PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
7. Problematika historického a přirozeného práva v názorech T. G. Masaryka
Od poloviny 19. století bylo české historické státní právo důležitou součástí české politické identity. Řadou prominentních politiků bylo vnímáno jako nezpochybnitelný prostředek k dosažení větší samostatnosti českého království a rovnoprávnosti českého národa se třetinovou německou menšinou v českých zemích. Historické státní právo bylo v Evropě obecně uznáváno jako legitimní, na rozdíl od práva přirozeného. Negativní postoj rakouské vlády a rakouských Němců k obnovení samostatnějšího statusu Království českého považovali Češi za nelegitimní, za důsledek dominantního postavení Němců v západní části habsburské říše, kde ani netvořili většinu. (Podobnou pozici měli od zavedení dualismu roku 1867 Maďaři v Uhrách.) Státoprávní princip obsahoval i požadavek rovnoprávného postavení českého jazyka s němčinou v českém království (kde Češi tvořili dvoutřetinovou většinu), větší právo na používání daní vybíraných v českých zemích a podstatné změny ve volebním zákonu. Úsilí o dosažení českého státního práva se stalo hlavním programovým požadavkem české politiky od postupného zavádění konstitucionalismu od 60. let 19. století s vírou, že se jeho prosazení musí nakonec podařit. Vzhledem k celkovému konzervativnímu charakteru říše a k privilegovanému postavení šlechty, katolické církve a Němců neměl však tento demokratizující aspekt mnoho naděje na úspěch.
Národní strana, vedená zprvu Františkem Palackým a od 70. let jeho zetěm Františkem Ladislavem Riegrem, spolupracovala z nutnosti s českou historickou šlechtou. Ta sice hájila jednotu zemí Koruny české a státní právo, avšak postrádala pochopení pro demokratizační a modernizační snahy, pro nutnost řešit sociální problémy a dokonce i pro plnohodnotnou existenci českého národa.
Vzhledem k málo úspěšným výsledkům státoprávního úsilí v říšské radě se Masaryk začal důkladněji zabývat značně složitou problematikou státního a přirozeného práva od začátku 90. let 19. století. Své názory poprvé veřejně formuloval ve svých dvou projevech v říšské radě v listopadu 1892, v březnu 1893 a v roce 1894 v Naší době. Tyto počátky Masarykova zájmu o české státní právo je nutné zmínit v zájmu celistvosti jeho politických názorů.
Svůj první projev začal ironickým konstatováním, že navzdory názoru, že žádná "česká otázka" neexistuje, se vlastně v říšské radě nemluví o ničem jiném než o české otázce. To vyplývalo hlavně ze skutečnosti, že několik desetiletí trvající úsilí prosadit na půdě parlamentu legitimní požadavky Čechů nevedlo k žádným podstatným výsledkům.
Masaryk s hořkostí konstatoval, že rakouští Němci chovají vůči Slovanům "nic než předsudky" a trvají důsledně na centralizaci říše, kterou obhajují "historickými argumenty" a argumentem, že "moderní stát potlačuje individuální svobodu". Masaryk nesouhlasil s tímto názorem a předložil ideu "správně budované autonomie" na principu rovnoprávnosti jako nejlepší cestu k urovnání národnostních sporů v Rakousku i jako záruku míru. "Chceme samostatnost a právo na sebeurčení pro český národ. .. Podle názoru vládnoucích kruhů v Rakousku a zejména německých, jsme malý národ, který může být v horším případě tolerován. ...ale že chceme .. žít tak plně a energicky, státně i kulturně jako velký národ, jako německý národ v Rakousku, to pánové nepochopí. …váš postoj k nám svědčí o neznalosti a malichernosti, o byrokratické zkornatělosti srdce. ... pan von Plener, když mluvil o českém problému, věc formuloval asi takto: ,Češi jsou ze západních Slovanů ... nejpokročilejší. Avšak jen proto, že byli vklíněni mezi Němce, a proto jsou, stručně řečeno, pouhými Slovany reflektujícími německou kulturu.' Pěstovat samostatnou českou kulturu, to prý nemůže strpět žádný rozumný politik a jen ztřeštění mladí idealisté mohou věřit, že by mohlo existovat něco jako samostatná česká kultura."
S odkazem na českou minulost Masaryk rozebíral neudržitelnost podobných názorů, plynoucích z neschopnosti uznat kulturu a hodnotu identity druhých národů a z názoru, že jeden musí podlehnout. "Pánové! Nechceme být tolerováni, nechceme být pokládáni za nutné zlo, nýbrž chceme být uznáni plnohodnotnými občany tohoto státu, chceme být na svůj český způsob v Rakousku bez výhrad uznáni." Rozebíral politické i hospodářské aspekty českého státního práva s přesvědčením, že jeho naplnění by vedlo k uklidnění vnitřních poměrů v monarchii. Jeho naplnění nemohlo ohrozit existenci habsburské říše vzhledem k tomu, že celý český národ existoval v hranicích říše. (Nezmiňuje, že se císař František Josef nedal pod tlakem Austroněmců korunovat českým králem, ač to několikrát slíbil.) Velké nebezpečí pro Čechy a Slovany v říši viděl v existenci Trojspolku, který měl silně proněmeckou orientaci. Také zmínil příklady nové literatury propagující nutnost germanizovat Čechy a Slovince z důvodů jejich "nicotnosti" s předpokladem, že "germanizace je jediným základem rakouského cítění a lásky k vlasti". Z toho vyplývala i myšlenka co nejtěsnějšího spojení s Německem. V této souvislosti připomněl autory jako von Dumreichera, Paula Antona Lagardea a Eduarda Hartmanna.
Podobným způsobem pokračoval Masaryk v říšské radě 20. března 1893. Souhlasil, že v teorii ústav od roku 1861 existoval značný respekt pro zemská práva. Ale v ústavě z roku 1867 byl také velký prostor pro absolutismus, neboť nezajišťovala "odpovědnost administrativy před legislativou" (centrální vláda i zemští místodržící měli přílišnou moc).
Skutečná politika vlády zakládala svou politiku na centralismu, na víře v silný stát, z čehož plynul nerespekt k legitimním požadavkům Čechů (druhá univerzita, více vzdělávacích institucí atd.) Silně nesouhlasils tím, že austroněmečtí poslanci jakýkoli krok ke spravedlivějšímu politickému systému definovali jako "ústupky" Čechům a hned požadovali také "ústupky" pro Němce, které ale ve skutečnosti znamenaly posílení privilegovaného postavení Němců v Čechách. Masaryk reagoval na tuto situaci ujištěním, že Čechům jde o smír na základě rovnocennosti a rovnoprávnosti, a že nakonec vydobudou svých práv v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.
Masaryk plně uznával legitimitu českého historického státního práva, byl si vědom, že bylo důležitým aspektem právní identity českého království i národa. Ale k možnosti dosáhnout jeho plného uplatnění byl značně skeptický. Proto v důsledku moderního vnímání národů obhajoval již dlouho v Evropě opomíjenou teorii přirozeného práva a dokazoval, že přirozené právo bylo stejně legitimní a důležité jako historické. Tím také tlumil značný státoprávní radikalismus určitých skupin mladých aktivistů (radikálně státoprávních). Zároveň však tím vkládal na bedra celého českého národa větší zodpovědnost za svou úroveň, za svou sebedůvěru a naději na dosažení samostatnějšího a rovnoprávného postavení v habsburské monarchii. Své názory shrnul nejpodrobněji v publikaci Právo historické a přirozené, vydané roku 1900 a v několika menších pracích. Masarykovy názory a diskuse kolem nich budou shrnuty na následujících stránkách.
T. G. Masaryk byl v českém prostředí první, kdo se začal důkladně zabývat rozdílem mezi přirozeným a historickým právem. Vzhledem k tomu, že vlivem pozitivismu bylo přirozené právo podceňováno, snažil se hlavně dokázat jeho legitimitu a dokonce ho ukázat jako zdroj práva pozitivního. Později i jeho úspěšné úsilí o založení demokratického Československa bylo postaveno na vztahu konceptu historického a přirozeného práva. Masarykovo úsilí vnést do české politiky "přirozené právo" jako legitimní a demokratičtější prostředek k dosažení samostatnějšího postavení českého království, se dlouhodobě ukázalo jako znak jeho politické zralosti a předvídavosti.
Masaryk si byl vědom, že požadavek rovnoprávnosti národů v podobě federalizace říše, formulovaný již v roce 1848, se stal nejcitlivějším problémem její existence, jednou z hlavních příčin jejího rozpadu. Po odmítnutí národnostního principu rakouskými Němci v roce 1848, stál princip českého historického státního práva v opozici k existujícímu principu centralizace říše. Cílem prosazení historického a přirozeného práva bylo zrovnoprávnění českého království i českého národa, což bylo v souladu s moderním chápáním politiky a demokracie. Nedostatek respektu k historickému právu se odrážel také ve skutečnosti, že od poloviny 19. století se rakouský císař, navzdory několika "nezrušitelným" slibům, nikdy nedal korunovat českým králem. Požadavek českých politiků o naplnění českého státního práva byl považován většinou německých politiků za hrozbu existence říše.
Vzhledem k malým úspěchům v úsilí o rovnoprávnost Čechů v říši se od 90. let 19. stol. úsilí o dobytí českého historického státního práva zesiluje. Objevila se řada důkladnějších prací o něm, které budou postupně zmíněny v souvislosti s Masarykovými názory. Zdá se, že s kým Masaryk nikdy nepolemizoval, byl Jaromír Čelakovský, autor Právních dějin Království českého (1893). Stoupající zájem o přirozené právo byl také ovlivněn událostmi, které podemílaly loajalitu českého národa k říši - vyhlášení výjimečného stavu v letech 1893 a 1897, zrušení Badeniho jazykových nařízení v důsledku tlaků "všeněmců" a vídeňské ulice, německá obstrukce říšské rady atd.
V důsledku nepříznivého vývoje se tedy Masaryk stával k možnosti prosazení historického státního práva skeptický. Již začátkem 90. let, kdy věnoval obhajobě českého historického státního práva části dvou projevů v říšské radě, propojuje jeho principy s právem přirozeným: "Naše státoprávní požadavky, stručně řečeno, vrcholí v přirozené snaze po politické nezávislosti. Sebevědomý, větší národ, národ, který je vzdělaný, národ, který má velké dějiny, nesnese nadlouho, aby nebyl pánem svého politického osudu, a právě vy, kteří se neustále vydáváte za stranu státní, kteří neustále ve státní a politické činnosti spatřujete summum in policis, byste měli nejlépe chápat, že český národ nechce a nemůže ustat, dokud se nebude moci uplatnit jako národ politický. Ve sboru rakouských národů chceme být nejen slyšet, nýbrž chceme mít v každém ohledu stejná politická práva. Toto vědomí nás - dnes stejně jako dříve - vede do boje proti centralismu. " Politickou rovnoprávnost považoval za hodnotu umožňující vytvoření politické dimenze v nejširším slova smyslu, která mohla, ale nemusela, vést k samostatné státnosti. Jeho demokratické pojetí národa nevylučovalo žádnou menšinovou skupinu z rovnoprávného podílu na politické participaci a na práci pro rozvoj demokracie a svého vlastního kulturního rozvoje. V zájmu veřejných potřeb a politické úrovně zdůrazňoval také politickou výchovu prostřednictvím komunikace politiků s veřejností, výměnou názorů v organizacích, kroužcích, ujasňování principů formulovaných v politických programech.
Nejspolehlivější cestu k větší samostatnosti českého národa viděl v jeho úrovni kulturní, vzdělanecké a politické a byl odmítavý k radikálním přístupům, k revoluci, kterou považoval v daných politických a mezinárodních podmínkách za nereálnou. Zároveň se zamýšlel nad slabinami českého státního práva a nad možnostmi alternativních metod, které by přispívaly k pozitivnímu rozvoji národa a tím k jeho vnitřní síle, jež byla podle jeho názoru podmínkou úspěšnosti přirozeného práva. Koncept přirozeného práva národů na svou rovnoprávnou až samostatnou existenci nebyl v historii ničím novým, ale v posledních desetiletích 19. stol. byl zatlačován obecně přijímaným právním pozitivismem.
Masaryk ujasnil své základní ucelené názory na právo přirozené roku 1900 již v rámcovém programu nově založené České strany lidové(realistické), který se týkal všech důležitých oblastí českého veřejného života. Programem lidové strany Masaryk vnesl právo přirozené do české politiky jako hodnotu širší, legitimní a zároveň realistickou pro úsilí českého národa o svou větší samostatnost.
Srovnání historického státního práva a práva přirozeného se ujal hlavně ve své brožuře Právo historické a přirozené (1900). Dokazoval, že nejsou v nějakém základním rozporu, ale že existovaly vedle sebe. Zdůrazňoval však, že bez pochopení vývoje a širšího dobového a historického kontextu nebylo možné rozumět obsahu pojmu "české historické státní právo" ani pojmu "přirozené právo národů", ani vzrůstající ceně českého historického práva (starých pergamenů). Vysvětloval, proč je "národnost v nové době vlastní hybnou silou politickou, nikoli právo historické". Z jeho obhajoby přirozeného práva vyvstala dlouhodobější diskuse (Karel Kramář, Bohuš Rieger, Josef Kalousek, Antonín Hajn) o státotvorných základech českého národa, a tím i o jeho politické identitě a metodách, které by k naplnění historického práva vedly. Hlavně se týkaly názorů na hodnotu a účel práva, na otázku kontinuity a aktuálnosti českého státního práva na jedné straně a na druhé straně konceptu přirozeného práva a jeho legitimity. Je z nich velmi zřetelný souhrn specifických hodnot, které Masaryk považoval za výraz moderní identity českého národa, za fundamentální hodnoty pro jeho plnohodnotnou existenci, včetně státnosti, a dokonce jeho orientaci na demokracii. Jinými slovy, zabýval se konstitutivními hodnotami a identitou moderního českého národa, směřujícího ke státnosti a k demokratizaci.
Na rozdíl od utopického a vlastně nebezpečného radikálně státoprávního proudu počítajícího s revolucí byla hlavním Masarykovým předpokladem nutnost počítat s existencí habsburské říše a nechat dlouhodobé důsledky "státoprávního" a "národního" úsilí otevřené pro "další generaci". Argumentoval, že stát i právo se vyvíjí a že pouhé právní pojímání historického práva je reakční názor. Politický realismus vyžadoval hledání cest, které by vedly k řešení existujících problémů a ke zvyšování celkové úrovně českého národa politickými i nepolitickými prostředky. To znamenalo spojování státoprávního postoje s postojem národnostním a neustálé ujasňování možné míry nezávislosti národa. Otázkou státního práva se zabýval i později, například v souvislosti s programem české strany pokrokové, v níž byl velmi aktivním členem.
V podtextu byly tři důležité předpoklady vycházející z Masarykova dlouhodobého studia evropských poměrů. Prvním byla víra, že Evropa v důsledku intenzivnější komunikace, větší politické svobody jednotlivců i národů a celkové demokratizace ("rostoucí vzájemnost národů"), vytvoří daleko příznivější podmínky pro pozitivní rozvoj jednotlivců a národů, včetně malých, a tím i pro jejich samostatnost. Druhým předpokladem bylo, že existence samotného historického státního práva, jehož kontinuita byla několikrát částečně přerušena, nezaručila v minulosti a ani v budoucnu nemůže zaručit politickou samostatnost českého národa a že v moderní době jsou důležitější jiné faktory, vycházející z principu přirozeného práva. A třetí předpoklad byl, že národy jsou, pro svoji historicky vytvořenou komplexní identitu a integritu, cenné komunity, schopné vytvořit plnohodnotnou veřejnou sféru, a tak prostor pro efektivní politickou komunikaci a participaci veřejnosti a tím pro rozvíjení demokracie.
K osvětlení podstaty sporu o právo historické a přirozené dobře poslouží velmi podrobná publikace Bohuše Tomsy Masarykův zápas o právo přirozené. Současný příspěvek k ideologii českých politických stran, která je postavena na výzkumu hlavních Masarykových relevantních prací a na pracích jeho hlavních oponentů, kteří bud' neuznávali přirozené právo vůbec, nebo silně upřednostňovali historické státní právo (Bohuš Rieger, Karel Kramář a další). Tomsa se důkladně snažil dobrat filozofického základu Masarykova pojetí vztahu historického státního a přirozeného práva. Zároveň však došel k závěru, že problém vztahu obou zůstal ne zcela filozoficky vyřešený. Masarykovy články týkající se tohoto specifického problému jsou souhrnně zmíněny v poznámce, další relevantní práce v následujících odkazech.
Obecněji řečeno, Masaryk obhajoval přirozené právo jako legitimizující prostředek k další "modernizaci" obsahu historického práva v souladu s úrovní a důležitými potřebami českého národa - přirozené právo dávalo do velké míry obsah právu historickému. Ukazoval, že respekt pro kulturní a politickou svéprávnost národů byl obsahem i těch směrů právní vědy, které měly určité pochybnosti o "přirozeném právu". Dává do souvislosti právo přirozené a vnitřní vývoj a úroveň každého národa, zatímco historické státní právo pokládal za důležitější pro vnější vztahy s ostatními národy a státy. Přirozené právo tedy chápal v těsné souvislosti s národnostním principem, který navzdory proklamovanému státnímu právu považoval v české praktické politice (ale i u jiných národů) za převažující ve smyslu obrany práv českého národa a jeho úsilí o svůj pozitivní rozvoj. Neviděl ani důvodu, proč by se historické právo nemohlo pojímat národnostně a hospodářsky. Šlo o to, aby národní komunita měla optimální podmínky ke svému pozitivnímu rozvoji, který nebyl možný bez efektivní politické participace veřejnosti. Jinými slovy, šlo mu o prohloubení podmínek k demokracii.
Podstata Masarykova důrazu na právo přirozené byla spjata s jeho vědeckou metodou realismu, formovanou od první poloviny 80. let 19. století. Jejím hlavním cílem bylo dosažení důkladných znalostí reality včetně důležitých souvislostí. Jedině z těchto znalostí bylo možné vyvozovat realistické politické i nepolitické koncepce vedoucí k nápravě a pozitivnímu rozvoji. Informovaný a kritický přístup k realitě tvořily nezastupitelný základ Masarykova úsilí o nápravu věcí veřejných a pro vytvoření koncepcí v zájmu pozitivního rozvoje jednotlivců i společnosti. Na rozdíl od předmoderních společností, důkladná znalost vlastního národa, včetně historie, byla nezbytnou podmínkou i rozvoje demokracie. Není od věci připomenout, že Masaryk považoval znalost historie za jeden ze základů identity národa i za základ konstruktivní politiky a úspěšnosti demokratické orientace. Sebeznalost odhalovala mnohavrstevnou identitu národní komunity (sdílený jazyk, území, kulturu, historii, tradice, možnost efektivní komunikace o existujících problémech, perspektivu atd.). Z toho vyplývala možnost většiny jednotlivců se s ní smysluplně ztotožnit a vědomě přispívat k její integritě a úrovni. Sebeznalost byla tedy důležitou podmínkou existence veřejné sféry jako politického prostoru vhodného pro efektivní politickou participaci a komunikaci veřejnosti. Metoda realismu byla schopná postihnout více důležitých faktů a souvislostí než metody tradiční.
Na rozdíl od historického státního práva, které se týkalo především geografie a vznikalo v době, kdy moderní národ neexistoval, přirozené právo se týkalo více komunity národa, lidí a jejich úrovně. Idea národnostní byla Masarykovi legitimním a jednotícím principem mezi historickým a přirozeným právem, což činilo program lidové strany (realistické) také programem pokrokovým.“
(Nakladatelství ARSCI, Praha 2011, str. 102-109. Čtenáři mohou knihu zakoupit přímo v nakladatelství nebo objednat k zaslání na dobírku či po platbě na účet pomocí internetového obchodu na stránkách www.arsci.cz nebo www.kniha-darek.cz.
Nakladatelství AESCI, Letenská 19, 118 00 Praha 1, redakce a expedice Hellichova 7, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, http://www.arsci.cz , e-mail: arsci@arsci.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz