Sýrie je Stalingradem Středního východu

Po mnoho let, dnem i nocí, tento mírný národ v zemi, jenž je jednou z kolébek civilizace, drtí síla se značnou převahou. Statisíce lidí zemřely a miliony byly nuceny buď uprchnout do zahraničí, nebo se stát vnitřními vyhnanci. V mnohých městech a vesnicích nezůstal nedotčený jediný dům. Ale Sýrie stojící proti všem těm pohromám, stejně pořád vytrvává.

V posledních 3 letech jsem pracoval téměř pořád v syrském perimetru, odhaloval jsem zrození ISIS v NATO vedených táborech postavených v Turecku a v Jordánsku. Pracoval jsem na okupovaných Golanských výšinách a v Iráku. Pracoval jsem rovněž i v Libanonu, v zemi nucené hostit přes 2 miliony (převážně syrských) uprchlíků.

Jediným důvodem, proč Západ začal se svou hrůzostrašnou destabilizační kampani, bylo to, že „nemohl tolerovat“ neposlušnost Syřanů a sociální charakter jejich státu. Krátce způsob, jakým syrský establišment stavěl blaho svého lidu nad zájmy nadnárodních korporací.

Přede dvěma lety ode mě má bývalá indonéská filmová redaktorka poněkud hněvivým tónem požadovala odpověď:

„V té Sýrii umírá tolika lidí! Copak to za to stojí! Nebylo by pro Syřany snadnější a lepší to prostě vzdát a dát těm Američanům, co požadují?“

Tato chronicky zkamenělá mladá žena vždy hledala snadná řešení, která by ji udržela v bezpečí a zabezpečila jí pořádné osobní výhody. Stejně jako mnozí jiní v těchto časech a v tomto věku, aby přežila a prospívala, a tak si vyvinula složitý systém spočívající na zradách, sebeobhajobách a klamech.

Jak na takovou otázku odpovědět?

Konec konců byla legitimní.

Eduardo Galeano mi řekl: „Lidé vědí, kdy je čas bojovat. My nemáme žádné právo jim to říkat…, ale když se oni rozhodnou, tak je naší povinností je podpořit, a dokonce je i vést, když s tím za námi přijdou.“

V tomto případě to rozhodl Syrský lid. Nikoliv vláda, žádná politická síla by nemohla pohnout celým národem k tak ohromnému hrdinství a sebeobětování. Udělali to i Rusové během Druhé světové války, a teď to dělají Syřané.

Před dvěma lety jsem odpověděl nějak takto: „Zažil jsem totální kolaps Středního východu. Nic už tam nezůstalo pohromadě. Země, které se rozhodly pro svou vlastní cestu, byly doslova srovnány se zemí. Země, které se těmto diktátům Západu podvolily, ztratily svou duši, kulturu a podstatu a byly přeměněny na ta nejubožejší místa na světě. A Syřané to věděli: kdyby se vzdali, byli by přetvořeni na další Irák, Jemen nebo Libyi, třeba i Afghánistán.“

A tak Sýrie povstala. Rozhodla se bojovat za sebe a za svou část světa.

Zas a znova zůstávali svoji prostřednictvím voleb své vlády. Opírali se o svou armádu. Ať si Západ říká, co chce, ať si píší ty zrádné neziskovky, co si píší, jednoduchá logika to prostě všechno dokazuje.

Tento skromný národ nemá svá vlastní mocná média, aby se se světem rozdělil o rozsah své odvahy i agonie. Jsou to vždy ti druzí, kteří komentují své vlastní zápasy, a to často naprosto zvráceným způsobem.

Je však nepopiratelné, že právě tak, jako kdysi sovětské síly zastavili postup německých nacistů u Stalingradu, tak se Syřanům povedlo zrovna tak zastavit fašistické síly Západních spojenců v této části světa.

Samozřejmě, že Rusko se přímo zapojilo. Samozřejmě, že Čína se za ně postavila, ač často jen někde v temném zákulisí. A Írán poskytl podporu. A v Libanonu sídlící Hizballáh se do toho vložil v čemsi, co jsem často popisoval jako epický boj za Damašek proti extremistickým monstrům vykonstruovaným a vyzbrojeným Západem, Tureckem a Saúdskou Arábií.

Ale hlavní kredit v tom musí náležet Syrskému lidu.

Ano, teď už na Středním východě nic nezůstalo vcelku. Teď už tam tu dávnou zemi skrápí více slz než kapek deště.

Ale Sýrie se drží. Spálená, zraněná, ale drží se.

A jak už se o tom široce referovalo poté, co Ruské ozbrojené síly přispěchaly na záchranu Syrského národa, tak to umožnilo více než 1 milionu lidí ze Sýrie, aby se mohli vrátit domů… kde často našli sice jen popel a zkázu, ale přeci jen domov.

Stejně jako lidé, co se před asi 70 lety vrátili do Stalingradu.

Tak jak bych na tu otázku odpověděl teď: „Jestli by nebylo snadnější naopak,“ se vzdát Impériu?

Myslím, že nějak takto:

„Život má smysl a stojí za to žít jen, když lze plnit určité základní podmínky. Člověk nezradí velkou lásku, ať už je to láska k další osobě nebo láska k jeho zemi, lidstvu nebo ideálům. Pokud by to udělal, bylo by lepší, aby se radši ani vůbec nenarodil. A pak říkám: přežití lidstva je tím nejsvatějším úkolem. Nikoliv nějaké krátkodobé osobní zisky nebo ‚bezpečnost‘, nýbrž přežití nás všech lidí, stejně jako bezpečnost nás všech lidí.“

Když je ohrožen život sám, mají lidé sklon povstat a bojovat, už instinktivně. Během takových momentů se píší některé z nejmonumentálnějších kapitol lidské historie.

Během takovýchto momentů bohužel obvykle miliony umírají.

Ale ta zkáza není kvůli těm, kteří hájí naši lidskou rasu.

Je to kvůli imperialistickým monstrům a jejich slouhům.

Většina z nás sní o světu bez válek, bez násilí. Chceme, aby na zemi vítězila skutečná laskavost. Mnozí z nás na takové společnosti neúnavně pracují.

Ale dokud nebude vybudována, dokud všechno to extrémní sobectví, hrabivost a brutalita nebude poražena, tak musíme bojovat za něco daleko „skromnějšího“ – za přežití lidí a lidstva.

Cena za to je často strašlivá. Alternativou je ale jedině příšerná zející propast prázdna. Prostě nic – konec, úplná konečná!

Ve Stalingradu zemřely miliony, abychom my mohli žít. Nic z toho města nezůstalo, kromě trochy pokrouceného železa, roztroušených cihel a hor mrtvol. Nacismus byl zastaven. Západní expanzionismus zahájil svůj ústup, tenkrát k Berlínu.

Teď Sýrie potichu ale stoicky a heroicky stojí proti Západu, Kataru, Saúdům, Izraeli a Turecku s jejich plány na skoncování se Středním východem.

A Syrský lid zatím vítězil. Jak dlouho bude, to nevím. Dokázal ale, že i Arabská země pořád ještě může porážet i ty nejmocnější vražedné hordy.

By Andre Vltchek

Global Research, January 02, 2016

New Eastern Outlook

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/syria-is-the-middle-easts-stalingrad/5498872