MF Dnes zveřejnila nedávno rozhovor redaktorky L.Suché s polským historikem Piotrem M.Majewskim,pracovníkem Muzea II. wojny swiatovej v Gdaňsku. Jako etnograf, člen Historicko dokumentační komise ČSBS - a též jako přímý návštěvník Gdaňska, tamních muzeí, Westerplatte a Gdaňské pošty, slavného střediska odporu Poláků proti nacistům, připojuji k pohledu polského historika na tzv. sudetoněmeckou otázku u nás několik poznámek.
K historii tzv. sudetoněmectví
Pan Piotr M.Majewski se zabývá tzv.sudetoněmeckou otázkou v českých zemích z příkladně širšího dějinného záběru. Připomíná, že otázka vztahů Čechů a Němců v našich zemích je staršího data a podle něho pramení v roce 1848 v době frankfurtského sněmu. Tehdy říšští Němci vyzvali předáka českého národního obrození historika Františka Palackého známým dopisem k zapojení se do tehdejšího sněmování o osudech tehdy programované Německé říše - jež vznikla až po prusko-francouzské válce vyhlášením ve Versailles. Majewski praví, že tehdy Čechy patřily do německého programu sjednocení německého světa. Majewski praví, že Palacký dostal nabídku,protože prý byl považován za Němce.
Toto konstatování je nutno upřesnit. Palacký nebyl a nemohl být považován za etnického Němce, nýbrž za německy píšícího učence německé kulturní sféry.
Palacký sám vyvrátil pangermánské úvahy o Čechách hned svou slavnou odpovědí,kdy pravil "Jsem Čech rodu moravského..." a apeloval na specifika českého království a země České, která nikdy Němcům a Německé říši poddána nebyla a měla vždy výsadní postavení v zaniklé "Říši římské národa německého", jež přestala existovat roku 1806. Tehdy Palacký formuloval postulát tzv. austroslavismu výrokem, že kdyby nebylo Rakouska, museli by si je Čechové vytvořit - a nutno dodat - právě na obranu proti nově vymezenému pangermanismu!
Palackého obrat a odvrat
Později po tzv. rakousko-uherském vyrovnání 1867, jež nebylo ničím jiným pro Čechy, Chorvaty, Rumuny, Rusíny, Poláky, Malorusy (Ukrajinci ještě neexistovali!), Dalmaty (Italy),Slovince, Srby a Bosňany, nežli novou anexí a tvrdou porobou! - dvojitou austrohungarskou knutou, nahrazující dosavadní samotnou knutu austrogermánskou, Palacký formuloval druhou a konečnou tezi - "Byli jsme tu před Rakouskem, budeme i po něm!". Jen tolik o Palackém z pohledu Majewského, kdy okolnost, že psal své vědecké spisy německy, vůbec nic nevypovídá o jeho smýšlení a o jeho etnicitě! V habsburské monarchii, kde němčina byla jediným uznávaným státním jazykem, jazykem úředním a jazykem vědeckým (pokud ve starší době nešlo o latinu), psali všichni učenci svá díla německy bez ohledu na národnost, ať to byli Slovinci, Chorvati, Čechové, Slováci a další. Z německého prvovydání Palackého díla prostě nelze usuzovat na německé kořeny badatele a národního představitele Palackého.
V oné době prostě německý svět byl pro západní a jižní Slovany oikumenou a bariérou, kde jim bylo souzeno žít, tvořit a pracovat, bez ohledu na etnické vztahy a předsudky tzv.herrenvolků - panujících národů, nadřazených národů, - jimiž byli Němci a později i Uhři ve vztahu nejen ke Slovanům, nýbrž i k neslovanským porobeným národům!
K otázce tzv. sudetoněmectví lze jen dodat toto. V té době ještě není možné uvažovat o nějakém sudetoněmectví, nýbrž jen a jen o němectví v českých zemích jako takovém! Sudetoněmectví jako termín i jako ideologie tzv.kmenovosti, se zrodila daleko později, než v roce 1848! Naopak němectví v českých zemích bylo problémem od vrcholného středověku, od prvních nesouvislých kolonizaci Přemyslovců, zejména Přemysla Otakara I. a II. Usazování Němců a cizinců v českých zemích se dálo někde hladce, někde drsně a konfliktně. Již za Jana Husa se vyhrotilo ve spor na Karlově Universitě o hlasy, jež M.J.Hus vyřešil ve prospěch českého národa a znepřátelil tím zejména německou inteligenci až k emigraci do Němec.
Další německé nesouvislé kolonizace probíhaly až v době pobělohorské,a teprve ony měnily demografický obraz některých oblastí českých zemí. Tak postupně vznikaly ony známé jazykové německé ostrovy (na Moravě například ostrov svitavský, vyškovský, jihobrněnský).
Je nepravdivé tvrzení landsmannschaftů, že německé osídlení u nás bylo kontinuální a trvalo plných 800 let! Toto je lžiteze,kterou měl prezentovat podle dostupných materiálu i scénář nově koncipovaného muzea v v Ústí nad Labem - tzv. Muzea německy mluvící menšiny. S touto tezí zásadně nesouhlasí ani náš svaz, ani renomovaní odborníci Karlovy univerzity, jak například univerzitní prof.JUDr.Václav Pavlíček, CSc. a další specialisté. Tudíž blahé i pohříchu neblahé kořeny česko německých vztahů u nás daleko předcházejí rok 1848, i když tam rozchodem českého představitele Palackého s frankfurtskými Velkoněmci doznaly zásadního mezníku. V tomto ohledu je pohled historika Majewského poněkud zúžený.
Další upřesnění potřebuje i Majewského pohled na takzvaná velká a malá řešení "českého problému". Majewski říká, že když byli Němci silní, požadovali začlenění celých českých zemí do říše, když byli slabí, žádali jen odtržení pohraničních území. Toto prý bylo dáno rychlejším demografickým rozvojem Čechů od 70.let 19.století. Pohled by byl správný, kdyby ovšem polský historik neopomenul jeden významný moment tohoto procesu.
V poslední třetině 19.století probíhala v českých pohraničních územích i v některých jazykových ostrovech násilná germanizace. Tuto násilnou germanizaci reflektoval zvláště dobový český tisk. Šlo především o germanizaci českých pracujících vrstev, zejména dělníků a jejich rodin. Pokud se dělník odstěhoval do českého pohraničí té doby, nacházel práci především u německých továrníků (sklářství, textil,těžební průmysl, dřevozpracující průmysl atd.) nebo u německých šlechtických a buržoasních velkostatkářů. A ti tvrdě požadovali ,aby přiváděl své děti jen do německých škol. Když se tak nestalo, byli čeští dělníci a námezdní zemědělští pracovníci vyhazování z práce, byly jim odpírány různé benefity a vyhrožovalo jim okolní německé obyvatelstvo. To vedlo na jedné straně ke zpětnému odchodu českých dělníků do vnitrozemí, na druhé straně k tzv. přenárodnění ( tzv. Umvolkung) mnoha český rodin ,zvláště pokud šlo o smíšená českoněmecké manželství.
Jinak Majewski správně uvádí, že německé elity ve svém veřejném působení vyvolávaly dojem tzv. ohrožování českým živlem, a že na Čechy nazíraly z pohledu panského národa, jako na méněcennou rasu.
Velmi zajímavý a podnětný je pohled polského badatele na srovnání česko německých vztahu se vztahy polsko - litevskými nebo polsko - ukrajinskými. Majewski říká, že Poláci se podobně dívali na Litevce nebo Ukrajince, které nechtěli nazývat Ukrajinci, nýbrž Rusíny. Zde se ovšem z pohledu etnografa vzato, jinak přesný historik Majewski dopouští poněkud nepřípustného zjednodušování (jak by řekla senátorka madam Wagnerová!). V té době, v poslední třetině 19. století byli dnešní Ukrajinci chápáni nikoli jako samostatné etnikum!, nýbrž jako Malorusové. Obrodné procesy a konstituce Ukrajinců nabyly politického výrazu až na konce I. světové války, a Ukrajinci mají s definicí své politické a územní entity problémy trvalého rázu. Rusíni byli i když příbuzná, přec jen odchylná etnická entita. Projevují se tak i dnes - ve složité, banderovským fašismem poznamenané ukrajinské krizi občanské války. Majewski? nebo koncipienti rozhovoru? - (z textu to nelze přesněji specifikovat) zaměňují etnografické rozlišení s etnickým.
O etnografickém nesmyslu
Nyní přicházíme k největšímu nesmyslu jinak podnětné stati.
Češi jsou v článku zjednodušeně označeni jakoby z německého pohledu jako "Taková etnografická zajímavost" - dokonce titulkem ! Lze sice pochopit záměr autora na vystižení německého pohledu a nadřazenosti, ovšem nikoli takto. To je z hlediska etnografie a etnologie totální nonsens, který snad lze přičíst na vrub neinformovanosti Mladé Fronty Dnes.
Češi nemohou být označeni za "etnografickou zajímavost" ani omylem.Češi nejsou etnografická skupina. Češi jsou plnoprávné, historicky etablované tisícileté etnikum - a to je, prosím, zcela jiná entita. Etnografická skupina jsou u nás například Hanáci, moravští Slováci, moravští Valaši nebo Chodové. U Poláků jsou to třeba etnografické skupiny Slezané nebo Kašubové (i když se někteří z nich někdy politicky domáhají jakéhosi uznání za etnikum nebo kmen).
Naproti tomu tzv."Sudetoněmci" nikdy nebyli a nejsou ani etnikum, ani kmen,ani dokonce etnografická skupina! Jde pouze o národní německou historickou, a nyní zaniklou inklusi v českém prostředí. Pokud jsou u nich lišeny některé etnografické zvláštnosti, nikdy nejde o zvláštnosti Sudetoněmců jako celistvé skupiny, nýbrž jen a jen o určitá etnografická specifika zaniklých jazykových německých ostrůvků.
Kdyby kdokoli u nás na universitách hlásal teorii "kmenovosti tzv. Sudetoněmců", musel by nejen propadnout u státních zkoušek,ale musel by být patrně i ze studia etnografie (dnes etnologie) vyloučen pro odbornou neschopnost. Zdá se, že tato formulace je v interwiew jaksi zašifrována a MF Dnes by snad mohla učinit v tomto směru nějaký reparát. Na druhé straně je třeba ocenit snahu MF Dnes ventilovat tento problém z pohledu třetí strany. Je třeba ocenit i redaktorku Suchou, která se snažila dodat čtenáři co nejkomplexnější pohled - třebas i za cenu tohoto olbřímího omylu a "nepřípustného zjednodušování".
Na druhé straně Majewski velmi správně postihuje citlivost německé otázky pro Čechy, podobně jako citlivost polsko-židovských vztahů nebo dnešních polsko-ukrajinských vztahů. V tom také můžeme spatřovat největší přínos a podnět pro další zkoumání těchto problémů z práce polského historika. Majewski se k těmto složitým vztahům staví velice obezřetně, seriózně a se snahou o komplexní pohled, což lze jen vysoce ocenit.
Nakonec je třeba podat poslední upřesnění pozdní historie tzv.Sudetoněmců u nás. Titulek pod fotografií führera v pohraničních lázních s tím, že pro sudetské Němce nic neudělal, je naprosto zavádějící. První, co totiž führer učinil pro jeden milion stošedesátdva tisíce šestsetsedmnáct Sudetoněmců učinil, bylo jejich vyznamenání sudetskou medailí za uloupení českého pohraničí. Kdo chce, může si tu medaili prohlédnout v knížce Heinc, Kounovský, Baumruk, Vyznamenání z doby nesvobody,Praha 1999,str.23, a faleristé v knize Charvát, Katalog německých vyznamenání, Praha 2012,str.42-43, v barvě (kniha je ovšem strašně drahá a málo dostupná...). Takže přes milion stodvaašedesáttisíc sudetů bylo vyznamenáno za zločineckou práci pro odtržení českého pohraničí, počítaje v to vraždy ordnerů a freikorpsů, a vyhánění českého obyvatelstva čili zločin násilné exterminace. To že führer poslal Sudetoněmce na frontu, pro ně byla "pocta". Jen prověřený árijec mohl sloužit ve wehrmachtu, který se navíc tehdy zdál neporazitelný po porobení většiny Evropy. Teprve východní fronta zničila mýtus neporazitelnosti wehrmachtu, společně s rommelováním anobrž útěkem v Africe... Do té doby byla služba ve wehrmachtu výrazem nikoli poškození, nýbrž privilegia! Na to MF Dnes jaksi zapomněla...
Na margo vyhnaných Čechů
Apropó, to vyhánění je další zamlčená kapitola českoněmeckých vztahů, která se dnes tak pečlivě selhává,že by to ani dr. Goebbels nezvládl lépe. Je zajímavé, že tento zločin, žalovaný též na Norimberském soudu gen. Ečerem jako československým žalobcem, nepronikl do současné publicistiky ani omylem.
Ti, kdož mluví o tom, že nebylo vyhnaných Čechů z pohraničí roku 1938 -1939, lžou, jako když tiskne. A k nim se řadí také ti, kdož tvrdí, že za protektorátu zde byl klid a nic se nedělo. Ti mimo jiné zapomněli, že Němci vyháněli nejen z pohraničí, ale i z vnitrozemí. A to nejméně až do roku 1944.
Vyhánění Čechů z pohraničí ČSR nabylo tak otřesných rozměrů,že vyděsilo i jinak lhostejné a klidné Anglosasy. Londýnský starosta Harry Twyford přijel do Prahy zmírnit alespoň částečně následky zločinného mnichovanství finanční pomocí uprchlíkům. Jeho foto přináší kniha novináře Finka Hnědá bestie, vydaná v Brně roku 1945. Zachovaly se desítky dokumentárních fotografií tohoto vyhánění, kdy lidé zachraňovali někdy skrovný majetek, jindy dokonce holé životy. Odhad počtu vyhnaných dosahuje čísla 250.000 z pohraničí za léta 1938-1939.
Další vyhánění Čechů z vnitrozemských oblastí pod záminkami vojenských prostorů pro wehrmacht probíhalo na Neveklovsku, Sedlčansku, a Benešovsku v Čechách, a na Vyškovsku, a Drahanské vysočině na Moravě. Postihlo do konce války celkem na 90 až 100 tisíc českých občanů. Na jejich místo na Moravě přišli přidělení etničtí Němci (Volksdeutsche) wehrmachtem a Rumuny zabrané Bessarabie, kteří měli pracovat pro nacistické komandantury.
Toto byl počátek etnických přesunů v Československu - přesunů, vrcholících odsunem Němců z Československa. Odsunem, který dodnes pije krev tzv. landmannschaftům a jejich českým kolaborantům.
Tzv. Sudetoněmci se podíleli na mnoha zločinech proti Čechům, počínaje jejich vyháněním po Mnichovu a konče masakry Čechů na konci okupace - někdy i v květnu 1945, jak o tom svědčí případy na Ploštině, v Javoříčku, v Třešti, v Letovicích, v Brně-Medlánkách a jinde.
Původci těchto zločinů většinou nebyli ani dopadeni,ani trestáni, jako například sudetský esesák Kuka, strůjce hromadných vražd v Letovicích.
Kritické slovo závěrem.
Svou vinu vedle nedbalosti Spojenců na tom nesl i nový československý stát, který se nepostaral o jejich vyhledávání, vyšetřování, a již vůbec ne o jejich souzení, ani v dobách pozdějších. To vše jen vyhovovalo nástupníku III. říše - novému Německu - v začleňování nacistických zločinců do mírového života.
Denacifikace v Německu byla nedůsledná a skončila příliš brzy. V Rakousku denacifikace podle Simona Wiesenthala prakticky neproběhla v podstatě vůbec.
Poláci a Jugoslávci byli v trestání nacistických zločinců mnohem důslednější, než příliš benevolentní ČSR. Tato hrubá nedbalost má dnes za následek i řady nekonečných restitučních sporů o majetky pohrobku a kolaborantů protektorátu. Čili ve sporech o odsun mezi landsmannschafty a dnešní Českou republikou je pravdou fakt, že ČSR měla být k Sudetoněmcům daleko tvrdší a důslednější - ne naopak, že se dopouštěla sama jako stát zločinu. Taková je historická realita.
Poznámka pro čtenáře:
Z dostupné literatury je možno uvést telegraficky např.tyto prameny:
Beneš E.,Odsun Němců z Československa, Dita Praha 1996
Ečer B. Norimberský soud, Orbis Praha 1946
Helmichová Š. a kol.,Sudetští Němci a Česká republika, ČSBS Praha 2007
Hruška E., Sudetoněmecké kapitoly, Start Praha 2008
Koutek J., Nacistická pátá kolona v ČSR, NV-SPB Praha 1962
Moulis,Tomášek, K.H.Frank, Vzestup a pád karlovarského knihkupce,Epocha Praha 2003
Němeček J. a kolektiv, Cesta k dekretům a odsunu Němců,Praha 2002
Komu sluší omluva. Češi a sudetští Němci, Erika Praha 1992
Pohled Švéda na sudetské Němce:
Karlgren A., Henlein,Hitler a československá tragedie,Typus Praha 1945
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno, HDK ÚV ČSBS
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz