Také jedna kapitola naší historie

 825 let německého řádu, píše Sudetendeutsche Zeitung

Dnes se zapomíná, že velmistr Řádu německých rytířů a jeho právní nástupci ještě bydleli při odsunu ve Vídeňské rezidentuře od roku 1945, řekl profesor Rudolf Grulich v jednom z rozhovorů o řádovém domě ve městě Königstein v Nidda. Sídlo tohoto starobylého rytířského řádu byl hrad v sudetskoslezském Freudenthalu, neboť Řád ztratil sídlo v Mergentheimu pro sekularizaci v království a žil pouze na území Habsburků ve Slezsku, Jižní Tyrolsku, Štýrsku a Dolním Kraňsku.

Rozpuštěn nacisty v roce 1938, koupil řád v roce 1945 v Rakousku znovu sídlo. Už ne v Československu, tam mu již nebylo dovoleno získat v Praze nové sídlo, ale naopak byli všichni členové řádu vyhnáni.

V schématu arcidiecéze Olomouce opět v roce 1946 byl. Grulich říká: "Duch Edvarda Beneše působil silně: "Všechny příslušníky tohoto řádu odsunout a odstranit tento řád", to znamená, že všichni kněží tohoto řádu byli odsunuti nebo měli být odsunuti! "Kam?" Ptá se Grulich. Od roku 1204 měl už řád sídlo v Opavě! "Toto nelidské ponižování vyhnáním církve bylo stejně nepravdivé a pokrytecké jako slovo Odsun ".

Letos na podzim to bylo 825 let, kdy byl řád uznán v roce 1190 v Acre, po pádu Jeruzaléma, během třetí křížové výpravy. V Akkonu byla vytvořena německá nemocnice, která již byla uvedena v listině krále Guida v polovině září 1190, která sídlila v té době, po ztrátě svatého města, v Acre. Nemocnice s názvem Hospital Sankt Mariens vom Deutschen Haus in Jerusalem, neboť v té době byla ještě naděje, že by mohla být znovu v Jeruzalémě.

V roce 1198 byl řád transformován do rytířského řádu a tedy postaven na úroveň řádu svatého Jana a templářů. Medaile byla udělena v roce 1229 německému domu v Jeruzalémě, při tažení císaře Fridricha II.

Na otázku o založení - "Jeruzalém, nebo Acre?" odpověděl ve své studii o počátku Řádu německých rytířů Gerard Müller, aktuálně zkoumající problematiku, ve prospěch Acre. Proto byla v r. 1990, oslava 800. výročí se speciálními známkami, stříbrnými mincemi a velkou výstavou v Germánském muzeu v Norimberku.

Grulich poukázal na to, že řád s hrady a majetkem, kromě Svaté země, také existoval v nynějším Turecku. Tam arménský kníže Lev v roce 1198 obdržel královskou korunu v Tarsu z rukou arcibiskupa Mainze Konrada von Wittelsbach, z rozkazu císaře a papeže. V Kilikiji, novém arménském království, zůstal až do roku 1375, téměř o století déle než křižáci ve Svaté zemi.

Stejně jako v roce 1209, když byl vybrán nový velmistr - germánský rytíř Hermann von Salza, stalo se sídlem Akko. I když je jeho jméno neoddělitelně spojeno s přemístěním sídla řádu do pruského Akko, Hermann von Salza prováděl svou činnost dlouho v Orientu. Cestoval také do nyní zapomenutého středověkého království Arménie, o kterém jsme dobře informováni z latinského deníku jeho společníka Wilhelma von Oldenburg. Hermann přišel z Duryňska a byl čtvrtým nejvýznamnějším velmistrem Řádu německých rytířů, "mužem státnické prozíravosti a prosté zbožnosti, diplomatické moudrosti a otevřeného srdce".

Středověké arménské království Kilikija, které je často nazýváno "Malá Arménie" na rozdíl od na přelomu tisíciletí politicky zaniklé Velké Arménie, je dnešní turistické centrum Antalya. Kilikije byla ještě v době jejího rozkvětu rozšířena přidáním pevnosti Alara na východ až k Eufratu. Dnes ji připomínají četné ruiny mocných hradů té doby.

Hermann von Salza přijel na konci podzimu 1211,  po šesti týdnech plavby, do Svaté země a pak se stěhoval z Acre přes Antiochii do Tarsu, rodiště svatého Pavla, a pokračovat na sever do Sis, královského hlavní města, kam byl pozván králem Lvem. Zde sídlil také arménský Katholikos, hlava korunovaná v roce 1198 v Římě v uniatském Arménském kostele. Další stanoviště velmistra a jeho společníků byly Anazarbus a Amudah o kterých William píše, že to byly "pohostinné hrady, obydlí  Němců, která jim dal Hospodin král, který vždy miloval Němce, pro posilu duše s doprovodnými nádvořími ". Darovací listina je zachována, trosky s čtyřpatrovou věží jsou stále viditelné.

Amudah, také nazývaný v arménských, syrských a arabských zdrojích, je dnešní Hemite. V obci stejného jména se narodil slavný turecký autor Yassar Kemal.

Druhý hrad v Arménii obdržel řád od krále Hethumla:. V Harunii na východ od řeky Ceyhan na východní hranici Arménie, vždy ohrožené. Oba hrady Grulich navštívil několikrát se studenty na studijních cestách do jihovýchodního Turecka.

Velmistr Anno ze Sangerhausenu uzavřel smlouvu, ve které šlo o mýtné, s arménským vládcem Savantikarem Konstantinem v roce 1271. Ve stejný rok ale sídlo řádu Montfort padlo a řád byl nucen ustoupit do Acre. Po ztrátě Acre v roce 1291 zůstával ještě na Kypru, který tvořil organizační jednotku s Arménií. Jakmile padla Arménie v r. 1375, působil v království na Kypru a název z Arménie trval.

Podle statutu Řádu německých rytířů ze 13. století, pojmenovaného po velmistrovi, také oblíbenou oblastí mezi zeměmi, byla prioritní základnou Arménie. Na výroční valnou kapitolu v Hlavním domě byli pozváni preceptoři  z Livonie, Německa, Pruska, Rakouska, Apulie, Romanie a Arménie. Vzhledem k tomu, že francouzský překlad stanov jmenoval v 14. století místo Arménie Španělsko, zdála se být Arménie tehdy pro Řád ztracena.

Angelika Steinhauer

Sudetendeutsche Zeitung, 27.11.2015, str. 1,3.

Poznámka: Známe tento řád z dějin. Byl to i Jan Žižka, který bojoval v českém pomocném houfu na polské straně proti těmto germanizátorům. Řád byl poražen a jeho moc v Polsku se stala zanedbatelná. V Československu řád byl  našemu národnímu státu nepřítelem, jak se můžeme dozvědět. Bylo jen dobré, že členové tohoto řádu byli po druhé světové válce odsunuti. Nyní se nám řád připomíná svými majetkovými nároky vůči republice. Doufejme, že nebudou naplněny.

Zatímco sudeti na řád vzpomínají jako na součást svých dějin, lépe řečeno německých dějin, tak my, Češi, v něm jsme viděli jen cizí, nikoliv přátelský subjekt. Naše dějiny a dějiny sudetů i nahlížení na historické události jsou značně odlišné a v řadě případů pak zcela protichůdné.