Terezínská tryzna 17. 5. 2015

- pietní akt na popravišti v Malé pevnosti v Terezíně

Projev PhDr. Miroslavy Polákové, Ph.D.

 Vážené dámy, vážení panové, milí studenti,

před rokem jsem na tomto místě začínala můj projev myšlenkami Komenského o mravech a vzdělanosti, po roce začínám slovy svých žáků.

Studentka prvního ročníku Gymnázia Uherské Hradiště po návratu z Terezína 18. května 2014 napsala: „V nikom nezanechala tato cesta do Terezína klidné vzpomínky. Ale vím, že každý z nás mladých by měl do Terezína někdy vstoupit. Ne proto, aby byl traumatizovaný, ale proto, aby si uvědomil, čeho jsou lidé schopni, a aby každý sám za sebe všemožně bránil něčemu podobnému v budoucnosti a také, abychom v sobě nesli úctu k opravdovému hrdinství.“

Po roce se studenti téhož gymnázia v počtu 51 vracejí na místa kde, u velké cihlové zdi došlo 2. května 1945 k popravě 51 antifašistů. Nikdo je nenutil, nikdo nepřesvědčoval. Přijeli sami z vlastního rozhodnutí a s úctou.

V roce 1945 bylo o osudu 48 mužů a 3 žen v Malé terezínské pevnosti rozhodnuto až teprve na konci dubna 1945. Frankův plán související s programem ARLZ byl nevybíravý a navíc pro budoucí oběti spojený s nevědomostí svého blížícího se konce. Zprvu si všichni při vyhledávání jmen v kartotéce mysleli, že právě oni budou propuštěni. Seřadili se po skupinách a odcházeli svažujícím se úzkým tunelem na zelený palouk u cihlové zdi. Proti nim nastoupila strážní rota v počtu 60 mužů. Mířili na srdce a mířili dobře. Za 2 hodiny byl konec. 51 těl bylo spáleno v krematoriu staré cihelny v Litoměřicích. Každý z popravených měl své jméno.

První popravený a zároveň nemladší byl 18letý praktikant, absolvent gymnázia z Prahy, Jirka Balabán, zatčený teprve 8. 3. 45, který byl zapojený do odboje již od roku 1939. Také mnozí další popravení byli nedávnými absolventy gymnázií.

Připomenuto bylo nyní jméno nejmladšího z nich, ale zapomínat nesmíme ani jména všech těch ostatních.

Oni to byli, kdo přišli o život ve stejný den, kdy 350 km na východ od Terezína vyšla ve vojenském věstníku zpráva, že mezi městy osvobozenými 2. ukrajinským frontem maršála Malinovského je i okresní město Uherské Hradiště. Totéž Uherské Hradiště, ze kterého se vydalo po 70 letech současných 51 studentů gymnázia uctít památku zastřelených antifašistů, mezi nimiž byl i připomenutý student Jirka Balabán. Ti mrtví v jejich mysli dnes nezemřeli a každý má dnes svého pokračovatele pro budoucnost našeho národa.

Vážené dámy a pánové,

nedopusťme nikdy, aby se ve školách převracely dějiny. To je úkol zejména učitelů, kteří musí být ovšem patřičně vzdělaní, zbaveni dogmat, která s sebou přináší bohužel i tato doba, spojená někdy s apatií jindy s nekorektním překrucováním.

Já jsem hrdá na svoje studenty, které již nemusí nikdo morálně přesvědčovat, neboť jak napsal vloni jeden z nich: „Víru v lidskost a v život nosíme v sobě i my, současní mladí lidé.“

Nevěřme představám, že mládež dnes už žije bez pocitu národního sebeuvědomění. I když ruku na srdce, morální problémy, které se neustále hromadí, jim někdy příliš mnoho hrdosti neskýtají.

Ti moji studenti z Gymnázia v Uherském Hradišti přijeli tiše, položili s pietou kytici a, jak se sluší na toto místo lidských tragédií, v tichosti i odejdou. Avšak to ticho bude pouze zdánlivé. Vím, že v jejich srdcích nyní bijí zvony svobodného ducha, toužícího vždy vystupovat četně a spravedlivě a hlavně s vědomím, že v této zemi se narodili a za tuto zemi budou i oni ochotni se bít. Neztrácejme národní hrdost. Pokud se už i naše generace stává apatickou, kdo bude následovat ty statisíce lidí v českých dějinách, kteří věděli, že je to jejich vlast a že si ji vždy dokážou ubránit. Nikdy nesnižujme oběti těch, kteří bojovali proti zlu. Nehrbme se nikdy před nikým, vystupujme důstojně, hrdě, s národním sebevědomím, slušně a spravedlivě. Základem je však vzdělaná a vychovaná mladé generace. A o tyto mladé lidi já už strach skutečně nemám.

Děkuji za pozornost.