Švédské paradoxy

Švédsko je zemí, která během posledních dvou let přijala vzhledem k počtu svých obyvatel zdaleka nejvíce migrantů. Nyní po teroristickém útoku ve Stockholmu prohlásil švédský premiér Stefan Löfven, že jeho země se už nikdy neotevře žadatelům o azyl tak velkoryse jako v roce 2015.

   Ve stejné době Cecilia Wikströmová, švédská europoslankyně, navrhuje, aby bylo přidělování prostředků z evropských strukturálních a investičních fondů podmíněno právě ochotou jednotlivých států přijímat migranty.

   Někdo by se mohl domnívat, že návrh Komise, jehož je zmíněná poslankyně zpravodajkou, bude platit jen pro státy, které se zdráhají přijmout povinné kvóty.

   Není tomu tak. Podle názoru Cecilie Wikströmové mají všechny země EU včetně Švédska povinně přijmout v tomto roce stejný počet žadatelů, jako přijaly minule, snížený jen o 20%. Zároveň jim začne stejným tempem nabíhat povinná kvóta pro přidělování žadatelů o azyl, která bude zohledňovat HDP a počet obyvatel jednotlivých zemí. Tak by tomu mělo být i v následujících letech.

   Švédský premiér si může prohlašovat, co chce. Pokud bude návrh přijat, má se se svými kolegy premiéry na co těšit. Každé zvýšení počtu přijatých žadatelů navýší počet obyvatel dané země, čímž vytvoří předpoklad pro zvýšení počtu přidělovaných žadatelů v následných letech. Každý přírůstek tempa ekonomického růstu povede ke stejnému efektu.

  Premiér Löfven svým prohlášením radikálně zpochybnil mantru, podle které vlna migrace nijak nesouvisí s teroristickými akty. Pokud by to byla pravda, nereagoval by na terorismus právě snahou přitvrdit postoj k migraci.

   Poslankyně Wikströmová je na nejlepší cestě vyvrátit další tradovanou pověru. Tvrdilo se přece, že migrace funguje jako nástroj oživení ekonomického růstu. Kauzální řetězec je přesně obrácený. Případný ekonomický růst má fungovat jako příkaz k nasávání další a další migrace.

   Tady však už přestávají být paradoxy švédskou specialitou.

Prof. J. Keller

Přišlo e-mailem