Takové intenzity jako v poválečných letech už prožitek slovanské vzájemnosti nedosáhne

Veřejné dění, spjaté ve Varnsdorfu s Lužickými Srby, bylo v posledních dvou desetiletích především dílem místního pracovníka Milana Hrabala. Právě on stál roku 1999 za oficiálním setkáním prezidenta Václava Havla s předsedou Domowiny Jakubem Brankačkem, právě on stvořil „kontaktní místo pro Lužici", pamatoval na historické vazby Varnsdorfu k Lužici a připravoval literární pořady pro Svátky lužickosrbské poezie, zkrátka neustále upozorňoval na souvislost města s Lužickými Srby. Přesto nebývá zvykem spojovat Hrabalovo jméno s přívlastkem funkcionáře, přednostně je považován za spisovatele a překladatele (je ovšem členem předsednictva Společnosti přátel Lužice, to je poctivé přiznat). Tentokrát ale zvýrazněme právě Hrabalovu profesní kariéru, neboť na konci minulého roku skončil ve svém posledním působišti jako zaměstnanec varnsdorfské knihovny a odešel do penze. Ač se to prozatím nezdá, pro varnsdorfský vztah k srbské Lužici je to velká změna.

Co váš odchod znamená pro vazby varnsdorfské knihovny na srbskou Lužici, a zůstane v provozu „kontaktní místo pro Lužici“?

K loňskému Silvestru bylo na přání města zrušeno mé pracovní místo, tedy hudební oddělení, jehož součástí bylo právě i kontaktní místo včetně oddělení lužickosrbské literatury. Z balíku činností, spojených s mým dnes už bývalým pracovištěm, se na příští období podařilo zachovat to, co se týká Lužice. Tak zní dohoda mezi mnou a ředitelkou knihovny Ilonou Martinovskou. Samozřejmě bez příslibu finanční dotace města na činnost, naštěstí pracovat čestnohamtsce mi nikdy nedělalo problémy. Pro ostatní položky zůstávají nadějí granty.

Co znamená, že se podařilo místo zachovat na příští období? Na jak dlouho?

Tak dlouho, dokud mi bude sloužit zdraví a paní ředitelce bude dopřáno být v čele knihovny. Ovšemže nevylučuji, že se v budoucnu najdou pokračovatelé.

Co vlastně je náplní činnosti kontaktního místa?

Základní myšlenkou bylo vytvořit cosi jako spojku mezi Čechami a Lužicí. Místo, kde je možné a) z české strany se zeptat na cokoli o srbské Lužici a na svou otázku dostat fundovanou odpověď, b) obdobně vyhovět lužickosrbským zájemcům o českou kulturu. Vycházel jsem ze zkušenosti. Jak se postupně lidé po obou stranách hranice dozvídali, že jsem ochoten pomáhat, začali přese mne hledat kontakty třeba pro výměnu hudebních a tanečních vystoupení. Později se na mě začali obracet zejména čeští studenti hledající vhodné téma své studentské práce. Objevovaly se dotazy praktické: jak a kde u nás levně nakoupit, kde najít levného a šikovného kadeřníka, i kuriózní: kde sehnat levný vagon na přepravu obilí. A protože přání a dotazů přibývalo, považoval jsem za potřebné dát tomu nějaký řád. Takže náplní kontaktního místa je právě ono hledání kontaktů a poradenská činnost těm, kteří to potřebují.

A jak se nápad vyvíjel institucionálně?

Zprvu jsem jakousi kontaktní činnost vykonával při své práci na městském úřadě a přitom jsem inicioval vznik lužickosrbského oddělení v městské knihovně. Slyšela na to její tehdejší ředitelka Olga Domorázková, získal jsem v ní dobrého parťáka. Vstřícný byl také předseda Domowiny Jan Nuk a především Zwjazk serbskich wumělcow, reprezentovaný předsedou Benediktem Dyrlichem. Oba pomohli sehnat knižní dary jako základ fondu tohoto oddělení. Jinak mu však chyběl pohyb, zvenčí jsem mu sotva mohl pomáhat. V roce 2007 jsem nastoupil do knihovny a nedlouho potom jsem vymyslel přeshraniční projekt týkající se Lužice - říkal jsem si, že by měl ústit v cosi trvalejšího, co zůstane i po odevzdání závěrečných zpráv. Kromě knih to mělo být i ono kontaktní místo. Garance takové činnosti je, jako v podobných případech vždy, dobrá vůle provozovatele (v tomto případě knihovny) a aktivita osoby vykonávající. Tou jsem zatím já.

Raději pro jistotu ještě jednou: rozumím správně, že kontaktní místo v knihovně zůstává a vy v něm působíte nadále, ale nově jako dobrovolník?

Je možné to tak říci. Dobrovolník na zavolání.

To ale je doklad, že stran lužickosrbské agendy ve městě nemáte ani diplomatického ani literárního nástupce. Nikdy se žádný nenašel?

Zatím bohužel nikdo takový zájem neprojevil. Zájemců o lužickosrbskou problematiku nebo aspoň literaturu nebo hudbu je poměrně dost, dokonce učitelé z gymnázia občas zadají lužickosrbské téma studentům v seminární práci, ale nástupce se mi zatím získat nepodařilo.

Vzhledem ke svému věku - je vám třiašedesát - jste „vychytal" poválečnou historii Varnsdorfu, jež byla s Lužickými Srby spjata velmi úzce. S postupem doby však, zdá se mi, se vazba rozvolňuje a stává se historickým popisem, nikoli prožívanou skutečností.

Takové intenzity jako v poválečných letech už prožitek slovanské vzájemnosti - nejen ve Varnsdorfu - nedosáhne. Nerad bych se mýlil, jenže ve městě žije poslední rodilá Lužická Srbka a pouze několik potomků a příbuzných těch už zemřelých. Ale stále ještě rezonuje náš europrojekt. S radostí jsem zjistil, že pohádku Lubiny Hajduk-Veljkovičové Kuřátko v lese čtou dětem některé učitelky ve školách a školkách, že Benem Budarem iniciované a sepsané vzpomínky lužickosrbských válečných veteránů a žen se půjčují v knihovně tak často jako jiná literatura na toto téma, že úspěch má i sbírka lužickosrbských přísloví. Jsou čtenáři, kteří si lužickosrbskou literaturu půjčují pravidelně, a stále se objevují studenti, kteří se Lužici věnují v bakalářské nebo diplomové práci. Obrátkovost výpůjček lužickosrbských titulů v takových chvílích vždycky prudce vzroste. Není to tak špatné.

Čím to, že jste se Lužickým Srbům začal věnovat až po sametové revoluci?

Předtím jsem se stýkal jenom s malířkou Hankou Krawcec, která ve Varnsdorfu od roku 1947 žila, a snažil se ji podporovat, nakolik to její skromnost a hrdost dovolila. Po pravdě řečeno, za minulého režimu jsem vnímal Domowinu tak, jak mi „znalci“ byla líčena - jako partajní orgán. A ten před revolucí žádné mně známé aktivity vůči Varnsdorfu nevyvíjel. Věděl jsem tak o Lužických Srbech víc než lidé třebas v Pardubicích, ale o spolupráci s orgány NDR, byť lužickosrbskými, jsem neuvažoval. Neměl jsem nejmenší chuť se kvůli tomu jakkoli „partajně“ zamotat.

Jaké aktivity Domowina po Listopadu začala vyvíjet směrem k Varnsdorfu?

Do města přijeli zástupci Domowiny Jurij Luščanski a Gerat Hendrich, aby se pokusili navázat nějaké kontakty. Jako prvního vyhledali tehdejšího ředitele městského divadla Martina Louku. Ten mě k jednání přizval...

Počkejte, proč zrovna vás, když jste se o Lužické Srby s výjimkou Hanky Krawcec dosud nezajímal?

S Loukou jsme léta spolupracovali ve vinárně Velvetaklubu na nezávislých kulturních pořadech zvaných Doteky, které jsem režíroval a dělal jsem i podstatnou část jejich dramaturgie. V tomto našem pořadu na mé pozvání Hanka Krawcec naposledy veřejně vystoupila. Ačkoli jsem se srbskou Lužicí nespolupracoval, Louka věděl, že o rodinu Krawcových a její působení ve Varnsdorfu se zajímám, i když veřejně s tím nevystupuji. A tak ho napadlo, že bych mohl mít zájem setkat se i s Hendrichem a Luščanským. A skutečně: zápal obou pánů pro jejich národní věc a spolupráci s Čechy byl zjevný, a tak se jim podařilo vzbudit můj zájem.

Toto jediné setkání tedy rozhodlo o dalších desítkách let vašeho života?

To by bylo málo. Ale na jeho základě jsem se vypravil Lužici navštívit, to jsem několikrát zopakoval, nadchl se pro tamní kulturu a naivně se rozhodl, že Lužickým Srbům „pomůžu4 vydáním společného literárního sborníku. Vyšel roku 1996 pod názvem Strach o moudivláčka. To jsem ještě netušil, jak hluboko v Lužici uvíznu. Vedle Hendricha a Luščanského byl v tomto směru důležitým hybatelem už jmenovaný básník a novinář Benedikt Dyrlich. Postupně se přidávali další přátelé, až jsem byl lapen v lužickosrbské kulturní síti.

Jak vlastně vidíte současné vztahy mezi Čechy a Lužickými Srby?

Podle mých zkušeností jsou nejsilnější v osobní rovině. Rovněž spolupráce institucí zpravidla odvisí od osobností, které je představují. V tomto případě je to především Společnost přátel Lužice a Domovina, respektive Zwjazk serbskich wumělcow. Ale i další instituce v srbské Lužici. Ovšemže mít někde přátele a vyvíjet vzájemně prospěšnou činnost není nic nedobrého; naopak, je to zpravidla ten nejvýkonnější a nejvytrvalejší motor rozvoje. Všechno, co jsem s Lužicí a pro Lužici dělal, mi skutečně přineslo převážně uspokojení. Nelituji těch hodin, dnů a měsíců strávených prací pro Lužické Srby. Navíc, tak jako Varnsdorf pro Lužici byl a snaží se být i dál oknem do Čech, Lužice byla a je pro mne pootevřenými dveřmi do Evropy. Aspoň té nejbližší. To je nepochybný bonus za vše, co jsem v daném oboru udělal; a jde vskutku o spojité nádoby.

Má onen vzájemný vztah nějaké limity?

Ponejvíc čas a jistě taky peníze. Kdyby se totiž i na české straně mohl aspoň někdo věnovat jen a jen spolupráci s Lužicí (jistěže za spolupráce entuziastů), mohlo by leccos být lepší. Myslím, že můj tříletý „odskok“ do projektu s Lužicí prokázal, že pak se dá udělat spousta práce. K tomu, aby se objevilo něco podobného, ještě nenadešel čas.

Jak to? Vždyť zrovna teď je v tuzemsku nejsilnější sorabistické zastoupení za dlouhou dobu. Sorabistu lze najít skoro v každém humanitním oboru.

Přehled o sorabistech, kteří by se chtěli profesionálně věnovat Lužici, nemám. A o nikom, kdo dostal příležitost k takové činnosti, jsem zatím neslyšel. Ale držím palce, aby se to co nejdřív podařilo.

Co si myslíte o převzetí lužických uhelných nalezišť českou těžební společností?

Doufám, že čeští uhlokopové budou štědřejší v podpoře bratří a sester v Lužici. Obávám se však, že jsem přílišný optimista. A protože nepředpokládám, že Češi doly převzali, aby je zavřeli, je nejspíš dobré pokoušet se ovlivnit jejich myšlení k většímu sponzoringu lužickosrbského národa (než se zásoby uhlí vyčerpají).

Od znalce, jako jste vy, bych čekal podrobnější analýzu problému.

Mé znalosti v této oblasti přeceňujete, přece jen jsem se zabýval více literaturou než ekologickou politikou. Já osobně bych uvítal okamžité uzavření dolů, což - jak sám uznáte - je naivní přání. Máte-li ovšem na mysli to, jaký rozdíl vidím mezi švédskými a českými kapitalisty ve smyslu národnostního cítění, domnívám se, že posun k lepšímu ovlivní proslovanské cítění českých lídrů. O tom se zatím nikde nepsalo. Předpokládám, že víc se dozvíme po chystaném jednání zástupců SPL s vedením EPH.

Ještě se zastavme u literatury: už jste říkal, že máte za sebou evropský projekt, který přinesl snad desítku knižních překladů. Jenže jsou těžko dostupné, protože jejich vydání bylo svázáno s grantem. Teď ale jsou to aspoň v tomto směru volné texty. Uvažoval jste, že byste některé z nich dopracoval a vydal komerčně, tedy dostal je do běžné distribuce?

Zatím ne, protože stále přichází něco nového a čas na návraty bohužel nebyl. Snad se brzy zorientuji v nové osobní situaci a zdánlivou spoustu volna dokážu využít i tímto směrem. Dosavadní zájem o Budarova válečná vyprávění Byly to zlé časy napovídá, kde by se dalo začít. Jenže: překlady do této knihy jsem pořizoval, spolu s kolegy a kolegyní, z rukopisů a editor knižního vydání by uvítal jejich revizi. Čili kdyby měla být reedice, tak rozhodně obsáhlejší. Nu a to je hodně práce. Takže uvidíme.

Kdysi jste zvažoval vydat básně Josefa Suchého v prestižní lužickosrbské edici Serbska poezija. Tu sice nakladatelství Domowina údajně ukončilo, ale prostor pro několik svazků pořád vidím. Toto je jeden z nich. Uvažoval jste napřít síly tímto směrem?

Po možnostech vydání Josefa Suchého v Lužici jsem se kdysi poptával, ale zjistil jsem, že žádný ucelený překlad, případně podstatný výbor z jeho poezie nebyl pořízen a ani se k němu nikdo nechystá. Bohužel zatím se v Lužici neobjevil žádný překladatel, který by se básnického odkazu Josefa Suchého ujal a soustavně se mu věnoval. Proto jsem využil místa ve svém projektu a zařadil dvojjazyčný svazek Suchého básní Tvář času/Wobličo časa. Je v něm těch několik starších lužickosrbských překladů jeho poezie, které jsem našel, jinak jsou všechny převody nové, pořízené pro tuto knížku. Už je téměř rozebraná.

Co považujete za dosavadní vrchol svého sorabistického působení?

Mám rád vrcholy v přírodě, i když v poslední době mi dávají zabrat. Daleko dýchavičnější jsem ale, mám-li určovat vrcholy svého působení. Ale jestli je třeba nějaký najít, tak si velmi považuji toho, že jsem díky nakladateli Romanu Polákovi a dalším přátelům směl vydat antologii moderní lužickosrbské poezie Jazyk, jímž porozumíš větru. Samozřejmě rád se ohlížím za výsledky několikrát vzpomenuté tříleté projektové práce pro Lužici v letech 2010 až 2013. Nicméně ani zdolání menších „hrbolků“ na své sorabistické pouti nelituji. I tam jsem se často hodně zadýchal.

Co ve vztahu k srbské Lužici chystáte dál?

Nerad dopředu něco slibuji. Ale dá-li Bůh, sponzoři a přátelé na sorabistickém člunu, budu usilovat o to, aby nezůstalo jen u neveřejných plánů.

A ve své osobní tvorbě? Co píšete?

Většinu tvůrčího času v posledních dvou desetiletích jsem věnoval práci pro Lužici, překladům jiných autorů či podpoře začínajících i pokročilých literátů. O tom svědčí mimo jiné víc než šest desítek drobnějších i rozsáhlejších publikací, které jsem při práci pro knihovnu za dvacet uplynulých let přivedl na svět jako editor, spoluautor, občas dokonce autor. Předsevzal jsem si, že v nejbližší budoucnosti věnuji víc času své vlastní tvorbě. Mám už léta rozepsanou knížku básniček, taky nějaké prozaické pokusy. Je toho víc, ale zatím si připadám jako v pralese prorostlém stromy, keři a liánami. Ale už na tom dělám - kácím, prořezávám, prodírám se... Jenže to nejde rychle, ani to snad nechci. Součástí oné „houštiny" je totiž i má rodina, najmě vnoučata, skupinka úžasně rychle stárnoucích lidiček, které mám moc rád a chci si jich teď užívat víc než dřív.

Lukáš Novosad, Česko-lužický věstník, č. 2 / únor 2017, str. 12-14