Také jde o důstojnost menšin

Seminář "Kultura vzpomínání a hledání stop" v Heiligenhofu

Přeplněný více než 60 účastníky byl seminář "Kultura vzpomínání v Evropě - hledání klíče k budoucnosti". Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) jej pořádal ve spolupráci se sudetoněmeckým střediskem vzdělávání a setkávání "Heiligenhof“ v lázních Bad Kissingen.  Řečníci zprostředkovávali kulturu a historii Němců ve střední Evropě. Týden byl využit k zainteresovaným a živým diskusím mezi řečníky a účastníky.

U příležitosti 20. výročí Česko-německé deklarace z roku 1997 Posselt zdůraznil: "Německo-česká deklarace byla považována za potvrzení smíření, ale měla částečně protichůdné účinky." Nacionalisté jako Václav Klaus byli proti deklaraci, ačkoli on nakonec podepsal. Největší výhrady byly od sudetských Němců, protože lidé, kteří deklaraci připravovali, neměli žádné problémy se navzájem sladit za jejich zády, řekl Posselt. To způsobilo mnoho ran. Přesto zatím nese dobré ovoce. Měla dva pozitivní důsledky, obě vlády vytvořili koordinační radu v Česko-německém diskusním fóru (ČNDF) a České-německý fond budoucnosti (ČNFB) , který v již financoval tisíce společných projektů. "Myslím, že jako SL jsme udělali správné rozhodnutí. Řekli jsme: „Nechceme trucovat, ale naším úkolem je vytvořit z těchto orgánů něco pozitivního pro budoucnost." Byli jsme velmi pragmatičtí a řekli jsme. „Nechceme lízat staré rány, ale konstruktivně pracovat v rámci těchto těles.“ Franz Neubauer a Fritz Wittmann (který později odstoupil)  šli do ČNDF v r. 1998/99 a byli tam od začátku. V ČNDF bylo vždy více sudetoněmeckých zástupců. Navzdory někdy únavným a malým krokům tento panel neustále mluvil s českou stranou a navazoval mezi českou stranou a sudetoněmeckou síť kontaktů. V radě ČNFB to dokonce bylo i tak, že sudetští Němci tvořili většinu. Předsedou byl například člen společenství Seliger-Gemeinde, Albrecht Schläger.

Se spoustou trpělivosti byly podporovány česko-německé projekty. Takže se objevila pevná komunikační síť, která byla podpořena prací vyhnanců. "Především naše domovské divize, ale i územní organizace odvedly solidní práci v takzvané lidové diplomacii", řekl Posselt. Naše pražská kancelář s Peterem Bartonem sehrála klíčovou úlohu, pomohla získat celkový politický průlom ".

Bylo důležité zachovat kulturní kořeny, udržovat památná místa. V ČNDF pro to existuje  speciální pracovní skupina. Mladší generace se stále více zakořeňuje v českých zemích. Nutná byla přeshraniční odborná práce, bude prováděna v masovém měřítku dobrovolníky. Naplno pracující zaměstnanci spolkového úřadu a sudetoněmecké kanceláře v Praze jsou katalyzátory, které propojují tisíce lidí na obou stranách.

Češi potřebují sudetské Němce a sudetští Němci Čechy a Evropa potřebuje oba.

„Budoucnost vyžaduje vzpomínání": proto začal Posselt svou historickou pasáž rokem 1917, érou nacionalismu a konce staré skvělé Evropy, 1200 let trvající od Karla Velikého. Pokud jde o celosvětová mírová jednání - papež Benedikt XV. a císař Karel v roce 1917 na jedné straně a  generální štáb v Německu Paula von Hindenburga a Ericha Ludendorffa, snili o takzvaném vítězství míru. Ale na druhé straně působil italský nacionalismus, francouzský nacionalismus v opačném směru. "Velkou tragédií Evropy byl nacionalismus, počínaje francouzskou revolucí, explodující v 19. století a pak v první a druhé světové válce!" Dnes nikdo neví, že: „Potřebou demokracie je skutečná svoboda, práva menšin, lidská práva, právní stát, prvky, které teprve dávají demokracii její svobodomyslný charakter.“ Posselt připomněl, že před 150 lety byl přijat rakouský ústavní zákon, roku 1867. Nejen poprvé formuloval lidská a parlamentní práva. Také dílčí článek, dnes bychom etnické skupiny, že v říši mají stejná práva. Posselt: "To znamená, že se nejednalo o státní národ, nebylo většiny, nebylo žádné menšiny, ale tam byly malé a velké skupiny, které měly přesně stejnou důstojnost."

Základní zákon Habsburského státu, který také zaručoval práva každého jazyka a kultury, jen částečně fungoval. Nicméně princip je cenný. „Takže byl v r. 1899 v Brně na kongresu starých rakouských sociálních demokratů  přijat model jejich národnostního programu." Na příkladu dnešního Brna ukázal Posselt  slaďování aktivit, pozitivní atmosféru odstraňování  reziduí Čechů proti Němcům a proti sudetským Němcům.  „Nacionalismus je pokus získat výhody na úkor jiných, a to vždy znamená v konečném důsledku nevýhody. Nacionalismus je forma sobectví.“

„Vždy jsme žili dobře v českých zemích, když si dvě jazykové skupiny německá a česká  dobře rozuměly. Vždy špatně, došlo-li k napětí a konfliktům. Lidé takzvané revoluce 1848 začali s názorem, že Čechy potřebuje větší autonomii. 1848 stál na počátku a skončil tím, že Češi a Němci spolu bojovali v Čechách až do dneška. Podobným příkladem je Maďarsko. Maďaři a Chorvaté sdíleli území Maďarska, hnutí za větší autonomii začala v rámci multietnického státu. Pak se postavili proti sobě." Takže si můžeme jasně uvědomit, že nacionalismus vede nakonec ke ztrátě všech práv. Ale když se společně spojí za svobodu a soužití a sebeurčení, pak je šance tuto národně smíšenou centrální Evropu  také prosadit." Sudetští Němci žili navzdory vyhnání stále v srdci Evropy. A stále platí, že Evropa může fungovat pouze v případě, že bude fungoval rovněž její srdce. „Inteligentní lidé jako Václav Havel to rozpoznali brzy".

Posselt vypravoval o svých kontaktech s českým undergroundem a své podpoře utlačovaným občanům a hnutím v oblasti lidských práv v komunistickém Československu. Ukázal knihu, která se před pár dny objevila v Praze. O jeho příteli, bojovníku za občanská práva a novináři Milanu Kubešovi, který se jako mnozí jiní snažil udržet jiskru svobody za železnou oponou. Od doby těchto kontaktů se také znal s Václavem Havlem. Po  sametové revoluci věřili, že se Češi a sudetští Němci mohou spojit. Nicméně byly překážky na obou stranách. Sudetští Němci nebyli připraveni na tento vývoj v mnoha ohledech. Ani Češi ve své drtivé většině. "Nechali Havla na holičkách, nijak jej nenásledovali, a to z toho prostého důvodu, že propaganda komunismu nacionalismus využívala, ale i z důvodu odcizení. To bylo důsledkem separace železnou oponou, a vývoj nemohl jít tak rychle, jak bychom si v té době představovali. Proto jsme utrpěli obrovskou porážku. Tento neúspěch pak vedl k značnému odcizení.“

Hildegarda Schusterová, Sudetenseutsche Zeizung, 3.2. 2017, str. 3

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf