Miroslav Sígl
Masarykova společnost přispívá již mnoho let k plnění odkazu TGM mj. přednáškami našich předních historiků a badatelů. Naposledy v Akademické zasedací místnosti AV ČR v Praze hovořila v říjnu Marie L. Neudorflová, Ph. D., dnes už externí pracovnice Masarykova ústavu – Archivu AV ČR. Po důkladném studiu zpracovala nejprve stať TGM A KAREL KRAMÁŘ – léta spolupráce a rivality (předneseno v Jičíně v dubnu 2012) a nyní v Praze TGM a Karel Kramář – dva životní styly. Přednášky připravuje k vydání Masarykova společnost, pobočka v Rakovníku a Lánech, proto z ní lze ocitovat jen některé základní pasáže.
Určitá dispozice k rozdílnému životnímu stylu T. G. Masaryka a Karla Kramáře, byla jistě dána rozdíly jejich původu. Na druhé straně některé podobnosti jsou překvapivé. Masaryk z chudého prostředí, přivydělávající si kondicemi na své studium, Kramář dokonale zajištěný postavením a bohatstvím svého otce v severních Čechách. Kramář začal svá gymnasiální studia v malostranském gymnáziu v Praze již v jedenácti letech. Škola nebyla levná, ale pro Kramářovi rodiče rozhodovalo, že škola byla vlastenecká zásluhou ředitele školy Václava Zeleného, což celoživotně Karla Kramáře ovlivnilo, včetně jeho trvalého, nekritického slovanství. Masaryk pro nedostatek prostředků se stává gymnasistou až v 16 letech. Z gymnázia byly oba poznamenaní nejen vynikajícími výsledky, ale i podstatně sníženou známkou z mravů, i když každý pro jiné příčiny, Kramář pro nedostatek loajality k habsburské monarchii, Masaryk pro různé provokace a konflikt s ředitelem školy.
Vzdělání obou mělo evropský charakter, Masaryk filosofii ve Vídni a v Lipsku, Kramář právo a národohospodářství v Berlíně a ve Štrasburku. Oba měli ke studiu široký a sebevzdělávací přístup, ale Masaryk mnohem silněji, celý život četl a studoval odbornou literaturu. Oba si vzali z velké lásky za manželky cizinky, Masaryk Američanku, Kramář Rusku, celý život je ctili. Ale přitom vztahy v těchto manželstvích byly postaveny na úplně jiných duchovních a intelektuálních základech.
Kramář byl o deset let mladší než Masaryk, do vědeckého a intelektuálního prostředí Prahy zapojen již od roku 1882, čímž měl nad Kramářem určitou převahu. Zápal pro politiku se probudil u Kramáře velmi záhy, dokonce vlivem Františka Ladislava Riegra, jeho krajana, v té době nejpřednějšího českého politika. Masarykův zájem o politiku se vyvinul postupně, vlivem antické literatury a hlavně vlivem neradostných poměrů v českých zemích a v habsburské říši.
Kramář koncem 80. let přijal Masarykův ‚realismus‘ hlavně v podobě demokratizačního politického programu, který ve složité situaci nakonec přijali Mladočeši a zvítězili s ním ve volbách do říšské rady ve Vídni v březnu 1891. Realisté - Masaryk, Kramář a Josef Kaizl se stali poslanci. Všichni tři měli hluboký vztah ke svému národu.
Marie L. Neudorflová považuje tuto skutečnost téměř jako zázrak, že tito tři politici byli schopni několik let úzce spolupracovat. Avšak již v polovině 90. let Kramář i Kaizl začali opouštět Masarykův demokratismus a lpěli na svém členství a pozici v mladočeské straně a v říšské radě.
Ještě než vstoupili TGM a K. Kramář do politiky, měli ujasněný svůj vztah k habsburské říši. Kramář důkladným studiem archivů ve Vídni dospěl k názoru, že celá říše je udržovaná finančně českými daněmi (což byla pravda), a pokládal to za nespravedlivé. Masaryk dospěl k podobnému závěru, ale svůj pohled rozšířil o historickou dimenzi, s obdivem pro české reformační a obrozenecké období a pocitem, že český národ pro sebe může udělat daleko více vlastními silami. Oba si cenili českého národa jako historicky zakotvené komunity, se stejným pozitivním potenciálem jako měly svobodnější národy, ale politicky, kulturně a sociálně utlačovaném.
Když se Masaryk a Kramář stali poslanci začali horlivě naplňovat realistický program v tom smyslu, že podobně jako jejich předvolební projevy, i parlamentní projevy a veřejné politické projevy byly věcné, postavené na statistikách a solidních znalostech. Projevy směřovaly jak ke zvýšení informovanosti poslanců o všech zanedbaných problémů říše tak ke zvýšení politické informovanosti a dospělosti českého národa. Na veřejné politické schůze přicházelo často i několik tisíc lidí. Policie při takovém množství lidí nebyla schopná kontrolovat, kdo je volič a kdo není. Národní listy Julia Grégra většinou tyto projevy publikovaly. Zvláště Kramář byl skvělým řečníkem. Překvapený parlament a vláda nikdy předtím a nikdy potom neslyšely tak důkladné projevy. Daleko více než kdokoli jiný, si vídeňská vláda uvědomovala význam této intenzívní politické aktivity pro politické vzdělávání a dospělost českého národa a v září 1893 vyhlásila v Čechách výjimečný stav, který trval dva a půl roku. Dokonce i noviny nesměly více publikovat celé projevy poslanců, cenzura byla velmi přísná. Tím vlastně skončilo nejintenzivnější politické vzdělávání české veřejnosti. Tím také do velké míry skončila úzká spolupráce mezi Masarykem a Kramářem.
Když se Masaryk vzdal svého poslaneckého mandátu v září 1893, začal pracovat pro vyšší úroveň české inteligence psaním knih, brožur a článků. Karel Kramář zůstal poslancem mladočeské strany (podobně jako Kaizl) a postupně se stal jejím vůdcem (když Kaizl zemřel v roce 1901). Masaryk se postupně stává více a více kritický k postojům Kramáře, které mladočeskou stranu vzdalovaly od demokratických přístupů. Roku 1896 strana do svého programu už ani nezahrnula požadavek všeobecného volebního práva. Ale jinak Kramářovy názory v říšské radě by se daly zařadit do levicového smyšlení, motivovaného sociálním cítěním, což bylo charakteristické pro řadu českých poslanců. Ale i po roce 1896 Kramář hájil české zájmy a pozici českého jazyka proti německé obstrukci, která prováděla vítězné tažení proti zrovnoprávnění českého jazyka v oblastech s převahou českého obyvatelstva. V roce 1896 vydal po důkladném archivním studiu práci o českém historickém právu, dokazujíc jeho legitimitu. Vkládal však nerealistické naděje v možnost přesvědčit vládu o jeho legitimitě a o oprávněnosti českých požadavků na větší samostatnost.
Kramář měl určité zásluhy o domácí odboj, ale ač byl s Masarykem dohodnut, že odejde do exilu usilovat o samostatné Československo, neměl odvahu za ním odjet, jediný Edvard Beneš tuto odvahu měl. Za své názory byl Kramář roku 1915 zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením spolu s Rašínem a Klofáčem. Byli svědky toho, jak tisíce českých vězňů umíralo hladem a infekcemi. Masaryk byl rovněž za své nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Kramář nesl vězení velmi těžce i když měl povoleno si kupovat jídlo. Kramáře, Rašína a Klofáče zachránilo jen to, že zemřel císař František Josef I. a nový císař Karel jim udělil milost; Kramář byl odsouzen na 15 let žaláře, ale za pohnutých okolností v červenci 1917 byli všichni propuštěni. Tím se Kramář stal hrdinou, respektovaným vůdcem národa. Když bylo zřejmé, že se Rakousko-Uhersko rozpadne, přál si, aby se člen dynastie Romanovců stal českým králem. Snil o slovanské federaci. V říjnu ho Praha přivítala triumfálně. Odbojová činnost mezi Čechy nabývala od roku 1916 na intenzitě. Nejaktivnější byla tzv. Mafie. Její členové nebyli do konce války prozrazeni.
Kramář se na jaře 1918 ztotožnil s myšlenkou vytvoření samostatného Československa, ale nevzdal se monarchistické myšlenky, věřil, že bolševické poměry se v Rusku brzy změní. Již v květnu 1918 se konal kongres slovanských národů v Obecním domě v Praze a ten se dohodl na myšlence sebeurčení národů. Kramář byl zvolen do čela Národního výboru, což byla šťastná volba, neboť dovedl uhlazovat stranické rozpory. Návrhy na vytvoření spolkového Rakouska přišly pozdě, žádný národ o ně již neměl zájem.
Česká mírová delegace v čele s Kramářem přijela do Ženevy již 26. října 1918, kdy se ještě čekalo, že válka bude trvat asi půl roku. 28. října tam přijel Edvard Beneš, nejbližší spolupracovník Masaryka. Oba byli pro republikánské zřízení s odkazem na legionáře. Vzhledem k tomu, že doma došlo spontánně k převratu, cítil se pak Kramář odstrčen. 14. listopadu 1918 na schůzi Revolučního národního shromáždění byl Kramář zvolen do čela první československé vlády. V té době Tomáš Garrigue Masaryk byl teprve na cestě z USA domů, kam dorazil až 20. prosince.
Jako ministerský předseda Československa odejel Kramář s delegací na pařížská mírová jednání začátkem roku 1919. Edvard Beneš, který měl nesmírné zkušenosti z práce v exilu a se západními politiky, brzy postřehl a psal Masarykovi, že Kramář nebyl na svou roli připraven, v podstatě nechápal situaci, ve které se stále muselo za Československo a jeho hranice bojovat, že byl příliš sebestředný, zahleděn do své aureoly vůdce národa. Těžko nesl, že nebyl středem pozornosti a že byl i přehlížen. Ačkoli přispěl v některých komisích k určitým výhodám pro Československo, ve středu jeho zájmu bylo, jak by měla konference přispět Rusku a k pádu bolševiků, což nikdo neocenil. Největší rána přišla 19. července 1919, kdy dostal dopis od Masaryka, že prozatímní vláda byla reorganizována v souladu s komunálními volbami, a že ministerským předsedou se stal Tusar.
Kramář na tuto situaci reagoval v dopise emocionálně, byla to pro něj nesmírná rána, která se už nikdy nezahojila. Také nedovedl pochopit, že v Československu nemá nikdo pochopení pro jeho plán vytvořit čtvrtmilionovou armádu a táhnout proti bolševikům do Ruska, kde byli ještě čs. legie.
Kramář snil o tom, že se stane prezidentem. Po zbytek života snil také o nebolševickém Rusku a stýkal se s ruskými emigranty a pomáhal jim. Od 30. let se začal obávat německého pangermanismu, včetně postojů sudetských Němců, ale v tomto ohledu nic nedělal. Působení Kramáře v politice jako vůdce strany a Národního sjednocení bylo pak ve 20. i 30. letech velmi konfliktní, heslo současné české extrémní pravice „Nic než národ“ pochází z kruhů kolem Kramáře ve třicátých letech. (Výtah z přednášky pro České národní listy se souhlasem autorky zpracoval Miroslav Sígl)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz