Ne každý si uvědomuje paradox, že rozvojem informační technologie může dojít k poklesu informačního servisu společnosti. Může to být dáno tím, že v důsledku koncentrace kapitálu podniků zajišťujících informační servis, klesá počet aktérů, kteří pak mohou být snáze ovlivňováni a zneužíváni v zájmu ekonomické a politické elity. Jeden zdroj mluví o tom, že v roce 1983 v USA bylo 56 takových aktérů a v roce 2003 již jen 6. Nyní to bude ještě méně. Představitelé těchto aktérů v informatice říkají, že: „O tom, co je novinka a co je důležité, rozhodujeme my“. Lze pochopit, že za těchto podmínek není cílem poskytnout plnou pravdu o realitě života, ale usměrňovat zájmy občanů tak, jak to vyhovuje zájmům dané elity.
Tím lze vysvětlit fakt, že občané v mnoha zemích si demokraticky zvolí politickou reprezentaci, v důsledku neúplných informaci sub-optimální úrovně a záhy jsou zklamaní, pořádají protesty a podnikají kroky k jejímu odvolání. Dochází tak téměř periodicky k politickému „vlnobití“.
Jedna z těchto vln, která jak se zdá. nabírá na síle, se týká také událostí, jež proběhly u nás v posledních dvaceti letech. Tehdy bylo ukončeno čtyřicetileté období, jež periodicky bylo formálně potvrzováno 99% obyvatelstva a bylo pro něj ke konci období vystaveno následující vysvědčení: Brutalita (poprava nevinných), nedostatky (chyběly banány a toaletní papír), obtěžování (výjezdní doložky). Toto vysvědčení je pravdivé a našlo by se mnoho dalších negativ. Horší by to bylo s hledáním toho, kdo je za to zodpovědný. Nicméně to byl fakt formující hlavní zájem veřejnosti a emocionální výbava do nastávající změny poměrů.
Zcela bezvýznamné pro změnu poměrů bylo, že za toto čtyřicetileté období se obnovila ekonomika zničená válkou, vybudovala se vědeckovýzkumná základna (180.000 lidí), zavedlo se pro jedince bezplatné školství, zdravotnictví, důchodové zabezpečení (říkám pro jedince – ne pro společnost jako celek, protože v ekonomice, jak známo, neexistuje „bezplatný oběd“), zvládly se nové obory, dokončila se elektrifikace venkova atd., a to v období studené války, ekonomické izolace a ve stínu Jaltské konference, jež nás (ČSR) zařadila do zájmové sféry Sovětského svazu, odkud nebylo úniku.
Do nových poměrů před dvaceti léty jsme tudíž vstoupili „bez minulosti“, protože kdo se ohlédl, viděl jen „temno“, bez hrdosti a vzájemného respektu. To bylo přesně to, co čekající „pomocníci a poradci“ potřebovali. Výsledek po roce 1989 charakterizoval profesor Michael Hudson, (Kansas City, USA) takto:
„Místo toho, aby Západ pomohl post-sovětským zemím k samostatným ekonomikám, díval se na ně jako na ústřice, jež nutno rozlomit, zadlužit je, aby se vytěžily poplatky za úroky a kapitálové zisky a přenechat jim prázdnou skořápku. Poté co domácí kleptokraté, zahraniční banky a investoři vyvezli své fondy ze země, lokální měna mohla devalvovat. Pak se zahraniční kupci vrátili a koupili lokální aktiva za babku“.
Nyní náhle, dřívější bezvýznamnosti jako zdravotnictví, důchodové zabezpečení, vzdělávání atd., nás začínají „terorizovat“. Nepomůže nám ani dostatek toaletního papíru, ani banány, ani možnost cestovat po světě. Tyto a další bezvýznamnosti totiž potřebují ohromné prostředky, jež v normálních dobách a v rozvinutých zemích zajišťuje národní ekonomika (všechny tři sféry). Naše země však v této oblasti má citelná bílá místa(viz. Hudson). Za souhlasu většiny našich voličů totiž postupně 70% ekonomiky ovládli cizinci. Některé oblasti, např. banky ovládli úplně. Dle studie EU 97% finančních institucí v ČR patří cizím státním příslušníkům (La Rosière Report).
Jedinou útěchou může být skutečnost, že jsme k těmto bílým místům v ekonomice přišli zcela demokratickou a parlamentní cestou, tj. tancovali jsme přesně tak, jak nám pískali. Samozřejmě doba volební účasti a souhlasu, projeveném devadesáti procenty, pominula.
Další útěchou může být, že jsme konečně byli zbaveni násilných „okovů rovnostářství“ a můžeme se dle amerického časopisu Forbes pochlubit třemi miliardáři (v dolarech). Tito a jím podobní se zaměřili na významné problémy a takové bezvýznamnosti jako vzdělávání, zdravotnictví apod., je nemohou terorizovat, protože tyto služby si hravě zajistí v privátní sféře. Bezvýznamnosti budou terorizovat jen zbytek společnosti. Vedle vidiny luxusních jachet, domů na Floridě, atd., nutně musí potřeba „bezvýznamností“ zbytkem společnosti připadat jako „obtěžování dotěrným hmyzem“ - odtud pohrdavý přístup k „dědovi a bábě“.
Protože přerozdělování směrem dolů se za současné konstelace chápe jako trest za dosažený úspěch, zatímco přerozdělování nahoru jako zasloužená odměna za vynikající osobní vlastnosti a intelekt (všimněte si emocionální asymetrie), možnosti řešení případných problémů jsou dány. Ten zbytek společnosti, Goebels by řekl: politický „kanonen futter“, si musí pomoci sám, tj. nasadit novodobá pouta „rozpočtové zodpovědnosti“.
Společnost, kde přesouvat hodnoty bohatým je pokládáno za odměnu, zatímco pomáhat chudším je pokládáno za trest, vystavuje na obdiv, jak daleko se dostala od principů většiny původních náboženství, kde je to obráceně, byť se náboženstvím z propagandistických důvodů mnozí ohánějí. Stačí si poslechnout Papeže Řehoře Velikého ( 6. století):„V žádném případě nestačí nekrást majetek jiných; chybujete, když si přivlastňujete bohatství, které Bůh stvořil pro všechny. Ten, kdo nedává jiným co vlastní, je vrah, zabiják; když si nechává pro své vlastní použití co by mohl poskytnout chudým, lze říci, že zabíjí všechny ty, kteří by mohli žít z jeho hojnosti; když se podělíme s těmi co trpí, nedáváme co patří nám, ale co patří jim. Toto není aktem lítosti, ale splácením dluhu“. Ještě v XIII. století papež Řehoř IX. potvrdil, že pro křesťana platí, že nesmí prodávat dráže než koupil. V roce 1571 papež Pius V. odsoudil směnu, kterou jistí obchodníci zakrývali úroky. Jak si vedli další papežové, přenechávám iniciativě laskavého čtenáře.
Pokud by se náš občan nechtěl jen uskromňovat a omezovat spotřebu, ale chtěl by začít s rozvojem svého národního hospodářství, jež by vytvořilo zdroje pro společenskou spotřebu, mohl by se hodně poučit od naších otců a dědů, kteří po válce nečekali na zahraniční sponzory, žádní neexistovali, ale dali se do práce a vytvořili bohatství, o které nyní přišli. Podruhé by si měli dávat větší pozor.
Tibor Vaško
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz