne důvěru, ale pocit převažujícího nepřátelského prostředí. Protože tento stav je v současné zahraničně politické situaci nereálný, je třeba ho uměle či dokonce násilně vytvořit.. Proto projev ministra obrany Gatese v senátu při schvalování a navyšování rozpočtu s argumenty, že potenciálním nepřítelem USA je Rusko, Čína případně jiné země (5.2.2007). Touto koncepcí dochází ke zvýšení ohrožení USA, a v jádru obsahuje podstatu antiamerikanizmu, pokud přijmeme zcela oprávněnou tezi, že terorizmus je hlavní hrozbou jejich bezpečnosti.
Zaměření se na stálé výdaje a zbrojení v oblasti, kdy těžká výzbroj je šrotem ještě již dříve než se vyrobí nemá bezpečnostně obraný smysl. Vyjadřuje se tím jenom myšlení v dimenzi minulých válek, ale zajištění zisků pro vojensko průmyslový komplex nehledě na bezpečnost země. Do této kategorie je možno zařadit i dobře vylobované usnesení vedení NATO, že každá zem musí na zbrojní výdaje vydávat ročně 2% DHP. (téměř nikdo to ale neplní, i my vydáváme asi 1,45%). Proto dnešní ministerstvo obrany požaduje plnění tohoto „závazku“. A to nemá ani potřebu zdůvodnit toto naše vyzbrojování ani odvoláním se na zvýšené ohrožení republiky. Ono by to ani nešlo. Svět je opravdu někde jinde a kupodivu lidé to vědí..
Tento základní rozpor mezi skutečnou bezpečností země a zisky vojensko - průmyslového komplexu USA jsou podstatou problematiky boje proti terorizmu. Jedná se o bezvýchodnou situaci. Buď USA odpovídají za ochranu svých lidí před terorizmem jako hlavním nebezpečím za podmínek účinné mezinárodní spolupráce v podmínkách důvěry, neboť za jiné situace zpravodajské služby nemohou pracovat ve vzájemné kooperaci, nebo převáží podpora zbrojařských koncernů a jejich zisků při stále se zvyšující výrobě vojenského potencionálu (pro minulé války). Ten je sice z hlediska dnešního ohrožení USA nepoužitelný, ale nutně vyžaduje atmosféru nedůvěry, podezírání a dokonce nepřátelství. Nejraději novou železnou oponu vedenou v jiné geografii. Zde napomáhají, jak dokumentováno výše, hlavně některé vlády postkomunistických zemí. V devadesátých letech přímo k ochromení spolupráce zpravodajských služeb před teroristickým útokem na N.Y.C. Po následném nutném zlepšení vztahů nastupují v současnosti znovu tendence vedoucí k nepřátelství. (nové americké základny v Polsku a ČR, Litva, Gruzie a u nás pak byla politická linie MZV pod zcela nekvalifikovaným vedením pánů Schwarzenberga a Vondry). O čemž svědčily občasné „výkřiky“ jako „Lisabon nebo Moskva“ našeho bývalého poněkud „prázdného“ ministerského předsedy.
Podstata bezpečnosti USA, ale i světa je v jiné relaci. Rozhodně ne v hledání a dokonce v umělém vytváření podmínek pro vzájemnou nenávist. Negativní důsledky těchto tendencí a stavů a to v sebetragičtější formě by opět nesly Spojené státy. Našemu zadání odpovědnosti v této souvislosti je argumentačně odmítnout tyto, v podstatě protiamerické směry, které se hlavně projevují v protiruských kampaních s vědomím, že Rusko je a může být nejúčinnějším faktorem i při obraně USA svojí zpravodajskou kapacitou proti, a v tomto případě nepochybně, vzájemnému společnému nepříteli – terorizmu. Výše uvedená fakta vedou nutně k přehodnocení směřování zahraniční politiky USA, ale i aktivnímu působení na „nové země“, které by se rády zase vřadily do gardového útvaru“ ochotných“
IX.Kapitola Jugoslávie
Použil jsem označení, které dnes již patří do historie. Nejde však jen o geografii či politický vývoj. Vůči Jugoslávii je třeba se vymezit přesně. Vše se stalo v novodobé diplomacii, mezinárodním právu a mezinárodní politice s určujícím a kategorizujícím faktorem osobního přístupu. Jedná se nejenom o zásadní přístupy zainteresovaných států, ale i o osobní postoj každého z nás. Sám jsem kdysi v dobré víře napsal stručnou studii do „Pelikánových“ Listů (znali jsme se od studentských let) pod názvem „ O Kosovu v nás“. Pelikán již není a téma se již stalo pro „jeho“ časopis pod novým vedením nevhodným. Problematika Jugoslávie sejně tak jako Kosova stojí však před námi dosud a naléhavě vyžaduje naše vymezení.
Nechci se zabývat historii národů a zemí v balkánské oblasti. Jejich rozdíly i sounáležitostmi. Bylo napsáno mnoho knih a řadu jsem jich četl. Jsou psány vždy z pozice autora a já jsem jenom jedním z nich.
Cítím však právě v této souvislosti upozornit na jednu skutečnost. V oblasti žijí přes své rozdíly kulturní, náboženské, národnostní i jazykové, prostí lidé a jejich přirozená normálnost či chcete-li lidskost je vždy spojovala. Proč tedy ten „sud prachu“ nebo „měkký podbřišek“ Evropy. Ano jsou křižovatkou, průsečíkem a tím i střetem mnoha zájmů. To však nikdy nebyl jejich vlastní výraz a zájem. Hledejme problém u sebe – velkých, vrcholově civilizovaných a kulturních státních uskupení. Toto vysvětlení by mělo vést k zamyšlení, že ne oni, ale my jsme byli vždy nositeli nepřátelství a do jisté míry se snažíme v tom pokračovat. Dnes již ne jako Rakušané či Němci potažmo Rusové, ale jako nová autorita pod heslem sjednocené a sjednocující se Evropy. Chceme si tu udělat pořádek – svůj. Problémem je, že nevíme, kdo jsme my. Unifikační centralizační projekt Evropy se přenesl i do tohoto jejího kouta.
Není třeba připomínat celoevropský vývoj, jednotlivé vnitřní zájmy a jejich projevy. Nejsou bohužel mnoho souladné a na případu Jugoslávie je zřejmé, jak hluboké jsou rozpory mezi námi. Válka v Jugoslávii prezentovaná jako občanská, byla naše válka evropská. Byla hrůzná, taková jakou jsme ji chtěli mít. Ano v našem zájmu tekla krev, trpěli lidé – ne my. Jsme lepší než Bosňané, Srbové či opět cíleně likvidovaní Židé? Aktéry v pozadí jsme však dobří a funkci nenávisti rozumíme také dobře. Nic víc jsme nemuseli národům Balkánu nabídnout. I za těchto podmínek žijeme v domnění, že máme svědomí čisté stejně jako ruce.
Přestože jsem se snažil charakterizovat Evropu jako celek, nebyl by to správný obraz a je proto třeba alespoň trochu odstínit její, v našem případě vlivné aktéry a pokud evropské záležitosti jsou pod značným vlivem USA, a oni stále ještě jsou, je nutno se v uvedených souvislostech se zabývat i vývojem jejich přístupu, který jak obvykle byl velmi nepředvídatelný a v podstatě bezkoncepční.
SRN - iniciátor
Problematika vzájemných vztahu jednotlivých národů v rámci Jugoslávie byla předmětem dlouhodobého a složitého jednání. Není třeba opakovat příčiny, které jednání ztěžovaly, hraniční rozdělení a hlavně zajištění práv menšin v případě rozdělení. Jistě problematika složitá, ale ne bezvýchodná. V pozadí byla snaha o převzetí a udržení moci a hlavně stanovení toho nejefektivnějšího způsobu jak se odpoutat od své vlastní vojenské a komunistické minulosti se kterou byli vůdcové jednotlivých zemí propojeni. Nejsnadnější a nejefektivnějším je využití a v podstatě zneužití nacionální otázky, rozpoutat vzájemné nenávistné přístupy a postavit se do čela tohoto hnutí. Zde není nutno hledat viníka. Všichni měli v podstatně stejný problém a stejný zájem. Slobodan Miloševič, Franjo Tudman i Alia Izetbegovič použili nacionalizmu jako své vlastní a jediné jistiny. Zde není třeba přecházet do podrobností. Jedná se o mezinárodně známé mechanizmy zneužití moci k vlastnímu a často jenom osobnímu cílu.
Problémy byly velice složité, ale předpokládané, jako jsou vždy při dělení moci, teritoria a majetku navíc se stanovením mnoha podmínek za kterých tato dosud smíšená a promíchaná společnost žila. Tato řešení vyžadovala velmi dlouhý čas. Bylo na mezinárodním společenství a orgánech OSN jestli svým vlivem, ale i svoji přítomností tyto podmínky zajistí. V této souvislosti není od věci připomenout, že i dělení Československa nebylo jednoduché a vyžadovalo značnou zralost vyjednávačů (Václav Klaus – Vladimír Mečiár) a vzájemnou toleranci. Nejenom v zájmu práva a oprávněnosti nároků, ale i odpovědnosti k budoucnosti dalšího soužití. V našem případě byla odvedena dobrá práce, velmi intenzivní, ale v podstatě bez většího vlivu, mimo jistý zájem rovněž SRN, po rozdělení projevený kancléřem Helmutem Kohlem již při jeho návštěvě Bratislavy v době podpisu vzájemné smlouvy s Československem v únoru 1992.
Rozdělení země a to navíc v tak složitých podmínkách jako bylo jugoslávské soustátí resp. federace vyžadovalo nejenom toleranci k jednotlivým požadavkům v zájmu dosažení kompromisu, ale hlavně neomezený časový prostor. V obdobných případech je zcela nutná kooperace a souladné působení i jiných států právě v zájmu dohody.
Průběh vývoje není třeba dokumentovat, zde jsou fakta známá a myslím, že dokonce ne rozporná. Do probíhajících jednání vstoupil požadavek samostatnosti Chorvatska a Slovinska v podstatě okamžitě podporovaný závazkem o uznání ze strany SRN. To byl stav, kdy v podstatě končila možnost dohody a jednání třeba i v dlouhodobém horizontu. Je třeba si ale znovu připomenout, že proti uznání se jednoznačně vyslovily Spojené státy, EÚ a samozřejmě i když v té pro ně samotné složité době i Rusko. Jistou podporu německého stanoviska vyjádřil Vatikán, Rakousko a osobní angažovaností i československý prezident Havel pod vlivem pana K. Schwarzenberga a vedoucího zahraničního oddělení pana S. Vondry. I zde je třeba hledat prvotní odpovědnost.
Zajímavým byl postoj respektive pasivita takového orgánu, jako je NATO, které v pozdějším období rozhodným způsobem do dění v oblasti zasáhl. Nechalo vývoji volný průběh bez společného vyjádření právě v tomto krizovém období. Pravděpodobně i s vědomím, že se jednotlivé státy v této problematice právě vzhledem k postoji SRN nemohou shodnout. De facto se NATO v tomto případě a ve svých důsledcích podřídilo zájmu NSR.
Ministr zahraničí SRN Dietrich Genscher popisuje německou pozici v období svého „vládnutí“ ve svých objemných pamětech velice stručně. V podstatě byl zájem SRN na rozpadu Jugoslávie motivován snahou po „nápravě důsledků I. Světové války, kterou zavinili Srbové“. Do dobré a zvláště naší češtiny si to může přeložit každý sám s vědomím co vše se po I. světové válce přihodilo. Tuto jednoznačnou a historicky falešnou linii jsme schopni odsledovat v německém přístupu vůči Srbům po celou dobu konfliktů na Balkáně. Je až překvapivé, jak prvek nenávisti a msty může vstoupit do tvorebného procesu německé zahraniční politiky, politiky státu obecně uznávaného jako demokratického a nám dávaného za vzor ( rozplývající se Pavel Kohout opakovaně v Právu). Tento přístup nese však tím i naši spoluodpovědnost za důsledky následného vývoje.
Přístup SRN ke zkoumané problematice se ještě více ozřejmí budeme-li ho posuzovat v souvislosti s reakcí ostatních států.
USA – tragická změna přístupu
Předně je třeba si uvědomit, že období počátku devadesátých let bylo jednoznačně uvítáno Spojenými státy i když s jistým překvapením, neboť tak hlubokou změnu nepředpokládaly, ale rozhodně pozitivně. Vzpomeňme jen na období spolupráce realizované v obnovené akceschopnosti Rady bezpečnosti OSN. Válka v Zálivu proti Iráku za obnovení svrchovanosti Kuvajtu byla dobrým příkladem, stejně tak jako historicky ojedinělé všeobecné odzbrojování. V této době USA sledovaly rozsáhlou transformaci NATO vytvořením Severoatlantické rady pro spolupráci (1991) a později programem „Partnerství pro mír“ za účasti v podstatě všech evropských zemí včetně Ruska. Docházelo k odklonu od strategie kolektivní obrany ke kolektivní bezpečnosti. Vycházelo se z priorit USA k celkovému zajištění bezpečnostního prostředí v Evropě, jak se vytvořilo po roce 1989 právě s partnerským vztahem předně k Rusku.
Tato koncepce zcela odpovídající nově vzniklé realitě byla napadena tehdejším Bonnem vyslovením teorie o bezpečnostním vakuu ve střední Evropě a nedostatečnosti Partnerství pro mír k jeho vyplnění. Jedinou cestou bylo německou stranou navrhované rozšíření NATO a byl hledán opět potencionální nepřítel – v Rusku. Velmi snaživě a aktivně přispěchali „hoši z Hradu“. Sociální demokracie byla slabá a nevýrazná. Překvapivě byl to Václav Klaus, který se proti teorie bezpečnostního vakua ostře postavil. Své místo bohužel nenalezl Jiří Dienstbier. Právě v této době se otevírá případ Jugoslávie a útoky na uvedený americký projekt „Partnerství“ (které bylo poprvé formulované paradoxně Willym Brandtem při převzetí Nobelovy ceny míru). Je třeba znovu registrovat důrazný nesouhlas USA s rozšiřováním NATO, v té době o pět zemí.
Při tlaku Bonnu na rozpad Jugoslávie hlavním oponentem nebylo, jak by se dalo předpokládat - Rusko. To v této době mělo své vlastní problémy a vývoji na Balkáně nechávalo bohužel volný průběh. Silným a faktickým podporovatelem Srbů v jejich váhavém až odmítavém postoji při dohadování nového uspořádání Jugoslávie či oddělení, byli právě překvapivě Američané. Podpora Srbů a zachování celistvosti Jugoslávie byla jednoznačná a také tak projevená při cestě ministra zahraničních věcí Bakera do Bělehradu, kde trval na nutnosti udržení jednoty Jugoslávie. Jistá nevstřícnost Srbů při jednání o novém uspořádání byla založena i na této podpoře. Potencionálním dalším tradičním spojencem bylo Rusko, které se tak sice v dané době neprojevovalo, ale s jeho podporou Srbové reálně počítali. Prohlášení bonnského ministra bylo přijato velmi negativně USA i EÚ, protože si byly vědomy tragických důsledků, pokud nedojde ke vzájemné dohodě. Negociační pozice Srbů s podporou USA a Ruska již byla v rozporu s reálnou situací a urychlilo se tak řešení formou válečného konfliktu. Tento uvedený závěr, který již neodpovídal reálným negociačním podmínkám, jsem v dané době jako československý velvyslanec při OBSE ve Vídni argumentačně předložil americké i srbské straně a i v uvedeném smyslu žádal i Prahu k obdobnému postupu a diplomatickému tlaku k usnadnění možného kompromisu. Bohužel bez efektu. Postoje obou stran, nebyly nadále dostatečně vstřícné.
Ke změně pozice EU došlo při následné přípravě schůzky Maastricht II, kde v ekonomických otázkách záleželo na stanovisku SRN. (odmítalo platit svůj navýšený podíl nákladů, pokud se nezmění pozice k uznání obou zemí). To rozhodlo o změně stanoviska a dodatečném souhlasu zemí Evropské unie.
Američané s připojením však nadále váhali. Po vypuknutí bojů a mediální kampani postupně přešli na neutrální pozici. To potvrzuje reakce na Havlovo „bombardujte“ (Sarajevo bylo obležené) ve Washingtonu při otevření muzea holocaustu v roce 1993, kdy krátce na to při tiskovce prezident Clinton na dotaz, proč nebombarduje Srby odpověděl, že zde není jen Bosna a Hercegovina, ale i Náhorní Karabach a Severní Irsko (!). Po následné protisrbské absurdní kampani (bomba na tržišti a ve frontě na chleba – Muslimů do svých, nadšeně připsaná Srbům), Srebrenica, Račak a „dvě stě tisíc znásilněných žen“ působila nejen na veřejné mínění, ale i na změnu pozice USA. Mediální zpracování průběhu občanské války nebudu blíže komentovat. Známe to dobře z našich „českých“ německých novin. Přesto připojuji níže několik věcných poznámek.
Americký postoj k Jugoslávii došel k podstatné změně a to ne na faktickém základě, ale stal se objektem manipulace a systémového působení mediální kampaně. Je to velmi překvapivé, jak zem s takovou všestrannou kapacitou, i informační, je tak snadno manipulovatelná. Tak se projevil i charakteristický prvek nepředvídatelnosti americké zahraniční politiky.
Případ rozpadu Jugoslávie, a způsob jak byl proveden, není tedy jenom problémem Balkánu či Evropy, ale svými důsledky ovlivnil celkovou politickou atmosféru a posunul specielně Spojené státy do roviny opětovného odklonu od společné globální bezpečnostní politiky a de facto do politických přístupů, které převládaly před rozpadem bipolárního světa. Přestože iniciativa k tomuto trendu přišla z NSR, nedomnívám se, že tato dlouhodobá perspektiva byla původním zámyslem německé politiky. Ta si vyřizovala velmi intenzivně a efektivně „své“ staré účty se Srby bez vědomí rozsáhlých důsledků na celkovou politicko-bezpečnostní atmosféru. To potvrzuje nakonec i opatrnický, uvážlivý i nesouhlasný postoj k různým současným aktivitám USA, jejichž militantní mašinerii původně pomohli dát do pohybu.
Jednalo se předně o zásadní zneužití USA v konfliktu v Jugoslávii, který byl předně uměle a účelově vyvolán SRN, ale i za přispění ČSFR a později ČR, která plně převzala od Německa teorii bezpečnostního vakua a nakonec i přímým vstupem jako agresor proti Jugoslávii do válečného konfliktu. Dále odmítnutím role zprostředkovatele, v té době požadované dr. Ibrahimem Rugovou, umírněným představitelem kosovských Albánců. (Jednoznačně zvoleným prezidentem Kosova i když ve volbách byl bez oponenta.) Naše odpovědnost tudíž není jen v souhlasu vlády s útokem, (tak těžce vynuceném na vládě premiéra Zemana panem Karlem Kovandou, velvyslancem z Bruselu) ale i v odmítnutí využití možnosti k předejití konfliktu. V diplomacii České republiky se jednalo o zásadní pochybení s nedozírnými důsledky.
Podrobněji se budu zabývat problematikou Kosova v další části, přesto je třeba již nyní si uvědomit, že útok členských zemí NATO na Jugoslávii byl aktem agrese mimo rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, která jedině nese odpovědnost za řešení krizových situací a to i s možností použití válečných operací.
Česká republika se poprvé ve své historii, a můžeme zde zahrnout i období trvání Československa, stala agresorem. Nemylme se, protože jsme nepouštěli bomby. Dle definice agrese přijaté Valným shromážděním OSN (3314 XXIX) dne 14. prosince 1974 dle čl. 3 písm. f, je agresí i poskytnutí území pro útočící zemi proti třetí zemi. Dovolili jsme transport i přelety. (Vzpomeňme na časně raní návraty bombardovacích svazů z akce nad našimi hlavami na základny do Anglie.) Byl to protiprávní akt, ke kterému nepřistoupilo a nepodvolilo se na naléhání ani Rakousko, ale ani Chorvatsko.
Pozdější naše alibistické zdůvodňování, že jsme byli vázáni našimi závazky jako člen NATO (byli jsme členem týden) neobstojí, protože to prostě není pravda. NATO žádný takový závazek nezná. Ba naopak jediný závazek, který je uveden ve Washingtonské smlouvě je v článku 1, který stojí za to celý ocitovat. Zaprvé v zájmu pravdy a dále proto, abychom si mohli uvědomit jaké byly původní cíle zakladatelů této smlouvy v roce 1949.
Článek 1. „ Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen, mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů“.
Toto je jediný závazek uvedený v Severoatlantické smlouvě. Jiný tam není ukotven. Myslím, že není co vysvětlovat ani dodávat. Útok proti Jugoslávii nebyl veden organizací NATO, dle jejich ustanovení to ani není možné, ale jednotlivými zeměmi, které shodou okolností jsou zároveň členové této organizace. Rozhodnutí České republiky bylo samostatné, na nikom smluvně nezávislé ani nijak vynutitelné. Pro úplnost je třeba uvést, že to bylo rozhodnutí sociálně demokratické vlády, vlády Miloše Zemana. Česká vláda, ale ani sociálně demokratická strana, jako rozhodující subjekt v této kritické době se neomluvila a myslím, že dosud o tom neuvažuje pravděpodobně vzhledem ke svým vztahům k vládnoucí německé „sestře“. V této souvislosti je možno připomenout, že na sjezdu po invazi zdrcující většina delegátů tohoto sjezdu přijala rezoluci odsuzující invazi. Na nynějším nedávném sjezdu (jaro 2009) však již pod patronací pana Paroubka sjezd tleskal význačnému řečníku a čestnému hostu, americkému generálu W. Clarkovi, který agresivní válečné operace proti Jugoslávii vedl. Jedná se o výmluvný důkaz směřování naší vnitropolitické scény a jejího zahraničně politického působení.
Jednoznačný nesouhlas s agresí vyjádřil, mimo obecně nesouhlasnému přístup české veřejnosti, prezident Václav Klaus, který se v této své funkci později při několika příležitostech omluvil (srbskému velvyslanci a dále při své návštěvě Bělehradu). Nejednalo se jenom o útok proti Jugoslávii, ale i o uznání Kosova jako nezávislého státu. Myslím, že v této souvislosti nejsem daleko od pravdy, když jsem přesvědčen, že tento jeho postoj je pozadím všech ostrých mediálních útoků proti jeho osobě od „německých“ českých novin, a kryjících se jakoby za jeho postoje v jiných otázkách. (Lisabonské smlouva). Je to důkaz o absolutní manipulaci německým vlastníkem s českými medii.
Pro úplnost a v souvislosti je třeba uvést podmínku ultimata z Rambouillet (myslím, že to je pravé označení) předloženého Jugoslávii, kterou měla splnit, nebo se vystavit útoku agresivních sil. Mimo jiných ustanovení dle návrhu (Interim Agreement for Peace and Self-Government in Kosovo) z 23. února (Rambouillet, Francie) je požadována okupace celé Jugoslávie vojsky NATO a do tří let referendum v Kosovu. Podmínky nepřijatelné pro žádnou suveréni zemi. Jugoslávie nepřijala obdobné podmínky, které před agresí do Jugoslávie ji stanovil Hitler během II. světové války.
Jugoslávie samozřejmě musila odmítnout, což útočící strany předpokládaly. Tři měsíce bombardovaly, aniž by stanovených cílů dosáhly. Došlo však k letecké podpoře kosovských teroristických band (jak byly původně označovány americkou administrativou albánské separatistické bojůvky). Problematice Kosova se však věnuji níže.
Ke změnám a to dokonce o 180 stupňů v americké zahraniční politice dochází velmi často. Zmínil jsem se jenom o rozšiřování NATO a poměru k situaci v Jugoslávii, ale docházelo i k dalším podobným změnám. Jen příkladmo (podpora Iráku a dokonce jeho vyzbrojení zbraněmi hromadného ničení, plyn, v době Irácko - Iránské války, kterou Husain z podnětu USA osm let vedl, aby se stal později hlavním nepřítelem, formování Talibánu v Afghánistánu, jeho vyzbrojení a výcvik (zaměřený v té době proti sovětské vojenské přítomnosti). O současném stavu není třeba se zmiňovat. Bylo by možno uvést i další příklady.
Je to sice nepříjemné zjištění, ale doufejme, že má jisté pozitivum v šanci konečně takové změny, která bude odpovídat reálným podmínkám, odpovědnosti Spojených států v souladu s jejich kapacitou a také ve skutečném americkém zájmu. Myslím, že svět v poslední době ukazuje svým vlastním vývojem Spojeným státům cestu a je nyní na nich, aby se s tímto trendem harmonizovaly. Nová demokratická administrativa dostává novou šanci. Objektivní podmínky této možnosti odpovídají a historicky by měly Spojené státy byt poučeny natolik, aby se nenechaly znovu vmanipulovat líbivými slušnými frázemi do prostředí, které bezprecedentně poškozuje dokonce jejich vlastní zájem.
Rusko v období transformace
Pozici USA v souvislosti s Jugoslávii bylo věnováno dostatek místa a to hlavně proto, že jejich poměr k této krizové oblasti měla nejenom značný význam předně jako důrazná opozice proti přístupu SRN, ale pak hlavně jakými motivy došlo ke změně tohoto postoje, který nakonec byl rozhodující a opustil jakoukoliv možnosti dohody. Válečné operace byly vedeny právě ze strany USA a to jak s nepřímou podporou Chorvatsku v boji o Krajinu, tak nakonec vojenskou operací proti celé Jugoslávii a i nyní v diplomatickém tlaku ve směru uznání Kosova za samostatný stát. Samozřejmě zde nebylo možno do detailu zdůvodnit vývoj, ale hodnotit spíše jeho projevy. Jiná situace je s Ruskem.
Není třeba se vracet do nedávné historie a jakou roli hrálo ještě carské Rusko při vytlačování Turecka z Evropy a nebo její přímou obranou před tlakem třeba na Vídeň. Jsou tu i jiné vazby než jenom historické. Pokud se budeme zabývat otázkou přímo Srbska, pak tato pozice Ruska je ještě umocněna. Zde není pochyb o podstatný a neměnný vliv .
V Rusku sice transformační proces začal již v roce 1985 s příchodem Gorbačova do vedoucí politické funkce, ale jeho posun musil být velmi pozvolný a nakonec plný úskalí včetně krajností, jako je pokus o vojenský puč. Přesto ale jeho vývoj poznamenal rozhodným způsobem celkové politické změny nejenom v Rusku, Evropě, ale v celém světě. Vývoj to byl neprozkoumaný zcela historicky ojedinělý i když plně bylo čerpáno právě z československých zkušeností z roku 1968. Významnou a dosud ne doceněnou roli hrála hluboká poradenská funkce a i osobní přátelství Gorbačova se Zdeňkem Mlynářem, který byl teoretickým předním činitelem právě transformačního období u nás. Pro českou veřejnost je zajímavé, proč právě tato role a zásluha našeho činitele není nejenom oceňována, ale nesmí být ani zmiňována. Naše historiografie opět selhává a jen se potvrzují vlivy dnes převládajících ideologů na omezování svobodného bádání a tím i velmi nedobré poměry v naší akademické komunitě. Stejný osud popírání potkává prozatím i historické místo a osud prof. Jiřího Hájka, který byl vedoucím ideovým činitelem disentu (ještě před Chartou 77) a jediným respektovaným představitelem vzhledem ke svým vazbám v zahraničí. Zde je vysvětlení na bíle dni. Bylo třeba vygenerovat novou osobu, která svými politickým i osobním založením by byla snáze ovladatelná – Václava Havla. Bylo by poučné a účelné z hledisko politologického i sociologického prozkoumat, jak je snadné za přechodových podmínek úspěšně manipulovat s lidmi.
Přechod nebyl jen přerozdělování a transformace hospodářství a s tím související bohatství, ale i změny v oblasti osobního výběru a přerozdělení moci nejenom společensky, ale i osobně.
Demokratizační proces v Rusku nebyl a není rozhodně snadný jak vnitropoliticky, tak ve vztahu ke svým „svazovým“ republikám. Otevřely se brány pro oprávněné požadavky, ale také pro různé nacionalistické tendence.
Často je popisován tento stav v Sovětském svazu jako proces dekolonizace: Je možné nalézt jisté paralely, ale komparace, které se nyní nabízejí a jsou využívány při hodnocení Ruska jako imperiální mocnosti – se snahou po obnovení této pozice jsou nesouměřitelné. V podstatě rozchod SSSR byl mírový a odvolání se na „střety“ v Pobaltí či v Gruzii jen potvrzuje nenásilný přechod. Spíše se jednalo o unáhlenost a netrpělivost při historickém přechodu doby.
Pokud toto hodnocení se zdá příliš ohleduplné k centrální moci při dekolonizačním procesu, stačí si vzpomenout třeba na Alžír (tříletá válka se statisíci mrtvými), uvolnění Indie nemělo rovněž jenom Ghandiovskou cestu, byl tu Vietnam, kde se podepsala Francie až do Dien Bien Fu a pak nastoupila sama dřívější kolonie - USA, aby i ta svůj boj za udržení koloniálních pořádku prohrála i přes statisíce mrtvých. Pokud jsem vzpomněl americkou kolonii Velké Británie, je třeba dodat, že i když probíhaly dobře známé boje, ani ne tak z historie jako z literatury, myslím, že právem pochybuji o Americké revoluci, která je tímto stále vznešeným jménem označována, ale jednalo se spíše o cesi, neboť v době „osvobozování se“, tyto kolonie měly větší produkci na hlavu a produktivitu než mateřská země a přístup Američanů i v dobách koloniálních k občanským svobodám byl nesrovnatelně širší než v samotné Anglii.
Je dobře si tyto souvislosti uvědomovat. Nakonec i podíl SSSR na rozpadu bipolárního světa a tím i Východního bloku byl jejich zásluhou a odvolání vojsk SSSR z cizích území byla jen technická záležitost, ze které někteří dnešní činitelé (ministr Kocáb) si udělali politikum.
Je třeba opravdu mít na vědomí, i když to s předmětem popisovaným v této kapitole přímo nesouvisí, že naopak přítomnost sovětské armády v přechodném období měla velmi pozitivní funkci a účinně a aktivně bránila i možným vojenským akcím odcházejících mocenských režimů v roce 1989.
Jednoznačně se to projevilo v Československu, kde po dohodě s českým disentem (Hájek, Havel) v předrevolučním období, působili představitelé Sovětské armády ultimativně na čs. generalitu, ÚV KSČ, aby nebránili demokratizačnímu přechodu moci. Že to byl velice závažný hlas, svědčí fakt, že připravená tanková vojska Československé armády nedaleko Prahy (velitel plk. Zbytek) přes svá odhodlání napadnout Prahu a udělat „pořádek“, veřejně deklarovaná, nebyla provedena.
Tato část má jistou souvislost s jugoslávským vývojem a to jak jsem zdůraznil obnovou a ožíváním nacionalistických tendencí. U nás překvapivě se tato tendence také projevila. Hledali se „revoluční“ zásluhy a pokud nebyly, tak okamžitě bez znalosti faktu a politické situace (kdy Jakešovo vedení zastávalo jednoznačně protiruské stanovisko a snažilo si svůj režim v rozporu právě s Ruskem udržet za každou cenu) hledalo nacionální oporu překvapivě ve vyvolávání nedůvěry k Rusku. I zpěvák Kocáb si toto v podstatě Jakešovské heslo napsal na triko a úspěšně mu pomohlo v politické kariéře.
Nebyl sám. I Jaroslav Šedivý (pozdější poradce min. Dienstbiera) napsal o svých „zásluhách“ při zařizování odchodu sovětských vojsk celou knihu. („MZV v roce nula“) Jako svému příteli, jsem mu knihu osobně recenzoval s tím, že spisek je tendenčně nepravdivý, popírá účelově fakta a má skutečně hodnotu „nula“.
Čas se posouval a s ním i vývoj této nacionálně podložené rusofobie a současného vrcholu dosáhl i jako faktor při rozhodování o schválení Lisabonské smlouvy EU, kdy premiér země si ve svém článku umístněném v nejrozšířenějším deníku MF Dnes (20.11.08) s hlubokým rozmyslem, zateoretizoval: „ Skutečný výběr je Lisabon nebo Moskva. Nevěřím, že v zemi, kterou poslední ruský okupant opustil v červnu 1991, v zemi, která se před 19 lety zbavila promoskevského komunistického režimu……, nemá většina z nás v této otázce zcela jasno.“ Takže tento pán nám v klidu a za podpory našich medií obrátil historii. Nezbavili jsme se komunistického režimu díky Moskvě, ale právě proti Moskvě. Co dodat jen snad to, kde asi tento pán byl, když 17.11.89 právě před podloubíčkem (kde kladl věnce) jsme spolu s přáteli byli na Národní třídě „v obklíčení“ s jedinou jistotou a důvěrou v Gorbačovu armádu proti avanturistické snaze čs. braných sil udělat s námi pořádek. Nepochybuji, že důsledná intervence za splnění dohod daných disentu tato „okupační armáda“ měla rozhodující vliv, že vojenský zásah „našich“ se nakonec neuskutečnil. Dnes se o tom nesmí psát a zítra bude pravda pravý opak, jak nám již nyní naznačil pan ex premiér a předseda vlivné strany, Mirek Topolánek.
Vraťme se ale k vývoji v Jugoslávii a ruské roli zde. Nebyla jednoznačná. V době, když USA plně podporovaly případné rozdělení jen na základě dohody, ruský hlas vzhledem k vlastní situaci nebyl slyšet, resp. nebyl. V té době byla možnost postupovat s USA společně a tím zvýšit důraz na jejich přístup k řešení. Byla to hrubá chyba ruské strany, kterou nelze zohlednit ani složitou transformační situací ve vlastní zemi. Do „hry“ vstoupili v podstatě až v době vyhrocené situace kolem Kosova i když tato otázka byla aktuální již počátkem devadesátých let, kdy proběhla prvá mise OBSE v Kosovu a její objektivní výsledky měly být jednostranně proti srbsky zmanipulovány.
Stejně tak je možno pokládat za rozhodující chybu ústupu z „posic“ v Kosovu (obsazení prištinského letiště a pozdější jeho vyklizení). To umožnilo jednostranné jednání, které později vyústilo de facto k předání této provincie, teroristickým silám UCK a odtržení od Srbska.
Nekoncepčnost a nerozhodnost Ruska v této době, ať byl pro tento postup jakýkoliv důvod, umožnilo posunout geopolitickou situaci do současného stavu. Poměry nejsou stabilizovány a vytvoření dalšího protektorátu v oblasti nemá perspektivu a bohužel nelze vyloučit negativní působení proti dnešním bezpečnostním prioritám Evropy, ale ve svých důsledcích i proti USA. Nemůžeme opomenout, že pod záštitou agrese proti Jugoslávii se dostal k moci režim, či skupina lidí (vždy v opozici proti dr. Rugovovi) s globálním teroristickým napojením. Přestože hlavní odpovědnost padá na v té době rozhodující síly – USA, nelze opomenout i fakt, že svoji trestuhodnou pasivitou byl tento stav umožněn i Ruskem.
Situace je o to závažnější, že Rusové, kteří právě transformační změnou, ke které dali nejenom podnět, ale ve vlastní zemi hledali svoji cestu, která byla problematická, ale ve své podstatě vedla k posílení jeho postavení v geopolitickém uspořádání, protože to byly právě Rusové, kteří měli a historicky dostanou zcela nepochybně za tyto změny kredit. Došlo tudíž k posílení mezinárodního postavení a to včetně ukončení války v Afghánistánu i nakonec odpoutání se svazových zemí. Mezinárodní vazby pokud mají být pevné a trvalé vyžadují jiné podmínky než ty, které převládaly za vlády SSSR. Myslím, že to není tak těžko pochopit a proto „rozpad“ SSSR (jak se tento proces pejorativně u nás nazývá) byl předně ruským vítězstvím. Pozitivní výsledky se začínají projevovat. Trvalo to sice více než 20 let, ale posice Ruska jak doma, ( a stále není snadná) tak i na mezinárodním poli je daleko jiná, než byla před tím příslovečným „rozpadem“. Kdo nevidí tento vývoj a nemá dnes již ideovou mlhu, ta již neexistuje, a nerozumí, prostě nemá schopnost jakéhokoliv uvažování. Zůstala jenom představa být osobně či společensky v lením vztahu od kterého bylo vždy možno očekávat materiální výhody. Dostáváme se však již do doby, kdy odpovědní činitelé a zde by se chtělo říci elity služby tohoto druhu nebudou vyžadovat ani potřebovat, protože je jenom vedou k vlastní sterilitě a myšlenkové bezvýchodnosti.
Skromně přiznám, že si nejsem jist, zda tento pohled a závěry jsou vlastní samotnému Rusku. Myslím, že ne, ale jejich teoretická kapacita i akademická komunita je k tomu brzy dovede.
Role Německa v otázce Jugoslávie byla zřejmá a až velmi snadno dešifrovatelná. Osobně jsem však přesvědčen, že nechci spojovat Němce s výrazem politiky jejich představitelů a doufám, že celá zem stojí před hloubkovou reflexí. Čím dříve se k tomu odhodlá a najde vnitřní sílu tím lépe. Jugoslávie je právě ten případ, který jim může ukázat cestu.
Role USA je nepředvídatelná a bude se opět měnit. Tentokrát ne ze své vůle, ale z nutnosti znovu zařazení se ve světě na místo, které ztratily. Ne nabytím „staré“ moci, ta je v nových podmínkách neobnovitelná, ale přijmutím svého dílu odpovědnosti. Vždyť případ Jugoslávie je právě v jejich dějinách tak mnohoznačný. Jak z hlediska vztahu, tradice, práva, zásad i lidského porozumění.
Občanská válka
„Ve válce nejdříve umírá pravda a novináři jsou jejími hrobaři.“
Není nutno vynášet definice i když jsem se o jedné zmiňoval, která dostala posvěcení Valným shromážděním OSN. Nešlo o poučení, ale o argument k závěru, který si nejenom nejsme schopni plně uvědomit, ale dokonce ne ani přiznat. Naše zem se za svých devadesát let existence stala poprvé agresorem. Jugoslávie byla tak vtažena jako objekt do klasických bojových střetů (po dobu tří měsíců). Zem byla však po mnoho let v různých oblastech v různé intenzitě v občanské válce.
Definovat občanskou válku je velmi nesnadné a snad to ani to není možné. Člověk je schopen jednání, které nelze logicky zdůvodnit. Dosud jsme vnímali a také po dlouhé době hovořili o bojích koncem třicátých let jako o občanské válce ve Španělsku. V Jugoslávii do těchto střetů vstoupila nacionální otázka navíc v podmínkách země, která tímto duchem po desetiletí nežila. Byly a jsou rozdíly, ale byly řešitelné při zapojení jisté dávky porozumění a tolerance. Nacionální nenávist byla vytvořena uměle a podpořena či dokonce iniciována zvenčí.
Snad jediné národnostní etnikum, kosovští Albánci, žili do jisté míry odděleně, uzavřeně a jejich vzájemné prolínání se s ostatními etniky bylo minimální, pakliže vůbec. A právě proto si vzpomínám na slova jejich vůdce, dr.Ibrahima Rugova, když na dotaz jak dlouho tyto „nenormální“ poměry vydrží, nedojde li ke střetu. Jednoznačně odpověděl“ „ My se dohodneme se Srby, jiná cesta není, násilí by muselo být vneseno zvenčí“. A tak se i stalo.
Zmínil jsem se úvodem o mediích a jejich funkci. Sice se říká, že negativní zpráva je teprve zpráva. Pozitivní je nuda. To by bylo velice jednoduché a omluvné vyjádření. Dnešní media jsou nejúčinnější formou jak ovlivnit veřejné mínění, ale i nakonec jak i formovat a dávat podklady k exekutivnímu rozhodování. To je právě o Jugoslávii.
Při rozpoutaní občanské války, nelze hledat v průběhu válečného střetu formy, které by tato nepřátelství omezovala, či hledala normalizovanou formu boje. Ta není. Občanská válka je krutým bojem mezi známými nepřáteli na rozdíl od terorizmu, který jde naslepo za svým cílem.
Válka v bývalé Jugoslávii, kde nejdéle boje probíhaly v Bosně a Hercegovině, měla také charakter rozdílnosti města a venkova s tím, že historicky turecká nadvláda uspěla při náboženském tlaku pochopitelně předně v místech moci - městech a venkov zůstával srbským což do jisté míry i ovlivňovalo vedení občanské války.
Naše mediální prostředí bylo ovlivňováno německými vlastníky periodik. Při přechodu USA na „druhou“ stranu se k nim velmi účinně přidala i CNN a prakticky do dnešní doby se tato media nedovedla odpoutat od svého účelového a velmi nepravého přístupu. Pokládám proto nejenom za účelné, ale i nutné se vyjádřit k několika hlavním případům, kterými jsme byli tak vehementně manipulovány, abychom, zaujali to jedině správné stanovisko. Nakonec hrůzným příkladem byla manipulace TV s relacemi v souvislosti s výročím bombardování.
Následující poznámky nemohou omlouvat nikoho, ani hledat sympatie vůči některé ze stran, přesto je nutno si uvědomit některá fakta, která nám byla zamlčována a to v zájmu obvinění srbské strany. Od viny za prvou světovou válku i vinu za vstup Hitlera do Jugoslávie, jak uvádím na jiném místě, až po podrobné informace, kterých se nám dostávalo o dvě stě tisících znásilněných muslimských ženách Srby, koncentračních táborech, výbuchy v Sarajevu, Markale, Vukovar, Srebrenica, Goražde, Račak a mnoho jiných. Kosovo je zvláštní kapitola, které je třeba se věnovat odděleně.
Sarajevo
V průběhu bojů, bylo jako převážně muslimské, obléhaným městem, jako ostatně jiná města v průběhu bojů, neboť Srbové z již uvedeného důvodu obývali převážně venkov. Města byla vojensky snáze organizované a akceschopné k bojovým výjezdům. Sarajevo je však také symbolem dezinformace.
Jednalo se o tři výbuchy s mnoha mrtvými a řadou raněných. Masakr ve „frontě na chleba“ v ulici Vase Miskina, masakr v tržnici Markale II a Markale I byly automaticky dány za vinu Srbům s cílem vyvolat intervenci Západu proti Srbům a nakonec přijatých sankcí. Přestože byly vyšetřovací komise jako orgán k ověření příčiny a okolností odmítnuty, teprve po proběhnuté proti srbské kampani vyšlo najevo, že se jednalo útoky bosňanů do „svých“ k zajištění důkazu pro propagandistické účely. Zde je možno se odvolat dokonce na stanovisko českého vysokého důstojníka, člena komise OSN, stejně tak jako na prohlášení kanadského generála L. Mac Kenzieho, v té době velitele UNPROFOR v Bosně. Stejně hovořila zpráva zvláštního pověřence OSN pro Bosnu Yasushi Akashiho o muslimském původu granátů pro generálního tajemníka OSN B.B. Gháliho. Nakonec i šéf chorvatské kontrarozvědky Franja Tureka přiznal, že tržnici Markale odstřelovaly dokonce chorvatské jednotky se stejným účelem přenést odpovědnost na Srby. To jsou hranice občanské války. Dnes o těchto skutečnostech nikdo nepochybuje a přesto byly příčinou nejenom sankcí, ale i bombardování srbské strany. Pro naše media je příznačné, že ta se k těmto již nezpochybnitelným faktům nikdy nevrátila a nechává našeho exprezidenta Václava Havla čistým. Snad vzácnou výjimkou je zpráva redaktorka českého rozhlasu Martina Dorazína, že „se prokázalo, že za války v letech 1992 až 1995 byly v tomto městě muslimskými bojůvkami zavražděny tisíce civilistů, především z řad sarajevských Srbů“ (Slovo 6.12.1994).
Je třeba jenom dodat, že tyto „srbské“ masakry byly důvodem rázné výzvy Václava Havla k bombardování srbských pozic z humanitárních důvodů. Jsme li předpojatí, pak se každý argument hodí.
A pak nezapomínejme na klasika.“V průběhu války se lež stává určitou vlasteneckou povinností, ne-li dokonce ctností.“ Carl von Clausewitz.
Srebrenica
Kolem města, jako obvykle s převážně muslimským obyvatelstvem se bojovalo. Srbové z města odešli nebo byli zlikvidováni a nehledě na četná dojednaná příměří jednotky Nasira Oriče podnikaly opakovaně trestné výpravy do okolních srbských vesnic, které vyvražďovaly a vypalovaly. Odvetou byl útok Srbů na Srebrenicu a Žepu. V této souvislosti švédský generál Lars-Eric Wahlgren, velitel UNPROFOR pro bývalou Jugoslávii nahlásil hlavnímu stanu, že příměří porušili Muslimové, což vyprovokovalo zpětnou palbu Srbů. Informace sice pravdivá, ale ne moc vhodná. Krátce nato byl přinucen k rezignaci a byl odejit ze služeb OSN.
Srebrenica byla také chráněnou zónou. Dozor vykonával holandský prapor, který měl také jednoho mrtvého, vojína R. Renseena zastřeleného Muslimy. Vzhledem k tomu, že znali dobře trestní výpravy Muslimů do okolí jejich sympatie byly spíše na straně Srbů a proto bez odporu a po dohodě předali město Srbům. Bylo jim to vlastními autoritami vytýkáno a někteří byli i odpovědnostně stíháni. Následovala ve městě odveta či msta Srbů dle „norem“ občanské války. My však známe počet uváděných obětí 7 – 8 tisíc. Nevíme o obětech v srbských vesnicích (obdobný počet). Občanská válka není o počítání obětí ani o zvěrstvech. V tomto stadiu je již všechno špatně a musíme jít na samotný počátek a tomu jsem již se věnoval s konkrétním označením viníků, jak států, tak i jednotlivců.
Račak
V lednu 1999 byl svět seznámen se zprávou, že v této vesnici bylo zabito 45 albánských civilistů. Informaci poskytla UČK. Se svědectvím přispěchal Američan a šéf Mezinárodní ověřovací komise OBSE William Walker a vydal okamžitě svědectví, že masakr spáchali Srbové. Vzhledem k počtu obětí by se v celkovém rámci válečných operací mohlo říci, že epizoda. Byla to však dle Madeline Albright, americké ministryně zahraničí (částečně v mládí vychovávané v Jugoslávii) , rozhodující moment pro zásadní rozhodnutí USA pro zahájení vojenského ultimata a zahájení operací proti Jugoslávii. Pozdější vyšetřování potvrdilo, že těla byla dodatečně do místa přenesena z různých míst a bojišť a lékařským ohledáním finskou komisí toto potvrzeno. Vinu však nelze jednoznačně připsat Srbům. Vedoucí zmíněné komise Finka Helena Rantaová navíc později ve svém životopise uvedla, že Walker na lékaře vyvíjel silný tlak, aby z masakru obvinili Srby. To ona odmítla, což Wolkera rozčililo. (Sám jsem se objevil ve stejné situaci, když jsem odmítnul podepsat falešnou zprávu o misi OBSE v Kosovu –viz níže). Těla náležela teroristům, srbským vojákům a obyvatelům vesnice. Předcházejí kampaň však již svůj účel splnila, stejně tak jako detailní informace německého ministra obrany o akci „Podkova“. Dle tohoto dlouhodobého plánu měli Srbové etnicky vyčistit Kosovo. Tato hra zpravodajských služeb měla dále odůvodnit vojenskou akci. Později se však ukázalo, že nic není pravda. Opět pozdě.
Německo a Spojené státy se až příliš hluboko ponořily do tenat této války a nebylo již možné hledat jinou cestu ze zajetí násilí a lži.
Bylo vybráno jen několik příkladů, těch nejznámějších, o kterých naše informace byly vždy na vítězné straně i když ne zrovna správné, pokud taková strana v občanské válce vůbec existuje.
(Pokračování)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz