PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Pro ucelenější pochopení politické situace, v níž Masaryk začal rozvíjet svou nesmlouvavou kritiku české politiky od poloviny 90. let 19. stol., je nutné se ještě zastavit u Masarykova „humanitního ideálu“, který stál v pozadí Masarykova konceptu demokracie a byl i předmětem trvalejších sporů a diskusí mezi Masarykem a některými politicky orientovanými skupinami české společnosti. Koncept „humanitního ideálu“ vyplynul jako cenná česká tradice z Masarykova studie české i evropské historie i z jeho praktické poslanecké činnosti v letech 1891–1893. Hlavním poučením z této činnosti bylo poznání, že bylo iluzorní lpět na politice ve vztahu k vládě jako prostředku k získání hlavních požadavků českého národa, jimiž bylo především zrovnoprávnění českého jazyka s němčinou v českém království a dosažení českého státního historického práva jako prostředku zrovnoprávnění českého národa a českého království s Němci a Maďary v říši. Proto se od poloviny 90. let věnuje rozborům a kritice důležitých aspektů české politiky, včetně českého historického státního práva. Kritika vlády a rakouských Němců byla samozřejmě neméně důležitá.
Myšlenka větší samostatnosti Českého království v rámci habsburské monarchie (a teprve mnohem později i mimo ni), hrála tradičně principiální roli v české politice od roku 1848 a znovu od zavedení konstitucionalismu od 60. let 19. století. Na rozdíl od radikálních pokrokářů, kteří věřili v možnost dosáhnout samostatnosti Českého království pouze cestou revoluce, Masaryk ještě v prvním desetiletí 20. století považoval existenci habsburské říše pro dlouhou dobu za nezměnitelný fakt a jeho úsilí směřovalo k dosažení vnitřních změn včetně posílení úrovně českého národa. Dlouho věřil, že státoprávní problémy se dají vyřešit smírnou cestou s českými Němci, když pochopí, že větší samostatnost Českého království, rovnoprávnost mezi českými Němci a Čechy a demokratická orientace byla i v zájmu jejich úrovně i v zájmu celé říše.
Po vyhlášení výjimečného stavu v Čechách v září 1893, Masaryk pochopil, že svá legitimní práva si budou muset Češi vydobýt jinými cestami než spoluprací s vládou a privilegovanými rakouskými Němci. Dospěl k přesvědčení, že úroveň českého národa a jeho politická dospělost dosažená vlastním úsilím, budou hrát v tomto procesu nejdůležitější roli. Proto se v dalším období zaměřil na tuto „nepolitickou politiku“, což zahrnovalo i ostrou kritiku českých politických stran a obhajobu konceptu „humanitního ideálu“. Z politického a kulturního hlediska dospívání českého národa Masaryk za poměrně bezpečné vodítko české politiky uznával Palackého státoprávní program z jeho Ideje státu rakouského. Mnohokrát v následujícím období citoval jeho slova „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“. Zároveň však pojímá českou otázku i jako „otázku sociální“, neboť český národ neměl rovnocenné možnosti pro svůj rozvoj ve srovnání s rakouskými Němci a nižší neprivilegované vrstvy tvořily jeho většinu. Důraz na práci pro jejich sociální pozvednutí a politické vzdělávání, formulovaný již v programu realistů r. 1890, zůstal trvalou součástí Masarykova „humanitního ideálu“: „Socializace české politiky je důsledným pokračováním obrozeneckých idejí: humanita dnes pojímat se musí méně abstraktně a extensivně, humanita dnes znamená pracovat pro ty, které jsme posud z kulturní práce vylučovali; dát jim pouze nějaká práva je málo – myslit, pracovat musíme s nimi a pro ně.
Z tohoto filosoficko-sociálního základu, obsaženého hlavně v České otázce a Naší nynější krizi, vycházela také Masarykova kritika české politiky včetně politických stra. V polovině 90. let 19. století byl především kritický k nedostatku diskusí ve stranách, jejich převážné orientaci na stavovské zájmy a k nedostatku jejich demokratické orientace. Šlo jak o to, že postrádaly důkladné a závazné programy, tak o neschopnost jejich efektivní spolupráce na základě definovaných společných potřeb a zájmů národa. Přesto, že politiku přestal považovat za hlavní prostředek pozitivního rozvoje českého národa, byl si vědom její důležitosti. Reagoval také na ne příliš dospělé a promyšlené názory mladé generace intelektuálů, neboť na nich mu záleželo nejvíce.
Především se vrací k Palackého „národnímu programu“ ve formě široce pojaté kulturní práce, která zanechala národu trvalé hodnoty v kultuře i v jeho celkové úrovni. Litoval, že Národní strana nezůstala věrná široké humanitní orientaci, široce pojaté práci kulturní, politické a sociální, což viděl jako hlavní příčinu malého úspěchu české politiky později. Humanitní orientaci viděl jako nejspolehlivější vodítko politického úsilí. Českou otázku končí slovy: „Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří ... beze všeho umlouvání, ... každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. ... Jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí.“
Na začátku Naší nynější krize (1895), kterou vydává týž rok jako Českou otázku, Masaryk upozorňuje, že obě práce jsou reakcí na současnou krizi české politiky a že druhá publikace je do značné míry pokračováním první. Úplně nová byla pouze první kapitola, v níž se kriticky zabývá českou politikou obecněji, zvláště charakterem a úlohou dvou hlavních politických stran a slabinami jejich programů. Ty vidí v jejich přílišné orientaci na říšskou vládu, na národnostní problematiku a na zájmy specifických vrstev společnosti a v jejich nedostatečném důrazu na politickém vzdělávání české veřejnosti. Masarykovi šlo o větší důraz na hodnoty, které orientovaly na práci pro celkovou úroveň českého národa i pro jeho kulturní, politickou a mravní integritu.
Příčinu malého důrazu na tyto hodnoty vidí částečně i v nepřiměřeném vlivu německé materialistické filozofie a politického a hospodářského liberalismu od 70. let 19. století na obě české politické strany. Tento vliv prezentoval jako příčinu, že se z české politiky vytratila humanitní tradice Palackého a Havlíčkova myšlení orientovaná na pokrok v širokém smyslu, ekonomický, duchovní, mravní a kulturní a s tím související malý zájem o řešení sociálních problémů. Důkladné „sebepoznávání“, minulosti i přítomnosti, spolu se znalostí širších evropských poměrů viděl jako stále aktuální základ sebeobrody českého národa. Sdílel s obrozenci přesvědčení, že „malý národ se udrží jen využitím všech vymožeností osvětových a že se udrží jen humanitou“. Podle jeho názoru Také scházela věcná veřejná diskuse o důležitých otázkách veřejného zájmu, směřující k rozvíjení demokracie, k rozvíjení kulturní, politické a sociální úrovně národa. To zahrnovalo spoléhání se především na vlastní síly, soběstačnost tam, kde to bylo možné, a konkurence schopnost ve specifických oblastech. V tomto smyslu strany neměly dostatečnou iniciativu.
Na konkrétnější rovině Masaryk kriticky rozebíral hlavní politické směry v české společnosti, jejich ideologické zápolení s nadějí, že se z něho časem může vykrystalizovat „dorozumění o principiálních požadavcích jednotlivých směrů“. Říká, jen z „bojů o zásady“ se může vyvinout „organická národní práce ve jménu oněch zásad“, a tím se diferenciace jednotlivých směrů „stane promyšlenou dělbou národní práce“. Znalosti, organizace, dělba práce a obecná spolupráce byla osou kolem níž se podle Masaryka mohla rozvíjet demokracie se svým principem spravedlnosti. Masaryk nazývá tuto orientaci „politikou vnitřní“ a koncept přejal do značné míry z Palackého a Havlíčka.
Masaryk nekritizoval skutečnost, že mladší generace také čerpaly z cizích myšlenkových zdrojů (většinou německých), ale za podmínky, že tím netrpí znalost vlastních myslitelů a znalost vlastních podmínek a potřeb. Měl na mysli především práce Dobrovského, Palackého, Kollára, Šafaříka, Havlíčka, Augustina Smetanu, Nerudu, atd., jejichž většinu tvorby prostudoval s nevšední důkladností. Obecnou neznalost jejich práce, myšlenek a konceptů považoval za zdroj eklektismu, diletantismu, nedostatku schopnosti k sebepoznávání. Byl přesvědčen, že rozumná a konstruktivní politika není možná bez schopnosti vědomé návaznosti na vše pozitivní, co minulé generace vytvořily. To se týkalo i politických stran. Kontinuita, navazování na cenné poznatky minulosti, byly nezastupitelným aspektem cílevědomé práce k rozvoji národa, kterou vnímal jako „stálou práci reformační“. Ideu revoluce zdola i shora považoval za zastaralou, za šosáctví, vznikající jen tam, kde není dost zdravého vývoje. Ale postupně došel k názoru, že tam, kde je bráněno pozitivním reformám, jsou revoluce oprávněné. Tento názor sděluje otevřeně v dodatku k vydání Naší nynější krize roku 1908.
V období, kdy Masaryk napsal Naši nynější krizi považoval existenci habsburské říše za žádoucí vzhledem k expanzivní politice Německa a nereálnosti orientace na Rusko, v jehož spásnost věřily rusofilsky orientované skupiny v české společnosti i v politice v čele s Karlem Kramářem. Masaryk již tehdy naznačil, že možnost větších změn ve střední Evropě by mohla přijít jedině s nějakou světovou katastrofou (válka), se kterou však do blízké budoucnosti nepočítal a počítat nechtěl. Věřil, že demokratizace uvnitř států a mezi státy bude sílit zrovna tak jako jejich součinnost a vzájemný respekt. Z demokratičtější orientace národů Masaryk vyvozoval i zdemokratizování a zlidovění státu, v němž liberalistické pojetí „o všemohoucnosti státu přejaté od absolutismu a reakce“ bylo nahrazováno „socializací“ státu, „rozšířením politických práv na nejširší vrstvy“, a to i ve smyslu, že „stát a politická práce má přihlížet k potřebám všech tříd, zvláště třídy největší - lidu.“
Zároveň vysvětluje stát jako moc, kterou ovlivňují různé tlaky, vlivy a zájmy uvnitř státu i vně. Demokratizace a parlamentarismus poskytovaly větší míru kontroly moci státu veřejností než systémy jiné. Ale bylo potřeba, aby voličstvo bylo politicky a všeobecně vzdělané a uvědomělé a tím schopné efektivní kontroly nad politickou mocí. Vrací se k Havlíčkovu přesvědčení, že “jenom všeobecné vzdělání národa je jediný pravý a hlavní prostředek, kterýmžto se jistě dojde ke svobodě trvanlivé a k právu“. „Vzdělaný muž ale nepotřebuje nikomu na pouhé slovo věřit, on rozváživ všechno řečené, přidrží se toho, co za nejspravedlivější a nejužitečnější uznává. Proto se také poctivost každé politické strany nejlépe podle toho pozná, jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará; poctivá politická strana je přesvědčena, že tím silnější bude, čím vzdělanější bude národ, protože každý vzdělaný člověk, maje svůj vlastní úsudek, rozeznávaje pravdu od lži, právo od nespravedlnosti, jistě se k takové straně přidá a nenechá se od jiných falešnými praktikami podvádět.“ (Citát z Havlíčkova článku v Národních novinách, 28. prosince 1849.). Politické vzdělání považoval Masaryk i Havlíček za „nezbytnou podmínku politického charakteru“. A „uvědomělý a vzdělaný národ dosáhne v každém ohledu své samostatnosti a dosáhne ji ... bez železa“. „Konstitucionalismus i parlamentarismus bez politického vzdělání poslanců a voličů je maskovaným absolutismem. Obzvláště připadá tu žurnalistice veliký úkol výchovný, neméně však těm, kdo národ, (anebo lépe) voličstvo vzdělávají a vychovávají.“ Masarykovo odmítnutí zúženého materialistického pojímání státu liberály a marxisty, vyvěralo z jeho přesvědčení, že stát musí mít také funkce kulturní, mravní, právní a sociální. A zvláště stát s demokratickým politickým systémem musil dbát principu spravedlnosti více než systémy jiné.
Svým výkladem „humanitních principů“ Masaryk také čelil názorům, které příliš lehkověrně sympatizovaly s různými formami násilí a zaujímaly lehkovážně kritické stanovisko vůči Masarykovi. Zvláštní pozornost věnoval radikálně pokrokovému hnutí s jeho materialisticko filozofickými základy, a sdružující hlavně mladé lidi. Odmítal jeho sklon obhajovat určité druhy násilí, jako ideu revoluce, anarchismus, ale i žurnalistické „násilí“, úzký negativní nacionalismus postrádající důraz na pozitivní práci. „Materialismus“ pokrokářů ztotožňoval do určité míry s materialismem liberalismu posledních dvou desetiletí, s jeho nedostatkem sociální a mravní dimenze. Masaryk nejen neuznával všemocnost státu, ale byl přesvědčen, že demokratický stát měl zahrnovat efektivní účast na rozvíjení pokroku celé společnosti v oblasti vzdělání, kultury, umění, literatury, ekonomie. „Stát neudrží nás a nespasí, my udržet bychom museli jej.“ Připomínal Palackého schopnost uvažovat v širokých světových souvislostech.
Masaryk si byl vědom, že na rozdíl od zjednodušených radikálních pohledů na realitu, jeho humanitní ideál byl mravně a intelektuálně mnohem náročnější. Nepodceňoval ani roli emocí a citu, ale zdravou, demokraticky orientovanou politiku chápal jako záležitost pozitivních hodnot, vědy a umění možného. Co bolestně postrádal byla odborná literatura, která by dostatečně vzdělávala mládež v humanitním, demokratickém a kritickém duchu, ke schopnosti vytvářet si informovaný, objektivní názor a trvalé mravní a politické přesvědčení. U radikálně pokrokové strany, Masarykovi chyběla její návaznost na nejcennější aspekty českého politického programu, vycházejících z určité konsistentní humanitní filozofie Dobrovského, Kollára, Palackého a Havlíčka, která se ukázala unikátně úspěšná pro pozitivní rozvoj českého národa. Slabinou pokrokářů bylo, že jim chyběla schopnost „vlastní organické práce tvůrčí“, byli příliš závislí „na cizích myšlenkách“ a tím byla jejich strana málo česká. Litoval, že po odchodu Palackého se ani národní ani svobodomyslná strana široké humanitní filozofie nedržely, z čehož do velké míry, ať již právem či ne, vyvozoval krizi a neúspěšnost české politiky. Uznával poměrně velký vliv realismu na počáteční vývoj pokrokového hnutí, ale domníval se, že „jeho vývoj byl zadržen radikalismem Národních listů“. Svůj názor na současné potřeby české politiky vyjádřil slovy: „zdárná práce politická, a dokonce poslanecká, předpokládá politické vzdělání, politickou teorii – proč by se této činnosti nesměl věnovat, kdo chce?“ ... „po mém soudu dnes potřebujeme intenzivnější politiku vnitřní, kterou jsme v posledních letech zanedbali. … My chceme právě politiku pokrokovou, a té bez náležitého vzdělání není. Naše politika musí být dovršením a pokračováním osvětových snah buditelských, kterými jsme se obrodili – jiné politiky nedovedu uznat“. … „Úspěšná činnost politická bez náležitého fondu politické vzdělanosti není možná.“ Tím také odůvodňoval, proč nechce, aby se realismus stal politickou stranou.
Problému politického vzdělávání se Masaryk nepřestává věnovat ani v následujících letech. V roce 1897 publikoval na toto téma článek, nazvaný Politické naše vzdělání daleko pod úrovní našeho nadání a vědění. Terčem jeho kritiky byla hlavně politická nevzdělanost a nedospělost vůdčích osobností a politické elity českého národa. Specificky kritizoval její silnou inklinaci ke krátkodobému nadšení, inklinaci stavět modly, a malou schopnost pro systematickou dlouhodobě orientovanou práci, pro věcné politické vzdělávání českého národa a pro aspekty, které by národ sjednocovaly k práci k vlastní úrovni. V tom viděl i hlavní příčinu, že čeští politici nedovedli efektivně čelit nespravedlivým, ale razantním přístupům vlády a rakouských Němců k českému národu. Zazlíval mladočeské straně její rozháranosti neschopnost získávat si příznivce doma i v zahraničí. Věřil, že strana mohla v otázce politického vzdělávání národa dělat mnohem více.
V tomto ohledu Masaryk přičítal vinu mladočeské straně i za marxistickou orientaci dělnictva, neboť se roku 1896 vzdala požadavku všeobecného hlasovacího práva, málo se zajímala o potřeby dělnictva a nevyužívala možností k jeho vzdělávání, jako byl tisk a veřejné přednášky. Masaryk vnímal dělnictvo, a nižší vrstvy, které tvořily značnou část české společnosti, jako nezastupitelný objekt demokratizačního procesu, s potenciální schopnosti k zodpovědné participace v politice. Karla Havlíčka znovu připomínal jako příklad poctivé politicky vzdělávací žurnalistiky. Masarykovu důkladnému spisu o Havlíčkovi (1896) bude věnována pátá kapitola.
Vzhledem k tomu, že realisté byli z různých stran obviňováni z „nevlastenectví“, Masaryk se znovu a znovu vracel ke konceptu humanitního ideálu, aby v širším kontextu vysvětloval jeho kořeny a jeho aktuálnost pro pozitivní rozvoj českého národa i pro praktické politické přístupy.
V článku „Rozhledy politické“ v Naší době 20. prosince 1896 se snažil co nejpřesněji vymezit pojem „humanitní program“, jehož základem byl humanitní ideál. Vycházel ze svého přesvědčení, že za obdivuhodně úspěšnými aspekty národního obrození stála určitá filozofie našich předních obrozenců, Kolára, Palackého, Havlíčka, kteří částečně navazovali na reformační tradice a na osvícenství. Konkrétní úsilí však sladili se současnými potřebami a možnostmi českého národa rozvíjet svoji úroveň, zvláště kulturní, aby nezůstával pozadu za pokročilejší Evropou. Humanitní program realistů navázal na tuto filozofii, neboť se ukázala jako velmi praktická. V souladu s Palackým nazval tuto filosofii „národním programem“, „pokusem o národní filosofii“, o „filosofii dějin“, relevantní i k politické práci. Snažil se ukázat, že tento program vyrůstal ne z klasicismu, jak bylo občas tvrzeno, ale z křesťanství, zvláště z kombinace „lásky k bližnímu“ a „rozumového vzdělání“.
Masaryk připomněl, že tento koncept byl v obrození vytvořen z přesvědčení, že se náš národ udrží jen humanitou, osvětou a činorodou prací pro svou vlastní úroveň. Byl názoru, že humanitní a národnostní program musí jít ruku v ruce, vše dobré i špatné, co děláme pro sebe, děláme i pro lidstvo. V zájmu jasnějšího pochopení nazývá humanitní program „humanitismus“. Obsahoval národní snášenlivost a v politice odmítal násilných taktik. Odvolával se na Havlíčka, že celý život bojoval proti radikalismu a proti žurnalistické lži, která není nic jiného než násilí. Základem humanity byla usilovná práce osvětová a politická. Odmítl „vlastenčení“, „křiklounství“, jimiž si mnozí „hájí svoji kapsu“ a „obracejí svou činnost proti svým soukmenovcům“. Odmítal jako drzou lež, že „humanitní program káže národní lhostejnost“, naopak humanistům není jedno jaký je mravní a rozumový stav českého národa. Tento ideál byl „praktický“ neboť malý národ se „silou a chytráctvím proti velkému a chytřejšímu neubrání“. Za nejpřednější pokládal práci pro vlastní národ, pro jeho úroveň, ale ne proti druhým národům. Masaryk věřil, že ani směry, které vystupují jako mezinárodní (sociální demokraté), nejsou protinárodní. Znovu hájil svůj názor, že mezinárodnost nemůže znamenat „beznárodnost“ nebo „protinárodnost“. Proto viděl velkou potřebu zkoumat, proč mezi studenty bylo hodně národní vlažnosti. Již v České otázce Masaryk dokazoval, že ztotožnění se s potřebami vlastního národa na základě důkladných znalostí a účast na práci pro jeho úroveň, kterou nazýval „účinná humanita“, přispívalo k pocitu vyššího smyslu života každého jednotlivce i k větší sebeúctě jednotlivce i celku.
Zvláštní pozornost Masaryk věnoval kritice realismu a humanitního ideálu radikálními pokrokáři, neboť mu záleželo na postojích mladých lidí. Učinil tak ve čtvrté kapitole Naší nynější krize, která byla v podstatě pokračováním České otázky. Kapitola je hlavně reakcí na obsáhlou kritiku Antonína Hajna, předáka radikálně pokrokové strany. Ta byla uveřejněna v Rozhledech č. 4 až 7, 1895, v době, kdy byl Hajn ve vězení spolu s několika dalšími desítkami omladinářů. Masaryk postrádal v jeho kritice České otázky postoj k její hlavní koncepci, jíž byla kontinuita „humanitního ideálu“ v české historii od středověku do obrození, jako základu myšlení „všech našich vedoucích myslitelů a politiků“, jíž vytvořili „osnovní ideu českou“, obsahující „smysl vší naší historie“. Masaryk ji považoval za praktický a pozitivní ideál, za „realistický směr našeho konání“ a směřování. Nesouhlasil s Hajnem, že humanitní ideál je relativní, protože někdy je nutné se bránit i železem. Odmítl také jeho názor, že v reálném světě „existuje konflikt humanitního ideálu se skutečností“ a zdůraznil, že „relativní humanita není žádná humanita“, že je třeba přísně rozlišovat mezi oprávněnou obranou, třebas i železem, a neoprávněným používáním násilí. Bránit se ano, ale ne provokovat, do čehož zahrnul i státní násilí. Teprve, když všechny legitimní prostředky k nápravě byly neúspěšně uplatněny, bylo možné pomýšlet na „železo“. Tato schopnost však vyžadovala ujasněný poctivý filozofický základ.
Masaryk oponoval i víře radikálů v revoluci. Byl přesvědčen, že pouze „revoluce názorů a mravů ... zabezpečuje skutečný pokrok a politickou a sociální svobodu“. Kladl pokrokovému hnutí základní otázku - buď reformace, nebo revoluce násilím“. Reformací rozuměl trvalou práci za účelem pokroku. Znalost historie dostatečně ukazovala, že násilí tuto revoluci názorů a mravů, zvláště za účelem sociální reformy, „kazí a zdržuje“. Nepovažoval násilí za totožné s revolucí. „Svoboda jen svobodou se utužuje, ne železem a krví“. Masaryk prezentoval názory na revoluci řady evropských myslitelů, včetně Marxe a Engelse. Znovu opakoval, co řekl již v České otázce, že „násilná revoluce je dnes šosáctví, taktika nedemokratická, taktika nelidová“, a také nepraktická vzhledem k nástrojům, které má k dispozici vláda. „Humanitní taktika všude, a tedy i v politice, hodí se pro nás lidi velmi dobře a tak, že je i praktická, to jest užitečná a výhodná.“ Za její základ považoval poctivou smysluplnou práci, užitečnou obecně. V tomto kontextu se Masaryk netajil, že vyšel z učení Ježíšova. „Ježíš nebyl fantasta, a nebyli fantastové ti naši velicí mužové všichni, kteří hlásali humanitu,“ při své práci pro povznesení úrovně českého národa a jeho schopnost si udržet svobodu a pracovat cílevědomě ke svému prospěchu, s důrazem na vzdělání a mravní úroveň. Otázkou vztahu humanity a národa se podrobněji zabýval v článku „Humanita a národnost“ v Naší době 1896, který je podrobněji diskutován v následující kapitole.
Vzhledem k tomu, že jeho humanitní ideál stále vzbuzoval určité nepochopení zvláště u mladší radikálnější generace, Masaryk vydal roku 1901 spis Ideály humanitní, ve kterém stručně a kriticky shrnul různé evropské humanitní směry, hledající východiska z vleklých společenských a sociálních problémů. Byl si vědom, že některé měly značný vliv, a obával se, že v Čechách budou opět přijímány nekriticky, ke škodě úrovně mladé inteligence a národa. Soustředil se jak na vysvětlení slabin většiny z nich tak na východiska, která považoval za realistická. Z nich předložil „zásady etiky humanitní“ jako nejkomplexnější, nejvíce sloužící celkovému pozitivnímu rozvoji lidí i společnosti a tím i nejvíce praktické.
Masaryk znovu spojil „humanitu“, „humanitní ideál“ s historií od konce středověku, v níž vyrůstal jako nový etický a sociální ideál,orientovaný na důležitost a kvalitu pozemského života, vedle církevně-křesťanského, který zdůrazňoval pozemský život jen jako přípravu na život nadpozemský. Proměny humanitního ideálu postupně vedly jak k jeho k sepětí s lidskými a osobními právy, tak národními, jazykovými, sociálními a hospodářskými. Tento „přirozený“ vývoj pro lidskou existenci vyrůstal z pozitivních možností jednotlivců i společnosti. Pro český národ Masaryk charakterizuje tento ideál jako „kulturně osvícenský“ s důrazem na vzdělání, na literaturu jako prostředek reflexní i výchovný. Jeho tradici, sahající až do pozdního středověku a souznějící s potřebami pozitivního rozvoje všech lidí, viděl jako důležitou součást identity národa, historické i budoucí. Komunita národa, lid, se staly v kontextu rozvíjení „humanitního ideálu“ nezastupitelným subjektem i objektem humanitního úsilí, respektující širší koncept rovnosti lidí, než to činila katolická církev. Připomenul i důležitost širšího mezinárodního kontextu. Ale odmítl liberální kosmopolitismus, obvykle nástroj nadvlády větších národů nad menšími. Nadějněji vnímal „hnutí po mezinárodní nenucené organizaci svéprávných kulturních národů“.
Podrobněji se Masaryk zabýval ideálem humanitním v kontextu „mezinárodnosti“ v interview, které měl 23. ledna v akademickém spolku Slavie. Podstatná část byla uveřejněna v Čase v lednu 1897. Předkládá humanitní ideál jako rostoucí z určitých kulturních aspektů západní civilizace, tudíž mající společné základy ve všech národech, ale také specifické rysy v důsledku rozdílných podmínek a charakteru kultury, historie, jazyka a úrovně jednotlivých národů. Tyto rozdíly vytvářely v každém národě vlastní specifické podmínkami pro rozvíjení demokracie. Studentům znovu vysvětloval, že „mezinárodnost neznamená národnostně a jazykově beznárodnost a neznamená protinárodnost“. Naopak, byl přesvědčen, že by idea národnostní „kdy mohla být překonána“.
Před tím, než budou shrnuty Masarykovy kritické názory na hlavní soudobé „humanitní ideály“, bude užitečné se zastavit u poslední, nejdůležitější kapitoly spisu Ideály humanitní, nazvané Hlavní zásady etiky humanitní. Masaryk tu především objasnil věcný rozdíl mezi náboženstvím a mravností. Upozornil, že i silně nábožensky věřící člověk může být velmi nemravný, neboť je mnoho druhů náboženství. „Mravnost, to je poměr člověka k člověku. ... Náboženství vzniká z poměru člověka k celému světu, zvláště k bohu“. Masaryk chce mít mravnost na náboženském základě, ale v souladu s humanitním principem tedy i rozumem. Zdůraznil, že v křesťanském náboženství je mravnost obsažena, ale bylo třeba jasně odlišit „etiku náboženskou“ od církevního učení. Přiklání se k těm, kteří zakládají mravnost na citu, ale cit neměl odporovat zdravému rozumu, a k tomu bylo potřeba vzdělání a moudrost - pěstovat všechny pozitivní síly harmonicky, ducha i tělo. Za spolehlivý základ vzal křesťanský princip „miluj bližního svého jako sebe samého“, což znamená konstruktivní přístup k sobě i k druhým, k bližním, z nichž rodina a národ jsou nejbližší. Pro mnohé lidi i vlastní národ byl příliš vzdálen, natož lidstvo nebo jiná nadnárodní entita.
Masaryk i v jiných pracích opakoval, že účinná láska se projevuje nejen v pocitech, ale hlavně v účinné práci ke zlepšení poměrů v individuální i společenské oblasti, což předpokládá víru ve vývoj i v pokrok. „Pravá láska spočívá v naději“ na život věčný. „Věčnost ... nenastává teprve po smrti, věčnost jest již teď, v tomto, v každém okamžiku. A proto neodkládat ničeho pro nějakou věčnost vzdálenou.“ … „Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně.“ To znamená být „vytrvalý“, „nemít strach“. Zdůraznil, že „mravnost dnes znamená do veliké míry mravnost politickou“. „Nedělejme rozdílu mezi politikou a mravností.“ Pokrok vnímal jako práci překonávat špatné dobrým a dobré lepším. Byl si dobře vědom, že otázky a mnohé odpovědi po mravní úrovni a smyslu života byly staré a stále platné. Jen bylo třeba je spojit s vlastním životem.
V ostatních kapitolách Masaryk ukazoval na řadě ideálů, myšlenkových směrů, jak v Evropě filozofové od konce 18. století hledali východisko z vážných problémů, zvláště sociálních, jimiž byla Evropa zavalena. Tyto ideály usilovaly o „novou mravnost“, „novou etiku“, směřující ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti. Většina těchto směrů vznikala v západní Evropě, sílila během devatenáctého století, řada z nich měla vliv i na politiku. Masaryk se věnoval základům socialismu, individualismu (v kontextu liberalismu), utilitarianismu a evolucionismu. Podrobněji se Masaryk věnoval většině z nich v různých souvislostech i v jiných svých pracích. Ve stručnosti budou jeho názory shrnuty v následujících odstavcích.
Kořeny myšlenky socialismu viděl Masaryk v osvícenském principu „volnost, rovnost, bratrství“. Myšlenka socialismu byla chápána hlavně ve smyslu politických a sociálních práv a byla nejdůkladněji propracovaná Marxem a Engelsem. Masaryk, podobně jako v Otázce sociální, jejíž diskuse je zahrnuta do šesté kapitoly, zaujímá důsledně kritické stanovisko k jejich materialistické filozofii, k jejich vnímání člověka jako pouhou reflexi hospodářských poměrů a vztahů, podceňující duchovní a kulturní dimenze pro úroveň lidí. Odmítl důraz marxismu na „masu“, na nadhodnocování významu kolektivní identity a ignorování důležitosti jednotlivce. Neméně kritický byl ke konceptu třídního boje, jako by nebyla možnost smíru mezi jednotlivými třídami ve společnosti. Naději Masaryk viděl v tom, že jak Engels, tak řada dalších marxistů se „nikdy nevzdali humanitního, etického ideálu“. Jednostrannost marxismu vysvětluje jako reakci na jednostrannost církevních i jiných konzervativních přístupů. Je nutné zdůraznit, že i v tomto kontextu Masaryk měl hluboké pochopení pro potřebu řešení sociálních problémů, ale na rozdíl od marxismu považoval důraz na etiku a duchovní dimenze lidské existence jako nezastupitelnou součást úsilí o nápravu.
Pokud jde o evolucionismus, přednost této ideje vidí Masaryk v tom, že přinesla víru ve vývoj, v možnost zdokonalování, v možnost pokroku. Napřed v různých oborech vědy, poté i ve vztahu ke společnosti, včetně sociální oblasti. Na spojování konceptu s Darwinem a myšlenkou, že silnější, jednotlivci i národy („přírodou vyvolené národy“), mají právo ničit slabší v zájmu přirozeného výběru (Nietzsche), Masaryk předložil různé interpretace darwinismu, od reakčních k humanitním. Odmítl princip pokroku vycházející z nehumánní aplikace Darwinova učení o boji druhů, v němž vítězil vždy silnější a silnější znamenalo lepší. Víru v ideu pokroku považoval za oprávněnou ve střízlivé a mnohovrstevné formě, spojující materiální i duchovní dimenze. Víra v pokrok „má v sobě něco přímo náboženského. Je-li podstatou náboženství naděje v budoucnost, která člověka sílí, pak učení evolucionistické má ráz náboženský, lidé učení přijímají tak, jako přijímali a přijímají víru v nesmrtelný život. To je cenný prvek evolucionismu.“
Vzhledem k tomu, že idea individualismu, jako etického principu, byla součástí ideologie liberalismu, Masaryk stručně rozebral řadu pojetí individualismu. V Ideálech humanitních se věnuje podrobněji hlavně extrémnímu individualismu v podobě anarchismu (Stirner), v jiných dalším. Masaryk považoval tento druh individualismu za nečeský, neladící s demokratickou orientací, jeho vliv na mladé lidi nežádoucí, neboť podobně jako liberalismus a marxismus, ignoroval duchovní, kolektivní a mravní dimenze lidské existence. „Být jen individuem bez svazku nějakého k individuím druhým prostě nelze. Krajní individualismus padá mravně i teoreticky tím, že staví já na roveň bohu“.
Masaryk se obával nepřiměřeného vlivu německého filozofa Nietzscheho na mladou inteligenci. Proto se kriticky věnoval jeho krajnímu individualismu. Nietzscheho nešetří, neboť jeho principy se ne náhodně staly na „tři desetiletí centrem německé politiky“. V jejím středu je pouze „já“ a ostatní nemá mnoho významu. Podle Nietzscheho „bůh je nejen mrtev, nýbrž já ho zabil, jsem bohovrah a pyšně se hlásím ke své bohovraždě.“ .. „Tělo je měřítkem všeho“. Masaryk říká, že ale tak „hrubým materialistou“ Nietzsche zase nebyl, v těle vidí energii, pud, vůli, chtění. Jeho morálka spočívá v úsilí „chtít být silný, mít moc, a mocí tvořit „nadčlověka“. Citoval ty, se kterými nemohl souhlasit: kdo chce tvořit, musí být tvrdý, i láska musí být tvrdá, „silnému všecko je dovoleno – také násilí.“ Stát považoval Nietzsche za „ústav pro slabochy“, národnost za „národ pánů, kteří v sobě pociťují svoji Herrennatur“, který „železem, násilím, jakkoli, ze slabých národů tvoří, co jemu se líbí.“ Na rozdíl od Masaryka Nietzsche odmítal demokratismus, demokracii, princip rovnosti, a věřil v „nerovnost, v pánovitost“. Jeho oblíbený pojem „nadčlověk“ považoval Masaryk za kombinaci vlivu Stirnera, Schopenhauera, Darwina a Dostojevského. Masaryk charakterizoval Nietzscheho filosofii jako typicky německou. Lidstvo viděl jako v úpadku a v „nadčlověkovi“ hledal „spasení z dekadence“. Masaryk naznačil, že v důsledku toho, že svým filozofováním a krajním individualismem nemohl najít žádné východisko, Nietzsche, vytvořil nejasné učení o „věčném návratu“. Jeho lítost s „nadčlověkem“ bere Masaryk jako doznání, že „individualismus a subjektivismus v krajnosti vedou k fiasku.“
V té době se v Čechách objevily dvě méně známé formy etiky, ale částečně vlivné: utilitarianismus a pesimismus. Masaryk je stručně ujasnil v kontextu jejich vzniku – první v Anglii, především J. Bentham, druhou v Německu, A. Schopehauer. Pokud jde o první, spíše pokládal za důležité dvě základní otázky: jaký prospěch člověk sleduje, jakými prostředky, a jak spojit osobní prospěch, založený na egoismu, s prospěchem druhých, celku. Připomněl, že v Anglii se z utilitarianismu vyvinula etika sociální (James Mill, John Stuart Mill, Herbert Spencer) a že utilitarianismus měl určitý vliv na Karla Havlíčka.
Téměř jako opak Masaryk připomněl pesimismus a jeho zakladatele Schopenhaura, který měl určitý vliv mezi mladými lidmi i v Čechách. Jeho přesvědčení o nicotnosti světa a neexistenci boha vyústilo v jeho názor, že podstatou světa je vůle, vůle slepá, vycházející z pudů. Masaryk zmínil, že Schopehaurova resignace na život nešla tak daleko, jako některých jeho stoupenců, kteří hlásali kult smrti, sebevraždu. Tu Schopehauer odsuzoval jako hledání spokojenosti. Sám Schopenhauer uznával jako vrchol lidské etické možnosti soustrast k druhým. To, že se tato filosofie, kterou Masaryk charakterizoval jako nihilismus, zrodila právě v Německu, viděl Masaryk jako znak romantiky, výsledek přepjatého individualismu, zloby, útěku před přítomností, před myšlením, před pozitivním vztahem k druhým.
Z Masarykova kritického rozboru „ideálů humanitních“ vyšel pro český národ a menší národy obecně „etický humanitní ideál“ jako jediný realistický etický směr, mající potřebný konstruktivní a pozitivní náboj pro osobní i kolektivní pozitivní filozofii. Tento ideál byl postaven na etice křesťanské, myšlenkách osvícenských s jejich respektem pro vědecké poznání a na vlastních historických zkušenostech. Masaryk z této eticko-humanitní filozofie trvale vycházel ve svém hodnocení a kritice české politiky. Odmítal hlavně její ekonomicko-liberalistické aspekty, neboť byly nejvlivnější, ale zjednodušovaly pohled na lidskou existenci, národní existenci i na politiku a možnost postupného pokroku.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz