PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety

V.

V té době již probíhala pařížská mírová konference. Československo ja­ko stát vítězné koalice mělo právo účastnit se jí svou diplomatickou dele­gací, což mu v řešení česko-německého sporu poskytovalo určitou výho­du. To je přirozené. Při mírových jednáních vítězné státy nikdy nejednají s poraženými jako rovné s rovnými. Využívají výhod vítězů.

Zástupci republiky Rakouské a samostatná delegace německých pro­vincií v českých zemích předložili podrobná memoranda, poukazující na právo sebeurčení a slabiny státního zřízení nastoleného násilím podle čes­kých představ. Alternativní řešení spatřovali němečtí politikové minimál­ně v připojení jihočeských a jihomoravských německých oblastí k Ra­kousku a pro ostatní německá území v získání statutu autonomních oblas­tí v rámci československého státu. Konference však tyto návrhy nepřijala. Schválila, i když s rozsáhlými připomínkami, zvláště z americké strany, pamětní spisy předložené ministrem zahraničí E. Benešem.

Jeden z nich se týkal problému Čechů a Němců v českých zemích. Po­žadavek zahrnutí německých sídelních území do Československé republi­ky Beneš opíral o závažné důvody: 1. Němců je pouze 1,6 miliónu (tento údaj byl tendenčně upraven, ve skutečnosti bylo tehdy Němců 2,4 milió­nu). 2. Neexistuje žádný čistě německý okres. 3. Německé osídlení není souvislé, rozpadá se na tři geografické celky bez politického a hospodářského propojení. 4. Bez území, kde sídlí NěmcI, by československý stát ztratil životaschopnost. 5. Němci přišli do českých zemí jako kolonisté ne­bo úředníci dosazovaní rakouskou správou s germanizačním záměrem. 6. Přirozené historické hranice jsou pro nový stát strategicky nebytné.

Konference tyto důvody uznala. Námitky Rakouska i výmarského Německa nebyly vzaty v potaz. Možná tu hrálo i svou roli, že v situaci, kdy v Rusku, Bavorsku i Maďarsku se ujímala komunistická revoluce, jevil se československý demokratický stát jako užitečný článek sanitárního kordonu proti bolševickému nebezpečí. Benešovy argumenty působily nicméně přesvědčivě. Potlačení březnových německých protestů vojskem snadno vysvětlil jako akci proti štváčům a výtržníkům.

Nakonec bylo Versailleskou smlouvou z 28.6.1919, jakož i následující smlouvou saintgermainskou (10.9.1919) s konečnou platností rozhodnuto o tom, že Sudety jsou součástí Československé republiky.

R. Hilf, jinak velmi objektivní německý autor, poukazuje na to, že Československá republika se stala stejně problematickým mnohonárodním státem, jakým bylo předtím Rakousko. Byl tu však přece jen rozdíl. V Rakousku vládla německá menšina neněmecké většině, přičemž evidentně potlačovala národnostní práva. V českých zemích měli jasnou většinu Češi a v Československu Češi a Slováci. Že byli z politických důvodů vykonstruovaně označeni za dvě větve jednoho národa, což mělo vizuálně zvýhodnit procentuální poměr občanského jádra státu k Němcům. (23,3%) a Maďarům, nemění nic na faktu, že jich skutečně dohromady bylo téměř sedmdesát procent.

Českým politikům Hilf vytýká, že se k německým národním právům zachovali stejně necitlivě jako němečtí Rakušané předtím k právům jejich. Soudím, že rovnítko sem přece jenom nepatří. Rozhodně ne bez výhrad. Za Rakouska Němci upírali Čechům národnostní práva tak, že jim brali území, jazyk, kulturu, vše. Češi byli přesto k Rakousku loajální. Němcům v Čechách se garantovala rovnoprávnost a plný jazykový a kulturní rozvoj. Ale souhlasit s roztržením země, která byla jejich dědictvím po předcích, to se od Čechů nedalo požadovat. Vzdali by se snad Němci Lužice jen proto, že tam v značném počtu žili Lužičtí Srbové? T.G. Masaryk, který se snažil Němcům vycházet maximálně vstříc, v poselství k revolučnímu národnímu shromáždění z 22. prosince 1918 uvedl: „Území obývaná Němci zůstanou naše… My jsme tento stát vybojovali a státoprávní postavení našich Němců, kteří sem přišli jako vystěhovalci a kolonisté, je tím určeno.“ Tento výrok Němci Masarykovi zlobně vyčítali. Bez povšimnutí však nechali, že Masaryk přitom hovořil o Němcích jako „o našich německých krajanech“ a že se zároveň vyslovil pro rovnoprávné soužití Čechů s Němci v jednom státě: „Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli… přijmeme je rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci… minority v našem státě budou požívat úplných národních práv a občanské rovnoprávnosti. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky.“

Pro Masaryka bylo příznačné poctivé, trpělivé a zásadové úsilí o demokratické řešení česko-německého problému v republice. Hned následující den po svém projevu v parlamentu, 23. prosince 1918, zavítal do pražského německého divadla na představení Beethovenovy opery Fidelio. Potěšen vřelým přijetím, jehož se mu dostalo od vedení divadla i od diváků, pronesl tato slova: „Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni: Němcům našeho obnoveného státu dostane se plné rovnoprávnosti. Těší mě politická prozíravost, která přivodila dnešní večer. I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl prologem… smím-li se tak vyjádřit k velkému dramatu, jež bychom my s Němci společné naší vlasti mohli sehrát.“

Němci soudí, že nestačí individuální občanská práva… Popřejme sluchu českému hlasu z té doby: „Osudná stránka v povaze Němců jest, že si nedovedou představit život vedle cizích národů, součinnost s národy volnými, rovnocennými, soutěž na rovném základě, rovnými zbraněmi. Jejich utkvělá myšlenka jest, že mezi národy není možný jiný poměr než mezi podmaniteli a podmaněnými, že jediné heslo jedněch vůči druhým zní: běda přemoženým.“

O otázce sebeurčení německého národa Češi tehdy uvažovali takto: „Nikdo nepochybuje o nároku Němců jako individuality kulturní a politické, aby žili volně a dle své vůle ve vlastním státě. Toho jim neupírá nikdo právě tak, jako nikdo nebrání sebeurčení a samostatnosti národa maďarského. Ale Němci v Čechách jsou jen výběžkem národa německého přes hranice vlastního státu. Jsou pohyblivým prosakováním do země sousední, nemají kulturní ani jazykové individuality odlišné od ostatních Němců, žijících ve státě německém. Tvoří úzké pásmo nezpůsobilé k samostatnému životu státnímu..“ (E. Svoboda.) A ještě jeden hlas: „Kdo staví proti sobě jako rovnocenné nároky nárok českého národa na sebeurčení a nárok Němců v souvislých sídlech v Čechách usazených na uznání samostatné provincie Deutschböhmen, ukazuje, že nepochopil smyslu učení o sebeurčení národů a že je zaměňuje s učením o ochraně národnosti … u Němců v Čechách nejde a nemůže jít o sebeurčení národa (poněvadž nejsou zvláštním národem), nýbrž nejvýše o národnostní samosprávu zlomku národa, jenž v jiném státě již dosáhl svého sebeurčení. Naproti tomu odpor Němců a Maďarů proti českému státu jest ve smyslu zásady sebeurčení národů mezinárodním bezprávím, poněvadž jím kulturně vyspělému národu odpíráni, nač každý kulturní národ má právo: stát v jeho duchu řízený, jeho potřebám vyhovující.“ (J. Kallab.)

Jestliže se německé provincie od prvních dnů existence československého státu snažily odtrhnout se a tím tento stát poškodit, nelze se divit příkrému tónu na české straně, který zaznívá z Rašínova výroku: „S rebely se nevyjednává.“ Pacifikace německého odboje nemůže být uváděna jako národnostní bezpráví ze strany Čechů…A Rusové, kteří se po desetiletí usazovali v pobaltských republikách, takže jich je leckde až padesát procent, budou mít právo bouřit proti lotyšské, estonské a litevské vládě a nakonec odtrhnout se i s územím, kde se usadili?

V projevu k novinářům T.G.Masaryk 7. června 1919 řekl: „Budeme jim všechno koncedovati , co jim po právu náleží a nesmíme propadnout rakouským metodám ústupku na splátky nebo kompensace vynucených naléhavou dobou. Zdá se tudíž nezbytným, aby byli uspokojeni a zbaveni péče o zabezpečení svého národního bytí, rovněž je nezbytno, aby z nich byli učiněni skuteční občané a aby své síly mohli věnovati tvořivé práci při budování společného státu, jeho správě a hospodaření. Je mým nejtoužebnějším přáním, aby jazyková otázka byla v Čechách tak rozřešena, aby vůbec zmizela z parlamentního jednání a z veřejného života. Při tom se nejedná jen o úřad a školu, nýbrž o celý zevní styk a reprezentaci.. My jsme na vlastním těle poznali, co to znamená soustavné odstrkování mateřštiny…“ Masaryk šel dokonce tak daleko ve snaze o dohodu s Němci, že byl ochoten změnit i hymnu: „Nemůžeme žádat od Němců, aby se nadchli pro slovanskou hymnu, přesto že by snad s náležitou úpravou zpívali ´Kde domov můj´. Potřebujeme nové lidové hymny, která by se hodila všem státním příslušníkům. Jsem si toho dobře vědom, že to v tom případě znamená moment citový, na nějž vůbec při státních symbolech je nutno bráti zřetel. Mohu jenom opakovat, že si upřímně přeji, abychom s Němci žili v míru. Dle toho musí býti otázka našeho vzájemného poměru posuzována a upravena.“

Iredentistickému hnutí českých Němců zasadila zdrcující úder zmíněná mírová konference. Mírová smlouva s Rakouskem, podepsaná v St. Germain 10. září 1919 s konečnou platností stanovila československé hranice a potvrdila, že pohraniční území osídlena německou menšinou patří neoddělitelně k Československé republice. Předáci německého odtrženeckého hnutí se všemožně pokoušeli výsledek ovlivnit. Hledali kontakty s diplomaty dohodových států, rozesílali propagační materiál, osnovali zákulisní intriky. Jejich snaha však vyzněla naprázdno.

Rakouská vláda pod tíhou závazků plynoucích z mírové smlouvy zastavila na podzim roku 1919 veškerou podporu německému iredentistickému hnutí. Jeho vůdci v zahraničí museli volit mezi trvalou emigrací nebo návratem do Československé republiky.

Politika dvojí tváře

V českých zemích museli němečtí nacionalističtí politikové chtě nechtě vzít na vědomí realitu československého státu a hledat novou orientaci své politiky. Již účast německých politických stran v obecních volbách na jaře roku 1919 naznačila, že v nacionalistickém šiku německé menšiny nastává proces určitého přizpůsobování poměrům a v souvislosti s tím i rozpad ne­dávné monolitní jednoty. V průběhu 20. let jevily vztahy Čechů a Němců sklon k postupné stabilizaci. Parlamentně demokratický systém Českoslo­venské republiky vycházel značně vstříc národnostním zájmům v oblasti jazykových práv, školství i kultury. .

Dodatečně se označuje za chybu, že Němci se nepodíleli na tvorbě ústavy našeho státu. Její preambule začínala slovy: „My, národ československý,…“ Němci do československého národa nebyli zahrnuti. Není to jen vina Čechů, ale i Němců samých, jejichž politikové setrvávali v nega­tivismu a účast na tvorbě ústavy odmítli. Nehledě na znění preambule však sedmá hlava ústavy zaručovala ochranu práv národních, nábožen­ských a rasových menšin. V důvodové zprávě vyhlašovala: „úplnou ­rovnost před zákonem všech státních občanů, i pokud nenáležejí k národu československému.

Masaryk a politikové, kteří se k němu názorově přimkli, otvírali Něm­cům ochotným účastnit se výstavby společného státu dveře ke spolupráci. V dubnu 1921 Masaryk nabídl německým politikům vstup do parlamentní vlády. Ti však tenkrát nabídku nepřijali. Odmítavý postoj samozřejmě ak­tivizoval nacionalisty Kramářova tábora na české straně.

Teprve 12. října 1926, kdy byla ustavena Švehlova vláda, nazvaná vlá­dou panské koalice, přijali v ní křesla prof. Spina za německé agrárníky a prof. Mayr-Harting za křesťanské sociály. Masaryk měl z toho velikou ra­dost, jak o tom svědčí dopis, který z Topolčianek napsal premiéru Švehlo­vi 13. října 1926:

"...pořád vidím ty Němce před sebou: báječná věc a pěkná. A jak jsem rád, že nejsem sám, že jste se věci ujal tak vážně a dobře... provedeme to úspěšně."

Masaryk byl politik veskrze demokratické ražby, se zdravým smyslem pro spravedlivé řešení národnostních vztahů. Netrpěl sobeckým nacionalismem jako jiní, šovinismus český, německý, jakýkoli mu byl cizí a odporný. "Šovi­nismus," prohlašoval, "svou slepostí a malichernou panovačností všude se stal hrobem svobody a samostatnosti." Ve vztahu k menšinám moudře nabá­dal: "Úkolem většinového národa ve státě, kde jsou národnostní menšiny, jest, aby postavení minority k sobě a ke státu rozumně reguloval. Nečekat, až co menšina bude chtít, po čem bude volat a křičet, nedělat koncese podle to­ho, jak hlasitě se bude minorita výhod pro sebe domáhat. Nýbrž správnou analysí poměru přijít samostatně k programu toho, jak by postavení menšiny ve státě mělo být upraveno, a takový program pak provádět dobrovolně a ja­ko svou povinnost k sobě i ke státu, netoliko k minoritě, jíž se to týče."

Německé politické strany se podle zásadního vztahu k státu seskupily do dvou politických proudů, aktivismu a negativismu. Zatímco první hle­dal možnosti soužití a spolupráce, druhý pohlížel na československý stát jako na nezbytné zlo, které musí být odstraněno.

Aktivistické politické strany vyjadřovaly zájmy větší části německé menšiny, která se smířila s existencí Československé republiky v daných hranicích a hledala v jejich státních poměrech své místo. Patřila mezi ně především Německá sociálně demokratická strana, Německá agrární stra­na, Německá křesťansko-sociální strana a němečtí demokraté. Němečtí přívrženci levice a později Komunistické strany Československa se stavě­li za řešení česko-německých vztahů na základě společného boje české i německé dělnické třídy proti kapitalismu.

Nacionalisté, kteří setrvávali v odmítavém postoji k československému státu, se sdružovali jednak v Německé národně socialistické dělnické stra­ně (Deutsche national-sozialistische Arbeiterpartei - DNSAP), jednak v Německé národní straně (Deutsche Nationalpartei - DNP). První z těch­to dvou negativistických stran, nazývanou též stranou hakenkreuzleru, ve­dl Hans Knirsch, Rudolf Jung a Hans Krebs. Knirsch měl svůj hlavní stan v Duchcově, kde vydával list Der Tag.

V listopadu 1925, poté co nacisté podnikli v Německu nezdařený pokus o puč, navštívil Knirsch v landsberské věznici vůdce německé nacionálně socialistické strany Adolfa Hitlera nedlouho poté, co sem byl převezen, aby si tu odpykal trest jako organizátor puče. Hitler byl skleslý, odmítal jíd­lo, chtěl zemřít hladem. Řekl Knirschovi: ,,Ztratil jsem právo žít."

„Nikoli," přesvědčoval ho Knirsch, "úkol trvá a stoupenci zůstali bez vůdce. Vaše oběť by byla zbytečná." .

,,Žádný muž už nepůjde za tím, kdo prohrál," namítl Hitler.

,,Zjistil jsem, že vaši straníci jsou pevnější než dříve," povzbuzoval ho Knirsch. "Což není v dějinách dost příkladů, že po první porážce přišlo pře­ce jen konečné vítězství?"

Knirsch si pak připisoval zásluhu, že odvrátil Hitlera od sebevraždy.

Hakenkreuzleři byli nejsilnější negativistickou stranou. Opírali se o ma­loburžoazii, která pociťovala tíhu české konkurence, deklasované přísluš­níky proletariátu a nacionalistické intelektuály. Ideově se ztotožňovali s Hitlerovým nacistickým hnutím.

V čele druhé, slabší strany, která zastupovala konzervativnější střední vrstvy městského obyvatelstva, stál dr. Rudolf Lodgman, Othmar Kalina a Ernst Schöllich. Tato strana udržovala styky s Hugenbergovou nacionál­ní stranou v Německu.

Velký vliv na smýšlení německé menšiny v českých zemích měly ma­sové společenské organizace, halící se do pláštíku nepolitických zájmů, Bund der Deutschen s 50 000 členy a hlavně nacionálně šovinistická tě­locvičná organizace Deutscher Turnverein se 150 000 členy, jehož vedení sídlilo v Teplicích-Šanově.

V lednu 1919 Heinrich Rutha s Heinrichem Metznerem, profesorem ně­mecké litoměřické reálky, a dalšími mládežníky organizace Wandervogel (německá obdoba skautského hnutí z dob Rakouska) svolali do Rytířského sálu hradu Střekova shromáždění nového mládežnického hnuti BöhmerIand. Jejich první zásada zněla: Usilujeme o obnovu němectví: Pomýšleli na to, že podchytí všechny domácí snahy o obnovu někdejší moci německého národa, za hlavní cíl vyhlásí sjednocení celého „kmene" a dosáhnou společného postupu všech německých politických stran a nakonec vytvoří fe­deraci středoevropských národů pod pevnou vládou Němců. Příliš velké cí­le pro tak malé sdružení. Odrážejí však mentalitu německých nacionalistů.

Hnutí se ovšem brzy rozpadlo a Rutha, obdivovatel Nietscheho, Bis­marcka a Clausewitze, o Velikonocích 1921 založil chlapecké sdružení Jungenschaft, v jehož náplni byly stanové tábory, branné hry, turistika. S celým svým hnutím pak v roce 1923 vstoupil do Svazu německých turnerů. Tady už působil jako vzdělavatel a vedoucí mládeže ještědsko-jizer­ské turnerské rady v Teplicích-Šanově tehdy šestadvacetiletý úředník z Rychnova Konrád Henlein. Právě toho roku v červenci se zúčastnil XIII. sjezdu německých turnerů v Mnichově, kde poprvé slyšel řečnit muže, je­muž okamžitě upsal svou duši. Adolfa Hitlera. Později o tom napsal: ,,My sudetští Němci, jsme tehdy, v době smutného sebeponížení německého ná­roda, přijeli do říše, abychom hledali vůdce všech Němců. A musím říci, že sotvakdy později jsem viděl tak nadšené přívržence vůdce, jakými byli po léto schůzi moji sudetoněmečtí kamarádi..."

Myšlenka všeněmecké národní pospolitosti se horlivě pěstovala i na po­li vědecké, kulturní a osvětové činnosti. Tady působila řada spolků, z nichž nejpřednější byl Kulturverband.

Ideologickou základnou sudetoněmeckých nacionalistů byly myšlenky sociologa dr. Othmara Spanna, bývalého profesora německé techniky v Brně; který přenesl své působiště do Vídně. Vypracoval program novo­dobé německé společnosti. Vycházel přitom z přesvědčení, že historické poslání ,,německého národního kmene" trvá. Jeho úkolem je zavádět pořádek ve střední Evropě a zakončit v ní věčné rozpory a boje. Soudobá Ně­mecká říše jako dědic někdejší Svaté říše římské národa německého měla nejenom zahrnout všechny Němce, ale podřídit si znovu národy střední a jihovýchodní Evropy. "Víme," psal Spann, "že Polsko, Čechy, Uhry, Ju­goslávie (dokonce Řecko) byly kdysi německými lény. Tak tomu musí za­se být.....

V roce 1926 Spannův asistent dr. Waler Heinrich z České Lípy spolu s přáteli Konrádem Henleinem a jeho druhy založil v Liberci Pracovní kroužek pro společenské vědy, který si předsevzal šířit a dále rozpracová­vat Spannovy teorie. Za další tři roky se z kroužku zrodil Svaz kamarádů pro společenskovědní vzdělání, stručně Kameradschaftsbund, což je nevinný název pro sdružení elity, která se měla připravovat pro vůdcovské ro­le v budoucí německé říši.

Německý iredentismus pracoval na širokém společenském základě a s dlouhodobou perspektivou. V každodenním životě se přitom nacisté snažili všemožně jitřit a podněcovat národnostní zášť. Uveďme několik příkladů z dobových dokumentů: 29. srpna 1922 časopis Deutsche Lei­pauer Zeitung napsal, že když Němec prodá nemovitost Čechovi, je to ha­nebná zrada zuboženého národa a přivolává hanbu a potupu na takové zrádce.

V roce 1923 se Nejvyšší soud zabývá protizákonnými výzvami k Něm­cům, aby nepřijímali zaměstnance české národnosti a aby nerukovali na vojnu, protože v případě války s Německem se Československo rozpadne, aby se nedostavili k uvítání prezidenta republiky, aby nekupovali u čes­kých obchodníků, přičemž výzvu k nepřijímání Čechů do služeb vydal do­konce i Svaz německých zaměstnanců. V německých časopisech se obje­vovaly urážlivé výroky o Češích. Jeden takový výrok je přirovnával k zví­řatům. Jistý Němec sděloval obchodnímu soudu, že nepřijímá české dopisy, a žádal, aby mu soud psal nějakou kulturní řečí.

V roce 1924 Nejvyšší soud pod č.j. 1647 svým rozhodnutím konstatuje, že drážďanské iredentistické spolky Němců z Čech, Bund der Deutschböh­men a Hilfsverein für Deutschböhmen und Sudetenländer, mají úkol praco­vat pro připojení československých území k Německu jako tajné spolky.

Jistý německý řečník vyvolal nadšený souhlas davu výroky o nutnosti osvobození Němců z otroctví a že každého českého psa patři zabít.

Při slavnosti slunovratu v jedněch západočeských lázních německý řeč­ník veřejně ostouzel Československo a žádal připojení Sudet k Německu.

Byl vytištěn a rozšiřován pamětní spis o útisku Němců. O Češích se v něm mluvilo jako o barbarech a žádalo se sjednocení Němců v jediném státě.

Do některých zábavních podniků, restaurací i veřejných míst se zaka­zoval přístup Čechům. Činilo se tak leckdy krajně urážlivou vývěskou: Če­chům a psům je vstup zakázán.

V aktech Nejvyššího soudu najdeme z roku 1926 doklady o podvratné činnosti spolku Sudetendeutscher Hilfsverein a o spojení opavských Něm­ců s tajnými organizacemi v německé říši.

Z roku 1927 pocházejí zjištění, že Sudetendeutscher Heimatbund v Berlíně sleduje program spojení Sudet s německou říší. V dokumentech se citují výroky sudetských Němců: "...bojující německá domovina se do­čká dne, kdy bude svobodným národem. O plánech a úmyslech budouc­nosti musíme dnes mlčet. Osvobozením všech Němců ve středoevrop­ském prostoru budeme i my členy velkoněmecké říše. Nezapomínejte, že naše země, Čechy, Morava a Slezsko, jsou starými říšskoněmeckými ze­měmi..."

Nechceme tvrdit, že by národnostní poměry v republice byly tehdy již uspokojivě vyřešeny (však republika byla ještě v plenkách), ale je otázka, do jaké míry lze demokraticky řešit národnostní poměry, jestliže se za požadavky menšiny více méně otevřeně krčí snaha poškozovat a nakonec do­cela zničit společný stát. Nezdá se, že by byla natolik zubožena a utlačena národnost, jejíž příslušníci si mohli dovolit takovou míru nevraživost vů­či Čechům a republice. Za útlak se vydávají obranná opatření státu proti zjevným úkladům o jeho celistvost a stabilitu.

Až do roku 1929 se přesto zdálo, že aktivistické politické proudy mají v Sudetech přece jen převahu a že nakonec nastane kýžené soužití Čechů s Němci ve společném státě, o něž Češi a někteří Němci usilovali již v ro­ce 1848. Během posledních tří let se dokonce zástupci aktivistických stran pravidelně objevovali v československé vládě.

Od parlamentních voleb v roce 1929 se však začalo rozmáhat opoziční nacistické hnutí, které se hlásilo k Hitlerovu programu jako k společné platformě nacionálních socialistů v Německu, Rakousku a Českosloven­sku. Na sjezdu ve Frývaldově v říjnu 1930 žádala již DNSAP zřízení su­detoněmeckého zemského sněmu a autonomních úřadů.

Předáci strany, zvláště Hans Krebs, ve svých projevech ostře útočili na československou zahraniční politiku, hlavně pro její spojenectví s Francií. Při každé sebemenší příležitosti obviňovali a znevažovali československý stát.

Také němečtí nacionálové zradikalizovali svou opoziční politiku, aby více imponovala německé mládeži, která s obdivem vzhlížela k bojovému šovinismu hakenkreuzlerů.

V roce 1929 začal na základě povolení ministerstva vnitra vyvíjet čin­nost Verband Volkssport pod maskou zájmové sportovní organizace. Brzy však vojenská zpravodajská služba ohlásila, že Volkssport byl zorganizo­ván hakenkreuzlery podle vzoru nacistických oddílů SA. Udržoval tajné spojeni s Německem, odkud byl zásobován zbraněmi a kde také jeho vy­braní členové absolvovali vojenský výcvik. Zjištěná fakta, jak se psalo v posudku vojenských zpravodajských orgánů, jednoznačně prokazovala, že jde o "vojensky organizované a vycvičené oddíly tvořící vlastně orga­nickou složku Hitlerových úderných oddílů říšskoněmeckých, které by v případě úkladného podniku mohly konati službu ve zbrani i se zbraní... skutečně jde o přípravu úkladů proti republice".

Na základě nezvratných důkazů byla organizace Volkssportu, stejně ja­ko některé další nacistické mládežnické organizace, v únoru 1932 rozpuš­těna.

Představitelé Volkssportu byli obviněni z protistátní činnosti a postaveni před soud. Probíhal od července do září 1932 v Brně. Prokázaly se vaz­by mezi Volkssportem a DNSAP. Její vedoucí funkcionáři Hans Krebs a Rudolf Kasper byli zároveň čelnými funkcionáři Volkssportu. Vyšly na­jevo i kontakty hakenkreuzlerské strany s říšskoněmeckou NSDAP. Ha­kenkreuzleři zasahovali svým vlivem i do jiných, zdánlivě nepolitických organizaci, například Jugendverbandu, kde působil v předsednictvu Ru­dolf Jung.

Čtyřiadvacátého září 1932 byla jednací síň krajského soudu v Brně nabita k prasknuti. Spousta zájemců se nevešla dovnitř. Čekali s napětím na chodbě. Funkcionáři, členové i stoupenci hakenkreuzleru, členové zakázaného Volkssportu i zvědavci. Čtení rozsudku trvalo čtyři hodiny. Sedm funkcionářů Volkssportu sedících na lavici obžalovaných bylo uznáno vin­nými ze zločinů proti států a odsouzeno k trestům vězení od jednoho do tří let.

DNSAP byla těžce zdiskreditována. Za hakenkreuzlery v nepřátelství k státu nezůstávala pozadu ani DNP. V březnu 1932 byla z důvodu proti­státní činnosti zakázána její mládežnická organizace Grenzjugend. Přitom byly odhaleny i tajné protistátní styky DNP s říšskoněmeckými naciona­listy.

Nástupem hitlerovského nacionálního socialismu k moci v lednu 1933 se německému iredentismu v českých zemích dostalo povzbuzující injek­ce. Vysoko vzedmutá vlna nacionálního šovinismu začala zasahovat širo­ké vrstvy Němců v pohraničí. Obě negativistické strany zaznamenaly pří­růstek členstva. Zvlášť rychle se rozrůstala Německá nacionálně socialis­tická dělnická strana (DNSAP), která dosáhla počtu 150 000 členů, zatímco nacionálové vykazovali 30 000 členů. Protože stranám po odhale­ni jejich protistátních piklů a po trestním stíháni jejich předáků, haken­kreuzlerů Krebse, Schuberta, Kaspera, Junga a nacionálů Hassolda a Schollicha, každou chvíli hrozil úřední zákaz činnosti, připravovali nacisté Hans Knirsch a Hans Krebs založení nové jednotné strany, která by převzala otěže německého militantního nacionalistického iredentismu.

Hans Krebs, který byl 8. července 1933 propuštěn z vězení na kauci dvě stě tisíc korun, si vzal na starost vyhledání vhodného vůdce. Po dlouhých debatách ve vedení DNSAP byl navržen dr. San Nicola. Krebs ho počátkem října navštívil a přednesl mu žádost, aby se postavil do čela nové stra­ny. Profesor se zděsil. Vymlouval se rozpačitě na srdeční chorobu, stáří i malé politické zkušenosti. Ne, on rozhodně tak zodpovědnou funkci ne­může převzít. Radí, aby uvažovali o někom mladším, Krebs namítá, že nikoho nezná, kdo by vyhovoval požadavkům. "To není pravda," odpověděl Nicola, „jděte za Konrádem Henleinem, to je muž budoucnosti."

Konrád Henlein, který se mezitím stal profesionálním činovníkem Turnverbandu, získal si velkou popularitu svým nacionálním velkoněmec­kým přístupem k činnosti spolku. V květnu 1933 opustil řady Kameradschaftsbundu, jehož rakouská ideová inspirace byla ortodoxním nacistům solí v očích. V dohodě s čelnými negativistickými politiky 1. října 1933 vystoupil v chebském hostinci Ewiges Licht s výzvou k založení takzvané Sudetendeutsche Heimatfront, která by sjednotila všechny Němce v pevnou národní pospolitost. Jejím ideovým základem se měl stát ,,křes­ťanský a německý světový názor".

Henlein ve svém programovém prohlášení pokrytecky tvrdil, že ,,národ si již nepřeje stranického a národnostního záští, nýbrž touží po spravedlivé výstavbě národní pospolitosti, překonání stranického a třídního boje a po klidném soužití národů v tomto státě". Vyzval proto všechny sudetské Němce k sjednocení. To ovšem nebyl pravý výraz jeho smýšlení. Sám později v přednášce proslovené 4. března 1941 ve Vídni přizná, že jeho politickým úkolem bylo „zničit Československo, baštu aliance proti němec­ké říši".

Dva dny po založení Sudetendeutsche Heimatfront, 3. října 1933, se podle předběžných tajných ujednání zkompromitovaná DNSAP dobrovol­ně rozešla. Její předáci měli dobrý nos, protože hned následující den, 4. říj­na, byl vydán úřední výnos o jejím rozpuštění. Zákaz postihl i DNP. Došlo přitom k zatčení několika prominentních nacistů důvodně podezřelých z protistátní činnosti.

Poslanec Kallina nadšeně psal v Reichenberger Tagesbote a Gablonzer Zeitung: "Výzva Konráda Henleina zapůsobila očistně jako bouře a znovu silněji rozbušila srdce všech věrných v národě."

Sudetoněmecká vlastenecká fronta se hlásila k osudovému společenství s německým národem a jeho kulturou, ostře vystupovala proti aktivistickým stranám. Souhlas s demokracií a úsilím o národnostní dorozumění v Československu a loajalita vůči československému státu byly jen réto­rické triky k oklamání vládních úřadů.

Založení Sudetendeutsche Heimatfront (SHF) se setkalo s odporem ně­meckých komunistů, socialistů a demokratů. Naproti tomu je významně podpořili němečtí agrárníci, jejichž představitel ministr Spina v Henleinův prospěch intervenoval na vládní půdě. Nové hnutí, k němuž se okamžitě připojilo členstvo rozpuštěných stran, se pozvolna vymaňovalo z počáteč­ních obtíží. Do hlavního vedení vedle Henleina byl zvolen Lammel, Sand­ner a později nechvalně proslulý K. H. Frank, který zkrachoval jako knih­kupec v Karlových Varech a nyní se rozhodl živit se politikou. Má schop­nosti dobrého organizátora, je pilný, fanaticky zanícený, umí demagogicky řečnit. Proto mu Henlein také svěří vedení agitačně propagačního odděle­ní. Zároveň ho jmenuje šéfredaktorem časopisu Rundschau, který vychází v Aši.

Tiskový aparát Henleinova hnutí později rozšíří i varnsdorfský Junge Front, opavský Volkswart a teplický Aufbau.

Od března 1934 se v rámci SHF začaly zakládat ordnerské oddíly. Je­jich úkolem bylo, jak pravily pokyny pro jejich činnost, zasáhnout „s veškerou bezohledností proti rudým narušovatelům" schůzí SHF. (K. H. Frank po válce před soudem uvede: „Bylo to opatření proti útokům ostatních ně­meckých stran, hlavně sociálních demokratů a komunistů, s českými politickými stranami jsme neměli na schůzích konfliktů.“)

Řady členstva nového henleinovského hnuti se rozrůstaly. V říjnu do­sáhly počtu 71 431 členů. Jen malá část příslušníků bývalé DNSAP zůstá­vala mimo hnutí a vstoupila buď do Deutschsoziale Partei nebo do Deut­sche Arbeiterpartei. Ani jedna z těchto dvou malých stran nacistického ra­žení nepředstavovala pro SHF žádnou konkurenci.

Záhy SHF zahájila boj o masy sudetoněmeckého obyvatelstva, které podle výsledků sčítání lidu z roku 1930 počtem 3 231 688 představovalo přibližně čtvrtinu obyvatelstva republiky. Henleinovští politikové si v řadě jednání s německými stranami vyjasňovali názorové pozice a zjišťovali, ja­ká je možnost začlenění jednotlivých stran do SHF jako jednotné sudeto­německé strany. Jednání kombinovali různými formami nátlaku na vedení i členstvo stran, od tiskových kampaní a letákových akcí až po rozbíjení schůzí. Pouze ve vztahu k německým agrárníkům, u nichž nacházeli plné porozumění a nejednou i podporu, zachovávali v zájmu politické spolu­práce cílevědomou zdrženlivost

Štáb henleinovského hnutí v čele s K. H. Frankem pracuje bez oddechu s udivující vervou. Buduje aparát funkcionářů a aktivistů. V každém su­detském městě, v každé vesnici se snaží založit organizaci SHF. Henlein ve svých projevech hovoří o loajalitě k československému státu. První ve­řejný projev ve Šluknově je v tomto smyslu naprosto nezávadný. Text své­ho vystoupení na srazu SHF 21. října v České Lípě dokonce zaslal na vě­domi prezidentské kanceláři, kde byl přijat bez nejmenších připomínek. Jen zasvěcenci zatím vědí, že je to lest. Ernst Frank o tom později napíše ve své knize Sudetenland-Deutsches Land: „Nyní musely být projevy for­mulovány ještě opatrněji, zdánlivý odstup od nacionálního socialismu mu­sel být navenek ještě více zdůrazňován, slovo Německo se nesmělo téměř vyslovit. A mnozí zaslepení radikálové si v červnu a červenci 1934 už málem zoufali, když Hitler nezakročiI...“. Ale i tak mnozí Němci podléhali atmosféře davového nadšení a nejasného tušení toho, co je v pozadí. Vyzní­vá to z reportáže Franty Kocourka, který by I v České Lípě přítomen sude­toněmeckému srazu: "Celá sta mužů a žen v důkladných botách, s filcovými kloboučky, koženými kazajkami a ruksakem nebo chlebníkem vstupují všemi směry do modrobílých ulic, narychlo polepených plakáty s třemi germánskými idealizovanými mužskými postavami, upírajícími toužebné a rozhodné zraky ke štítu heimatfronty sudetských Němců a k trojdílnému heslu: Ein Volk, eine Wille, ein Ziel... Přesně ve dvanáct při­jíždí na náměstí - náhodou zakázaným směrem - osobní auto. Jakoby mag­netizovány obracejí se k němu všechny zraky: Konrád Henlein! ,Heil! Heil Henlein!' Klobouky, šátky a ruce letí vzhůru: ,Heil führer!'

Město je prosyceno radostí. Neboť dílo se zdařilo, to všichni cítí. Od té­to chvíle už nikdo nemůže zvrátit nové hnutí... Co je napsáno v těch tvá­řích? Především opojení z množství. Nadšení z masy, která se může uká­zat před všemi. Vypětí, aby nástup působil co nejlepším dojmem. Ostatní je ukryto pod maskami těchto hlavních tváři. Chvílemi máte při pohledu do nových tisíců a tisíců dojem, že tu nejde o politickou manifestaci, o něja­kou stranu. Ale že je to pochod k Walhalle.

Es ist erreicht – dosáhli jsme toho, řekl pak kdosi na nároží města. Tisí­ce se valily radostné, důvěřivé. A třebaže to bylo úředně zakázáno, někte­ré skupiny mladých lidí neodolaly pokušení, zařadily se do šiků a tak, vo­jenským krokem pochodovaly městem, pevné jednotky v rozházeném mo­ři civilistů. Jaká rozkoš jít před všemi takovým krokem!" (Autor reportáže byl později jednou z obětí protičeského teroru nacistů v protektorátu Če­chy a Morava.)

Iredendistické plány německých nacionalistů v českých zemích nejen­že byly s plným pochopením přijímány v sousedním Německu, hitlerovský režim záměrně vytvářel podmínky pro podporu sudetoněmeckého proti­československého hnutí, které ústrojně zapadalo do strategických plánů nacistické říše. Poblíž československých hranic v Drážďanech se usídlila instituce nazvaná Sudetendeutscher Heimatbund. Jejím úkolem bylo organizovat iredentistickou podvratnou činnost v českém pohraničí. Sudetoně­meckými záležitostmi se kromě toho v Německu zabýval takzvaný Volks­bund für das Deutschtum im Auslande. Pod patronaci Hitlerova náměstka Rudolfa Hesse byl zřízen tajný řídicí výbor pro zahraniční Němce Volks­deutscher Rat, v jehož čele stál Hans Steinacher.

Od konce roku 1933 poskytovala říše sudetským Němcům nejenom ide­ologickou, ale i finanční pomoc. Bylo rozhodnuto, že německý zastupitel­ský úřad dostane pro okamžitou výpomoc 10 000 říšských marek a každý měsíc mu pro podporu sudetoněmeckého hnuti bude poukazováno 5000 marek. Kromě toho ministerstvo zahraničních věcí mělo poskytnout pro dané účely 30 000 marek a ministerstvo propagandy a osvěty 75 000 ma­rek. Peněžní výpomoc obdržela i vdova po Hansi Knirschovi a také rodiny postižených hakenkreuzlerů. Říše uhradila náklady za obhajobu obvině­ných a poskytla peníze na kauci 200 000 korun, která propadla po útěku H. Krebse do Německa.

Že Henleinovo hnutí dostávalo finanční podporu z Německa, potvrdil po válce před soudem i K. H. Frank: "Vzpomínám si, že jsem byl několi­krát osobně s Henleinem na vyslanectví, myslím, že jsme byli v pokoji vy­slancově - kde jsme převzali od něho asi 6 cm vysoký balíček bankovek v československých penězích pro účely SdP…“

Osmadvacátého dubna 1934 byla v krušnohorských lesích zorganizová­na tajná schůzka Konráda Henleina s představitelem říšskoněmecké institu­ce Volksdeutscher Rat H. Steinacherem. Bylo na ní dohodnuto udržování tajného spojeni a podpora rozvratné činnosti Němců v Československu.

Konrád Henlein ovšem ještě stále pěstoval politiku dvojí tváře. Skutečné cíle hnuti obratně zakrýval. Ve svém projevu na zmíněném českolip­ském sjezdu 24. záři 1934 hovořil o vytvoření národního společenství k překonáni sociálních rozdílů a spolupráci Čechů a Němců. Přihlásil se k demokracii, která prý je ohrožena liberalismem. Odmítl možnost návratu Habsburků i revizionismus ve střední Evropě. Požadoval pouze rozšíře­ní samosprávy a umožněni podílu Němců na vedení státu, který nemůže být jen národním, nýbrž národnostním.

Těmito požadavky samozřejmě sledoval autonomismus skýtající vy­hlídky na ovládnuti pohraničí, ale nepřiznal se otevřeně k fašismu ani k nacionálnímu socialismu. Později se za to omlouval: "Bylo by možná jedno­dušší místo tohoto tvrdého, nervy drásajícího boje odvážit se hrdinského gesta, přiznat se hned na začátku k nacionálnímu socialismu a jít do čes­kých věznic. Jestli by však takovýmto postupem byl tak lehce vyřešen úkol rozbiti Československa jako bašty spojeneckého pásu proti Německé říši, o tom pochybuji."

Je všeobecně známo, že Hitlerův radikální nacionalistický režim, od okamžiku, kdy se zmocnil Německa, nepřestával odmítat versailleské uspořádáni Evropy. Své plány osnoval pod hesly ,,německého sebeurčení' a ,,nápravy křivd“, které byly na německém národě údajně spáchány mírovými smlouvami. Československo bylo Hitlerovi trnem v oku pro svou strategickou polohu v srdci Evropy i plánované velkoněmecké říše. Ovládnuti Československa bylo Hitlerovi předpokladem k obnoveni hegemonie Německa v tomto prostoru a vybudováni nástupiště k podmaněni celého evropského kontinentu. Mimo to ho Československo dráždilo svým parlamentně demokratickým zřízením, které poskytovalo asyl německým antifašistickým emigrantům, i svými vztahy k Francii a posléze i Sovětskému svazu.

Ze všeho nejdříve začal tajně rozšiřovat armádu nad limit povolený Versailleskou smlouvou. Na podzim 1933 vystoupilo Německo ze Společ­nosti národů. Již tehdy mělo ve zbrani 150 000 mužů. 1. února 1934 uložil Hitler novému náčelníkovi generálního štábu Fritschovi, aby "vybudoval vojsko co možná největší síly, vnitřní rozhodnosti a jednoty - a to na nejvýše myslitelném stupni výchovy".

Již v lednu 1935 získala československá vláda prostřednictvím vyslan­ce Mastného informaci o tom, že Hitler v souvislosti s plánem na ovládnu­tí Sovětského svazu vytyčuje úkol ve střední Evropě zničit Československo. Tento úkol byl pro něho tím důležitější, že československý stát podle něho utlačoval sudetské Němce, stával se útočištěm emigrace, byl" vředem střední Evropy", Československo mělo být izolováno od balkánského úze­mí a po jeho porážce se měla ve střední Evropě vytvořit monarchie pod ve­dením Maďarska.

Ve vojenských kruzích nacistického Německa se otevřeně hovořilo o strategické nezbytnosti likvidovat Československo. Nacistický abwehr na československém území rozvinul intenzívní špionážní činnost. K budo­váni svých zpravodajských síti s prospěchem využíval nacistů z řad Hen­leinova hnutí. I sami předáci tohoto hnuti Konrád Henlein a K. H. Frank se ocitli v kartotéce agentů nacistické špionáže.

Druhého května 1935 říšský ministr obrany podepsal směrnici k vypracování plánů přepadení Československa pod krycím názvem Schulung. ­

V rostoucím napětí, vytvářeném hrozbou nacistické agrese, se v Česko­slovensku formovalo široké antifašistické hnuti, v jehož předních řadách vystupovali, to nutno uznat, komunisté a sociální demokraté, češti stejně jako němečtí. Pod tlakem tohoto hnuti se také československá vláda­ nakonec odhodlala 16. května 1935 podepsat spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. To ještě více zmrazilo vztahy mezi Československem a Ně­meckem.

Přibližně v téže době se v Československu konaly volby. Všechny stra­ny se na ně pečlivě připravovaly. Otázkou zásadní důležitosti v dané me­zinárodně politické situaci bylo, jak silná se v těchto volbách ukáže Hen­leinova SHF.

Nasadila do volební kampaně všechny sily a prostředky. Její propagan­distický aparát hrubě útočil na československý stát a jeho instituce. V pro­tikladu k tomu velebil poměry v třetí říši. Aby získali i dělnictvo, založili henleinovci takzvanou Sudetendeutsche Volkshilfe, která vyplácela dělníkům podpory. Ty byly sice nepatrné, ale daly se propagandisticky skvěle využit. K uhrazeni nákladů na volební kampaň nacistické Německo při­spělo částkou 3 milióny korun.

V době připrav k volbám se vnitropolitické napětí v otázce česko-ně­meckých vztahů vystupňovalo natolik, že henleinovci začali počítat s úředním zákazem svého hnutí. V březnu se již skupina politiků v čele s bývalým vůdcem německých nacionálů a hejtmanem provincie Deutschböhmen Lodgmanem von Auen začala připravovat k utvoření náhradní strany.

V československých politických kruzích se požadavky na zrušení SHF skutečně vynořovaly čím dál naléhavěji. Předák sociální demokracie J. Nečas například v memorandu odevzdaném kanceláři prezidenta re­publiky poukazuje na to, že SHF je stálým nebezpečím pro republiku, že její členstvo se rekrutuje ze zakázaných stran, že její ideologie je fašistic­ká a že pokud se proti Henleinovi nezasáhne, padnou v pohraničí aktivis­tické strany.

Prezident T. G. Masaryk se však celou svou autoritou postavil proti zá­kazu s odůvodněním, že by henleinovci přešli k ilegální činnosti, takže boj s nimi by byl ještě těžší, a že zákrok proti SHF by byl nedemokratický. Henlein Masarykovo stanovisko ocenil děkovným dopisem.

Československé úřady podnikly jen chabý pokus o oslabení henleinov­ského hnuti. Sedmnáctého dubna byla opět povolena činnost Německé na­cionální strany (DNP), což se setkalo s odporem henleinovců. Ti byli zá­roveň úředně donuceni 29. dubna změnit název strany na Sudetendeutsche Partei (SdP).

Volební kampaň založenou na teroru, štvaní a sociální demagogii zavr­šil Henlein několikatýdenní volební cestou pohraničními oblastmi.

Devatenáctého května 1935 získala SdP ve volbách 1 249 497 hlasů, což znamenalo, že za ni stoji 67,2% československých Němců. Dostala 44 poslaneckých křesel v Národním shromážděni a stala se nejsilnější politickou stranou v Československu.

Volebním vítězstvím nacistů v Československu byly hitlerovskému Ně­mecku rozdány skvělé karty. Proti němu sjednocovala sily demokracie, což se projevovalo zejména v prezidentských volbách, kdy vítězstvím demo­kratické koalice byl uhájen demokratický republikánský vývoj. Nacionalistické hnutí německé menšiny, které jak jsme ukázali, vyrůstalo ze starých kořenů rozporné národnostní situace Rakousko-Uherska, se nacistům podařilo zformovat jako svou pátou kolonu pro připravovanou agresi proti Československu. Příští události teprve ukázaly, jak velké nebezpečí pro život státu nacisty ovládnutá menšina představovala. Uvědomujeme si zajisté, že německá menšina v Československu měla i svůj antifašistický proud. Je také pravda, že vláda předmnichovského Československa nestačila spravedlivě vyřešit národnostní rozpory, které objektivně existovaly, avšak německé nacionalistické hnutí, i když vystupovalo v roli bojovníka za rovnoprávnost Němců a Čechů, ve skutečnosti, jak se zanedlouho ukáže, nestálo o porozumění československé vlády. Její odmítavé postoje mu vyhovovaly mnohem více, protože se daly propagandisticky lépe využít. A henleinovcům jako dědicům tradičního německého výbojného nacionalismu v českých zemích nešlo ani tak o úpravu životních podmínek Němců v Československu, jako o rozbití Československa a připojení Sudet a poté i celých Čech k Velkoněmecké říši.

V úloze páté kolony

Volební úspěch sudetoněmecké strany v květnu 1935, který její propa­gandistická mašinérie opěvovala jako skvělé vítězství, povzbudil radikální živly v řadách henleinovců k nepokrytému proklamování iredentistických, odtrženeckých požadavků a k zostřování protičeských útoků. To ovšem bylo v rozporu s taktikou vedení strany, které prozatím ještě své skutečné plány maskovalo projevy loajality k československému státu.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 359. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosince, 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz