Svědek vzmachu i úpadku

Žánr pamětí je ošidný. Nejen kvůli známému paradoxu, že je člověk píše většinou ve věku, kdy už si toho moc nepamatuje. Ale i proto, že většina autoru nerozpozná, co by pro čtenáře z jeho života mohlo být zajímavé a co nuda. V případě Zdenka Mahlera a jeho vzpomínkové knihy však obě hrozby byly odvráceny. Mahler si pamatuje dobře a jako vynikající stylista ví, jak docílit toho, aby paměti nudou nebyly - tak jako jí, dle titulu, nebyl ani jeho život.

Mluvím o knize ...ale nebyla to nuda, kterou loňského roku vypravilo nakladatelství Sláfka.

Vlastně je Mahler při svém vzpomínání až mimořádně úsporný. Zná dobře čtenáře, ví, že jeho pozornost je třeba polapit vždy nějakým masitým detailem, že má nejraději, když je osobnost či epocha charakterizována nějakou historkou - dle principu pars pro toto. Proto se Mahler skvěle čte.

Pravda, pro historika, či pro člověka jako jsem já, kterého mimořádně zajímá, jak vlastně došlo k tomu kulturnímu vzmachu 60. let, jehož byl Mahler - troufám si tvrdit - do značné míry otcem, by té úspornosti snad mohlo být i méně. Chtěl bych vědět třeba trochu víc o té stále ještě záhadné postavě ministra Kahudy, jehož náměstkem Mahler byl. Docela bych si rád přečetl více o tom, co si právě o něm Mahler myslel, třeba o jeho známé teorii mentionu. Určitě by se dalo také nashromáždit více náhledu na osobnost Miloše Formana, ba jistě i více historek, vždyť s ním Mahler de facto šest let sdílel jeden byt. Ovšem Mahler je mužem archaické decentnosti a skromnosti - nikdy se nestaví do role soudce, neřkuli kádrováka, nikdy nezneužije to, co ví a zažil, k bulvárnímu drbání. To mu slouží ku cti, nicméně čtenář mého typu, řekněme čtenář prostý, s kapkou slídilství v krvi, by někdy těch soudu a náhledu pod peřinu uvítal více.

Pokud jde o styl, je bezchybný, byt nutno přiznat, že na autorskou manýru se závorkami (na jednom místě jsou i dvě za sebou!) si člověk musí chvilku zvykat. Ale presto je Mahlerova kniha dílkem podařeným. Na výše uvedeném principu uměřenosti, až úspornosti (jež je, nikoli náhodou, definiční vlastností třeba žánru vtipu), vytvořil autor dráždivý, uchvacující text, do něhož je napěchován mimořádně zajímavý život a pozoruhodná osobnost. A krom toho kolem této osobnosti jako na orloji defilují osobnosti další, jež lze bez obav nazvat tvůrci epochy. Především ty spjaté se vzpomenutými 60. léty.

Kdysi jsem na této stránce napsal, že 20. léta 20. století v české kultuře, se všemi těmi devetsiláky, Haškem, Klímou, ale i německy mluvícími »arconauty« (jak jim říkal Brod, dle kavárny Arco, kde se scházeli), jsou něco jako Karlštejn, národní, ba evropský poklad, kolem kterého budou jednou tančit stovky badatelů a ptát se: jak je možné, že na jednom místě v jediné chvíli zkoncentrovalo se tolik talentu? O 60. letech lze říci to samé. Jsou-li 20. léta Karlštejn, jsou léta šedesátá oběma pražskými chrámy sv. Mikuláše. Kde se vzala ta exploze kreativity? Kundera, Hrabal, filmová nová vlna, malá divadla, Laterna magika... Jistě, svou roli sehrávají zákonitosti generační. Poválečný baby boom vydal ze sebe to nejlepší. Ale jen to k vysvětlení nestačí. Ve hře bylo i něco jiného. Tato exploze mela i své mechanizátory, spjaté s tehdejší mocí. Bez okolku lze říci, že Mahlerova pracovna v Rohanském paláci, kde sídlilo ministerstvo školství (pod nějž tehdy spadala i kultura), bylo jednou z dílen, kde se »zlatá šedesátá« zrodila, kde byla vykutána, kde byl narýsován plán. Už proto je Mahlerovo svědectví tak zajímavé. Čímž není řečeno, že by se Mahler nepodílel na tomto vzmachu i jako tvůrce (Nebeští jezdci, Svatba jako řemen, Den sedmý, osmá noc).

Hodné pozornosti jsou samozřejmě i epizody z let sedmdesátých, kdy Mahler stvořil své opus magnum - Božskou Emu, i let osmdesátých, kdy mimo jiné stál za Formanovými zády při natáčení Amadea. Ovšem pro mě nejzajímavější bylo číst kapitoly z let polistopadových, neboť o tomto úseku Mahlerova života a díla jsem věděl asi nejméně. Číst třeba peripetie vzniku filmu Lidice je až drásavé. Člověku nemůže nebýt líto, že muž, který pracoval v minulosti s velikány jako Krejčík či Polák, musel náhle řešit velké téma Lidic s přeceňovanou a vlivnou paní Nellis: »Režisér zpravidla do scénáře vnese osobitou úpravu - nad tím však, co Alice Nelils předložila, jsem zůstal v šoku: došlo k proměnám scén i postav, zcela odlišnému typu dialogu (místo zhuštěnosti upovídanost), klíčové repliky důsledně vyřazeny, absence osobního prožitku vedla k omylům i nesmyslům (záměně parašutistu za partyzány apod.), zkáza Lidic pojednána melodramaticky, do příběhu byly postupně vecpány tri bible a kolem nich rada nábožných rozprav. (...) V létě jsem dostal nový scénář, překvapivě přejmenovaný ‘Loving Hell’ se jménem jediného autora, Alice Nellis... Na první klapku pozvala produkce ozdobnou celebritu, Karla Schwarzenberka - v proslovu prohodil, že ‘nebyly jen Lidice, nýbrž také Postoloprty’. Tím všemu nasadil korunu... Záhy po začátku natáčení jsem se dočetl, že Alice Nelils pro boreliózu práci vzdala - do rozjetého vlaku naskočil náhradní režisér Petr Nikoliv. Rozhodnut nekomplikovat život sobe ani štábu, přenechal jsem všechno osudu...« vzpomíná Mahler. I tato jedna historka stačí, aby člověk pochopil, jakou epochu prožíváme. Svědek velkého vzmachu Zdenek Mahler byl donucen stát se svědkem velkého poklesu. Éry, kdy si mafie neumětelů mezi sebou rozdává České lvy a ze slovního spojení »český film« se mezitím stala nadávka.

Kdyby šlo jen o neumětelství, bylo by vše omluvitelné. Je zde však i politické pozadí, jak lze ostatně snadno pochopit i z výše uvedené historky. Bohužel, byl to právě Zdenek Mahler, který se musel v nové éře utkat s tou armádou druhorepublikánských zombie, jež vystoupila z příliš mělkých hrobu, a to v první linii. Začaly na něj útočit poté, co vstoupil svým pevným hlasem do ostudných tahanic mezi státem a katolickou církví o katedrálu sv. Víta. Přidaly na síle po jeho televizním cyklu o Masarykovi. Mahler tento souboj s partou, které prezident Zeman ve své proslulé velkorysosti říká »pražská kavárna« (ve skutečnosti jde zkrátka o klerofašistickou lúzu), popisuje s bolestnými podrobnostmi. Smutné čtení.

Ale vývoj byl vlastně nevyhnutelný. Mahler se musel stát jejich terčem, jakkoli sedával s Havlem, Formanem, Seifertem i Dukou u jednoho stolu. Tím se putnovská lúza nenechá zmást. Zvířecky cítí, že Mahler je úhlavním nepřítelem. Proč? Protože myslí. »Dožívám na předělu - ocitli jsme se nesporné v přechodném údobí (dosavadní režim už není s to zvládnout podstatné potřeby) - jde o mimořádně náročné a riskantní drama, ve kterém se hraje vabank. Představy o solidnějším rádu se neopírají o plané naděje: grund je vlastne už založen (viz globálně propojené vědomí o společné sudbě i pat válečného barbarství) - metodou budou postupné reformy, počínání pokud možno nenásilné - cílem soulad práv a odpovědnosti, jak jednotlivců, tak kolektivu. (...) Je módou (nejen zdejší) hořekovat nad selháním rozumu: prý osvícenským racionalismem začal dejinný úpadek - kritické myšlení jen prohlubuje krizi - mystici útrpně shlížejí na střízlivost - v kvantové polévce se má rozvařit mozek... Ale neplatí právě naopak, že máme-li se vyhrabat z marasmu, je zapotřebí zbystřeného vědomí, renesance intelektu, odpovědné rozumnosti?« Mahler to zkrátka trefil. Netřeba se divit, že oni trefili jeho.

Jan STERN , FOTO – archiv , Haló noviny, 25.4.2016, str. 9, přišlo e-mailem