Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Politicko-mocenský systém Československa 1918-1938
(Studijní texty)
Politicko-mocenský systém meziválečné republiky se skládal:
Každá složka tohoto systému byla v politickém životě státu aktivní a ve vzájemném ovlivňování vytvářela politický režim. Místní a celonárodní organizace odpovídaly struktuře obyvatelstva a na demokratických zásadách doplňovaly státní strukturu.
Vznik Československa byl ovlivněn vnějšími a vnitřními vlivy. Nejdůležitějším vnějším faktorem byla porážka Německa a Rakousko – Uherska v první světové válce. K tomu přistupovala ochota států Dohody podpořit vznik nového státu. Vnitřní podmínkou byl národně-osvobozenecký boj, stoupající vlna národní a sociální radikalizace. Národně-osvobozenecký boj se odehrával na domácí a zahraniční frontě.
Specifickým rysem vzniku Československa byla skutečnost, že některé mocenské a politické složky budoucího státu vznikly dříve než byl stát ustaven na příslušném území.
Dříve než měl stát své vymezené území vznikla:
Prozatímní vláda začala vznikem z Českého zahraničního komitétu. 14.11.1915 Český zahraniční komitét vydal v Paříži veřejné prohlášení, v němž objasnil postavení českého a slovenského národa v habsburské monarchii a požadoval nezávislý československý stát.
V únoru 1916 se Český zahraniční komitét přeměnil na Národní radu československou, kterou 29.6.1918 uznala Francie za základ příští vlády československé. Bylo to první diplomatické uznání Národní rady. 3.9.1918 uznala vláda USA Národní radu československou a připojila se tak k diplomatickému uznání Francie z 29.6.1918 a Velké Británie z 9.8.1918.
26.9.1918 se ustavila prozatímní vláda s T. G. Masarykem jako prezidentem, E. Benešem jako ministrem zahraničních věcí a M. R. Štefánkem jako ministrem vojenství.
Prozatímní vládu oficiálně uznala 15.10.1918 Francie, 23.10.1918 Velká Británie, 23.10.1918 Srbsko, 24.10.1918 Itálie, 22.11.1918 Řecko, 28.11.1918 Belgie. Jednotlivé vlády přijaly diplomatické zástupce ČSR, pasová služba pracovala dříve, než vzniklo státní území.
Zahraniční armáda se vytvořila opět dříve, před vznikem státu.
1.8.1914 vznikla vojenská skupina Nazdar ve Francii.
20.8.1914 vznikla Česká družina v Rusku.
17.1.1917 byl založen český dobrovolnický sbor v Itálii.
2.7.1917 došlo k bitvě u Tvorova (1. čs. brigáda).
9.10.1917 zřízen čs. armádní sbor v Rusku (z 40.000 mužů na 60.000).
Zárodkem nových mocenských orgánů byly národní výbory, které vznikaly v říjnu 1918. Některé před oficiálním vyhlášení státu. 28. října.
Na nový mocenský systém působily tendence stabilizační a protistabilizační. Stabilizace byla podmíněna a vyjádřena souhlasem české a slovenské veřejnosti, přející si vznik nového státu. K protistabilizačním tendencím patřila nechuť německého a maďarského obyvatelstva k novému státu. Protistabilizačně působil také nepřátelský poměr sousedních států Rakouska, Německa, Polska a Maďarska. Pouze Rumunsko nám bylo přátelsky nakloněno. Protistabilizačně působil v roce 1938 také nezájem Francie a Velké Británie o osud Československa a slovenský separatismus.
Politická skupina Hrad
Politická skupina Hrad plnila následující funkce:
1. Dbala na využívání stabilizačních tendencí k upevnění státu. Uzavřela spojeneckou smlouvu s Francií, SSSR, Jugoslávií a Rumunskem. Snažila se zlepšit vztah k sousedům, např. k Rakousku. Organizovala politické strany a státní aparát ve prospěch státu..
2. Snažila se čelit protistabilizačním tendencím, například bojem proti fašismu, separatismu apod.
3. Usilovala o kontinuitu státního vývoje, například převzetím většiny úředníků, četníků, učitelů, soudců, důstojníků a některých zákonů bývalé monarchie.
4. Současně upevňovala demokratický režim a omezovala promonarchistické tendence.
5. Vytvářela novou státní doktrínu ve prospěch jednotného Československa. Snaha i z Němců vytvořit státotvorný národ. Získat i nečeské a neslovenské obyvatele pro ČSR. Demokracie pro všechny. Překážkou byly sociální poměry, zejména v době hospodářské krize.
6. Hrad budoval nadstranickou autoritu, prezident nebyl členem žádné politické strany. Snažil se o kompromis mezi různými stranami. Někdy byl i morálním soudcem nad stranickými spory.
7. Ke svému zvolení potřeboval prezident podporu více politických stran, proto nemohl zasahovat do běžných stranických sporů, aby si udržel podporu těchto stran. Politická skupina Hrad se proto snaží vyjadřovat zájem celé politicko-mocenské struktury. Tím získává podporu většího počtu stran. Pokud tyto strany volí T. G. Masaryka a později E. Beneše prezidentem, nazýváme je stranami prezidentské většiny.
8. Politická skupina Hrad se snaží také vyjadřovat celonárodní zájem. Tím získává podporu lidu. V konkrétních poměrech mocenského systému získává podporu místních a celonárodních zájmových organizací, např. Sokola, DTJ, Hasičských jednot, Orla, osvětových spolků apod. Také církevních organizací.
9. Politická skupina Hrad se snaží omezovat negativní vliv přebujelého stranictví, a protože chce vyjadřovat zájem celého státu, nedovoluje, aby stranické spory ohrozily armádu a diplomatickou službu. V této oblasti si Hrad udržuje monopolní vliv. Také vysoké školy jsou pod vlivem Hradu , který jmenuje vysokoškolské profesory, vyšší důstojníky a členy diplomatického sboru.
10. Před koaličními sváry se snaží prezident uchránit i některé velké celonárodní organizace a instituce, doporučuje důsledné dodržování zásad slušnosti, tolerantnosti a demokracie.
11. Prezident bral na sebe rozhodnutí, která nechtěla učinit koaliční vláda.. Kritickou situaci řešil za pomoci úřednických vlád. Bral na sebe i vážná politická rizika, např. v době mnichovského diktátu.
12. Ústava nedávala příliš velká práva prezidentům republiky, proto T. G. Masaryk i E. Beneš využívají své osobní autority, případně i vážnosti svých spolupracovníků (např. K. Čapka). V některých politických stranách vznikly i prohradní křídla, např. ve straně republikánské (F. Udržal), ve straně národně socialistické (E. Beneš), ve straně národně demokratické (L. Rašín). Prezidenta podporoval výrazně také sociálně demokratická strana. (O zvolení E. Beneše prezidentem republiky se zvlášť významně zasloužila Československá strana lidová. O ní se také prezident Beneš vždy mohl spolehlivě opřít. Zvlášť blízký vztah se vytvořil mezi E. Benešem a dr. J. Šrámkem.- pozn. red.) Prezident měl vliv i na politiky německých aktivistických stran. Některé politické strany měly protihradní zaměření, např. část strany agrární (R. Beran), Národní obec fašistická (R. Gajda), národní demokracie (K. Kramář), Liga proti vázaným kandidátkám (J. Stříbrný), Sudetoněmecká strana (K. Henlein), slovenská strana ludová (Tiso, Tuka)
Politická skupina Hrad byla přinucena odejít z politického života, když se prosadily protistabilizační síly vnitřní (Henlein, Beran, Gajda, Tiso, Tuka) a vnější (Hitler, Beck, Horty), doprovázené tlakem Francie a Velké Británie v době mnichovských událostí a rozpadem Malé dohody.
13. Politická skupina Hrad se snaží čelit fašizaci doma i v zahraničí, podporuje demokratické tendence, uzavírá spojenectví i s SSSR, podporuje Habeš proti italskému imperialismu apod. Většina států v Evropě má však fašistické či polofašistické vlády. Maďarsko od roku 1919, Itálie od roku 1922, Bulharsko od roku 1923, Albánie od roku 1925, Portugalsko od roku 1926, Polsko od roku 1926, Litva od roku 1926, Jugoslávie od roku 1929, Německo od roku 1933, Lotyšsko od roku 1934, Estonsko od roku 1934, Španělsko od roku 1936, Řecko od roku 1936, Rumunsko od roku 1934, Slovensko od roku 1939, Chorvatsko od roku 1941.
Politické skupině Hrad se sice podaří vytvářet v Československu protifašistickou koalici, ale v celosvětovém měřítku vznikla protifašistická fronta až v roce 1941, kdy do války vstoupily SSSR a USA.
Demokratické státy (Velká Británie a Francie) projevily v roce 1938 nezájem o fašistické nebezpečí (Španělsko, Československo) a další demokratické státy vyhlašovaly neutralitu (Švédsko, Švýcarsko a Norsko).
Proto období od Mnichova do vytvoření protifašistické koalice ve světovém měřítku v roce 1941 je naplněno pádem Rakouska, Československa, Polska, Dánska, Norska, Holandska, Belgie, Francie, Jugoslávie, Albánie, Řecka. Na uvedené mezinárodní síly nestačila autorita Hradu.
14. Z ústavních povinností plnil prezident především tyto:
a) zastupoval stát navenek, sjednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy
b) pověřoval a přijímal vyslance
c) svolával a rozpouštěl Národní shromáždění
d) měl právo vracet zákony s připomínkami, podepisoval zákony
e) jmenoval a propouštěl ministry, určoval jejich počet
f) jmenoval soudce, vyšší důstojníky, státní úředníky a vysokoškolské profesory
g) uděloval dary, stipendia a penze
h) byl vrchním velitelem armády
i) uděloval milost
j) nemohl být současně členem Národního shromáždění. Volen byl na 7 let.
15. Prezident byl ovšem i omezován ústavním právem. Jakýkoliv výkon moci vládní nebo výkonné potřeboval ke své platnosti spolupodpis odpovědného člena vlády. Prezident nebyl odpovědný z výkonu svého úřadu, odpovídala vláda.
Prezident mohl být trestně stihán jen pro velezradu. Trestem mohla být jen
ztráta prezidentského úřadu.
16. Prezident jmenoval předsedu vlády, a to podle toho, jaký byl výsledek voleb. Ministerským předsedou se stával člen politické strany, která získala nejvíce hlasů (např. V. Husar, V. Švehla, F. Udržal).
17. Prezident měl právo být přítomen na zasedání vlády, předsedat zasedání a vyžadovat informace o každé záležitosti, která ho zajímala. Zval také členy vlády na poradu na Hrad, do Lán apod.
18. Prezident dbal na zachování demokratických zásad (ústava). Ano Masaryk, ale ani Beneš neusilovali o absolutní hegemonii.
19. Prezident na základě politického souhlasu nacházel lidi, kteří sympatizovali s jeho programem a byli ochotni ho prosazovat ve státní správě, v armádě, politických stranách, v zahraniční službě, kultuře, ve veřejném životě, v tisku a rozhlase. Výběr a rozestavování lidí, patřících ke skupině Hrad, bylo hlavním nástrojem při uplatňování programu tohoto vrcholného orgánu. Dokládá to aktivita Beneše v národně socialistické straně, F. Peroutky v tisku, J. Stránského v tisku a v politickém životě apod.
20. V armádě se skupina Hrad opírala zejména o důstojníky z československé zahraniční armády, kde sloužilo 1719 ruských legionářů, 293 legionáři francouzští a 436 legionářů italských. Prezident T.G.Masaryk měl i značný vliv na bývalé důstojníky rakouské armády, kterých bylo 1925, protože jim dovolil sloužit v nové armádě. Také výchova nových republikánských důstojníků byla ovlivněna Hradem (od roku 1918 do roku 1930 to bylo 2017 důstojníků. K 15. březnu 1931 měla čs. armáda 9188 důstojníků).
21. Vlivnou podporu měla skupina Hrad v Československé obci legionářské, v učitelských organizacích, osvětových a tělovýchovných spolcích (Sokol, DTJ, Junák). Také volnomyšlenkářské hnutí podporovalo prezidenta. Tato masová podpora představovala sílu asi 300.000osob. Politiku Hradu podporoval tiskový orgán Národního osvobození a Čin.
22. Značnou podporu poskytovaly Hradu dvě socialistické strany (soc. demokratická a národně socialistická). Hrad jejich prostřednictvím ovlivňoval koaliční politiku. Proto se pravicové strany snažily tyto strany odsunout do opozice. O jejich opětné přijetí do vlády se osobně zasloužil T.G.Masaryk v roce 1929. Spojenectví z Hradem dávalo těmto stranám záruku, že se udrží v koaliční vládě. Společně s Hradem brzdily vývoj směrem doprava, který lze pozorovat od roku 1921 a který má první vrchol v roce 1938 a druhý vrchol v letech 1939 – 1944. Prezident měl oporu i v křesťanském hnutí.
23. Politická skupina Hrad a především prezident republiky využíval kvalitní informační a zpravodajské organizace. Předmětem zájmu byli funkcionáři komunistické strany, fašistických stran, slovenští separatisté (Tiso, Tuka), někteří politici např. Hodža, Jiří Stříbrný, R. Gajda aj. Zájem zpravodajců a důvěrníků se soustřeďoval také na korupční sféry
24. V boji proti fašismu využila politická skupina Hrad i sílu KSČ, např. při volbě E. Beneše za prezidenta. Útoky na Hrad měly většinou jevovou stránku jako útoky na E. Beneše, případně to byly útoky na socialistické strany, na zahraniční orientaci Československa. Skupina Hrad byla oslabována programem čechoslovakismu. Hrad neměl také prostředky na řešení hospodářské krize (1930-1934), ale sociální důsledky doléhaly na toto uskupení velmi negativně Zvýšil se separatismus sudetských Němců a Slováků.
Strana agrární si nepřála posílení politické skupiny Hrad a snažila se znemožnit volbu E. Beneše do úřadu prezidenta. Dělala mu potíže také v době ohrožení republiky nacistickým Německem. Za E. Beneše se postavila strana lidová, národně socialistická, komunistická a sociálně demokratická. Prosadily jeho zvolení. Pravicové síly vyžadovaly také, aby prezident Beneš odešel v době mnichovského diktátu ze svého úřadu. Jeho stoupenci byli pronásledováni v období tzv. druhé republiky i v době nacistické okupace.
Politické strany a jejich koalice a seskupení
Meziválečná republika byla charakterizována tím, že měla velký počet politických stran (až 31). Mezi politickými stranami bylo možno pozorovat tendence k diferenciaci i tendence spojovat se v různé koalice a účelová seskupení.
Diferenciace a vysoký počet stran byl podmíněn historickým vývojem, vysokou organizovaností obyvatelstva, což odpovídalo vyspělé struktuře společnosti, stavovskými a národnostními poměry. Vysoký počet politických stran nebyl o sobě ještě zárukou stability státu a demokratických institucí.
Důvody historické:
Počet, struktura a programové zaměření jednotlivých politických stran byla dána předchozím historickým vývojem a meziválečná republika tento stav zdědila. 15 politických stran vzniklo ještě než došlo k 28. říjnu 1918.
1861 vyšlo první číslo Národních listů s politickým programem, který vypracoval F.L. Rieger. Kolem Národních listů se vytvořila strana národní, usilující o spojenectví s historickou šlechtou. Svým charakterem to byla liberální strana českého měšťanstva.
1874 byla založena Národní strana svobodomyslná (mladočeši). Program vytvořil J. Grégr. Tiskovým orgánem byly Národní listy. Staročeským orgánem byl od roku Pokrok, později Hlas národa. Strana požadovala větší demokracii, péči o školství a o ukončení pasivní opozice staročechů.
1878 ustavena v Břevnově Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Vydávala Budoucnost a Dělnické listy.
1894 došlo k založení Křesťanskosociální strany pro Čechy a Moravu v Litomyšli. Programově vycházela z encykliky Lva XIII. Rerum novarum. (Program společně vytvořili ThDr. R. Horský a TJ. Jiroušek. –pozn. red.)
1896 ustavena Katolická strana národní na Moravě v čele s M. Hrubanem, vyjadřovala zájmy katolické šlechty a bohatších měšťanských kruhů. Strana křesťanskosociální vyjadřovala spíše zájem nižších vrstev. Do Katolické strany přešla část pravého křídla staročechů.
1897 byla založena radikálně pokroková strana sdružující mládež a inteligenci. V čele strany byl A. Hajn a A. Čížek. Strana kladla důraz na řešení sociálních otázek cestou reforem, vznikla z levého křídla strany svobodomyslné. Tiskovým orgánem strany byl časopis Samostatnost.
1898 se konal ustavující sjezd národně sociální strany, který se utvářel z různých skupin již od roku 1897. Strana byla zaměřena z nacionálních pozic proti internacionalismu sociálně demokratické strany. Strana požadovala federalizaci., všeobecné hlasovací právo a řadu sociálních reforem pro dělníky a řemeslníky, prosazení českého státního práva. Rovnost žen.
1899 na valném shromáždění Sdružení českých zemědělců byla založena strana agrární, která hájila střední rolnický stav, žádala samostatnost českého státu. Na Moravě se strana agrární ustavila v r. 1904 a ve Slezsku rovněž v roce 1904. Ke sloučení došlo v roce 1905.
1899 A. Rašín a K.S. Sokol založili radikálně státoprávní stranu. Tiskovým orgánem byly Radikální listy, požadující radikální státoprávní program. Strana inteligence.
1900 se konal ustavující sjezd České strany lidové – realistické. Program napsal T.G. Masaryk, J. Gruber, F. Drtina a C. Horáček. Strana inteligence. Tiskovým orgánem Čas. Vlivná strana stoupenců T.G.Masaryka.
1906 se ustavila v Pardubicích Česká strana pokroková. Vznikla spojením strany lidové – realistické a Pokrokového občanského klubu pro Pardubicko a Chrudimsko.
1908 vznikla strana státoprávně pokroková, a to splynutím strany radikálně pokrokové a státoprávně radikální. Členové strany byli odpůrci Kramářovy pozitivní politiky i Masarykova realismu. V čele strany byl K.S.Sokol, L.Borský, A. Kalina a K. Baxa.
19060založena živnostenská strana v Čechách, v roce 1908 též na Moravě. Vůdci strany byli J.V.Najman a R. Mlčoch.
Na Slovensku se v první polovině 70. let vytvořila Slovenská národní strana, bojující za emancipaci slovenského národa. Tiskovým orgánem byly Národní noviny, založené v roce 1870. Program byl totožný s Memorandem slovenského národa z roku 1861. Vykrystalizovaly se v ní tři směry:
martinské konzervativní křídlo (Vojanský, M. Dula)
hlasisté (V. Šrobár, P. Blaho)
směr katolický (A.Hlinka, F. Juriga).
1905 slovenská sociálně demokratická strana.
9.2.1918 byla vytvořena Česká státoprávní demokracie, ve které se spojily mladočeská strana, státoprávně radikální strana a moravskoslezská strana lidová. V březnu se připojili též staročeši. Vedení strany převzali mladočeši K.Kramář a A. Rašín. Koncentrace pravicových a nacionalistických sil.
21.10.1918 došlo k splynutí katolické národní strany s křesťanskosociální stranou na Moravě. Vznikla Československá strana lidová jako jednotná strana katolického obyvatelstva.
Vznik republiky umožnil založení dalších politických stran. Zde se již odráželo především národnostní složení nového státu, ve kterém žili Češi, Slováci, Němci, Poláci, Maďaři, Ukrajinci a Židé. Sedm etnických celků si zakládalo strany katolické, stavovské, demokratické, separatistické, pravicové i levicové. Proto také velký počet politických stran.
25.12.1918 sjezd slovenské sociálně demokratické strany.
19.12.1918 obnovení Slovenské strany ludové v Žilině.
23.3.-25.3.1919 státoprávní demokracie se na svém sjezdu přejmenovala na Čs. národní demokracii.
7.4.1919 pravicový proud bývalých sociálních demokratů založil Stranu československého lidu pracujícího. Vedoucími funkcionáři byli F. Modráček aj. Hudec. Myšlenka družstevního socialismu.
9.8.1919 ustavena Deutsche demokratische Freiheitspartei – Německá demokratická strana svobodomyslná. V roce 1923 se stala složkou Německého pracovního a hospodářského souručenství, které trvalo do roku 1935.
30.8.-3.9.1919 ustavující sjezd Deutschesozialdemokratische Arbeitrpartei – Německá sociálně demokratická dělnická strana.
14.9.1919 ustavení Národní republikánské strany rolnické v Bratislavě. 11.1.1920 se sjednotila se Slovenskou národní stranou. Nová strana nesla název Slovenská národní a rolnická strana.
30.3.1921 se Slovenská národní strana opět osamostatnila.
21.9.1919 vznikla Deutsche Nationalpartei (DNP) - Německá nacionalistická strana.
2.11.1919 vznikla další strana Němců katolického zaměření Deutsche christlich-soziale Volkspartei - Německá křesťanskosociální strana lidová. Podporovala parlamentní systém.
15.11.1919 se ustavile Deutschenationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) – Německá národně socialistická strana dělnická. Vznikla z Německé dělnické strany, která byla založena 14.8.1904 v Trutnově. V roce 1920 se zástupci DNSAP Knirch a Jung sešli v Salcburku s Hitlerem a Drexlerem a z Rakouska Riedlem a Ertlem. Dohodli se na velkoněmeckém programu.
22.1.1920 ustavena německá agrární strana pod názvem Bund der Landwirte – Svaz zemědělců.
14. – 16.5.1921 ustavující sjezd Komunistické strany Československa.
18.11.1922 vznik národního hnutí, fašistické organizace, podporované tajně národní demokracií. 20.11.1922 vznikla organizace červenobílých. V srpnu 1923 se obě skupiny sjednotily.
29.11.1922 se rozpadl německý parlamentní svaz, DNP a DNSAP vytvořily Bojové společenství. Ostatní strany se označily jako Pracovní společenství.
29.6.1924 došlo k založení Nezávislé socialistické strany dělnické, kterou vytvořila levicová skupina anarchistů, vyloučených ze socialistické strany. Přední funkcionáři: T. Bartošek, V. Borek, B. Vebenský, L. Landová – Štychová. Později se sloučila s KSČ.
Červen 1925 – J. Bubník založil Neodvislou stranu komunistickou v ČSR. J. Bubník byl předtím vyloučen z KSČ pro nesouhlas s politikou Kominterny. Nesouhlas s politickými čistkami a soudy.
16.9.1925 uveřejněno programové prohlášení Národní strany práce, vzniklé z národně demokratického křídlena Moravě. Představitelem byl J. Stránský, v roce 1930 zanikla.
27.9.1925 opozice ve straně agrární (republikánské) si založila Československou stranu agrární a konzervativní. Vedoucím funkcionářem byl Karel Prášek. Po volbách v roce 1925 zanikla.
26.3.1926 vznikla z různých fašistických skupin Národní obec fašistická.
1927 založil Jiří Stříbrný, vyloučený v roce 1926 z národně socialistické strany, stranu slovanských národních socialistů, od roku 1929 vedenou jako stranu radikálních národních socialistů, od roku 1930 jako Ligu. Filofašistické tendence.
28.4.1929 vznik strany radikálních slovanských socialistů. Jiří Stříbrný vedoucím funkcionářem. Protofašistický charakter.
7.- 8.5.1929 na sjezdu agrární (republikánské) strany vzniklo křídlo hradní (Udržal) a protihradní (Beran).2.10.1933 K. Henlein, představitel německých turnerů, založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu – Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF). Vláda zakázala DNSAP a DNP.
25.4.1935 se koncentrovaly také české ultranacionální síly. Vzniklo Národní sjednocení, ve kterém se sloučily Stříbrného Národní liga, Marešova Národní fronta a národně demokratická strana.
30.4.1935 Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta se přejmenovala na Sudetendeutsche Partei (SdP). Na Slovensku působila pobočka Karpatendeutsche Partei. Karpatoněmeckou stranu vedl F. Karmazín. Celkem 1 320 000 členů.
21.6.1936 došlo ke koncentraci nacionálních sil mezi maďarským obyvatelstvem v ČSR. Na nátlak maďarské vlády se připojila 26.9.1936 také maďarská národní dělnická strana a zemědělská strana.
Politické strany pomnichovské republiky
18.11.1938 ustavení Strany národní jednoty, ve které se pod vedením agrárníků spojily české občanské strany a část strany národně socialistické. Předsedou se stal R. Beran.
11.12.1938 ustavující sjezd Národní strany práce, vytvořené z příslušníků strany sociálně demokratické a části levých členů národně socialistické strany. Strana chtěla být konstruktivní opozicí.
Typologie politických stran
Pravicové strany lze dělit na pravicový střed, konzervativní strany a strany ultrapravicové – fašistické.
Pravicový střed – zastávala čs. strana lidová, mírně konzervativní, podporující demokratické principy, hájila republiku před fašismem a podílela se na boji proti fašismu doma i v zahraničí. Odbory směřovaly do leva. Podpora T.G. Masaryka i Beneše.
Pravicové strany – jsou představovány stranou živnostenskou, národně demokratickou a republikánskou (agrární). Ve straně národně demokratické bylo hradní křídlo, vedené Lad. Rabínem a v republikánské straně toto křídlo vedl F. Udržal. Pravicovou konzervativní stranou byla též strana ludová na Slovensku, s vývojem k separatismu a proti Hradu. Pravicově liberální byla strana německých křesťanských sociálů a strana německých agrárníků. Do této skupiny lze zařadit také Německou demokratickou svobodomyslnou stranu.
Ultrapravicové a fašistické strany
Slovenská ludová strana se stala za II. světové války stranou vazalského fašismu.
Program italského fašismu napodobovala Gajdova Národní obec fašistická a Stříbrného Liga, navazující více na nacionální tradice domácího původu. K fašismu se klonila národní demokracie, zejména když se přeměnila do Národního sjednocení.
V době okupace nacistickou stranou byla organizace Vlajka.
Vytvářela nátlak na Háchovu vládu a pokusila se o převrat proti Národnímu souručenství 8.8.1940. Protižidovský a protidemokratický program „Každý národ má svou špínu, Češi mají vlajkařinu.“ Spolupráce s gestapem. Návrhy na mobilizaci Čechů pro nasazení do války.
Z německých politických stran do tábora ultranacionálních a fašistických stran náležely Německá nacionální strana, Německá národně socialistická strana, Sudetoněmecká vlastenecká fronta a henleinofašistický charakter měla strana sudetoněmecká., stejně jako Karpatoněmecká strana.
Politické strany středu
Do skupiny liberálního středu a demokratického centra náležely především strany české inteligence, zejména Masarykova lidová (realistická) strana, Hajnova radikálně pokroková strana, Rabínova radikálně pokroková strana a česká strana pokroková.
Od středu směrem doleva se vyvíjela strana socialistická. Ke stranám středu lze počítat také Národní stranu práce dr. J. Stránského s mírným posunem doprava.
Masarykova strana nebyla po roce 1918 obnovena.
Levicové strany reformní: čs. sociální demokracie, německá sociální demokracie, maďarská sociální demokracie.
KSČ – strana internacionální a revoluční.
Německé strany aktivistické
reprezentovaly síly ochotné ke spolupráci s politickou skupinou Hrad, a aktivně
podporující parlamentní práci a ochotné vstupovat i do vlády. Byly to strany:
německá agrární (Svaz zemědělců), německá křesťansko sociální a německá sociálně demokratická.
Negativistické strany odmítaly spolupráci se státním aparátem. Tvořily nacionální opoziční proud s cílem rozbít republiku. Do této kategorie patřily Německá národně socialistická strana, Německá nacionální strana a Sudetoněmecká strana.
Novoaktivistické strany se spojily 24.4.1936, již po vzniku henleinovského hnutí. Spojovali se tu představitelé německé sociálně demokratické strany (W. Jaksch), agrární strany (G. Hacker) a křesťanskosociální strany (H.Schütz).
Strany prosincového bloku v r. 1935 představovaly síly, které nechtěly připustit volbu Beneše do funkce prezidenta. Agrární strana, živnostenská strana, Národní sjednocení, Hlinkova strana, Sudetoněmecká strana. Kandidátem na prezidenta republiky byl dr. B. Němec, botanik. 17.12.1935 byla jeho kandidatura odvolána a část agrárníků a živnostníků se 18.12. vyslovilo pro dr. E. Beneše. Ten byl zvolen 340 hlasy z 440. Pro Němce bylo přesto odevzdáno 24 hlasů, prázdných bylo 76.
Strany prezidentské většiny:
Strana lidová, národně socialistická, sociálně demokratická, KSČ. Každá z nich mohla oprávněně mluvit o tom, že bez jejích hlasů by E. Beneš nebyl prezidentem. Základ protifašistické koalice. Podobná koalice ve světovém měřítku až v roce 1941.
Politické strany vstupovaly do vládních koalic:
Všenárodní koalici tvořily strany národně demokratická, národně socialistická, republikánská, sociálně demokratická. Byli tu zástupci Slováků (V. Šrobár) a zástupce strany lidové. Ministerským předsedou byl k. Kramář, nár. dem., 1918.
Rudozelená koalice byla tvořena zástupci strany agrární, národně socialistické, sociálně demokratické a zástupci Slovenska. Ministerským předsedou byl Tusar, 1919.
Celněkongruová koalice se skládala v letech 1926 – 1929 z následujících stran: čs. strany agrární, německé agrární, německé křesťanskosociální, živnostenské a lidové. Ministerským předsedou byl A. Švehla.
Panská koalice byla složena převážně z pravicových stran: čs. strany agrární, slovenské strany agrární, národně demokratické, živnostenské, slovenské ludové a německé agrární. Ministerským předsedou byl F. Udržal.
Široká koalice byla založena ze stran: čs. agrární, národně socialistické, německé sociálně demokratické, národně demokratické, živnostenské, německé sociálně demokratické, lidové a německé agrární. Ministerským předsedou byl F. Udržal.
Úřednické vlády: 1920 – J. Černého, 1926 – J. Černého, 1938 – J. Syrového.
Ekonomická a finační centra
Stát nedisponoval rozhodující ekonomickou mocí a neměl vliv na hospodářskou situaci. Veřejnost však žádala, aby čelil negativním rysům, např. nezaměstnanosti, která dosahovala až 900 000 osob.
Finanční a ekonomické kruhy projevovaly zájem o spolupráci s Německem, méně již s Francií a zcela nepatrně s SSSR. Agrární cla oslabovala Malou dohodu. Jugoslávie a Rumunsko nemělo dost prostředků na nákup čs. průmyslového zboží, jejich zemědělská produkce byla u nás příliš drahá. Situaci ve svůj prospěch využilo Německo.
Prioritní postavení měla Živnostenská banka, poskytovala např. úvěr čs. vládě , ve které měla svého exponenta dr. A. Rašína. Úvěrová potence této banky byla velmi vysoká, měla vliv v Rakousku, Německu, Jugoslávii, Rumunsku aj. Pod vlivem Živnobanky pracoval také Ústřední svaz čs. průmyslníků. Zde zájem Živnobanky zastupoval F. Hodač. Živnobanka neudržela své postavení, v některých směrech ustoupila agrárnímu kapitálu. Vedle Agrární banky byla silná také Anglo-československá banka a Pražská úvěrová banka Union. Živnobanka uplatňoval svůj vliv prostřednictvím národní demokracie, měla také dobré spojení na politickou skupinu Hrad. Agrární banka prosazovala svůj vliv prostřednictvím republikánské strany. Reformní socialistické strany měly silné pozice v pojišťovnách. Z německé konjunktury v letech 1926 – 1926 těžila banka Union.
Živnostenská banka byla založena v roce 1868, Pražská úvěrová banka v roce 1870, Česká průmyslová banka v roce 1898, Ústřední banka českých spořitelen v roce 1903, Moravská agrární banka v roce 1908, Česká banka v roce 1908, Bohemia v roce 1909, Pozemkový banka v r. 1909, Agrární banka v roce 1911.
Při vzniku ČSR bylo v českých zemích 14 bank českých, 9 německých. České banky měly doma 81 poboček, v cizině 23. Německé banky pak 44 poboček, v cizině 23. V Čechách působilo také 94 poboček vídeňských bank.
Situace na Slovensku
Tatrabanka vznikla v roce 1884. Na Slovensku se uplatnila Banka československých legií. V roce 1930 bylo na Slovensku 69 akciových bank. V Bratislavě působila výrazně Slovenská banka, Americko-slovenská banka a Dunajská banka.
V roce 1929 bylo v republice370 spořitelen, z toho v Čechách 243, na Moravě a ve Slezsku jen 9. Zbytek na Podkarpatsku. 162 spořitelen mělo úřední jazyk německý.
Politické strany uplatňovaly vliv jednotlivých bank, které je zase finančně podporovaly.
Peněžní systém ovládl řemesla, průmysl a zemědělství, a to podle zásad tržního hospodářství.
Státní aparát
Státní aparát byl představován národními výbory, státním aparátem v užším slova smyslu (státní úřady – administrativní, soudní a berní), armádou, četnictvem, celní službou. Vrcholnou složkou byla koaliční, případně úřednická vláda.
Národní výbory zajistily státní převrat v říjnu 1918, ale záhy byly rozpuštěny. Důvody: v době ohrožení republiky prosazovaly miliční systém, přílišnou decentralizaci, jejich autorita klesla pro neodbornost, byly neposlušné vůči centru moci, příliš podléhaly regionálním zájmům a měly zájem o celostátní otázky.
Státní byrokracie byla přesná, odborně vzdělaná, nedocházelo k justičním omylům, bránila se vlivu jednotlivých politických stran. Výraznější vliv měly jen vládní strany, např. strana agrární. Základní rysy koaličních vlád:
1.Vliv jedné strany nemohl monopolně převážit. Strana vítězně vyšlá z voleb nemohla sestavit vládu, neměla by dostatečnou podporu v parlamentu, proto koaliční vlády.
2. Váha členů koalice byla ovšem různá. První dva roky výraznější vliv sociálně demokratické strany, později už jen strany agrární.
3. Koaliční vláda měla vliv na přerozdělování státních financí.
4. Problematická byla otázka volebních programů a jejich plnění. Vládnout se dalo jen cestou kompromisů. Utajované nedemokratické tendence.
5. Nesrovnalosti řešila tzv. koaliční pětka.
6. Spory v koalici neumožňovaly velkorysá řešení.
Československá armáda měla k 15. březnu 1931:
5 armádních generálů, 18 divizních generálů, 78 brigádních generálů, 333 plukovníků, 815 podplukovníků, 1 266 majorů, 2 182 štábních kapitánů, 1834 kapitánů, 1701 nadporučíků, 952 poručíků, a 2 podporučíky. Celkem 9188 důstojníků. Všech rotmistrů bylo 8027. Mírový stav činil 150 000 mužů. Jeden odvodní ročník měl 70 000 branců.
Francouzská a italská mise. Francouzská mise až do 1.1. 1926 velela čs. armádě.
Četnictvo bylo řízeno ministrem vnitra a v roce 1937 mělo stav 13 748 mužů, z toho bylo 410 německé národnosti. Systemizovaný stav byl 14124, ale nebyl naplněn.
Státní policie měla v roce 1918 4 policejní úřady, v roce 1923 24 policejních úřadů a počet zaměstnanců vzrostl z 1831 na 6250 v roce 1923.
Pražská policie měla v roce 1919 celkem 1850 mužů.
Finanční (celní) stráž měla v roce 1938 – 6 414 členů, kteří byli v září roku 1938
začleněni do jednotek SOS, celkový stav finanční stráže dosahoval 8 000 mužů.
V říjnu 1936 začaly být organizovány jednotky SOS – Stráž obrany státu z
příslušníků četnictva, policie, finanční stráže a vojenských posil. 20.5.1938 činil
početní stav SOS 28 310 mužů, z toho bylo 5 847 četníků, 3 155 policistů, 6 637
příslušníků finanční stráže, 12671 vojáků. V roce 1937 bylo praporů SOS celkem
31, z toho v Čechách 13, na Moravě 6, 10 na Slovensku a 2 na Podkarpatsku.
V boji na obranu republiky od září 1930 do 15.3.1939 v rámci přísl. Zemského
vojenského velitelství (ZVV) padlo a bylo raněno:
ZVV Praha zabito raněno
(Čechy) 112 147
ZVV Brno
(Morava) 50 72
Slovensko 100 97
Březen 1939
(Slovensko a
Podkarpatsko) 40 120
Místní a celonárodní organizace a instituce
Zájmovou sféru představovalo 14 000 až 15000 spolků. Velký počet byl ovlivněn
historickým vývojem, vysokým počtem politických stran, národnostní otázkou a
vysokou zájmovou činností.
Důvody historické:český národ byl do roku 1918 národem bez vlastního státu.
Řadu potřeb zajišťovala místo státu spolková oblast. Spolky samosprávné, kulturní, školské, osvětové,politické, sportovní, náboženské, vědecké, muzejní, archivní, tělovýchovné, divadelní, podpůrné apod.
Důvody sociologické: vysoce vyspělá společnost projevovala i různý zájem. Ve spolcích bylo možno uplatnit iniciativu a principy demokracie.
Státní význam: stát byl laciný, nemusel se starat o některé zdravotní a charitativní problémy (Liga proti TBC, přírodovědecké spolky, ochrana přírody, ochrana památek apod.)
Jednotlivé církve organizují své spolky mládežnické, osvětové, sportovní apod. Také politické strany organizovaly vlastní spolkovou síť, která byla jejich členskou zálohou.
Vláda musela vládnout za pomoci mocenských prostředků, ale i za pomoci spolků na principu dobrovolnosti a souhlasu. Stát nemohl spolkům diktovat, ale také je nefinancoval. Také fašistické státy využívají spolků, dávají si schvalovat své činy, ale bez náležitého vysvětlení a bez informací pro veřejnost. Spolky byly školou demokratičnosti. Nacionální spolky někdy školou netolerantnosti. Fašistické spolky uplatňovaly vůdcovský princip.
Stát dával velká osobní a politická práva svým občanům, ale nezajišťoval je finančně. Nebylo možno, aby jedna politická strana zneužila moci jen ve svůj vliv a prospěch. Bránily tomu jiné politické strany a spolky.
Zájem jedné mocenské struktury byl vyvažován zájmem druhých složek mocenského aparátu.
Spolky nepatřily k mocenské složce, pouze k politickému systému předválečné republiky.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 157. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, zejména pro studijní účely. Praha, prosince 2005.