PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety

VII.


Správnost Eisenlohrových kalkulací zanedlouho potvrdil premiér Hodža, když 23. března v rozhovoru s ním vyjádřil negativní stanovisko k československo-sovětské smlouvě. Potvrdil přímo ochotu vedoucích představitelů státu souhlasit s podílem SdP na vládě, s rozsáhlou amnestií a dalšími ústupky. Žádal pouze, aby SdP nepožadovala výslovně „teritoriální autonomii“. Vláda totiž hodlala vytvořit „uzavřený systém zajišťující plnou rovnoprávnost Němců“. Byla dokonce ochotna omezit působnost státní policie v pohraničí a uplatňování zákona na ochranu státu. Hodža potvrdil rovněž uskutečnění obecních a parlamentních voleb.

Mezitím došlo k šokující události, která katastrofálně zhoršila situaci Československa. 12. března 1938 začaly německé jednotky vstupovat do Rakouska a rychle obsadily celou zemi.

H. Göring na výsost spokojený s tím, že italský fašistický diktátor Mussolini, který do té doby považoval Rakousko za svou zájmovou oblast, nechal Němcům volnou ruku, přijal československého vyslance, aby mu sdělil: „Dávám své čestné slovo, že Československo se nemusí ničeho obávat. To, co se stalo v Rakousku, je čistě německou rodinnou záležitostí.“

Němci v Československu uvítali anšlus s nadšením. Viděli v něm již předobraz řešení sudetoněmecké otázky. Nemýlili se.

28. března 1938 přijal Adolf Hitler K. Henleina a K.H. Franka v přítomnosti R. Hesse, J. Ribbentropa a šéfa Volksdeutsche Mittelstelle (VOMI) Lorenze. Zatím doposud hovořil o sudetoněmeckém problému, tentokrát jim sdělil, že se rozhodl v krátké době vyřešit československý problém. Výslovně oba představitele hnutí nabádal, aby ze strany SdP byly kladeny požadavky, které jsou pro československou vládu nepřijatelné. Byl to pokyn držet se dosavadní taktiky. Henlein sám jej pochopil naprosto přesně, když vytýčil další postup strany slovy: „Musíme tedy žádat tolik, abychom nikdy nemohli být spokojeni.“

Hitlerovy direktivy upřesnil nazítří ještě Ribbentrop. Vyzval henleinovce, aby si připravili maximální program. Henlein měl být napříště v přímém styku s Ribbentropem a jednání s pražskou vládou měl vést tak, aby se SdP rozšiřováním požadavků vyhnula vstupu do vlády.

Ve dnech, kdy se odbývala tato závažná instruktáž v Berlíně, vystoupili s požadavkem autonomie i představitelé slovenských, maďarských a polských nacionalistů. Tím se vytvořila jednotná rozbíječská fronta proti republice, která představovala vážnou hrozbu pro její existenci.

SdP, která udržovala kontakty jak se slovenskými luďáky, tak i maďarskými a polskými menšinovými stranami, postupovala nyní přesně podle berlínských směrnic. Její delegace, která byla 6. dubna přijata M. Hodžou, odmítala jeho návrhy jakožto dílčí ústupky a vyslovila požadavek zásadního řešení problému, na němž podle prohlášení delegace SdP trvá.


Součástí henleinovských plánů na rozbití Československa byla příprava ozbrojených akcí. Začala dávno předtím, než se situace vyhrotila v krizi. Již v dobách, kdy se henleinovští předáci dušovali svou loajalitou k československému státu (na podzim roku 1935), byl vytvořen akční výbor v Praze a pobočkami v Liberci, Opavě, Brně, Podmoklech Trutnově a v Ústí nad Labem, pracující podle direktiv přicházejících z Německa. V čele stál Henlein a emigranti Krebs a Jung. Ve výboru dále pracovali: dr. Kellner, dr. Brand, poslanci Hollube, Fronze, Lehner a další. Posláním výboru bylo připravit sabotáže a teroristické akce, které by vzbudily pozornost zahraničí a posloužily jako záminka k zákroku Německa. V Berlíně byla za tím účelem zřízena i takzvaná sudetoněmecká kancelář, kterou vedl R. Jung, udržující těsné spojení s K. Henleinem. Finanční prostředky poskytoval říšský ministr R. Hess. Kancelář pořádala ve výcvikovém táboře v Hohenliche u Berlína pravidelné politické, tělovýchovné a vojenské kursy pro sudetoněmecké uprchlíky. Vojenský výcvik řídili důstojníci wehrmachtu.

Mimo to od listopadu 1936 fungovala v Žitavě takzvaná Grenzabwehrdienst. Byla to složka nacistické zpravodajské služby, která připravovala odstranění nepohodlných osob, sbírala informace o výstavbě československých opevnění a systému obrany.

Také v organizacích SdP přímo na československém území probíhaly přípravy k ozbrojeným akcím. V únoru 1937 byli například účastníci schůze místního vedení v Chomutově seznámeni s organizací protistátní činnosti.

Všeobecně ve straně se vedla evidence vojáků. Z nich se zřizovaly pořadatelské oddíly vybavené jednotnou výzbrojí. Členové SdP byli zařazováni do tělocvičného spolku Deutcher Turnverein a třikrát týdně cvičili se zbraněmi.

O intenzivních přípravách k ozbrojenému útoku svědčí údaj z Chomutova, kde 22. března 1938 večer na schůzce funkcionářů bylo oznámeno, že v poslední době bylo získáno 983 nových členů a dalších 501 se přihlásilo místnímu vedení. Zároveň bylo dáno na vědomí, že jsou k dispozici zbraně i přilby.

V rámci příprav na ozbrojené povstání uložilo vedené SdP krajským vedoucím, aby do května 1938 byly zhotoveny nebo doplněny náčrtky obcí, na nichž se smluvenými značkami měly vyznačit pevnostní objekty, budovy obsazené vojskem, četnické stanice, budovy obecních úřadů, domy, kde bydlí Češi, atd. Ilegální protistátní činnost henleinovců sílila. Policejní ředitelství v Liberci například 24. března 1938 ve zprávě o situaci uvádělo zjištěné informace o shromáždění vedoucích představitelů SdP na Liberecku, kteří 12. března projednávali postup převzetí moci v sudetoněmeckém pohraničí včetně rozdělení funkcí a úkolů pro případ říšskoněmecké vojenské intervence na zdejším území. Zpráva charakterizovala postoj sudetoněmeckého obyvatelstva v pohraničí slovy: „Ze strany sudetoněmecké menšiny počítá se se sabotáží, pasivní resistencí a případně též s ozbrojeným povstáním. Čeká se toliko na příhodný okamžik.“

Vedení SdP se snažilo upevňováním kázně udržet na uzdě živelný radikalismus, propukávající v jednotlivých místech. Usilovně připravovalo karlovarský sjezd, který měl říci rozhodující slovo k programu nejbližší budoucnosti.

Sjezd byl zahájen 23. dubna 1938. Již Frankův úvodní projev byl protistátní provokací. Mluvčí poukázal na tři závažné faktory, které charakterizují sjezd: „1. je sjezdem sjednocených sudetských Němců; 2. uskutečňuje se po spojení říše s Rakouskem (k čemuž Frank blahopřál vůdci a německému národu); 3. koná se v roce 20. výročí vzniku republiky, kdy si sudetští Němci připomínají, že byli proti své vůli začleněni do tohoto státu.

Na sjezdu odezněla řada štvavých projevů. Nejzávažnější bylo vystoupení vůdce strany Konráda Henleina. Uvedl mimo jiné, že sudetští Němci zaslali Společnosti národů 22 stížností na národnostní poměry v Československu. Pohrozil, že nedosáhnou-li svých práv, pak nebudou již dále s vládou jednat. Nedají se prý oklamat připravovaným menšinovým statutem. „Ohlášená kodifikace nemůže znamenat“, prohlásil Henlein, „nic jiného než spojení bezpráví a násilí.“ Jako podmínku úsilí o přátelský poměr k Německu vytýčil českým státníkům požadavek revize „mylného historického mýtu a nešťastného názoru, že český lid má být hrází proti německému Drang nach Osten“, revize zahraniční politiky a nového uspořádání vztahů k sudetoněmecké národní skupině. Podstatu nového státního právního řádu shrnul do takzvaných karlovarských požadavků: úplná rovnost německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě; vymezení a uznání sudetoněmeckého území; vybudování německé samosprávy; zákonná ochranná ustanovení pro ty sudetoněmecké státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřená území své národní skupiny; napravení všeho bezpráví, které bylo učiněno sudetským Němcům od roku 1918 a úhrada škod; uznání a provedení zásady: na německém území, němečtí veřejní zaměstnanci; úplná svoboda přiznání k německému národu.

Uvedené požadavky zcela vybočovaly z rámce platné ústavy. Vláda byla jimi postavena před nesplnitelný úkol, tak jak si Berlín přál,

V pohraničních oblastech byly nyní na denním pořádku provokace a nepokoje. Henleinovci okázale zdravili zdviženou pravicí, vyvolávali rvačky s českými civilisty a představiteli moci.

Oslavy 1. máje se pro henleinovce staly příležitostí k demonstracím skoro ve všech sudetoněmeckých městech. V Chebu řeční poslanec Wollner: „Z taktických důvodů se nemohl Henlein již dříve přihlásit k nacionálnímu socialismu. Dnes již nemusíme nosit dvojí tvář. Nad námi drží ruku 75 milionový německý národ a říšský kancléř Adolf Hitler.“

Na ulicích se pokřikovalo: „Židi ven! Češi ven!“ 14. května je hlášena srážka s henleinovci v Lednici na jižní Moravě. O dva dny později srocení davu v Žatci. Zatčen 19letý německý výrostek, který rozbíjel okna v českých domech. V Praze proti jeho zatčení okamžitě protestoval poslanec K.H. Frank. Zákrok policie označil za „maření svobodných projevů německých občanů.“

V souvislosti s připravovanými obecními volbami se vyhrotila situace neudržitelným způsobem. Henleinovci vystupňovali své provokace. Vykřikují hesla: „Es kommt der Tag“ a „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. Na volby se chystají jako na příležitost projevit masové přání, aby byla pohraniční území byla připojena k Německu.

Přibližně v té době začala již dozrávat zrada velmocí na Československu. Konrád Henlein byl při své další cestě do Anglie srdečně vítán v kabinetech britských politiků. V britském tisku se objevovaly články požadující právo sudetských Němců na sebeurčení. Dokonce i premiér Chamerlain 10. května 1938 v rozhovoru s americkými novináři neváhal hovořit v tom smyslu, že Československo je v dnešní podobě neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo odstoupení německých pohraničních oblastí.

Ve volbách, které zatím v Československu proběhly, SdP nedosáhla tak velkého vítězství, jak čekala, nicméně dostala 88% německých hlasů a pokračovala v uskutečňování svých cílů.

Vedení SdP ještě více rozdmýchalo neklid svým prohlášením z 2. května, že vzniká vážná situace a že není s to udržet jednotlivé soukme­novce, aby neužili "práva na obranu v nouzi".

V Chebu se zrodil vážný incident. Jako na zavolanou. Henleinovská propaganda z něj samozřejmě vytěží, co se dá. V noci z 20. na 21. května projížděl po silnici poblíž Chebu motocykl s dvěma muži. Dvě četnické hlídky, které kontrolovaly vzhledem k zvýšenému napětí provoz na silni­ci, jedna za druhou dávaly řidiči znamení, aby zastavil, ale ten pokračoval v jízdě. Štábní strážmistr Koranda strhl z ramene pušku. Motocyklista pro­vokativně najížděl přímo na něj. Výstřel. Stroj se zvrhl a oba jezdci se smý­kali po vozovce. Byli mrtví. Doklady zněly na jména Georg Hoffmann a Niklas Böhm, funkcionáři SdP. ­

Vedení strany zinscenovalo teatrální pohřeb v Chebu. Smuteční katafalk na náměstí, prapory s hákovými kříži. Tisícihlavé zástupy. Henlein i Frank v oblecích vojenského střihu. Patetické projevy nad rakvemi ,,mučedníků národně socialistické ideje". Německý vojenský atašé plukovník Toussaint a letecký atašé major Möricke kladou k rakvi věnce s hákovým křížem a Hitlerovým jménem na stuhách. Smuteční průvod se po okázalých obřa­dech hrozivě ubírá městem. Nikdo z Čechů se neodvažuje na ulici. Policie, četnictvo i vojsko dostaly příkaz setrvat v služebních objektech a kasárnách. Všude se hemží muži v černých placatých čepicích, šedých rajtkách a ho­linkách, s vojenskými opasky. Freiwiliger Schutzdienst, organizace povole­ná ministerstvem vnitra od 14. května 1938 s hlavním velitelstvím zde v Chebu. Údajně nevojenský útvar, který má pomáhat při živelních pohro­mách a konat pořádkovou službu. Obdoba dřívějších ordnerských oddílů.

Jaká je skutečnost? Freiwiliger Schutzdienst se děli na aktivní mužstvo od 21 do 35 let, I. zálohu do 45 let a II. zálohu. Je organizována do setnin podle vzoru SA a SS. V listě Rundschau se dočtete: „FS není parádní útvar, nýbrž sbor bojovníků... je to nabroušený meč našeho hnuti... bude mužnou oporou celého hnuti... vystoupí všude tam, kde je třeba odvahy a kázně, po­řádku a bojového ducha, věrné poslušnosti a rozhodnosti. Příslušník FS zná jen jeden postoj, to je postoj německého národně socialistického lido­vého bojovníka. S tímto mužstvem FS půjdeme k vítězství naší národní skupiny v boji na její právo na život a její životní prostor.“

Teď tedy muži FS s tvrdými, hrozivými tvářemi pod čepicemi s odznaky hákovými kříži ztělesňují německé odhodlání pro nejbližší týdny.

Zprávy o tomto pohřbu letí do světa. Hitlerův ministr zahraničí Ribbentrop už 21. května řekl britskému diplomatu Hendersonovi: „Německo nechce mlčky přihlížet, jak den co den je méněcennou národností prolévána krev bezbranných Němců na jeho hranicích.“

Jsou k dispozici i další zprávy, které však SdP do světa neposílá, protože se jí nehodí do propagandistických not. V Chebu neznámý muž napadl střelbou z pistole strážného u letiště, v Plešnici skupina henleinovců zaútočila kamením a střelbou na hlídku střežící most. V Mariánských Lázních němečtí mladíci uráželi československé vojáky a snažili se vyprovokovat rvačku. Vojenští pozorovatelé zaznamenávají téměř denně narušování československých hranic vojenskými letouny s hákovými kříži…

Když zpravodajská služba navíc získala informace o přesunech německých vojsk k československé hranici a tom, že funkcionářům SdP byla nařízena od 15. května pohotovost, k níž dal smluveným heslem signál říšskoněmecký rozhlas, vláda, která jinak projevovala zarážející blahovůli, vyhlásila 21. května částečnou mobilizaci povoláním jednoho ročníku záloh do zbraně. Opatření bylo překvapivé, rychlé a důrazné. Umožnilo zesílit obranu hranic a přineslo uklidnění. Rozvášněným nacistům poněkud zchladly hlavy. Československá armáda prokázala bojovou pohotovost. Nicméně stále docházelo ke střetům a incidentům.

Henlein, který se právě v těchto dnech vracel z návštěvy u Hitlera, přijal 23. května pozvání ministerského předsedy Hodži k zahájení informativních rozhovorů v zájmu uklidnění a vyjasnění situace. Henleinovi však nešlo o žádné uklidnění. Hitler s ním podrobně projednal Grundplan pro činnost sudetských Němců. Přikázal Henleinovi, aby ještě nevyhrocoval situaci na ostří nože, ale pokračoval v pokrytecké hře, neboť Německo potřebuje určitý čas k přípravám vojenského zákroku proti Československu, který Hitler v zápětí (28.5. ústně a 30.5. písemně) stanovil na začátek října 1938. Generál Jodl, přítomný jednání, si do deníku pod datem 22.5.1938 napsal: „Základní rozhovor Vůdce s Henleinem.“

Nastalo období trapného vyjednávání mezi československou vládou, která vyklizovala jednu pozici za druhou. Henleinovci svou neústupností a programovým zvyšováním požadavků záměrně mařili jakoukoli dohodu o smírném vyřešení sporu.

Sedmého června předložila sudetoněmecká strana předsedovi československé vlády memorandum rozvádějící Henleinovy karlovarské požadavky. Vláda odpověděla vypracováním prvního plánu řešení problému. Uveřejnila jej 28. června. Vyšla Němcům vstříc splněním některých požadavků, což ovšem SdP odmítla jako nepostačující.

Uběhl víc než měsíc. Praha i celá země pookřály jásavým nadšením sokolských průvodů a gymnastických vystoupení X. všesokolského sletu. Sudetští Němci se v téže době s nemenším nadšením v počtu 30 až 40 tisíc zúčastnili turnerských slavností ve Vratislavy. K.H.Frank po válce před soudem vypoví: „Z Turnfestu ve Vratislavy si pamatuji, že měl Henlein rozmluvu s Hitlerem a nato byli Hitlerovi představeni členové hlavního vedení přítomní ve Vratislavi. Při této rozmluvě musel asi říci Hitler Henleinovi, že se rozhodl vyřešit v tomto roce sudetoněmecký problém. To vyplývá také ze slov Hitlerových vůči mně: Geduld haben zu warten.“ (Je třeba trpělivě čekat.)

Československá vláda pobízena naléhavou britskou výzvou z 22. července, pod tlakem působení mise lorda Runcimana, který přijel 3. srpna jako zprostředkovatel do Prahy, předložila 17. srpna nový plán jako podklad pro další jednání. Projevila v něm ochotu přijmout další sudetoněmecké požadavky. Avšak ani tenkrát nebyli henleinovci spokojeni, neboť jak dnes víme, ani spokojeni být nemohli. Vláda proto během krátké doby nabídla třetí plán, v němž již dospěla téměř až na hranici toho, co bylo možno připustit. Henleinovci vyjednávači, věrni určité taktice, návrh opět odmítli.

Výbušná atmosféra v pohraničních oblastech, sílící nátlak západních mocností, aby Československo „učinilo rozhodná opatření k uklidnění Evropy“, i hrozba vojenského útoku sousedního Německa donutily nakonec československou vládu 2. září 1938 k předložení čtvrtého plánu. Ten splňoval již téměř všechny karlovarské požadavky, čemuž se podivil i lord Runciman, který jinak popřával sluchu sudetoněmeckým propagandistickým argumentům. I o tom mimochodem podává svědectví později K.H.Frank: „Je mi známo, že se Hohenllohe znal s Runcimanem a že se povšechně anglická mise stavěla příznivě k sudetoněmecké otázce ve smyslu vedení strany. Tento postoj Angličanů byl oznámen německému vyslanectví a tím prokázána německé říši jedna z nejcennějších služeb. Tím se dostalo Hitlerovi pro jeho úmysl nezbytných vědomostí zahraničně politické povahy, takže měl při svých konferencích s Angličany a ostatními zahraničními místy příslušný kapitál v ruce. Touto akcí způsobila sudetoněmecká strana Československu největší politickou škodu.“

Henlein tonul v rozpacích. Vláda mu nyní tak dalece vycházela v ústrety, že odmítnutím by před světem odhalil, že vlastně o žádnou dohodu nestojí. Včera byl na Obersalzbergu. Hitler si jej narychlo pozval. Rozhodl se totiž vyřešit československý problém válkou a chtěl to Henleinovci sdělit. Ten přijel 1. září bez prodlení autem z Aše a vyslechl Hitlerovy poslední pokyny. Postupovat jako dosud, ale zvyšovat požadavky.

Avšak co počít nyní, když československá vláda projevila takovou povolnost, že už větší snad po ní nelze ani žádat. Vždyť souhlasila, aby vznikl německý stát uvnitř československého státu:

Henleinův zástupce K.H. Frank našel východisko. Na 7. září zorganizoval před krajskou věznicí v Ostravě protestní demonstraci proti věznění soukmenovců, kteří se provinili převážením zbraní z Německa a jejich ukrýváním na Frývaldovsku a Krnovsku.

Demonstrace je řízena tak, aby vyprovokovala policejní zákrok. Zdařilo se. Pod záminkou, že se policie dopustila násilí vůči sudetským Němcům, Henleinovi vyjednávači přerušují jednání s vládou. Získali tak čas. Sám lord Runciman má dojem, že incidentu „bylo využito jako záminky pro suspensi, popř. i pro rozbití jednání“. Napsal to ve své zprávě z 21. září a výslovně uvedl: „Odpovědnost za konečné ztroskotání musí podle mého názoru padnout na pana Henleina a pana Franka, stejně jako na ty z jejich stoupenců uvnitř i mimo zemi, které dohnali k extrémnímu a protiústavnímu postupu.“

Konrád Henlein spolu s K.H. Frankem zatím odcestovali do Norimberka na sjezd Nacionálně socialistické dělnické strany. Budou tam oslavováni jako vůdci sudetských Němců úpících pod československým jhem.

Dvanáctého září jednání sjezdu vyvrcholilo projevem Adolfa Hitlera. Jeho ochraptělý řev rozněcoval v německých srdcích chorobné nadšení. Henleinovi stoupenci v Čechách hltali každé jeho slovo: „Jako v pravé demokracii v Československu začalo po jeho založení potlačování většiny menšinou. Stát tento má zvláštní poslání, má v případě války zasypat německé území a německý průmysl pumami. Ale v Československu je také tři a půl milionu Němců. Všemohoucí je nestvořil k tomu, aby byli potlačováni od Čechů. Poměry v Československu jsou nesnesitelné. Sudetští Němci byli oloupeni o své sebeurčovací právo, byli hospodářsky zničeni, aby tak mohli být plánovitě vyhubeni… Němečtí lidé jsou tam potlačováni, poněvadž zpívají své písně, které se Čechům nehodí, jsou do krve biti, poněvadž nosí bílé punčochy, které se Čechům nelíbí, jsou týráni, poněvadž zdraví po svém způsobu.. Je možné, že tyto poměry jsou lhostejné západním demokraciím… Já však pravím, že lhostejné nejsou nám…další potlačování našich lidí nehodlám trpět….smířlivým chováním se nesmíří tak nesmiřitelný nepřítel jako jsou Češi… Obranná síla je již zajištěna… Praha provozuje taktiku, chce organizovat vyjednávání … chce dáti malé uklidňovací dary. Zde nejde o řeči, zde jde o právo… Mojí věcí je pečovat, aby se z práva nestalo bezpráví…“

Projev přerušovaný frenetickým voláním Sieg heil! Sieg heil! Skončil v jásotu mnohatisícového zfanatizovaného davu. Sudetští Němci jej přijali jako signál k násilným akcím.

Okamžitě začaly v pohraničí vybuchovat nepokoje. V Chebu na 200 lidí házelo kameny na policejní strážnici. V Rybářích při srážce s henleinovci bylo zraněno šest Čechů, jeden německý sociální demokrat a osm policistů. Další hlášení z Chebu: Dva tisíce demonstrantů SdP v ulicích, zraněno třináct policistů a tři čeští civilisté. U Opavy vystřeleno na československého vojáka. V Třebářově vyhnán český farář. V Aši demonstrace asi 8 000 lidí. Strhávali české nápisy. Zraněn český policista. V Perštejně usmrcen vojín výstřelem z kostelní věže. V Plané henleinovci podnikli útok na četnickou stanici. Tři četníci a jeden z útočníků zraněni. V Bezdružicích střelbou napadena četnická hlídka. Střelba v Českém Krumlově…Násilnosti a surové útoky se množí. Na ministerstvu vnitra je do 14. září hlášeno na české straně 12 mrtvých a 61 raněných, na straně Němců 9 mrtvých a 11 raněných. Na mnoha místech dochází k pokusům o násilné převzetí moci.

V Hasselbachu na Domažlicku Němec Josef Herbich zranil výstřely z pistole do ruky a do břicha dozorce Finanční stráže Engela.

Ve Varnsdorfu se již od večerních hodin 12. září začaly srocovat stovky demonstrantů. Asi padesát henleinovců přijelo na kolech k celnici. Za nimi se valil tisícihlavý dav. Chtěli přejít hranice do Německa. Vyhrožovali, že zdemolují budovu. Na druhé straně je očekávali nacisté s prapory.

Nedaleko odtud u přechodu do Grosschönau přešlo tu noc 1 500 až 2 000 lidí.

Na poštovním úřadu v Habersbirku henleinovští ordneři 13. září, jak se uvádí ve zprávě prezidenta zemského úřadu v Praze, „ohrožovali úředníci Pardusovou revolverem a převzali vedení pošty. Pak ji zavedli před četnickou stanici a žádali, aby se četníci vzdali. Když četníci odepřeli, ordneři Pardusovou uvázali k okapové rouře sousedního domu a týrali ji. Ostřelovali stráž, která přišla četníkům na pomoc. Podobný útok provedli v Gossengrünu a Chebu a v řadě dalších míst.

V Jindřichově ve Slezsku zatčeno 14 ordnerů, kteří stříleli na československé bezpečnostní orgány.

V řadě míst objeveny zbraně: v Maršově, Hrádku nad Nisou, Velké Úpě, v Peci pod Sněžkou, v Děčíně, ve Valašském Meziříčí.

V Obci Lanov u Vrchlabí zapálena hájovna Státních lesů.

V Rumburku 14. září pumové atentáty na byt posádkového velitele. Zapálena pila u nádraží.

Vláda už nemůže dále váhat. V osmi pohraničních okresech bylo vyhlášeno stanné právo. Na 40 000 vojáků posílilo jednotky Stráže obrany státu v pevnůstkách opevněného pásma.

Den předtím se vrátil z Německa Henlein i Frank. Každý překročil hranice na jiném místě. Sešli se až v Aši. Radí se s funkcionáři SdP, co za daných okolností podniknout. Rozdělí si úkoly. Je třeba jednat rychle.

Frank odjel do Chebu a v 16.45 odeslal telegram předsedovi vlády: „1. Vyhlášení stanného práva musí být ihned odvoláno. 2. Ze všech okresů s německou většinou bude odvolána státní policie. 3. Četnictvo a ostatní orgány SOS budou omezeny na své normální funkce a normální stavy, 4. Vojenské útvary musí být ve svých objektech kasernovány.“ Je to ultimatum. Končí temnou pohrůžkou: „Nebudou-li tyto požadavky sudetského němectví pro nastolení normálního stavu, za jakého je možné vyjednávat, do šesti hodin přijaty, nařízeny, vyhlášeny a zejména rozšířeny rozhlasem, odmítá vedení jakoukoli odpovědnost za další vývoj. Žádáme odpověď do Kanceláře Konráda Henleina v Aši.“

Vláda ultimatum ignoruje.

Čtrnáctého září ráno členové Runcimanovy mise jednají v Aši s Henleinem, Frankem a Künzlem. Hledají nějaké východisko. Henleinovci jsou nesmiřitelní. Karlovarské požadavky už jim nestačí. Žádají, aby Československo okamžitě odstoupilo Německu všechna území s více než 50 procenty německého obyvatelstva podle stavu z roku 1918.

Henlein se zatím uchýlil do bavorského Selbu, pamětliv Hitlerovy rady, „aby byl opatrný a nepadl Čechům do rukou“. Hned po příjezdu telefonuje vůdci. Ten už je informován o situaci z pražského vyslanectví. Ptá se, co Henlein udělá, když ultimatum zůstane bez odpovědi.

„Odvolám ihned jednání delegací a přerušením jednání s vládou.“ Hitler chvíli uvažuje a pak řekne: „Dobře, Henleine, velmi dobře! Výtečně! Výborná myšlenka!“

Henlein se ještě vrací na československé území, aby informoval Franka. Pobočníkovi nařídí poslat vládě telegram, že vzhledem k událostem osmačtyřiceti hodin přerušuje další jednání. Pak odjel na zámek Sofienrouth u Rehau. Odpoledne 14. září je však opět v Aši a jedná s členy Runcimanovy mise, kteří se ho snaží přimět k souhlasu s dalším jednáním. Henlein je však neoblomný: „Já jsem se rozhodl. Moje požadavky byly ultimativní… Odmítám jednat o věci, která nakonec nebyla splněna. Obyvatelstvo by mi více nerozumělo. Chce pryč z tohoto státu a nedá se více zdržovat.“

Toho dne večer došlo k ozbrojenému střetnutí v Chebu. V 18.30 přijíž­děly dvě policejní čety s doprovodným obrněným vozem k hotelu Victo­ria, kde sídlilo ústředí SdP. Měly provést domovní prohlídku pro důvodné podezření, že v budově je ukryto větší množství zbraní a střeliva. Z oken hotelu stejně jako ze sousední rohové budovy hotelu Wälzel zahájili hen­leinovci palbu z pušek a kulometů. Před nádražím přímo pod schodištěm zůstal ležet smrtelně zraněný civilista a nějaká žena. U nedaleké benzíno­vé pumpy smrtící střely zasáhly strážníka Klenera a jednoho Němce, který se náhodou ocitl v dostřelu. Zabit byl i český železničář a také německý řidič auta, které patřilo redakci Egerer Zeitung. Policisté ručním granátem rozrazili vchod do hotelu a ve 20.15 byl odpor obránců zlomen. Po půldruhé hodině je dobyt i hotel Wälzel. K. H. Frank. který byl ještě odpoledne v budově, včas ujel do Aše. Dohodl se s Henleinem, že každý zvlášť uprchnou neprodleně přes hranice. Dostihla je totiž zpráva, že na ně byl vydán zatykač.

Večer už byli mimo dosah československé spravedlnosti.

15 . září bylo zveřejněno rozhodnutí vlády o zákazu Sudetoněmecké strany i její ozbrojené složky Freiwiliger Schutzdienst a o zahájení trestního řízení proti jejím předákům.

Konrád Henlein na německém území toho dne se souhlasem Adolfa Hltlera (jak jinak) dal vytisknout a prostřednictvím říšského rozhlasu vysílat do éteru provolání určené sudetským Němcům a celému světu:

Moji soukmenovci! Jako váš důvěrník u vědomí své zodpovědnosti zjišťuji před celou světovou veřejností, že za použití kulometů, pancéřových vozů a tanků dosáhl způsob potlačování bezbranných sudetských němců českým národem svého vrcholu. Tím český národ jasně dokázal celému světu, že soužití s ním v jednom státě se stalo nakonec nemožným. Zkušenosti z dvacetiletého násilného panství a především těžké krvavé oběti z posledních dnů mě zavazují, abych prohlásil:

1) V roce 1919 byli jsme donuceni a proti své vůli pojati do českého státu za současného odepření práva na sebeurčení, ač nám toto právo bylo přislíbeno neslavnostnějším způsobem.

2) Aniž jsme se kdy zřekli práva na sebeurčení, pokusili jsme se za nejtěžších obětí o vše možné, abychom si zajistili na českém území svou existenci.

3) Všechny naše snahy pohnout český národ a jeho odpovědné představitele k poctivému a spravedlivému vyrovnání ztroskotaly na jeho nesmi­řitelné vůli po našem vyhlazeni.

V této hodině sudetoněmecké nouze předstupuji před vás, německý ná­rod a celý civilizovaný svět, a prohlašuji: Chceme žít jako svobodní lidé. Chceme opět mír a práci ve své domovině. Chceme domů do říše! Bůh žehnej nám a našemu spravedlivému boji!“

Konrád Henlein musí vědět, že lže. Ví, že sudetští Němci nejsou bezbranní, je zasvěcen do pašování zbraní a vojenského a sabotážního výcviku soukmenovců. Sám dával příkazy k vyvolání incidentů. Takzvané těžké krvavé oběti z posledních dnů byly výsledkem provokací organizovaných henleinovci, dokonce přímých ozbrojených útoků na orgány československé státní moci. Krvavé oběti českých policistů, příslušníků četnictva, Finanční stráže a vojska jsou rozhodně těžší. Kulomety, pancéřové vozy a tanky nejsou určeny na utlačování Němců, ale na obranu proti vlně záměrného násilí a terorismu. To všechno Henlein ví, ale politický cíl je pro něho i jeho stoupence víc než pravda. Jeho projev je výzvou k povstání.

Hitlerovi přichází velice vhod jako argument pro rozhovory s britským premiérem Chambarlainem, který 16. září přijel na Obersalzberg. Nacistický vůdce mu pro větší efekt ukáže štosy naorganizovaných telegramů, které dochází na jeho adresu s prosbou o zastání proti útlaku sudetských Němců, proti krutému zacházení s nimi a v posledních dnech i prolévání nevinné sudetoněmecké krve.

Na Chamberlaina to zapůsobilo. Získal dojem, že Německo je připraveno dosáhnout svého válkou. Staral se hlavně o to, jak jí zabránit. Bez velkého zdráhání souhlasil se všemi Hitlerovými požadavky a přislíbil, že Velká Británie společně s Francií Československo přinutí, aby je přijalo.

Vracel se do Anglie v bláhovém domnění, že pana Hitlera přesvědčil o nutnosti řešit vzniklou krizi bez prolévání krve, aby tak byl zachován mír v Evropě (na československý účet). Svému slibu dostojí. V zápětí dojde k britsko-francouzským poradám. Výsledek? Devatenáctého září obdrží československá vláda nótu, v níž obě velmoci požadují, aby Československo okamžitě souhlasilo s odstoupením pohraničních oblastí, v nichž žije víc než 50% Němců.


Čtyři dna předtím, nedlouho po odchodu premiéra Chamberlaina, přijal Adolf Hitler Henleinova zástupce K.H. Franka, doprovázeného SS-gruppenführerem Wernerem Lorenzem, vedoucím berlínské pobočky Volksdeutsche Mittelstelle (instituce pro podporu sudetoněmeckého odboje). Frank předložil vůdci elaborát Henleinova návrhu na zřízení sudetoněmeckého osvobozeneckého vojska, Freikorpsu.

Hitler je s návrhem na výsost spokojen. Skvělá myšlenka. Navazující na německé tradice národně osvobozeneckého boje proti Napoleonovi bude udržovat na československých hranicích napětí, vyvolávat nepokoje a srážky podél hranice. Bude to výborná příprava na zahájení války.


Dosažený cíl

S využitím sudetských Němců ve válečných akcích proti Československu počítal Adolf Hitler i jeho vojenský štáb již v prvních úvahách před vydáním směrnic k útoku z 30. května 1938. Teprve v těchto směrnicích však byla daná otázka vyřešena konkrétněji. Přemýšlelo se jednak na jednotky složené z Němců, kteří zběhnou z československé armády a budou bojovat po boku německé branné moci, jednak na oddíly zformované na československém území, které pomohou německému wehrmachtu dobýt československá pohraniční opevnění i jiná důležitá místa útokem z týlu.

Účast svých soukmenovců v ozbrojeném boji proti Československé republice předvídalo i vedení Sudetoněmecké strany. Především měli působit jako poradci na štábech jednotek wehrmachtu až po stupeň praporu. Mimo to měli tvořit samostatné bojové jednotky podřízené Konrádu Henleinovi a operující podle jeho příkazů.

Tyto záměry byly vtěleny do takzvaného Grundplanu O-A… Byl to ve své podstatě plán na vyhubení českého národa. Je zajímavé, jak se někdo pro svůj národ může dovolávat práv na sebeurčení a ve stejném okamžiku plánovat jejich absolutní popření a zneuznání ve vztahu k jinému národu. Zalistujme trochu ve stránkách tohoto dokumentu.

V prvním ze šesti článků se uvádějí základní hlediska jeho provádění:

a) V očekávaném konfliktu by nemělo jít jen o řešení sudetoněmeckého problému, nýbrž o „vyřízení“ celého Československa, které by bylo rozděleno na řešení otázky historických zemí koruny české (české země – Tschechei) a na řešení otázky Slovenska a Podkarpatské Rusi.

b) Měl by se přitom uplatnit nárok Německa na včlenění českých zemí do německé říše na podkladě (údajného) historického faktu, že Čechy byly již ve středověku „citadelou Německa“ a „srdcem Germánie“. Měla se vyzvednout skutečnost, že ve středu Evropy svými vztahy k Moskvě vytvořili Češi nebezpečné ohnisko bolševismu, zamířené svým způsobem zejména proti Německu. Oba tyto důvody se měly vyzvednout proto, aby se mohlo poukazovat na výjimečnost českého příkladu hlavně v zájmu uklidnění ostatních malých států. Obsazení českých zemí se mělo vyložit jako národnostně výhodnější řešení, neboť Němci v českých zemích tvořili více než čtvrtinu obyvatel, zatímco Češi v Německu by představovali jen 8% obyvatelstva. Měly se využít i argumenty geopolitické, dopravní a hospodářské.

c) Vrácení Slovenska Maďarsku se mělo odmítnout, ovšem za předpokladu úzké spolupráce s Německem a Maďarskem. V tom případě by Německo vystoupilo v roli ručitele tužeb Slováků po získání svobody, jak byly vyjádřeny pittsburskou smlouvou z roku 1918. S Podkarpatskou Rusí, která se měla stát jakýmsi předpolím Ukrajiny, mělo Slovensko vytvořit přehradu mezi Polskem a Maďarskem a současně most pro německou říši na cestě na východ.

d) Se zřetelem k vzájemnému míšení krve od germánského úsvitu neměli by být Češi považováni za svébytnou národnost. Protože protiněmecká propaganda v 19. století odcizila Čechy německému životnímu prostoru, měl by zvrat tohoto procesu pokládán za oprávněný a za životní potřebu německé říše. Aby bylo v budoucnu zabráněno novému českému obrození, měl být český jazyk vymýcen (Vertilgigung der Sprache) programově a za pečlivého, důkladného, ale důrazného přístupu, s nímž mělo by být započato ihned, ještě během vojenských operací, a ve kterém se mělo pokračovat podle rámcového návodu systematicky rozvrženého na další pokolení. „Dalekým cílem musí být rozdrcení českého národního uvědomění, prolínání (Durchsiedlung) dosavadního českého jazykového území Němci, převedení (i částečně přesídlení) českého národního bytí v nerozlučnou duševní i fyzickou spojitost s Německem. Národnostní opatření proti Čechům vyžadují od nás vrcholného umění a energie při použití principů bojových i organizačních. Zde se osvědčí poznatky z našeho vlastního národního německého boje…“

Druhý článek obsahuje pokyny pro činnost SdP v období akutního zostření konfliktu, ke kterému se sudetoněmecká strana chystala pod ochranou německé říše s tím, že konečné rozhodnutí o budoucím státním a politickém postavení českých zemí bude ponecháno Adolfu Hitlerovi. Henlein jako vůdce sudetských Němců měl vyčerpat všechny možnosti „mírového“ řešení konfliktu, ale tak, aby se otázka Československa jevila celému světu jako akutní nebezpečí pro trvalý mír. Jako poslední příležitost k urovnání sporu měl Henlein požadovat lidové hlasování o státní příslušnosti obyvatel Sudet s předpokladem, že československá vláda tento požadavek odmítne. To měl být rozhodující okamžik, kterého by Henlein v dohodě s Hitlerem využil k prohlášení, že československé zákony nejsou pro sudetské Němce závazné, a obrátil se na signatáře versailleské a saint-germainské mírové smlouvy včetně Německa, popřípadě jen na Německo s žádostí o poskytnutí pomoci. Předpokládalo se, že československá vláda na to odpoví násilnými opatřeními. To měla být příležitost k vojenskému zásahu německé říše proti Československu. Pro Henleina to měl být vhodný okamžik k tomu, aby zakázal sudetským Němcům jakoukoli službu ve prospěch československého státu, prohlásil přísahu Československé republice za neplatnou a vyzval sudetské Němce, aby se zapojili do ozbrojeného boje proti Československu.

Z třetího článku se dovídáme, jak měl probíhat zásah v českých zemích podle představ sudetoněmeckého vůdce. Velení wehrmachtu mělo být „ nejužším spojení s vůdci sudetských Němců“. To by předtím vydalo rozhlasem (dobře zajištěným vysílačem na bezpečné půdě) potřebné instrukce, zejména pro zbraněschopné sudetoněmecké muže, kteří by pak utvářeli bojové jednotky. Při bojových akcí wehrmachtu mělo být území Sudet „vlastním územím“. Zbytek Čech a Moravy, takzvané české národní území, se naproti tomu pokládá za území nepřátelské, kde se doporučuje postupovat „od samého počátku největší tvrdostí podle zásad totální války“. Německé letectvo a dalekonosné dělostřelectvo mělo napadat nejenom známé komunikační uzly, zbrojní střediska a podobně, ale také „hustě osídlená hnízda bolševické a husitské nenávisti:. Jako cíle bombardování se konkrétně uvádějí Praha, Kladno, Plzeň, Brno, Ostrava, dále Pardubice, Hradec Králové, Mladá Boleslav, Tábor, Slaný, Česká Třebová, Olomouc, Přerov, Břeclav, Blansko… Bombardování vyjmenovaných míst se mělo provádět tak, aby německé obyvatelstvo v nich bylo pokud možno ušetřeno. Dále se doporučuje, aby do štábů říšskoněmeckých jednotek byli zařazováni „jako poradci v národnostně politických záležitostech sudetští Němci obeznámení s krajem a lidmi“. Ostatní zbraněschopní sudetští Němci měli být shromažďováni na říšském území do bojových jednotek. Při zahájení nepřátelství mělo být v české řeči vyhlášeno, že „životy a majetek sudetských soukmenovců jsou pod ochranou německé říše“. Za každý nepřátelský čin se může postupovat podle zásady „ oko za oko, zub za zub“, ale v poměru jedna k deseti. Bezpráví a nepřátelské činy z české strany měly být stihány podle válečného práva „s kravou přísností“.

Vybraní hlasatelé rozhlasu „s vynikajícími znalostmi češtiny“ a letáky shazované letadly měli šířit rozkladnou propagandu, namířenou hlavně proti české inteligenci. Mělo se bohatě využít některých historických událostí a hlavně korupčních afér a skandálů z posledních dvaceti let.

Slovákům se měla slibovat nezávislost a se zajatými slovenskými vojáky se mělo zacházet přátelsky. Poláci a Maďaři i podkarpatští Rusíni se měli považovat za „osvobozené“. Zajatí vojáci české národnosti měli být zařazeni do pracovních táborů.

Na obsazeném území se mělo hledět na inteligenci jako na nebezpečného nepřítele. Památníky českých vůdců a legionářů se měly zničit. Pokusy o odpor měly být považovány za povstání, ničení hospodářských a jiných statků za sabotáž. Teprve zničení posledních československých vojenských jednotek mělo znamenat dosažení pacifikace země, ale stanné právo mělo zůstat nadále v platnosti.

Čtvrtý článek obsahoval směrnice pro období vojenského obsazení českých zemí. Po zničení posledních českých vojenských jednotek se mělo slavnostním aktem „určeným v prvé řadě pro cizinu“ vyhlásit „včlenění českých zemí do německé říše s konečnou platností“. Praha se měla nazývat „městem dovršení říše“ (Stadt der Reichsvollendung) a Henlein se měl stát „ říšským místodržitelem pro české země“. Měl mít vládní a výkonnou moc a u velícího generála poradní funkci. Vnitropolitické uspořádání se mělo provést podle správního řízení říše a podle směrnic NSDAP. Ústřední úřady se měly obsadit úředníky se znalostmi českého jazyka, zejména sudetskými Němci.

Podstata českého národa měla být rozmělněna, což mělo být úřední náplní vedoucího pro národnostní boj pro země české. Měla být provedena tato okamžitá opatření:

- Na veřejnosti měl být uznáván pouze německý jazyk. České školy se měly uzavřít a kostely postavit pod přísný dozor.

- České tiskoviny měly být zakázány, v českém jazyce se mohla tisknout jen vojenská nařízení a propagační letáky.

- Zvlášť pečlivě měl se vybudovat policejní aparát a cizinci měli být vypovězeni ze země.

- Češi, pokud nevykonávali veřejné funkce, mohli být ponecháni na svých místech, avšak jakákoli kulturní nebo charitativní činnost jim měla být zakázána.

- České emigraci do ciziny se zásadně mělo bránit, s majetkem migrujících osob se však mělo naložit podle zásad platných pro Židy.

- Čeští průmysloví dělníci se měli přemístit do mimočeských oblastí a přestěhování širokých vrstev německých obyvatel do českého území se mělo podporovat.

Dále se plánovala tato opatření:

- Charitativní zařízení splynou s podobnými říšskými ústavy.

- Na poštách, na železnici i v jiných státních podnicích se měla provést urychlená výměna osob.

- Do bank, průmyslových koncernů apod. měli být dosazeni němečtí vedoucí komisaři.

- Také spolky měly dostat komisaře s pokynem svěřené spolky postupně likvidovat, stejně jako všechna kulturní a vědecká zařízení, která by se pak převedla do podobných německých institucí (univerzity, muzea, apod.).

- Česká knihkupectví se měla uzavřít, knihovny zabavit, stejně jako všechny historické archivy a sbírky.

- Vojenská zařízení československé armády měla být rovněž likvidována. Důstojníci a poddůstojníci československé armády měli být zbaveni hodnosti bez nároku na penzi. Nárok na penzi měl odpadnout i u ostatních veřejných zaměstnanců.

Pátý článek rozvádí návod, jak by se mělo zacházet s českým národem v období asi pěti let po zrušení vojenské okupační správy.

Za sídlo říšského místodržitele, kterým měl být „vůdce“ sudetoněmecké strany, byla určena Praha. Pod jeho vedením měl působit vedoucí pro národnostní boj, maskovaný jako ředitel s širokou pravomocí. K ruce měl mít hlavní štáb pro všechna opatření k likvidaci české otázky.

Krnovské a opavské Slezsko s Hlučínskem mělo napříště patřit k pruskému Slezsku. Těšínsko k Moravě, Kladsko k Čechám, Valtice a Velenice k rakouskému Podunají.

Významným opatřením bylo rozsáhlé zemědělské a průmyslové osídlování českého území. Velkostatkářská půda odňatá československou pozemkovou reformou majitelům německé národnosti měla jim být navrácena. Naopak půda Čechů a cizinců měla být vyvlastněna. Lesní a ostatní majetek měl připadnout říši. Zemědělský průmysl měly spravovat říšští komisaři. Banky, velkoobchodní společnosti a družstva měly přejít do německých rukou.

Od mateřských škol až po vysoké školy se mělo vyučovat v jazyce německém. Učebnice dějepisu se měly přepracovat tak, aby bylo zdůrazněno, že dějiny Čech jsou dějinami říše. Český film a rozhlas měly být likvidovány.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 361. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec, 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz