A.
Tybrych: ZTRÁTA
SUVERENITY
Není to tak dávno, co prezident Václav Klaus
s velkými výhradami vůči Evropské unii, sepsal parte, na němž se téměř se
slzami v očích loučil se suverenitou České republiky. Když se vyplakal,
podepsal Lisabonskou smlouvu, aniž by se k ní občané republiky vyjádřili.
Plebiscit by názor na EU nejspíše změnil
k nepoznání. Kritiky evropské
integrace je hodně: zápolíme o kvóty vyváženého zboží, z našeho bílého
zlata, tedy z českého cukru, se
stal dovážený artikl. Olomoucké syrečky zrají v konkurenčním
zápasu, ale pole se zažlutila řepkou, a výnos polí se proměňuje v palivo
automobilů, elektráren, zatímco velká
většina světa hladoví a každých pár minut umře některé africké dítě hladem..
Když prezident ustoupil jako poslední
z kapitulantů, nejspíše si vzpomněl na slova novináře a politologa
Ernsta Fischera, (1899-1972), který svého času napsal: „Aby se všechno dělo
v pořádku, dal člověk svým vztahům ke svým bližním pevné formy, učinil
z nich instituce, závazná nařízení; a náhle je zajatcem těchto institucí.
Posadil za psací stůl nějakého člověka, aby mu vedl knihy; a náhle je obtížen
tisíci psacími stoly, a ti, kteří za nimi sedí, požadují od něho
rozkazovačně, aby jim vydal počet.
Ustanovil strážce, aby ho ochraňoval, a náhle ho tisíce ozbrojených strážců
přepadají, srážejí k zemi, vykrádají
a terorizují v podobě státní moci. Zvolil své zástupce, aby činili
rozhodnutí za jeho nepřítomnosti, a oni náhle pošlapou jeho zájmy, nestrpí, aby
byl přítomen, aby radil a spolurozhodoval.“ A máme tedy obraz Evropské unie,
v níž nás zastupují většinou nepřesvědčiví reprezentanti. Za to jich je
750 a s jedním předsedou navrch. V Bruselu sedí u psacích stolů na 25.000
skvěle placených úředníků, ale také 27 komisařů . O jejich kvalitách si můžeme učinit obraz,
vzpomeneme-li na Vladimíra Špidlu, který ztratil nejen v Čechách dobré jméno.
Prohrál místo premiéra, ale jako „bonus“ získal post s půlmilionovým
příjmem měsíčně. Národ sice vnímal, že
jsme do světa vyslali nicku, ale v roce 2009 - při obsazování EU komisařů - předák
oranžových, Jiří Paroubek, shledal, že zase „chceme Špidlu“.
Naštěstí se tak nestalo. Tím pádem se zpřesnilo měřítko velikosti
v Čechách i v Unii, ale zvýraznila i tvář a kvalita Jiřího Paroubka a konec konců i „černá díra“ Unie.
Když volili v Bruselu prezidenta, jímž se stal
neznámý mužík, Belgičan jménem Herman
van Rompuy, a ministryni zahraničí, osoba naprosto
nečitelná, Angličanka Catherine Ashtonová,
vznikla dvojice, o níž psal tisk vesměs nezdvořile jako o nulách. List Corriere dela Sera sdělil, že „Evropě se
podařilo svěřit dvě nejvyšší funkce panu a paní Nikdo.“ Švédský Aftonbladet k těmto humorným poznámkám přidal ještě
otázku: „Herman van Kdo?“ Sama madam Ashtonová,
bývalá vedoucí zdravotního úřadu, teď šéfka zahraniční politiky Unie,
k tomu dodala: „Posuzujte, co dělám a jak myslím, a budete na mě hrdí.“
Tato představitelka koordinuje z ničeho nic zahraniční služby, 130
zastupitelství a 5000 zaměstnanců. Evropský prezident zase odpovídá za Unii, a
to jménem 500 milionů občanů, včetně mě. To ovšem málokoho v Čechách
šokuje – vždyť máme zkušenosti. Přes vzdálenost jednoho století stále platí
slova německého básníka Georga Heyma,
(1887-1912), který si kdysi povzdechl: „Jakou to máme ubohou vládu, císaře,
který by se mohl ukazovat jako šašek v každém cirkuse, státníky, kteří by
lépe splnili svůj účel jako nosiči plivátek než jako muži, kteří mají důvěru
národa.“ Za zmínku stojí citát z „Neviditelného psa“, kde autor popisuje
pokyny, týkající se obecné zeleně, nevyjímaje žlutou řepku. Titulek „Frnda“ kde se doslova píše: „Z dějin je známo, že jak se
něčeho chytí nadšení fanatici a přidají se … politici, kteří vědí, že je to
podvod, ale také vědí, jak se na něm dá bezvadně udělat kariéra. A když se do
toho vloží “nadnárodní“ úředníci, to se pak dějí věci až
neuvěřitelné, milostivá!“ Když si totéž přečetl Klaus, který měl více
příležitosti nahlédnout do útrob Unie, není divu, že mu bylo z počátku do
pláče. Neboť k jeho jedinému „háchovskému“ podpisu se budou vracet dějiny. Nicméně Cyril
Svoboda si drze dovolil doporučovat prezidentovi, aby si šel sednout do školní
lavice. A to proto, aby se poučil, že vstupem do Unie „nemůžeme být připraveni
o žádný díl státní suverenity.“
Kdežto poslankyně bruselského sněmu Bobošíková uváděla,
že Brusel se svými úředníky a tisíci psacími stoly budou rozhodovat, kde a
jakou technikou budeme vyrábět energii, kudy povedou dálnice a železniční
tratě, kampak budeme umisťovat utečence, jichž bude přibývat, a nevyloučila
návrat k Benešovým dekretům z hlediska „landsmanšaftu“,
neboť na tyto problémy bude pouze Evropský soudní dvůr. Navíc v parlamentu přestává platit právo
veta, ale rozhoduje kvalifikovaná většina. Jakou roli hrají v počtu 751
poslanců EU naši representanti si můžeme domyslet. Prim nadále budou ladit Němci a Francouzi, nebude od věci, když si
připomeneme, že v této souvislosti sami Francouzi používají výraz „passerelle, což je tunel, lávka nebo můstek, po němž můžeme tunelovat, anebo vykrádat kteroukoli
státní suverenitu.
Jeden
z intelektuálů této země, který znal dobře dějiny svého domova, kdysi napsal: že kdo chce definitivně rozsekat
cokoli ho napadne, učiní nejlépe,
přibere-li k dílu Albánii. Takže nejsme do budoucna bez naděje. Přidáme-li toto k fantazii bruselské
byrokracie, která jednou přijde s myšlenkou hranatého melounu, později
s absurdním projektem výměny běžných žárovek za úsporné, a časem od své
směrnice ustoupí, když se počne 500 milionů lidí rozčilovat nad nutností měnit
lustry. Někdy se objeví projekt sběru jablek,
která mají průměr větší než
Tož
z vlastní zkušenosti je odpovídající předobraz obecné zkázy a
perspektivy: že by se skutečně realizoval indiánský kalendář do r. 2O12?
Tedy konce světa?