Sýrie - genocida křesťanů a svatá válka

Tereza Spencerová 

Ruská pravoslavná církev podpořila „svatou válku“ proti terorismu. Faktem je, že Rusové sotva mohou situaci křesťanů v regionu zhoršit víc, než jak už to udělal Západ.

Tradiční přehled zemí, v nichž se křesťanům žije nejhůř, v půli ledna už po čtrnácté za sebou na první místo umístil Severní Koreu, ale tam se špatně žije tak nějak všem, a tak se snaha „vypíchnout“ jen křesťany jeví poněkud podivně. Hned za ní ale následují Irák, Eritrea, Afghánistán a Sýrie. V první pětici jsou tak hned tři státy, které Západ v čele s USA vojensky „demokratizoval“, čili zničil stát a otevřel dveře radikálnímu džihádu (většinou) v čele s Daešem. Do první desítky se se stejnou charakteristikou propracovaly ještě Somálsko a Libye, zatímco Západem hájená wahhábistická Saúdská Arábie to dotáhla „jen“ na 14. místo. Studie Open Door konstatuje, že loňský rok byl z hlediska perzekuce křesťanů ve světě „nejhorší“ – více než 7100 křesťanů bylo zabito přímo kvůli jejich víře a zničeno nebo poškozeno bylo po celém světě přes 2400 kostelů.

Různé odhady přitom uvádějí různá čísla – podle některých žilo v Sýrii před válkou, tedy do roku 2011, kolem dvou milionů křesťanů, kteří tak tvořili necelou desetinu všech obyvatel. Nyní se uvádí, že například jen v Aleppu jich válku, únosy, mučení nebo popravy z rukou Daeše přečkalo pouhých deset procent. Podle jiných studií ale před válkou žilo v Sýrii 1,25 milionu křesťanů a zůstalo jich půl milionu. V Iráku jich podle stejných zdrojů před americkou agresí v roce 2003 žilo 1,3 milionu a zbývá jich asi 300 tisíc. Pokud by dosavadní trend pokračoval, nezbude v Iráku žádný křesťan do pěti let, a stejně dopadnou i jiné blízkovýchodní země.

Ještě o měsíc později, tedy ve druhé půlce února, Bílý dům perzekuce Islámského státu namířené proti křesťanům v Iráku a Sýrii odmítl označit za genocidu s tím, že „ještě nebyl naplněn“ speciální právní obsah pojmu „genocida“, ale mluvčí Bílého domu jedním dechem ujistil, že Obamova administrativa „už dlouho vyjadřuje“ obavy v souvislosti s „taktikou“, kterou Daeš používá k „masakrování náboženských menšin“.

Před týdnem pak ale americká Sněmovna reprezentantů jednomyslně – poměrem hlasů 393 ku nule – rozhodla, že zatímco je celý konflikt v Sýrii jen a jen vinou Bašára Asada, přesto sunnitský Daeš vůči křesťanům a dalším minoritám (včetně sunnitů) v Iráku a Sýrii páchá genocidu. „To, co se odehrává v Iráku a Sýrii, je záměrný, systematický útok na náboženské a etnické menšiny. Sněmovna reprezentantů se jednohlasně rozhodla nazvat zločiny Islámského státu tím, čím jsou: genocidou. Za perzekvované se budeme i nadále modlit,“ konstatoval šéf sněmovny Paul Ryan.

Když ale Spojené státy oficiálně uznaly zločiny Daeše za genocidu, co by mělo -- kromě modliteb -- následovat? Logickým krokem by bylo Daeš zastavit, ale USA v tomto směru zatím spíš jen „falšují výkazy“, nafukují svou bojovou aktivitu i zásluhy, než aby skutečně měnily poměry sil na bojišti. Důvodem nejspíš bude, že Pentagon už od roku 2012 „sázel“ na Daeš coby strategickou sílu namířenou proti Asadovu režimu, potažmo Rusku. I proto „neviděl“ ani lukrativní ropné konvoje Daeše směřující do Turecka, kvůli čemuž byl loni v prosinci před senátním armádním výborem „grilován“ ministr obrany Ashton Carter.

Co bude dál?

Otázkou „Co dál?“ se zabývá i stejnojmenná analýza Al Monitoru, podle níž nyní američtí zákonodárci očekávají, že Obamova administrativa opravdu něco udělá. „Bylo by výsměchem, kdybychom jen omylem někoho potěšili, aniž by nyní nenásledovala žádná akce,“ prohlásil kupříkladu známý senátor Marco Rubio těsně poté, co odstoupil z prezidentských dostihů. „Nastal čas, aby se americká podpora více zaměřila na pomoc perzekvovaným komunitám a zajistila, že nezmizí v lidském chaosu způsobeném devastací Sýrie a iráckou neschopností.“

Ministr zahraničí John Kerry kongresový mandát potvrdil, a navzdory očekáváním, že se ho pokusí omezit jen na genocidu jazídů nakonec do „genocidního portfolia“ zařadil i křesťany, šíity a další. Zároveň ale dal najevo, že tím nevzniká žádná právní povinnost pro další postup.

Někteří – opravdu hodně minoritní -- členové sněmovny to možná i vítají, protože kongresový dokument uvádí Bašára Asada coby hlavního viníka konfliktu. „Jazyk rezoluce ve skutečnosti míří k tomu, aby bylo ospravedlněno svržení Bašára Asada – výsledkem by pak byla už úplná eliminace křesťanů a dalších náboženských menšin v Sýrii,“ připomíná kongresmanka za Havajské ostrovy Tulsi Gabbardová. „Ve skutečnosti platí, že pokud by zítra byla Asadova vláda svržena, každý křesťan, každý jazíd a každý příslušník ostatních etnických menšin v Sýrii by se ocitl v mnohem větším ohrožení než dosud, a to ze strany Daeše, Al Kajdy a dalších, kdo je masakrují.“

Obecně ale v Kongresu převládá názor, že by USA měly zesílit svou „vojenskou kampaň“ v Sýrii, nicméně není páka, jak k takovému kroku Baracka Obamu přimět, shrnuje Al Monitor. A zatímco se John Kerry v Moskvě s Vladimirem Putinem a svým kolegou Sergejem Lavrovem po osmi hodinách rozhovorů, o nichž toho není známo takřka nic, dohodl, že USA pro dohlednou dobu nebudou mluvit o tom, že je třeba Asada svrhnout (a vydržel s tímto slibem sotva den), prezident Obama má za to, že Daeš pro USA „není existenciální hrozbou“. Prý je pro USA důležitější „teroristům neustále připomínat jejich slabost“ tím, že Američané nebudou měnit svůj způsob života – tím Obama mimochodem vysvětlil i to, proč bez ohledu na teroristické útoky v Bruselu pokračuje ve své cestě po Latinské Americe. Je vcelku pochopitelné, že se USA po svých agresích na Blízkém východě – zpoza moře a na rozdíl od přilehlé Evropy – nemusejí Daeše „existenciálně“ obávat. Neovládá v USA, ani na západní polokouli jako celku, žádné území…

Co tedy ale tedy bude z hlediska americké politiky znamenat kongresové hlasování o genocidě křesťanů? Nejpravděpodobnější odpověď zní: nic.

Křesťané vzhlížejí k Rusku…

Pokud ale blízkovýchodní křesťané už pátým rokem vědí, že od svých „souvěrců“ ze Západu, kteří se jinak zahalují do „křesťanských hodnot“ a „tradic“, nemohou nic čekat, o to větší podporu vyjadřují Damašku a naděje upínají k Rusku. Třeba italská La Stampa k tomu už před třemi lety poznamenala, že „křesťanská kauza poutá pozornost nejvyšších kruhů ruské vlády, což značí, že Kreml jejich případ považuje za důležitý z hlediska geopolitiky“. Loni, krátce po zahájení náletů v Sýrii, Putin rovnou prohlásil, že bude bránit křesťany před západními intervencemi: „Máme v Levantě – Sýrii a Libanonu – skoro dva miliony pravoslavných křesťanů a skoro pět milionů křesťanů po celém Blízkém východě. Bez ohledu na výsledek amerických prezidentských voleb Bílý domů prohlubuje chaos v ropném regionu tím, že podporuje fanatické islamistické organizace jako je Islámský stát a Fronta al Nusrá“, což je název syrské frančízy Al Kajdy.

Takové názory mezi syrskými křesťany rezonují i poté, co USA přijaly prohlášení o genocidě. „Vydávat Asada za diktátora je západní propaganda,“ prohlásil chaldejský arcibiskup Aleppa Antoine Audo pro německou zpravodajskou n-tv. „Ve válce zemřelo mnoho křesťanů, ale nebyli zabíjeni jen vládními jednotkami. Proč Západ nemluví o politických frakcích, které zabíjejí lidi nejen tady, ale i v Turecku nebo Saúdské Arábii?“ Jeho kolega, aleppský arcibiskup Jean-Clement Jeanbart po zahájení ruských náletů loni v říjnu dodal: „Pokud byly zapojeny jen USA a Evropa, neviděli jsme navzdory jejich bombardování žádné výsledky, ale s ruskou intervencí se věci možná změní.“

Americký „verdikt o genocidě“ pak rovnou odmítl latinský jeruzalémský patriarcha Fuád Tuál: „Nesouhlasím s tou definicí. Ono prohlášení přišlo příliš pozdě, kdy se vše už odehrálo, a tak nemá nic společného s realitou. Všichni už buď uprchli nebo byli zabiti. (…) Evropa a Spojené státy reagují příliš pozdě, až když pochopily, že už nejsou s to realizovat svou agendu překreslování Blízkého východu. Člověk si musí pamatovat konkrétní vojenské intervence, konkrétní války, které byly v našem regionu vedeny. Pokud je to mír, který chcete, pak ho přeneste do domů jiných. (…) Ve Francii se jistého diplomata ptali, proč se tak hrne do svržení Asada. Odpověděl promluvou o nutnosti hájit lidská práva, která jsou porušována. A odpověď na to zněla, proč tedy nezačnou Saúdskou Arábií? Jakmile jsou některé státy ve spojeneckém svazku se Západem, uplatňuje se na ně dvojí metr. Očekávali konec během měsíců. Ve skutečnosti se válka vleče roky.“

…ale ne všichni

Rusko přitom v Sýrii formálně vede rovnou „svatou válku“. Přinejmenším tak ji „posvětil“ bývalý nejvyšší představitel synodální rady pro spolupráci Moskevského patriarchátu protoerej Vsevolod Čaplin, podle něhož je „boj s terorismem“ (…) bojem velmi morálním, chcete-li, svatým“. A francouzský Le Monde k tomu cituje původem francouzského kněze Vasilije, který sloužil v ruském Čuvašsku: „Viděl jsem ikony dokonce i v kokpitech suchojů,“ prohlásil s tím, že je součástí „univerzální tradice už od biblických časů žehnat těm, kdo jdou do války, což nemá nic společného s rouháním Američanů, kteří na letadla bombardující Jugoslávii psali slogany jako „Veselé Velikonoce“.

Ruský koncept „svaté války“ či rovnou jakési „křížové výpravy“ nicméně někteří blízkovýchodní křesťané odmítají. Třeba metropolitní biskup řecké pravoslavné církve pro bejrútskou diecézi Elias Audi loni krátce po zahájení ruských náletů při bohoslužbě prohlásil: „Ti, kdož zabíjejí, nebudou požehnáni. Lidský život je doménou Boha a ten, kdo zabíjí lidi, v určitém smyslu zabíjí Boha.“ A současně připomněl, že „církev válkám nežehná a neoznačuje je za posvátné“. Přední libanonský křesťanský intelektuál a někdejší člen vlády Tárik Mitrí upozornil, že „ruská intervence má bránit Asada a přivést ho k jednání v pozici síly, zatímco obrana křesťanů je jen domácí propaganda“. A v následujícím tvítu dodal: „Ruská církev používala jazyk míru proti americké válce v Iráku v roce 2003. Dnes používá jazyk svaté války k podpoře Putina v Sýrii.“ Jeden ze signatářů petice pravoslavných intelektuálů odmítajících ruské bombardování, pro Al Monitor vysvětlil: „Východní pravoslavná církev nevěří v posvátnost válek, na rozdíl od ruské pravoslavné církve, která posvětila nástup do zbraně, nejspíš na základě myšlenek Sv. Augustina.“ Právě on přišel s konceptem spravedlivé války, s nímž později katolická církev obhajovala křížové výpravy.

Možná i proto třeba Catholic Herald k ruské „křížové výpravě“ vcelku vstřícně poznamenává: „Ruská zahraniční politika je bez pochyb postavena tak, aby sloužila Rusku a těm kdo v Rusku vládnou. Pokud ale zároveň může ukončit válku, zničit IS, Frontu al Nusrá a další militantní skupiny, pak Rusko může zachránit syrské křesťany a naplnit tak svůj historický slib ochránit křesťany v regionu. Není divu, že ruská pravoslavná církev tuto „svatou válku“ proti terorismu podpořila. V každém případě platí, že Rusové už sotva mohou situaci křesťanů v regionu zhoršit víc, než jak už to udělaly Británie a Amerika.“

Nebo jak pro BBC před časem shrnul jeden syrský křesťan: „Vyřiďte Evropanům a Američanům, že my jsme jim před dvěma tisíci lety poslali Sv. Pavla, aby vás vyvedl z temnoty, a vy jste nám poslali teroristy, aby nás zabíjeli.“

PS.

Suma sumárum, Vladimir Putin se veřejně hlásí k tomu, že navrací Rusko k jeho křesťanským kořenům, a to v době, kdy Barack Obama veřejně tvrdí, že Spojené státy „už nejsou židokřesťanským národem“, byť se ke křesťanství v USA hlásí na 70 procent lidí. Putin, nebo možná může být rovnou řeč o „putinismu“, klade značný důraz na duchovní a náboženskou „obrodu Ruska“, což je pro současný Západ nepřijatelné: „Stručně řečeno patří Putin mezi noční můry západních progresivců, protože zosobňuje vše, o čem si mysleli, že už patří minulosti. Je to tradicionalistický bílý muž se „zastaralými“ názory na vlastně všechno: genderové vztahy, rasy, sexuální identitu, víru, použití násilí, je to celý balík zpátečnických názorů. Putin je do značné míry konzervativec, kterého se postmoderna bojí a pohrdá jím, až na to, že tenhle zrovna ovládá největší stát na světě a několik tisíc jaderných zbraní – a nenávidí nás.“

Putin s Obamou se tak dostávají na opačné póly schismatu a nemusí být až tak daleko od reality představa, že by američtí křesťané mohli dospět k bodu, kdy by si doma přáli slyšet víc z toho, co říká Putin, než to, co říká Obama. Pro mnohé je to vyhlídka obecně jen málo povzbudivá.

Literární noviny