Svědomí genocidy je selektivní

Andreas von Westphalen

27.6.2016 | „Niemand wird vergessen. Nichts wird vergessen“

Němci si „Hungerplan“ pletou s odtučňovací dietou

„27 miliónů. Tolik sovětských občanů zahynulo coby oběť německé války v letech 1941 až 1945. To číslo tu mnozí neznají. Anebo znát nechtějí,“ všímá si Peter Jahn, historik a letitý šéf Německo–ruského muzea v Berlíně–Karlshorstu.

Je to už téměř deset let, píše Andreas von Westphalen. Jahn mířil do černého už tehdy: „Těžko se ubránit obavám, že většině lidí v této zemi obrovský rozsah teroru, rozpoutaného Němci v oněch třech a půl letech v SSSR, nedochází dodnes.“

„Přepadení sovětského Ruska německým wehrmachtem bylo pod krycím názvem ´Operace Barbarossa´ naplánováno do detailu už rovný rok předem. Zničení  ´židobolševismu´ bylo  z hlavních politických cílů Adolfa Hitlera. ´Barbarossa´ patří k největším válečným zločinům v dějinách lidstva.“

22. červen 1941 patří k „nejdůležitějším dnům v dějinách Evropy… Byl to začátek katastrofy, již se zdráháme popsat,“ píše americký historik Timothy Snyder. „Na straně ´Osy´ stála největší invazní armáda, jaká se kdy dala dohromady: téměř 3,6 miliónů německých a spojeneckých vojáků, kolem 3.600 tanků, a přes 2.700 letadel. Sovětský svaz během války mobilizoval více než 30 miliónů vojáků. Délka fronty leckdy dosahovala 3.000 km.“

„Německá válka proti Sovětskému svazu vešla do dějin jako nejbrutálnější a nejrozsáhlejší tažení. Historik Wolfram Wette ji označuje za ´největší exces násilí v moderních dějinách lidstva´. Žádná jiná země neztratila po celé světové dějiny tolik lidí, jako Sovětský svaz za 2. světové války. Podle současných odhadů zemřelo 26,6 miliónů sovětských občanů. Za oběť války tak padl každý sedmý, víc než polovina z nich byli civilisté. Jen během blokády Leningradu zemřelo kolem miliónu lidí. To je ´zhruba dvakrát tolik civilních obyvatel, než  v Německu následkem spojeneckých náletů za celou válku´. A to ´jen´ za 857 dnů, jež blokáda Leningradu trvala.“

„Zemřelo 11,4 miliónů sovětských vojáků. Během pouhých dvou měsíců války ztratila Rudá armáda téměř tolik mužů, jako USA a Velká Británie po celou její dobu. Německé ozbrojené síly utrpěly své největší ztráty na východní frontě.“ Wehrmacht tu přišel k 80 % všech padlých.

„Tolik válečných zajatců a za tak krátkou dobu, jako rudoarmějců, zvláště pak od října 1941 do května 1942, nezahynulo ještě nikdy v dějinách. Ze zhruba 5,7 miliónů sovětských válečných zajatců jich zahynuly 3,3 miliónu, tedy asi 57 procent – následkem hladu, mrazu, epidemií či násilné smrti. Naproti tomu britských a amerických vojáků zemřela v německém zajetí 3,5 %. Timothy Snyder ten kontrast uvádí takto: ´Na podzim 1941 umíralo za jediný den tolik sovětských válečných zajatců, jako britských a amerických za celou válku.´ Německou okupací prošlo na 60 miliónů sovětských občanů, 16,5 miliónů z nich bylo evakuováno.“ Naproti tomu „Němců, zbavených domova během 2. světové války a v letech následujících, bylo na 12 miliónů.“

Byla to také „koloniální válka za ´německý životní prostor´ na východě“. Připomíná to i řada německých historiků. „Historiografie německo–sovětské války opomíjí až příliš často to, že přepadením Sovětského svazu 22. června 1941 sledovalo Německo i ryze ekonomické cíle,  totiž dobytí ´životního prostoru na východě´,“ píše Ralf-Dieter Müller. „A jeho kolega Christian Hartmann zdůrazňuje, že ´tažení bylo od počátku koncipováno jako rasově ideologická vyhlazovací válka´.“

Adolf Hitler byl skutečně názoru, že „tyto národy mají v prvé řadě vůči nám úkol, aby nám hospodářsky sloužily“. A jde tak hlavně o to, „aby se z obsazených ruských oblastí vytěžilo, co se jen dá“. Dva dny před začátkem války zdůraznil Hitler její ekonomické motivy znovu: „Cílem musí být zajistit si dobytím všechny ty oblasti, na kterých máme zvláštní obranně- ekonomický zájem.“ Na poradě 16. července 1941 formuloval svůj plán, pokud jde o budoucí osud dobytých ruských území, takto: „Okupovat, spravovat, vykořisťovat.“ Zpočátku se to jevilo nanejvýš slibně. [D1] Ještě v prosinci 1941 si člen představenstva Dresdner Bank nemohl vynachválit „největší amortizační plán dějin“.

Agrese proti Sovětskému svazu „zahájila zcela novou kapitolu v dějinách koloniálních válek. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler formuloval její rasově-ideologický základ roku 1942 následovně: ´Naším úkolem není východ germanizovat ve starém smyslu, to znamená naučit lidi tam žijící němčině a vysvětlit jim německé zákony, ale postarat se o to, aby na východě žili jen lidé skutečně německé, germánské krve.´“

To vše ovšem, připomíná von Westphalen, lemovaly „čtyři utopie“. Shrnul je už citovaný Timothy Snyder: „Blesková válka, likvidující Sovětský svaz během několika týdnů“; „plán vyhubit 30 miliónů lidí během několika měsíců“; „´konečné řešení´, tedy Evropa zbavená do konce války všech Židů“ a „´Generální plán Východ´, mající západní území Sovětského svazu změnit v německou kolonii“.

Plán „řízeného hladomoru“ byl součástí řady dokumentů už na prahu války. Například v zápisu z porady státních tajemníků 2. května 1941 stojí doslova, že „až se ze země odveze, co je důležité pro nás, hlady bezpochyby zemřou milióny“. Servítky si nebere ani  „hospodářsko–politická směrnice“ ze 23. května téhož roku: „Mnoho desítek miliónů lidí se v této oblasti stane nadbytečnými a budou muset buď zemřít nebo se vystěhovat na Sibiř.“

„Generální plán Východ“ byl „genocidní strategií ´germanizace´ celého ´východního prostoru´. S cílem ´vystěhovat 31 miliónů lidí a 14 miliónů ponechat v osídlených oblastech jako pracovní sílu, určenou k poněmčení´.“

„Zhruba pět týdnů před začátkem války pozbyly tzv. výnosem válečného soudnictví platnosti i ty nejzákladnější normy mezinárodního válečného práva, a byly tak položeny základy téměř úplného zrušení práv civilní populace. Výnos mimo jiné nařizoval, že příslušníci wehrmachtu nebudou stíháni za trestné činy vůči obyvatelstvu okupovaných území, a povoloval dokonce kolektivní násilí. Zplnomocňoval zároveň každého důstojníka, aby rozhodoval zcela o své vůli i o popravách ´podezřelých civilistů´ bez soudu.“ 

„´Směrnice pro zacházení s politickými komisaři,´ vydaná dva týdny před začátkem války, německá vojska instruovala, že s politickými komisaři Sovětské armády se nesmí zacházet jako s válečnými zajatci a mají být neprodleně zastřeleni.“ Za „politické komisaře“ však byli, připomíná autor, považováni v podstatě všichni komunisté, jichž bylo na prahu války kolem 2,5 miliónu. Daný údaje byl znám i německému velení. „Směrnicí“ se s příslovečnou germánskou pedanterií řídily více než dvě třetiny německých divizí.

Hitler se vyjádřil jednoznačně už tři měsíce před válkou: „S vojenským kamarádstvím je potřeba se rozejít. Komunista nebude kamarádem nikdy. Jde o boj za zničení.“ Generál Eduard Wagners ukládal šéfům štábů armád a armádním skupin: „Nepracující válečné zajatce třeba v zajateckých táborech vyhubit hladem.“

„´Morální a finanční náhradu bezpráví, způsobeného nacistickým režimem, považovala spolková vláda za obzvláštní prioritu. Svému úkolu dostojí i dnes,´ tvrdí web spolkového ministerstva zahraničí. Obětem nacistického režimu, jež jeho krutosti přežily, však bylo od roku 1956 do konce roku 2013 vyplaceno odškodné v celkové výši 71 miliard EUR. Sovětští váleční zajatci se ovšem odškodnění domáhají marně. Teprve loni jim německý Spolkový sněm přiznal dávku v celkové výši 10 miliónů. Někdejších sovětských válečných zajatců jsou naživu asi 4.000, každý tak dostane 2.500 EUR.“

Historik Wigbert Benz hovoří o „groteskním nepoměru mezi závažnosti kolosálního zločinu a tím, nakolik se uchoval v dnešní paměti Němců“. Spolkový prezident Joachim Gauck sice v roce 2014, k jubileu osvobození Leningradu, ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi zaslal dopis, kde stojí: „Německo si je vědomo své historické zodpovědnosti za utrpení, způsobené obyvatelům Leningradu, a za brutální vedení války svých vojáků a formací SS.“ V obecném povědomí německého obyvatelstva však blokáda Leningradu významnější roli nehraje. Wigbert Benz předpověděl už před pěti lety, že ani 70. výročí 22. června 1941 se „pro německá média žádným velkým tématem nestane“. A mnozí občané SRN budou mít  „Hungerplan“ spíš za „dietu, díky níž se dá shodit pár kilo navíc“.

Loni, u příležitosti 70. výročí porážky fašismu, spolkový prezident přiznal, že masová smrt sovětských válečných zajatců „byla jedním z největších německých zločinů 2. světové války“. Aniž se přitom „stala adekvátní součástí obecného povědomí“. Peter Jahn vyslovil už před pěti roky přání, aby v Německu vzniklo „místo připomínající milióny obětí, zavražděných v letech 1939-1945 ve jménu protislovanského rasismu“. Jens Bisky se v Süddeutsche Zeitung táže i dnes, „proč v Německu ještě neexistuje památník sovětským válečným zajatcům“.

„Odpověď třeba hledat v pokřiveném vnímání dějin.“ Ba „přímo v bílém místě německého historického povědomí“. Pro historika Christiana Streitra to začalo už v letech války: „Vzpomínky na německou agresi v roce 1941 i metody války a okupační politiky byly u většiny vojáků – a veřejném povědomí mínění všeobecně – přehlušeny reminiscencemi na zuřivé, krvavé obranné boje proti přesile Rudé armády. Útočná a dobyvačná válka se tak přestylizovala na válku obrannou.“ Podobně je to s německou vzpomínkou na Stalingrad. O tom, že Hitler „obětoval 6. armádu“, se ví nepoměrně víc, než o „tiché genocidě“, jak blokádu Leningradu právem nazval historik Jörg Ganzenmüller.

„Že je to s historickým povědomím Němců, pokud jde roli Sovětského svazu ve 2. světové válce, na pováženou, ukázala loňská anketa ICM Research. Na otázku, která země za 2. světové války osvobodila Evropu, odpověděla víc než polovina dotazovaných Němců, že to byly USA. Sovětský svaz jich uvedlo jen 17%. Výsledky aktuální ankety se od toho liší jen minimálně: USA uvádí 50% a SSSR 24%.“

Na hlavičku udeřil i Spiegel on-line: „Trvalo celá desetiletí, než se 22. červen vzpomněl adekvátně i v SRN. Na letošní rok připadá  75. výročí agrese, připomenout se má samozřejmě i v Berlíně. Avšak na rozdíl od roku 2015, kdy Německo konec války v květnu 1945 vzpomínalo řadou výstav a projevů, je to tentokrát skromnější.“ A navíc „Ukrajina vzpomínkovou akci, plánovanou Ruskem v berlínském dómu, napadá a ´varuje´, že je to ´trik´, jímž ruská strana ´odvádí pozornost od svého zločinného jednání na Krymu a východní Ukrajině´.“

Žijeme „v době, kdy Německo v Bílé knize, hlavním manuálu bezpečnostně-politických rozhodnutí země, označuje Rusko za rivala, kdy EU prodlužuje sankce kvůli Krymu, kdy NATO provádí vojenská cvičení na ruské hranici až do dne před tímto historickým datem a Světová lehkoatletická asociace IAAF vylučuje ruské sportovce z olympijských her v Riu“. Tím hůř je doba nakloněna „adekvátní vzpomínce na ´největší exces násilí v moderních dějinách lidstva´“.

„Němcům, zvlášť těm ze starých spolkových zemí, ji shrnuje Christian Streit v knize Keine Kameraden: Die Wehrmacht und die sowjetischen Kriegsgefangenen 1941-1945: ´Podmínkou usmíření je… památka toho, co se tehdy odehrálo´.“

Střípky ze světa