Svaz „vyhnanců“ -  od E. Steinbachové k B. Fabritiovi, vše při starém

Podíváme-li se na projev dr. B. Fabritia, který přednesl na „Dni vlasti 2015“, můžeme hned na první pohled zjistit, že omílal staré vyhnanecké programové „teze“, vyjádřené jen jinými slovy.

Pan doktor práv Bernd Fabritius, nový předseda Svazu „vyhnanců“, opět zcela zásadně bojuje proti kolektivní vině. Jasně odmítá „jakékoliv teorie kolektivní viny, které hledají vinu pro jejich vyhnání a chtějí odvést pozornost od jejich protiprávnosti. Jen pro některé země ve východní Evropě tento signál v 21. století ještě není důležitý.“

Tak nejdříve k názvu svazu. Je zavádějící. Je pravděpodobné, že většina původních jeho členů patřila k utečencům z bývalého východního Německa, např. Pruska, a z oblastí Polska, z nichž si Němci udělali nový životní prostor, a z příslušníků německé menšiny z různých východoevropských států. Nacisté, když ještě byl čas, tehdy fronta se ustálila na nějakou dobu před hranicemi Německa, odmítali povolit evakuaci civilního obyvatelstva. Věděli, že němečtí vojáci budou bojovat s větším nasazením, když budou bránit vesnice, města, kde v každém domě jsou děti a ženy, starší lidé. A pak přišel mohutný úder sovětské armády. Teprve poté se kolony uprchlíků  daly do pohybu. Bylo jich několik milionů, desítky tisíc lidí zemřelo cestou. Živí prošli velkým utrpením.

Jednou z těch, které byly evakuovány, byla i Erika Steinbachová, jejíž němečtí rodiče se usídlili v Polsku. Otec byl vojákem a matka úřednicí. Bydleli v zabrané polské nemovitosti. Tato skutečnost je již dlouhodobě známá. Přesto však nikomu nevadilo, že dr. Steinbachová ve skutečnosti nebyla vyhnancem, ale dcerou původně říšských Němců, kteří z Polska před sovětskou armádou utekli, jako tisíce a tisíce dalších, do Německa ze strachu před trestem.

Vraťme se však ke tvrzením pana dr. B. Fabritia o protiprávnosti vyhnání. Jako právník jistě musí vědět, že termín vyhnání je německým „tvůrčím“ produktem. Postupimská dohoda vítězných velmocí, která o přesídlení německého obyvatelstva rozhodla, používá vedle  uvedeného termínu přesídlení  ještě další obdobné – transfer, odsun.  Tyto termíny jsou mluvou textu z Postupimi. I laici cítí rozdíl mezi termínem vyhnání a termíny odsun, přesídlení či transfer. Vyhnání chápou jako protiprávní akt jednoho státu, který vyhání své část svého obyvatelstva, které po obnovení právního stavu má nárok na návrat do svého domova a nárok na náhradu škody, která mu vyhnáním vznikla. Právně zcela jiná situace je u přesídlení, odsunu či transferu obyvatelstva z více států do státu předem stanoveného. A právě o tom rozhodli vítězové druhé světové války v Postupimi. Německé obyvatelstvo z Polska, Československa a Maďarsko, i z důvodů zachování míru v budoucnosti, bylo v poměrně krátké době přesídleno z uvedených států do Německa.

Německo v tu dobu se nacházelo pod správou vítězných mocností, které o Německu rozhodovaly. Německý stát tehdy neexistoval. Německo proto nemohlo mít ani svůj zákonodárný sbor, ani vládu. Spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva a současně rozhodli, kolik přesídlených Němců má být umístěno v té či oné okupační zóně v Německu a v jakém časovém  sledu i za jakých podmínek má být uskutečněno.

Německo prohrálo druhou světovou válku, kterou vedlo barbarským způsobem. Německé menšiny v jednotlivých státech, které Němci napadli, se postavily proti svým spoluobčanům, bojovaly proti nim a v průběhu německé okupace se podílely na teroru  německé okupační správy. Příslušníci německých menšin nesli proto spoluodpovědnost za německé válečné zločiny i za zločiny proti lidskosti. Svým zločinným chováním znemožnili další spolužití s národy, s kterými žili již delší dobu.

Odsun byl proveden ve stanoveném čase a podle stanovených pravidel Spojenecké kontrolní komise. Československu představitelé americké i sovětské okupační  správy poděkovali za skvělé zvládnutí celého procesu odsunu německého obyvatelstva.

Pokud dr. B. Fabritius uznává platnost Postupimské dohody, musí uznat i platnost přesídlení německého obyvatelstva do Německa. O žádné protiprávnosti se zde nedá mluvit. Tzv. vyhnanci si konečně už musí přestat lhát do kapsy a pořádat protipolské a protičeské štvanice.

Ano, k excesům vůči německým okupantům v průběhu osvobozeneckého boje a bezprostředně i po osvobození docházelo od Francie až po Československo. Část německého obyvatelstva, která se podílela na okupační německé krutovládě, lidé spontánně vyháněli. Šlo o tzv. divoké odsuny. I jimi se Postupimská konference zabývala. Vzala je na vědomí a tím je legalizovala.

I sám W. Cuhchill byl přesvědčen, že po válce dojde k odplatě. K možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).  Tak krvavá poválečná doba však na štěstí nebyla. Své oběti si však vyžádala. Po tolika letech německého teroru vůči okupovaným národům nemohlo to být ani jiné. Příčiny vždy mají odpovídající důsledky. Tuto příčinnou souvislost nejde odstranit, v lepším případě je možné její dopad  zmírnit. A to se stalo. Již postupimská dohoda o to úspěšně usilovala.

Pan dr. B. Fabritius mluví přes uvedená fakta o protiprávnosti vyhnání. Je těžké mu radit. Snad by se měl  pokusit oprostit od termínu vyhnání a podívá se na  přesídlení německého obyvatelstva očima vítězných mocností, USA, Velké Británie a SSSR, tedy z hlediska Postupimské dohody. Jeho současná tvrzení o tzv. vyhnání mají revizionistický až revanšistická charakter, který připomíná starý germánský Drang nach Osten, tentokrát uskutečňovaný jinými prostředky než hrubou vojenskou silou. Pokud se s takovouto politikou německá vláda neztotožňuje, měla by umravnit předsedu Svazu vyhnaných a jestliže by nedal na dobré slovo, stačilo by přibrzdit penězovody do pokladny SV a výsledek by se vbrzku jistotně ukázal. Velmi dobře si pamatuji, jak svého času tuto dobrou radu německé vládě a parlamentu opakovaně dával PhDr. Pavel Macháček, tehdy tajemník Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí. Nevím však o tom, že by adresáti této vynikající rady nějak zareagovali. A tak dnes landsmanšaft požadavky na nás  klade stále větší. Zatím se také stačil stylizovat do role oběti a z nás dělá zločince. Takovéto a jiné snahy o přepisování dějin jsou jen krátkodeché. Pravda se vždy prosadí. My jí však musíme pomoci.

Dr. O. Tuleškov