PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety

VIII.

Sportovní organizace mohly fungovat za podmínky, že budou pod německým vedením.

Všechny zkoušky složené v české řeči měly pozbýt platnosti. Do veřejné služby nemohl být přijat žádný zaměstnanec bez důkladné znalosti německého jazyka.

Na českém území měly být vytvořeny četné silné německé vojenské posádky a tábory Říšské pracovní služby. Česká mládež měla být na dva a půl roku odváděna do Říšské pracovní služby a tam po malých skupinkách vyčleněna mezi německé příslušníky. Služba ve zbrani v německé armádě měla být pro Čechy „vysoce kýženou ctí“, dosažitelnou až v příštích generacích.

Čeští důstojníci a mužstvo, kteří se osvědčili v rakouské armádě měli být preferováni, stejně jako rakousky smýšlející úředníci.

Na českém území měl být zaveden říšskoněmecký pracovní řád. Počítaje s pracovním nasazením Čechů v říši a s výhodami pro Němce, kteří se rozhodnou přesídlit do českých zemí.

V šestém, závěrečném článku se popisovala další opatření pokládaná za nezbytná. Především měl být v českém národě vyvolán stav deprese, který měl být neustále udržován. Všechny pokusy o odpor měly být krutě potlačovány a trestány. Plán obsahoval ještě nějaká další opatření k odnárodňování Čechů.

Grundplan je otřesná četba. Byl to scénář, jak pozornému čtenáři jistě neušlo, podle kterého se začalo jednat. Napadne vás: Měli autoři a realizátoři tohoto plánu vůbec morální právo hovořit o nezadatelnosti práva národů na sebeurčení? A ještě něco: Jestliže Češi tak velice utlačovali Němce, jací byli v tomto oboru břídilové ve srovnání se sudetoněmeckými nacionalisty.

Rozhlasové provolání k soukmenovcům bylo odvysíláno. Sledujme, jak pokračovalo plnění jednotlivých položek Základního plánu.

V Hitlerově směrnici pro útok na Československo se pravilo (ve stati 5e): „Všechny přípravy k sabotáži a k povstání provede vrchní velitelství branné moci… podle potřeb jednotlivých složek branné moci tak, aby jeho činnost (tj. činnost sudetoněmeckého obyvatelstva) byla ve shodě s operacemi pozemní armády a letectva.“

Na jiném místě směrnice (stať 2, předposlední odstavec) se pamatovalo na způsob zahájení války: „Z vojenského i politického hlediska nejvhodnějším způsobem je bleskurychlá akce, která by následovala po incidentu, jímž bude Německo nesnesitelně vyprovokováno a pro který alespoň část světového mínění nám přizná mravní oprávnění k vojenskému zákroku.“ Záznam Hitlerova pobočníka majora Schmunda o rozhovoru führera s generálem Keitelem 21. dubna 1938 prozrazuje, že za takovou provokaci bylo zvoleno zavraždění německého vyslance v Praze, spojené s protiněmeckými demonstracemi, které měli vyvolat nejspíš pražští Němci. Prozatím však Hitler hrál sudetoněmeckou kartou.

Sedmnáctého září podepsal rozkaz k utvoření Sudetoněmeckého Freikorpsu. Jeho velitelem ustanovil Konráda Henleina. Zástupcem byl jmenován K.H. Frank. Jako poradce a svého styčného důstojníka přidělil Henleinovci podplukovníka wehrmachtu Koechlinga.

Říšský rozhlas vzápětí vysílal Henleinovu výzvu:

„Sudetští Němci! Dne prvního října 1933 byli sudetští Němci povoláni Konrádem Henleinem do Sudetoněmecké vlastenecké fronty v poctivém úmyslu, aby byla zabezpečena Němcům v českém státě životní práva spravedlivým vyrovnáním s českým národem.

Po pět let podávali Němci důkazy tohoto úmyslu. Dnes musí být konstatováno, že všechny snahy nalézt toto vyrovnání ve smírné práci ztroskotaly na ničivé zvůli českých držitelů moci.

Zatímco jsme se nažili posílit u sudetských Němců ochotu k soužití, byla na české straně plánovitě rozdmýchávána nenávist vůči všemu německému. Zatímco pražská vláda neustále předstírala v projevech, slibech a jednáních nejlicoměrnějším způsobem ochotu k vzájemnému porozumění, stupňovaly české strany bezměrný šovinismus českého národa. Zatímco se česká vláda pokoušela řečmi, sliby a bezvýznamnými ústupky plánovitě zmást světovou veřejnost, pokračoval současně nejbezohlednější vyhlazovací boj proti nečeským národnostem za použití všech státních prostředků, pomocí orgánů téže vlády a četných bojových svazů, jímž se dostalo od ní cílevědomé podpory a pomoci. Avšak v posledních týdnech odhodili čeští držitelé moci svou masku. Pražská vláda již není pánem situace proti bolševicko-husitským živlům českého národa.

Pan Beneš obelhává a podvádí v tomto okamžiku svůj národ o skutečné situaci. Je příliš zbabělý, než aby doznal před českými sedláky a dělníky zhroucení své politiky. Svou poslední naději vidí v evropské katastrofě.

V plném vědomí následků pouští bolševicko-husitské hordy v uniformě v podobě české soldatesky plné nenávisti na bezbranné sudetské Němce. Bezmezný žal vstoupil do naší sudetoněmecké vlasti. Desettisíce soukmenovců, kteří neučinili nic jiného, než se přiznali ke své národnosti, musely uprchnout přes hranice, aby ušli ztrátě svého života nebo zavlečení jako bezbranná rukojmí. Milióny však zůstávají ještě napospas cizímu násilí.

Stav nejvyšší nouze nastal.

Chápeme-li se zbraní, a zřizujeme sudetoněmecký Freikorps, uplatňujeme pro sebe nárok na právo obrany z nouze, používané národy za všech časů.“

To už na zámku Fantazie v Dorndorfu, poblíž bavorského Bayreuthu, shromažďoval hlavní štáb Freikorpsu. Osmnáctého září byl vydán rozkaz č. 1 s podrobnými pokyny pro organizaci jednotek, podepsaný K.H. Frankem a haupmannem Antonem Profgnerem jako náčelníkem štábu.

Účelem Freikorpsu bylo zúčastnit se na osvobozování vlasti v souladu s časovými a prostorovými opatřeními německé branné moci. Úkol jednotek: Před vypuknutím války znepokojování Čechů menšími bojovými akcemi na hranicích – přepady, jimiž se měla současně „budit důvěra u soukmenovců, kteří zůstali v ČSR.“ Po vyhlášení války se měl Freikorps připravit na vpád do Československé republiky spolu s jednotkami wehrmachtu, aby prováděl čištění území od nepřítele, policejní službu, pomocné služby v německé armádě nebo jiný úkol v její prospěch, popřípadě, aby doplnili ztráty wehrmachtu.

Stejnokroj: černá plochá čepice s bílou lemovkou a hákovým křížem z bílého kovu uprostřed, šedá nebo hnědá košile s černou vázankou, černé rajtky, vysoké boty, šedivá blůza střihu SA, šedivá větrovka. Na levé paži páska s hákovým křížem, na rukávech a na rameni označení hodnosti…

Výzbroj: puška, pistole, ruční granáty, kulomety. Převážně ze skladů bývalé rakousko-uherské armády.

Plánovaný početní stav: 40 000 mužů (čtyři skupiny po deseti tisících), I. skupina se organizuje ve Slezsku (velitelství Breslau), II. skupina v Sasku (velitelství Drážďany), III. skupina v Bavorsku (velitelství Bayreuth), IV. skupina v Rakousku (velitelství Vídeň).

19. září 1938 vydalo velitelství Freikorpsu příkaz oddílům a skupinám, aby v noci na 20. září na všech úsecích hranic podnikly četné rozsáhlejší akce. Tam, kde hranice nebudou střeženy, měly proniknout až k četnickým stanicím, vyvolat zmatek, zakládat požáry a zajišťovat rukojmí. Od 20. září se přepadové akce měly organizovat i ve dne. Teroristické skupiny vybavené trhavinami měly být připraveny k zvláštním akcím.

Některé oddíly Freikorpsu zahájily bojovou činnost ještě před vydáním tohoto rozkazu.

V noci ze 17. na 18. září napadly oddíly Freikorpsu palbou z kulometů a ručními granáty stanici Finanční stráže v Nových Domech u Aše. Do celého Ašského výběžku hromadně pronikaly úderné a teroristické skupiny. Příslušníci československých ozbrojených sil se všude octli v ohni. V noci z 21. na 22. září vstoupily do Ašského výběžku dokonce říšskoněmecké oddíly SS a SA a obsadily celou oblast i s městem Aš.

Předtím 19. září v noci přepadové oddíly FS obklíčily Habartice poblíž Frýdlantu. Na celnici útočilo asi 80 henleinovců. Celkem čtyřikrát. Pokaždé byli odraženi. Obránci měli tří lehce zraněné. Z útočníků bylo sedm raněno těžce, z toho dva zemřeli. Na místě byly po boji zjištěny kaluže krve, rýhy po nosítkách, sedm odhozených pušek Manlicher, jeden nevybuchlý granát, 26 ostrých nábojů a dvě stě nábojnic.

Hned následující den henleinovci útok na Habartice opakovali. V Jablonci a Frýdlantu se současně pokusili obsadit všechny veřejné budovy. Jejich akce byla zmařena zásahem vojska. Útok na československou strážní jednotku byl podniknut ve Starostně na Broumovsku.

20. září podnikli diverzanti útok kulomety a granáty na celnici v Horní Malé Úpě v okrese Maršov. Budova byla zapálena. Archivy prozrazují podrobnosti: „Na silnici hlídkovala dvojice četníků Eduard Šiman a Jan Samko. O půl čtvrté ráno vyšel na verandu celnice pomocný dozorce F. Řeřicha, zdravil se s oběma strážmistry, kteří procházeli kolem budovy. V tom práskl výstřel a po něm se rozpoutala divoká palba. Z německé strany útočilo nejméně 30 postav. Řeřicha se Světlíkem, Smejkal, Sebroň a Fendrych opětovali palbu z oken. Do obrany se zapojili i oba četníci. U stěn budovy vybuchovaly granáty. Přesto se obráncům podařilo první nápor odrazit. Henleinovci se zformovali k dalšímu útoku. Začal o páté ráno. Příkopem se proplížili do těsné blízkosti celnice a házeli granáty. Výbuchy duněly na verandě, v chodbě i místnostech, z nichž se střelbou bránili příslušníci Finanční stráže. Světlík, raněný na krku, stačil ještě zatelefonovat do Maršova, co se děje. Zraněn byl i Sebroň. Ležel v bezvědomí na podlaze. Útočníci pálili jako zběsilí ze samopalů, pušek i z kulometu. S výšlehy ohně a dýmu explodovaly granáty. Začala hořet střecha a plameny se rozlézaly po stěnách. Obráncům navíc docházela munice. Když začaly povolovat stropy a muži, vystavení nesnesitelnému žáru, na sebe už pro hustý dým ani neviděli, dal kdosi rozkaz k ústupu. V tom okamžiku byl zraněn i Šmejkal. Přesto se mu podařilo společně se Světlíkem a Sebroněm uniknout z hořící budovy. Řeřicha s oběma četníky se octl v kritické situaci. Po letech vzpomíná: „Já jsem vyběhl z místnosti na chodbu a zde jsem upadl do bezvědomí. Kus ode mne nehnutě ležel Šimon a Samko. Němci nás kopali a plivali na nás. Henleinovci se na nás z hotelu chodili dívat. Pažbami porazili hraniční sloup, řvali Heil Hitler…“

Řeřicha s oběma četníky tedy padl do zajetí. Jeden z četníků byl, jak se ukázalo, mrtev. Všechny tři je odvezli autem do německého Schmiedebergu na velitelství SA. „Vodili nás po svém sekretariátě. Vypadali jsme hrozně – samá omítka a vápno. Svlékli nás z uniformy a dali nám trestanecké hadry. V kapse mi našli ruční granát, za ten mě hrozně zbili. V jedné zahradní restauraci nám konečně dali za celou dobu poprvé najíst. Lékař mi tam obvázal prostřelenou nohu a prohlédl i mrtvého Šimana. Henleinovci nám tam spílali, že jsem jim na Grenzbauden zastřelili v boji čtyři soukmenovce. Nakonec jsme skončili v hirschberské věznici…“

Útoky Freikorpsu ve shodě s vydanými rozkazy neustávaly. V noci na 22. září došlo k přepadu celních úřadů v Kunštátě, Bartošovicích u Rychnova nad Kněžnou, v Rozvadově u Přimdy, v Hnaticích u Znojma.

V jednu hodinu ráno zaútočili henleinovci ručními granáty na budovu celnice ve Varnsdorfu. Družstvo Stráže obrany státu rázným zásahem útočníky zahnalo. O půl jedenácté dopoledne však došlo k srocení na nádraží. Henleinovci vyvlékali z kanceláří české zaměstnance. Vnikli do budovy četnické stanice a četníky donutili vydat zbraně. Příslušníci Finanční stráže pod vedením inspektora Marvana se museli dát na ústup. V Dolním Gruntu zfanatizovaní henleinovci zastřelili dozorce Finanční stráže Václava Kozla a těžce zranili dozorce Miroslava Bernarda. Respicient Teichman byl zákeřně zastřelen henleinovcem Stounerem. U Svatého Jiřetína Marvanova skupina narazila již na příslušníky SA a SS, kteří do Šluknovského výběžku napochodovali ze Saska. V celém Šluknovském výběžku od rána zuřily útoky henleinovců na pozice Stráže obrany státu po celé délce hranic. Několik celních úřadů a četnických stanic bylo obsazeno a jejich osazenstvo odzbrojeno a odvlečeno do Německa (Horní Jindřichov, Georgswalde).

V noci byla přepadena i policejní strážnice ve Františkových Lázních. Silná přestřelka se strhla v Hrádku nad Nisou. V Ústí nad Labem se hen­leinovci neúspěšně pokusili převzít moc. V Rumburku během dopoledne začalo srocování davů. Na domech se objevily německé prapory s hákový­mi kříži. Tlupy ordnerů spolu s příslušníky SA obsadily postupně celé měs­to. Vojenská posádka se organizovaně stáhla do Krásné Lípy. Při odchodu byli vojáci ostřelováni z domů. V celé oblasti během dne propukaly boje. Do štábu FS došlo hlášení o sedmi mrtvých ve Varnsdorfu a o raněných v Rumburku a Krásné Lípě...

Od 20. záři se nepřetržitě odehrávaly srážky také na severní Moravě. V noci na 22. září skupina ordnerů přepadla stráž v Třeboni na Hlučínsku. Od 22. záři se vraceli funkcionáři SdP a členové FS z lesů do svých obci a podle pokynů říšskoněmeckého rozhlasu se ujímali pořádkové služby v očekávání příchodu jednotek wehrmachtu. Docházelo k přepadům a od­zbrojování československých četníků a policistů. Na Frývaldovsku obyva­telstvo začalo hromadně odstraňovat československé znaky na státních bu­dovách…

Československá vláda zatím 20. září odpověděla odmítavě na britsko-francouzskou nótu z předchozího dne. Nátlak západních velmocí však neustává. 21. září ve dvě hodiny ráno vyslanci Velké Británie a Francie vzbudili prezidenta Beneše, aby mu odevzdali společnou demarši, oznamující, že jejich země kvůli Československu do války s Německem nepůjdou.

Beneš je otřesen postojem spojenců, hlavně Francie. Vláda se po dramatickém jednání podvoluje nátlaku. 21. září 1938 odpoledne herec Zdeněk Štěpánek truchlivým, rozechvělým hlasem předčítá v rozhlase zprávu, že Československo kapituluje před požadavky velmocí.

V celé zemi se rozpoutala bouře nesouhlasu. V mnoha městech vypukly demonstrace. Skandovalo se: Hanba Francii a Anglii! My chceme zbraně!

V Praze mohutný průvod rozhořčených demonstrantů v čele s populárním hercem a písničkářem Karlem Hašlerek přitáhl na Hrad. Tisíce lidí zpívaly hymnu a volaly: „Pryč s vládou! Generál Syrový k moci!“

Nazítří, 22. září, se konala mohutná demonstrace před parlamentem, na níž komunistický poslanec Gottwald oznámil za hřímavého jásotu pád Hodžovy vlády.

Nová vláda, vedená jednookým generálem Janem Syrovým, ověnčeným slávou legionářského vojevůdce, byla příslibem mužného odporu.

Toho dne jednal britský premiér Chamberlain v Godesbergu znovu s Hitlerem a odjížděl rozčarován neomaleností nacistického führera, který nebyl přístupný k žádným kompromisům a žádal neústupně, aby Československo okamžitě odstoupilo Německu celé své pohraničí.

Dne 23. září večer se britský a francouzský vyslanec znovu dostavili na Hrad Tentokrát sdělili prezidentovi, že jejich vlády Československu radí, aby vyhlásilo mobilizaci. Chamberlain s Daladierem se zřejmě obávali, aby přílišnou povolností vůči Hitlerovi neztratili tvář. Chtěli nyní na československé konto vyvinout na Hitlera určitý tlak. Československá vláda této rady okamžitě uposlechla. Ve 22.30 se po harfové znělce Vyšehradu ze Smetanovy Mé vlasti ozvala v rozhlase historická slova:

„Prezident republiky nařizuje podle paragrafu 23 branného zákona všeobecnou mobilizaci československé branné moci. Na základě mobilizační vyhlášky se povolávají z celé oblasti Československé republiky do činné vojenské služby všichni důstojníci, rotmistři a mužstvo v záloze a náhradní záloze…“ Do zbraně bylo povoláno 1 250 000 mužů. Kromě toho armáda zrekvírovala 24 000 motorových vozidel a 78 900 koní.

Nástup záložníků probíhal za nevídaného nadšení a bojového odhodlání neobyčejně rychle a spořádaně. Republika se chystala k obranné válce, vedené zarputile a všemi prostředky. K dispozici byly čtyři armády. První měla bránit většinu území Čech, druhá severní Moravu a Slezsko, čtvrtá část jižních Čech a jižní Moravu, třetí byla svěřena obrana Slovenska a Podkarpatské Rusi. Mimo to mělo hlavní velitelství vyčleněno osm divizí ústřední zálohy, rozmístěné ve východních Čechách a na střední Moravě.

Sudetští Němci nacionalistického smýšlení, kteří podléhali Henleinovu vlivu, mobilizaci sabotovali. U některých složek nenastoupila z mužstva až 90% německých záložníků. V průměru dosahovala dezerce Němců 50%. Zběhové se buď skrývali v lesích jako takzvané zelené kádry, podnikající záškodnické akce, nebo uprchli přes hranice a vstupovali do oddílů Freikorpsu. Dalo se očekávat, že z Němců, kteří do armády nastoupili, značná část zběhne při nejbližší příležitosti. Vytvářely se z nich proto jen pomocné pracovní jednotky, konající službu beze zbraní. Byly však naproti tomu dost četné příklady loajálního, odhodlaného postoje německých demokratů a antifašistů, většinou z řad sociálně demokratického a komunistického hnutí, kteří se dožadovali zařazení do bojových jednotek a byli rozhodnuti se zbraní v ruce bojovat při obraně republiky.

Takové dobrozdání vydává Němcům ve svých pamětech i generál Ludvík Svoboda: „Asi třetina při mobilizaci vůbec nenastoupila, i ti, kteří však svou občanskou povinnost k republice splnili, překvapili mě tím, že ve své většině nevypadali na nějaké fanatické henleinovce. Někteří se dokonce dali slyšet, že se venkoncem v Československu narodili a že je to přece jenom jejich vlast. Nechtělo se nám tuze plýtvat důvěrou, a tak bylo z bezpečnostních důvodů rozhodnuto, že Němce nebudeme zařazovat k těžkým kulometům a jiným důležitým zbraním. Svěřovali jsme jím podřadnější úkoly.

Byl to druhý den po příjezdu do Kounic, tuším 30. září, když přišel pokyn, abychom obnovili přísahu. Vydal jsem rozkaz, vojáci nastoupili, jeden po druhém předstupovali a slavnostně stvrzovali svou přísahu, že budou kdykoliv a kdekoliv do posledního dechu bojovat za svou vlast, za republiku… Sotva akt přísahy skončil, přišla za mnou delegace vojáků Němců, kteří složili předtím přísahu ve své mateřštině. Žádali, aby směli být zařazeni na bojová stanoviště k těžkým kulometům a protitankovým zbraním, pro jejichž obsluhu jsou vycvičeni. Ujišťovali mě, že to myslí s republikou dobře, že budou bojovat stejně jako Češi a Slováci a že nám to v boji dokážou, abych jim dal k tomu příležitost. Něco takového jsem nečekal. Neubránil jsem se radostnému pohnutí, ale současně jsem cítil i trapnost toho, že sám o své vůli nemohu daný rozkaz změnit.

Snažil jsem se aspoň smysl celého opatření rozumně vysvětlit. Volil jsem proto co nejohleduplnější slova. Víte, co se v pohraničí děje, říkal jsem, mnozí Němci vystupují jako nepřátelé, není snadno poznat, komu můžeme důvěřovat a komu ne. Vážím si toho, že jste za mnou přišli, a věřím vám. Tím spíše vás ale žádám, abyste zůstali na místech, kam jste byli určeni. Bude to tak nakonec lepší. Vždyť by pro vás nebylo snadné střílet na vojáky stejného jazyka a krve. Tím, že pochopíte, co vám říkám, a budete plnit své povinnosti tam, kde jste, prokážete nejlépe upřímnost svých slov.

Odcházeli srozuměni s tím, co jsme řekl.“

Každým dnem se čekal nepřátelský útok.. Hitler zuřil. 26. září promluvil v berlínském Sportpalastu. Z jeho slov čišela žízeň po krvi: „To je poslední požadavek, který musím předložit Evropě. Je to však požadavek, od něhož neustupuji a na němž trvám… Nenechal jsem již žádných pochybností i tom, že německá trpělivost je u konce… tam je pan Beneš, a tu jsem já. A my jsme dvě různé osoby… Pan Beneš má 7 milionů Čechů, zde však stojí národ 75 milionů lidí. V této hodině celý německý národ je sjednocen se mnou… V těchto chvílích všichni se staneme jedinou svatou sjednocenou vůlí! Jsme rozhodnuti. Pan Beneš ať si nyní volí!“

Povstání henleinovců v českém pohraničí bylo různými akcemi vojska rychle potlačeno. Jednotky armády obsadili opevněné pásmo. Teroristické akce henleinovců však neutuchaly. Do 24. září bylo zaznamenáno na 300 takových akcí, při nichž přišlo na české straně o život na 110 lidí. 50 jich bylo raněno a na 2 000 odvlečeno na německé území.

Právě 24. září se udála vražda ve wünschendorfské celnici u Nového Města pod Smrkem.Vstoupili dva mladíci. Prokázali se pasy vystavenými v Jablonci nad Nisou. V kanceláři seděli dva příslušníci Finanční stráže. Když se sklonili nad pasy, aby je prohlédli, Němci je zezadu zastřelili pistolí. Třetího celníka, který přispěchal kamarádům na pomoc, těžce zranili.

26. září v Šonově na Broumovsku půl stovky příslušníků Freikorpsu, kteří pronikli z Německa na československé území, napadlo v noci postavení družstva Stráže obrany státu nad obcí Wünschendorf. Strhla se prudká přestřelka. Družstvo pod vedením respicienta Reimana granáty a palbou útočníky odrazilo. Po půlhodinovém boji je zahnalo na útěk. Před postavením zůstali dva mrtví nacisté. Třetího našli při pronásledování asi kilometr od místa boje.

V knize Oty Holuba Finanční stráž čteme o případu, který je dokladem vražedné nacionalistické nenávisti.: „27. září krátce po poledni zašel do Schremmerova hostince v Černé Vodě u Žacléře respicient Finanční stráže Eduard Novotný. Přisedl ke stolu, kde seděli mladí henleinovci Steidler, Feest a Fiedler. Steidler znenadání vytrhl z kapsy automatickou pistoli a nic netušícího respicienta střelil do břicha.“

Situace je vážná. Vážnější, než si kdo z Čechů mohl pomyslet. 29. září ve 12 hodin 45 minut v Mnichově začala konference nejvyšších představitelů čtyř velmocí, Německa, Itálie, Francie a Velké Británie. Jednalo se o Československu. Jeho zástupcům bylo velkomyslně povoleno čekat v přilehlém salónku, jak se velmoci o něm dohodnou. Co mohli očekávat. Britský premiér v předvečer tohoto setkání na nejvyšší úrovni prohlásil: „Třebaže velmi sympatizujeme s malým národem, stojícím proti svému mocnému sousedu, nemůžeme za žádných okolností dopustit, aby se celé britské impérium dostalo do války jenom kvůli němu. Máme-li bojovat, musí to být z vyšších důvodů, než je tento…“

Hitler s Mussolinim sehráli před Chamberlainem a Dladierem komedii, kterou si předem domluvili v salonním vlaku, když spolu cestovali do Mnichova. Německý führer nejprve tvrdým, rozhodným hlasem vylíčil neudržitelnou situaci Sudet. Odkládat řešení problému by bylo zločinem. Jen na přímluvu pana Mussoliniho odložil o čtyřiadvacet hodin mobilizaci a nástup německé armády. „Sešli jsme se zde, jako odpovědní evropští státníci, abychom problém Sudet sprovodili ze světa. Nesrovnalosti mezi námi jsou minimální. Všichni se shodujeme, že sudetské území musí být odstoupeno Německu. A já prohlašuji, že Německo si nečiní nároky na žádné jiné území.“

Chamberlain zářil spokojeností. Takové ujištění je vrchol úspěchu. Byl rád, že německý vůdce nechce použít násilí a má v úmyslu se dohodnout. Všem jde přece o mír a pořádek. Poté se ujal slova Mussolini ve smluvené roli nezajatého zprostředkovatele schůdného řešení. Vytasil se s návrhem konkrétního postupu. Návrh vypracovali Němci, Göring, Neurath a Weizsäcker, ale Hitler usoudil, že bude lépe působit, když jej předloží zdánlivě nestranná Itálie. Západní státníci souhlasili se všemi body. Daladier vyjádřil své naprosté uspokojení: „Návrh duceho je proniknut duchem objektivity a realismu.“

Chamberlain poznamenal uznale: „Sám jsem přemýšlel o vyřešení sudetského problému v podobném duchu.“ Oba se bláhově domnívali, že zachraňují evropský mír. Kdyby tak věděli, že během společné cesty ve vlaku do Mnichova řekl Hitler Mussolinimu: „Dnes s nimi ještě společně zasedneme k jednacímu stolu. Ale už není daleko doba, kdy budeme proti Anglii i Francii bojovat.“

Dohoda, kterou všichni podepsali, hned v úvodu diktuje Československu: 1. Vyklizování započne 1. října. 2. Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedeného zařízení. 3. Podmínky vyklizení podrobně určí mezinárodní výbor, složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie a Československa…

Daladier ještě ujistil vůdce, že francouzská vláda v žádném případě nestrpí v této věci průtahy. Nevile Chamberlain pak pravil na závěr, že nemá námitek proti navrženým lhůtám, neboť „česká otázka je evropskou otázkou a její řešení je pro velmoci nejen právem, ale i povinností.“ Ony se musí prý také postarat o to, aby česká vláda z nerozvážnosti a z umíněnosti neodmítla vyklizení území.

Třicátého září 1938 připadlo skoro symbolicky na pátek. Nešťastný den. Již o páté ráno doručil chargé d´affaires německého vyslanectví v Praze Hencke ministru zahraničí Kroftovi text mnichovské dohody i s mapou, do níž byla zakreslena území, jež mají být odstoupena Německu. Ve tři čtvrtě na deset se v Kolovratském paláci sešla vláda, aby zaujala stanovisko. Vyslanec Mastný, který právě přijel z Mnichova, podal podrobný výklad o jednání a výsledcích konference. V solónku hotelu Regina se on a dr. H. Masařík po jejím skončení sešli s francouzskými a britskými diplomaty. Chamberlain bezostyšně zýval. Mastný se otázal Daladiera, jestli vůbec očekává nějaké stanovisko či souhlas československé vlády. Francouzský premiér nevěděl, co říci. Britský diplomat Frank Ashton Gwatkin na rozhořčené námitky Mastného popuzeně vykřikl: „Nemá smysl o věci diskutovat. Nemáte jinou volbu než dohodu přijmout. Je vám to jasné?“ „Ale jaká je to volba, „protestoval bezmocně Mastný, „mezi vraždou a sebevraždou!“

Ministři v Kolovratském paláci vzrušeně diskutují. Někteří dávají přednost válce. Ano, bude hrozná, vyžádá si nezměrné oběti, ale bude zachráněna čest a zdravé sebevědomí národa. To váží víc než porážka. Odpůrci vykřikují: Chcete riskovat úplné zničení národa?

Uvažovalo se o možnosti požádat o pomoc Sovětský svaz. Převážil realistický pohled. Příchod Rudé armády by u nás nastolil vládu bolševismu a vedl by k závislosti na Sovětském svazu, ne-li přímo k ztrátě samostatnosti. Západ by se od definitivně odvrátil. Na tom něco bylo. Potvrdil to pozdější osud pobaltských republik.

Vláda nakonec nenašla jiné východisko než sklonit se před diktátem velmocí v naději, že poskytnou Československu slibované garance.

Následovalo jednání na Hradě. Prezident Beneš ještě před čtyřmi dny byl naplněn krajním odhodláním. Náčelníkovi své vojenské kanceláře generálu Bláhovi řekl: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani hned na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až do konce, děj se co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale ať to víte i vy, i hlavní velitel a předseda vlády: Budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, tož já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Nyní však byl zjevně vyčerpaný a skleslý. Jednal s generály, jednal s představiteli politických stran. Většina radila bránit se, bojovat. Je to vůle armády, vůle všeho lidu!

„Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda,“ namítá prezident, „já musím vidět celou naši situaci, vnitřní i mezinárodní, všechny složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek…“

Výsledek mučivých úvah, rozčílených debat, naléhání a přetěžkého rozhodování československých státníků je znám. 30. září Československo kapitulovalo…

Tvrdí se, že Adolf Hitler samou radostí poskakoval kolem konferenčního stolu. Nemýlil se. „Naši protivníci,“ prohlásil, „jsou malí červíčci. Viděl jsem je v Mnichově.“ Existují však i náznaky, že jeho radost zase nebyla veliká. Chamberlain mu sice mírovou iniciativou daroval Sudety, ale přitom mu trochu pokazil hru. Hitlerovi přece nešlo jen o Sudety. Chtěl Československo. Celé. Zhruba za rok, 29. listopadu 1939, se k tomu přizná. „Od prvního okamžiku mi bylo jasné, že se nemohu spokojit se sudetoněmeckým územím. Byla to jen část celkového řešení…“ Starý velkoněmecký program z roku 1848, který nebyl nikdy zapomenut ani vložen do archívu, nabýval nové průraznosti. (Palacký věděl, čeho se obával, když odmítl jet na sněm do Frankfurtu.) Však také vůdce, jen co zvládne vmontování Sudet do státní mašinérie říše, ihned (21. října 1938) vydá příkazy k přípravě konečné likvidace Československa.

Kdo je určitě zklamán, to jsou dychtiví válečníci ze sudetoněmeckého Freikorpsu. Snili o hrdinských činech při dobývání českých zemí. Přáli si vztýčit prapor s hákovým křížem nad podmaněnou Prahou. Už vědí o závěrech mnichovské konference, ale doufají, že Češi dohodu odmítnou. Poslanec Franz May prohlásil na ranní velitelské poradě: „Vojenská situace zůstává pro nás i po výsledcích mnichovské konference nezměněna. Nutno počítat s odporem Čechů. Bylo by to také žádoucí, abychom jim mohli všechno odplatit!“

Za daných okolností však 30. září vojenské osvoboditelské poslání Freikorpsu končí. Vůdce jej vyňal z pravomoci wehrmachtu a podřídil jej velení SS a německé policie. Náčelník štábu Pfrogner vydává rozkaz číslo 30: „Vůdce zvítězil. Naše německá vlast bude v několika hodinách úplně svobodná. Freikorps může být hrdý, že vydatnou měrou přispěl k osvobození. Budeme mít teď čestnou úlohu pochodovat po boku branné moci říše na osvobozené území naší vlasti. Bojové akce je však nutno zastavit! Předčasný nástup je zakázán… Mužstvo nechť je poučeno, že jakýkoli způsob soukromé války je zakázán. Stejně tak je zakázáno jakékoli svévolné zabavování majetku.“

Touha po pomstě si však dá jen stěží nasadit ohlávku. Tajný rozkaz č. 208 vydaný následující den, 1. října, s tím počítá: „Rudé a Čechy vyřídit na útěku.“

Doma v říši

Historikové neradi slyší úvahy na téma, co by se stalo, kdyby… Některá fakta však k takovým úvahám nutkavě vybízejí. Wheeler-Bonnet tvrdí: „Německý lid byl vyděšen vyhlídkou na válku. Spontánní shromáždění, která pozdravila Chamberlaina při jeho příletu na mnichovské letiště 15. září 1938; dusné mlčení, s nimiž Berlíňané přihlíželi, jak tankové kolony projíždějí po Wilhelmstrasse, to nebyly náhlé nálady. V týdnu norimberského sjezdu strany od 6. do 12. září, kdy führer otrávil ovzduší svým nenávistným projevem, se usadil v srdcích hluboký strach z války; a to neplatilo jen pro nestraníky… strach zachvátil i stranické veterány kolem rytíře von Eppa, neboť pochybovali, že by Německo bylo s to vyjít vítězně z velké války.“ Dusné mlčení Berlíňanů při vojenské přehlídce na Wilhelmstrasse potvrzuje i nacistický diplomat Erich Kordt: „Aby bylo zvláště berlínské obyvatelstvo ovlivněno, nařídil Hitler, aby pozdě odpoledne dne 27. září projela po Wilhelmstrasse jedna motorová divize. On sám se odebral na balkón, aby vykonal přehlídku… Berlínskému obyvatelstvu bylo málo zajímavou formou předvedeno válečné nebezpečí. Namísto obvyklého potlesku zachovali přítomní ledové mlčení. Hitler ustoupil nato do svého pokoje, nechal zhasnout světlo a prohlásil lítostivě jednomu členu svého doprovodu: S tímto národem nemohu ještě vést válku.“

V Německu mimo to existovala silná generálská opozice proti Hitlerovi, která se chystala vůdce a jeho mocenskou kamarilu svrhnout v okamžiku, kdy nebezpečí války dosáhne kritického bodu. Jeden ze spiklenců, který se představil jako generál pověřený invazí do Československa, navázal ve Švýcarsku spojení s bývalým nacistou Ottou Strasserem, který z pražské emigrace řídil odboj proti Hitlerovi. Generál ho ujišťoval, že Hitler bude zatčen „v okamžiku, kdy vydá rozkaz k nástupu proti Československu“, za předpokladu ovšem, že se Československo bude bránit. Svěřil prý Strasserovi podrobnosti pláni spiknutí, v němž měla sehrát důležitou roli divize generála Hoepnera, která měla odříznout Berlín od Mnichova. Strasser po návratu do Prahy získané informace svěřil vůdci německých sociálních demokratů Wenzelu Jakschovi. Ten se postaral, aby se o všem prostřednictvím Huberta Ripky dozvěděl prezident Beneš.

Jiný emisar spiklenců pruský statkář Ewald von Kleist-Schmezin navázal v Londýně styk s představiteli britské vlády a tlumočil jim důvěrný vzkaz generála Becka: „Dejte mi určitý důkaz, že Anglie bude bojovat v případě,, že Československo bude napadeno, a já učiním konec hitlerovskému režimu.“

Generálská opozice byla zajisté vážným nebezpečím pro nacistický režim. Schleichera, prvního z generálů, který se Hitlerovi vzepřel, nacisté zavraždili v „noci dlouhých nožů“. Povážlivou roztržkou mezi Hitlerem a generalitou byl nesouhlas, který Blomberg a Fritsch vyslovili 5. listopadu 1937 s vůdcovými válečnými plány. Opoziční nálady v generálských kruzích zesílily 4. února 1938, kdy Hitler osobně převzal vrchní velení wehrmachtu, náčelníkem štábu jmenoval poslušného generála Keitela, velitelem pozemních vojsk generála Brauchitsche a kdy na šedesát generálů poslal pro nespolehlivost do penze.

V květnu roku 1938 náčelník štábu pozemního vojska generálplukovník Beck zpracoval memorandum, v němž varoval před plánem útoku na Československo. Nevedly ho k tomu žádné sympatie k naší republice, kterou považoval stejně jako nacisté za výtvor versailleského diktátu, pro Německo nepřijatelný, obával se však, že přepadení ČSR vyvolá události, které koneckonců přivodí zkázu Německa. Beck v srpnu odstoupil a připojil se k civilní protihitlerovské opozici, jejíž hlavou byl Goedeler. V té době dozrával plán na sesazení Adolfa Hitlera a svržení nacistického režimu. Tehdejší velitel III. vojenského okruhu Berlín-Brandenburg generál von Witzleben a velitel postupimské posádky hrabě Erich Broecdorf-Ahlenfeld měli v součinnosti s berlínským policejním prezidentem hrabětem Helldorfem obsadit svými jednotkami hlavní město a všechny úřady. Do příprav puče byl zapojen i zmíněný generál Hoepner, velitel tankové divize dislokované v Durynsku. Souhlas s chystanou akcí vyslovil i náčelník generálního štábu generál Halder a šéf špionáže admirál Canaris.

Dne 28. září 1938 se protinacističtí spiklenci sešli v budově vojenského velitelství na Bendelstrasse. Generál von Witzleben naléhavě žádal generála Haldera, aby jako náčelník generálního štábu dal okamžitě pokyn k zahájení revolty. Převládl však nakonec názor, aby se ještě vyčkalo, co podniknou velmoci. Ty však, jak víme, sedly Hitlerovi na lep a československé vládě i prezidentovi se podlomila kolena. Pučisté z Bendelstrasse odložili akci na neurčito.

Je sobota 1. října 1938. Nacističtí hodnostáři, říšští vedoucí, ministři, župní vedoucí a místodržící, stojí seřazeni na peróně Anhltského nádraží v Berlíně. Dostavili se k uvítání vůdce, který právě přijel zvláštním vlakem z Mnichova.. Povely. Řízný vojenský pochod. Vztyčené pravice. Vůdce zvolna, přísně vykračuje kolem dlouhé řady, přehlíží své věrné. Nejvěrnější z věrných. U Konráda Henleina se zastavil s dlouze, nápadně dlouze mu tiskne ruku.

Ještě dnes bude vydán Výnos vůdce a říšského kancléře o správě sudetoněmeckých oblastí. V jednom z devíti paragrafů se dává na vědomí: „Říšským komisařem pro sudetoněmecké oblasti jmenuji vůdce sudetských Němců Konráda Henleina.“ Ve Výnosu je také řečeno: „Říšský komisař je podřízen přímo mně.“

Henlein je v sedmém nebi. Splnilo se mu, več doufal. Trochu ho mrzí, že se nebude domů do Sudet vracet pozítří jako osvoboditel ve vůdcově suitě. Dostal rozkaz odjet okamžitě, připravit všechno na vůdcovo náležité uvítání a očekávat jeho příjezd na hranicích ve Wildenau. Nevadí. Hlavní je, že v něm vůdce vidí prvního muže Sudet a dává mu zcela zjevně přednost před Krebsem i Frankem, o dalších ani nemluvě.

Na československých hranicích se už řadí pochodové proudy wehrmachtu i oddíly Freikorpsu, které si nechtějí nechat ujít slávu vítězného návratu do svobodné domoviny. Rozkaz vydaný generálem Keitelem ukládá velitelům: „Vpochodování musí být plánováno tak, aby mohlo být snadno proměněno v operaci Grün.“ Zasvěcenci vědí, co to znamená. Obsazení celého Československa.

Ve 14 hodin se na rozkaz generála von Leeba dávají do pohybu jeho jednotky na jižních hranicích Čech a Moravy. Vojáci v přilbách s bujarým povykem vyvracejí červenobílé hraniční závory, kácejí sloupy se státním znakem Československé republiky. Místní Němci jim horlivě pomáhají.

Kolony pancéřových vozidel, motorizované pěchoty i pěší útvary se valily přes hraniční čáru. Vítají je prapory s hákovým křížem, girlandy a transparenty přes celou silnici: Zdravíme naše osvoboditele! Ženy v dirndlech, muži, starci, mládež a děti v hustých špalírech lemují silnici, zdraví vojáky frenetickým skandováním: Sieg Heil! Sieg Heil!

Německé vojsko obsazuje první pásmo, sahající přibližně do hloubky 20 až 40 kilometrů. Od Čech se oddělují Volary, Kaplice, Český Krumlov, města i obce narychlo vyklizované československou státní správou. S nepatrným předstihem před jednotkami wehrmachtu odchází vojsko, policie, četnictvo, železničáři, stěhují se státní úřady, někde i školy. Odcházejí či spíše prchají i tisíce českých běženců. Jsou jich plné silnice, nádraží i vlaky. Ti šťastnější si na selské povozy či nákladní auta stačili naložit pár věcí ze svého majetku, peřiny kredenc, šicí stroj, čtyři židle… Většina vleče jen rance, odřené kufry, krabice převázané motouzy. Někteří mají ještě v očích hrůzu z toho, co zažili a čemu unikli. Je slyšet pláč dětí. Ale i mnozí dospělí si utírají oči.

Hordy henleinovců posedlé pomstychtivou zuřivostí přepadají české vojáky, četníky, policisty a finančníky, nebo je aspoň provokují posměšným syčením kšš…kššš, nadávkami, pliváním, výhružnými gesty. Rabují české obchody, drancují příbytky. Bijí Čechy, kteří nestačili nebo nechtěli uprchnout. Dochází i k těžkým zraněním a vraždám. Prchají i protihenleinovští Němci a Židé.

Hle, setba nenávisti, která bohužel po letech vzklíčí a přinese žalostné plody. Počátek násilí, pro které se za pár let najde neúčastně znějící výraz odsun, ale které ti, co toto násilí zažili, pojmenují výstižněji slovem vy­hnání. Už jednou, vzpomeňte si, ještě za Rakouska schönererovští nacio­nalisté vyháněli Čechy z pohraničí, aby bylo ryze německé. Už tenkrát ná­silím a bezohledně, ale přece jenom ještě ne tak brutálně. Henleinovci svou nacionální zášť zdokonalili. Jsou důslednější a krutější než jejich dědové.

Tohle se ve vztazích Čechů a Němců nemělo stát. Ne, to se nemělo stát.

Následující den začal zábor 2. pásma. Od Zhořelce vnikaly do Čech sbory generála von Bocka. Obsazovaly Frýdlantský a Šluknovský výbě­žek, postoupily až za Děčín a Liberec. V kronice četnické stanice Molda­va (Mikulov) na Teplicku nacházíme záznam: ,,Několik Čechů v Mikulo­vě usedlých nechtělo opustit svoje domovy a teprve v posledním okamži­ku odcházeli, provázeni posměchem Němců s křikem kšš, kššš. Tito Češi. zanechali ve svých bytech veškerý majetek a s holýma rukama prchali do nitra Čech...“

V kronice jiné stanice, ve Velvetech, je zapsáno: "V obci Lysec a při­pojených osadách Lbině a Pytlíkově došlo v noci před okupací pohranič­ního území vojskem k násilnostem ze strany Němců proti příslušníkům české národnosti. Českým občanům byla vytloukána okna a bylo jim vy­hrožováno zabitím. Tutéž noc byI ubit ve svém bytě pro své přátelství k Če­chům německý sociální demokrat Josef Perner z Lysce. Vražda byla spáchána zuřivými příslušníky strany SdP Maxmilianem Kaiserem, Františkem Reichlem, Josefem Kočím, Ignácem Teichem, Františkem Faberem . a Františkem Böhmem z Lysce. Této noci měli být ubiti i jiní loajální ob­čané německé národnosti a většina Čechů." "

Marně upozorňoval ve svém tajném rozkaze náčelník štábu Freikorpsu Pfrogner: "Ti, kteří plení, budou postaveni ke zdi!" Zakročit se pokoušel i Henlein: ,,Zakazuji všechny samostatné akce Freikorpsu. Každé neupo­slechnutí tohoto rozkazu se bude co nejpřísněji stíhat!" Patrně to nemyslel, vážně. Vždyť sám tuto zuřivou nenávist pomáhal rozdmychávat.

Ctižádostivý K. H. Frank jezdí po obsazeném území z místa na místo po trase chystaného Hitlerova zájezdu do Sudet. Bude to grandiózní divadlo a on je hlavním režisérem. Všechno musí bezvadně klapnout. Výzdoba, já­sot vděčného lidu, školní děti, stařečkové a stařeny, rázovité lidové kroje, uniformy, ranění soukmenovci z nedávných bojů... Na nic se nesmí zapomenout. I Frank, starý provokatér, výtržník a rváč, byl nucen vzhledem k řádění henleinovských banditů vydat nařízení, podle něhož zatýkat nepohodlné lidi a zabavovat jejich majetek je oprávněno pouze gestapo. Při obsazování sudetské župy totiž, jak uvede K. H. Frank ve své poválečné vý­povědi, "přistěhovala se s vojskem silná Einsatzkommanda SD a gestapa, která byla později převedena na mírový stav a stala se jednak vedoucími úřadovnami, jednak vedla nově zřízené venkovské úřadovny." K jejich činnosti vypoví toto: "V měsících po obsazení docházelo ke stálým zatý­káním levicově orientovaných Čechů a Židů státní policií, přičemž nižší místa strany přisluhovala udavačstvím. Přitom docházelo také k plenění a ničení českých a židovských obchodů. Tím se mělo dosíci vyčištění úze­mí od těchto lidí... Také do české jazykové oblasti byli dosazeni němečtí úředníci. Většina českých škol byla uzavřena a české děti poslány do ně­meckých škol. Veškeré české nápisy byly odstraněny, ochrana menšin pro české obyvatelstvo nebyla.“ Takhle rozuměli henleinovci právu na sebeurčení jiných národů. Ale to předbíháme. .

Třetího října 1938 začaly jednotky generála van Reichenau obsazovat 3. pásmo, které zahrnovalo západní Čechy až po linii Čerchov-Bezdruži­ce-Kadaň. Ten den byl pro sudetské Němce v těchto končinách dnem, o jakém snili. Přijíždí sám vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler, doprovázený svými spolubojovníky a druhy H. Göringem, J. Goebbelsem, W. Kei­telem, R. Heydrichem, K. Daluegem, H. Himmlerem... Dlouhá kolona za­stavuje u celnice Wildenau. Symbolicky se zvedá závora. Vůdce vystupu­je z vozu (šedý mercedes s číslem WH 32 288 a s praporkem SS). Hlášení velitele XVI. armádního sboru generála Guderiana. Henlein, který tu i s manželkou a dvěma dětmi čekal v hloučku vedoucích představitelů Su­detoněmecké strany, s Frankem, Kundtem, Wollnerem, dr. Sebekowským a dalšími, vítá vůdce na osvobozené sudetoněmecké půdě. Dechovka hří­má Deutschland, Deutschland über alles... a hned nato hymnu nacistické strany Horst Wessellied. A už propuká ohlušující nadšení. Sieg Hei! Sieg Heil!

Vzácní hosté opět nasedají do vozů, kolona se rozjíždí. Všude kolem cesty rozjásaní lidé volají, házejí na vůdcovo auto květiny. Vlajkosláva, za okny ověnčené podobizny vůdce. Noviny budou psát: "...pomalu vjíždí květinami obsypané auto do Aše. Starci na pojízdných křeslech se zveda­li, jako by byli zdrávi a mladí, a natahovali ruce k vůdci... Ženy padají do mdlob, přemoženy štěstím." .

Zastávka na ašském náměstí za hlaholu zvonů. Transparenty: Vůdce, děkujeme ti, že jsi nás osvobodil. Lidé jsou nadšením bez sebe.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 363. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec, 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz

..

..

.