V letošním roce poslouchal jsem s velkým zájmem ranní vysílání ČR 2. Děti odpovídaly na dotaz redaktorky, kdo byli partyzáni. Většinou odpovídaly téměř zasvěceně, dobře. Pozoruhodná byl poznámka moderátorky tohoto ranního vysílání. Parafrázuji její slova. S jistou nadsázkou dodala, že kdybychom nevěděli, kdo byli partyzáni, nevěděli bychom, co jsou teroristé. Chci věřit, že to moderátorka nemyslela špatně, ale zamrazilo mně v zádech. Cožpak partyzánský odboj proti útlaku a fašistické okupaci ve 2. světové válce lze přirovnávat k terorismu? Vzpomněl jsem si na tchána, na všechny partyzány, které znám z okolí, na všechny občany, kteří pomáhali partyzánům. Zrekapituloval jsem si jeho život.
Hajný A. Haman po celý život zůstal čestným člověkem
Narodil se a žil v katastru o rozloze 2146 ha, v místě, kterému vévodí majestátně Žákova hora 809m, Kamenný vrch 801m, Tisůvka 790m. Vrchy byly a jsou porostlé hustým lesem. Jsou roubeny mnoha cestami, cestičkami. Ty nás vedou do překrásných zákoutí k pramínkům čiré vody. Vytékající voda vytváří malé potůčky, potoky, které vtékají do řeky Svratky a Sázavy. V lukách, polích, ve vesničkách i v městech se voda mísí nezadržitelně s ostatními toky a končí v Severním a na druhé straně v Černém moři. Voda z těchto míst spojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje souvislosti našich životů, lidské přátelství bez ohledu politického přesvědčení či náboženského vyznání. Po staletí zde generace za generací nacházely lidské štěstí, bohatství, domov. V základu každého stavení jsou zosobněny dějiny, práce a pot dědů, babiček, maminek, dětství, mladosti i dospělosti. Při letu rogalem měl jsem možnost zhlédnout naši vísku z výšin. Je okouzlující, hebká, zasněná, přísná, něžná, krásná. Nádherný je pohled na obec Cikháj. Ten. kdo se zde narodil, ví, že drsné podnebí, vlhkost krajiny tu dávaly vyrůst poctivým, tvrdým, milujícím, přímým lidem. V tomto prostoru i tchán nacházel odvahu být tím, čím byl, nebát se sebe, nebát se být sám sebou. Jako hajný zde rozvíjel své lidské vlastnosti – poctivost, pracovitost, skromnost, ochotu, sebekázeň, vřelý vztah k přírodě a k lidem. Vážil si všech, kteří do života v místě vnášeli poznání, kteří se zasloužili o její uchování a rozvoj. Byl si vědom, že jejich odkaz je třeba rozvíjet, chránit před přírodní katastrofou i lidskou zlobou.
Obec Cikháj
15. března 1939 byla německými vojsky okupována naše vlast. V tento den okupace, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a po následném vystoupení kancléře německé říše Adolfa Hitlera, zveřejňoval tchán své přesvědčení, že se Německo nikdy nesmířilo s hranicemi našeho státu po rozpadu Rakousko-Uherska. Versailleská smlouva mezi mocnostmi a Německem uzavřená 28. června 1919 mj. uznala hranice Československé republiky v rozmezích zemí Koruny české. Veřejně citoval činitele Německa ze slavnostního prohlášení „Všeněmců“. Ideje tohoto prohlášení zveřejnily české Ilustrované listy č. 14 v roce 1923. Zde se psalo: „Německý lid odmítá diplomacii, která chce rozbíti jeho naději, že v celených územích německé kmeny v střední Evropě opět jednou budou sjednoceny. Myšlenka, že německá říše měla by nyní ústně se zříci naděje, že vráceny ji budou země uloupené versailleským násilím, jest všem německy cítícím mužům a ženám nesnesitelná.“
Po podepsání této smlouvy, přicházeli němečtí politici s novými koncepcemi evropského uspořádání. Tchán byl přesvědčen, že po 15. březnu 1939 je pro každého poctivého vlastence vepsán úkol hájit hranice naší vlasti, myšlenky a cíle Versailleského míru, pomoci zbavit se tíhy okupace a likvidace české kultury, vlastenců. Od samého počátku okupace prokázal svůj vztah k vlasti, českému národu, s okupací nesouhlasil a byl připraven bránit suverenitu našeho státu.
Příkladem mu byl vlastenec, voják, Ludvík Svoboda. Na jaře roku 1939 se zapojil do budování odbojové organizace „Obrana národa“. Poté odešel do Polska, kde velel tvořící se československé jednotce, kterou v září 1939 převedl do Sovětského svazu. Bedlivě sledoval zahraniční rozhlas a slova presidenta dr. E. Beneše. Ten 1. září 1939 z Londýna vzkazem k národu dal pokyn k odboji. Na tomto základě začal v Anglii v květnu 1941 výcvik parašutistů. V neposlední řadě jeho postoje ovlivnil příkaz sovětského státního vedení v Moskvě, které svým příkazem č. 189 z 5. listopadu 1942 pod názvem „O úkolech partyzánského hnutí“ dalo pokyn k bojům partyzánů v týlu německého nepřítele. Od samého počátku okupace se zapojil do odbojové protinacistické organizace a připravoval se k obraně své vlasti.
Domek pana Vajse Němci zapálili a gestapo zatklo obyvatele
Dle vyhlášky byl hned v počátku německé okupace nařízen soupis všech osob, podrobný soupis veškerého dobytka a slepic. Obec byla označena českoněmeckým nápisem. Ve večerních hodinách bylo nařízeno úplné zatemnění oken. Veřejné budovy byly opatřeny německou říšskou vlajkou a vlajkou protektorátu. Pro občany byly zavedeny potravinové a oděvní lístky. Ve škole se začala vyučovat němčina. Do školní kroniky napsal řídící učitel: „Kulturní činnost byla slabá protože německé úřady kladly překážky k hraní divadelních her, přednášek, zakazovaly shromažďování občanstva. Rovněž z obecní knihovny byly z německého popudu vyřazovány knihy našich nejlepších spisovatelů u ruská literatura nebyla trpěna. Cpali nám do knihovny fašistický brak, který téměř nikdo nečetl.“ Řídící učitel a jeho manželka si museli opatřit potvrzení o nežidovském původu a povinně navštěvovat kursy německého jazyka. Mladí lidé byli odváděni na nucené práce do Německé říše. 11 občanů včetně žen bylo vyrváno z rodin, v žalářích gestapa pak byli napínáni na skřipec nejvyššího utrpení, muk těla a duše. Většina z nich byla odsouzena k trestu smrti. Za pomoc partyzánům došlo k vypálení jedné chalupy a prostřílení druhé. Do lesů k partyzánům odešel, spolu s dalšími hajnými i tchán, hajný Adolf Haman. Jeho manželku i v pokročilém těhotenství, zatklo a uvěznilo gestapo. Doma zůstaly dvě malé nezletilé dcery. V básni pod názvem „Lesy šumí“ v jedné sloce Petr Křička napsal: „Ó zimo, zimo plná hrůz a něhy,/ tvá je teď sláva, království i moc,/ buď milosrdna k počavším už lánům i k osevu, jenž v jejich lůnu spí -/ na srdci lesů chlapcům partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí“.
Tchán, stejně jako obyvatelé obce a další partyzáni, překonali v těžké chvíli národa strach, vzepřeli se pudu sebezáchovy, bojovali a pracovali pro osvobození své české vlasti. K zamezení vstupu německých vojska na území obce stavěli dne 5. května 1945 barikády, aby je záhy odstranili a z prohlásili z popudu partyzánů obec za svobodnou. Prožívali nesmírnou radost, stejně jako z příjezdu prvního ruského vojáka dne 10. května 1945. Z jejich postojů bylo zřejmé, že partyzáni nebyli nepřáteli Německa. Byli nepříteli nacismu a revanšismu ve všech jeho podobách. Byli nepřáteli všech politických a praktických forem, které narušovaly českou svrchovanost, samostatnost, českou identitu, které likvidovaly české vlastence. Veřejně prohlašovali, že ke štěstí člověka, ke svobodnému a plnohodnotnému životu potřebujeme ideály. Ideály, které povznášejí lidského ducha, které nenahrávají nepřátelům naší vlasti, ale brání svobodu vybojovanou našim lidem v roce 1918, chrání, opatrují, kulturní, technické, společenské bohatství naší republiky budované našim lidem po staletí.
V obci byl ustaven dne 7. listopadu 1944 revoluční národní výbor. Svých funkcí se ujal po osvobození obce dne 5. května 1945. Mj. rozhodl, aby z hájenky vedení polesí byla s okamžitou platností vystěhována manželka bývalého vedoucího polesí Němce O. Pompeho. V dané době byl na německé frontě. Paní Pompeová se třemi nezletilými dcerami a malým synem se musela přestěhovat do místního včelína, krajně nehygienického prostředí. Tchán, hajný, partyzán, byl o této skutečnosti informován. Rozhodnutí revolučního národního výboru jednoznačně odsoudil. Odsoudil a zastavil rabování věcí v jejich hájence, rozkrádání majetku. Proti vůli revolučního národního výboru ubytoval paní Pompovou do svého domku. To bylo gesto člověka, partyzána! V kruzích revolučního národního výboru následoval poprask. Přišlo udání. Přijeli ho vyšetřovat četníci a velitelé ruských vojsk. Vyšetřována byla i jeho manželka Marie. I zde projevil statečnost. Všechny odmítl a vykázal je z domu. Posléze, spolu s dalšími občany a správním orgánem, se přičinil, aby rodina byla ubytována ve dvoupokojovém bytě v místní usedlosti. Posléze paní Pompeová požádala o odsun do Německa.
Úmyslně jsem si stručně připomenul činnost tchána, hajného, bývalého partyzána, A. Hamana. Je možné jeho aktivitu, stejně jako dalších partyzánů, kteří bojovali za naše osvobození proti fašismu, přirovnávat k terorismu? Nebylo to ze strany tchána gesto rozumu, srdce a lidskosti? Za svoji účast v odboji nic nevytěžil a nic nikdy nežádal. Zůstal hajným tak jako na začátku 2. světové války. Invektiva moderátorky jakkoliv myšlená vysílaná v ČR 2 jakkoliv myšlená mě dodnes bolí….. Vzpomněl jsem si na slova básníka, který mj. napsal: „Jen nezkalme paměť dnů. kdy lidskost měla na kahánku. Nezapomínejme na nesmírně zakrvavený obvaz synů daleké východní země a jejich spojenců, kteří se obětovali pro nás. Díky jim se hnědým generálům zachvěla kolena, zkřivily se puky, prohráli a kvapem, i přes obec Cikháj, utíkali v květnu 1945 na Západ. Kdyby to veliké tělo východní země tenkrát padlo, ani my bychom tady už nezůstali. Napůl vyvražděni, napůl rozvezeni na Sibiř, smazáni z mapy a z dějin, zůstaly by jen trupy toho, co jsme byli.“
U památníku za Cikhájem kde svedli partyzáni dne 27. 4. 1945 poslední vítězný boj s Němci o výsadek.
Lékař a básník z Nového Města na Moravě Jan Karník ve 30tých letech minulého století věnoval obci Cikháj báseň, kde mj. píše: „Kde Žákova hora s Tisůvkou na harfy smrčin hrají, tam poutníče zastav nohu mdlou, odpočiň na Cikháji…“ Já dnes mohu dodat: přicházejme do těchto míst, ke všem památníkům partyzánského odboje. Jsou tři. Vzpomínejme aktivit partyzánů a hlavně nezapomínejme na jejich vlastenectví..
Rudolf Hegenbart
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz