PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety

VI.

V dané situaci se muselo veřejně distancovat od podvratné činnosti některých svých čelných přívrženců. Sám Henlein hned po volbách telegraficky ujistil prezidenta T.G. Masaryka naprostou loajalitou. Obdobným telegramem se snažil uchlácholit agrárnického ministra vnitra Černého, jemuž navíc licoměrně poděkoval za podporu, kterou mu poskytly československé úřady v předvolební kampani.

Henleinova „státotvorná mírumilovnost“ narážela na kritiku radikálů ve vlastních řadách, kteří nechápali občasnou nezbytnost přetvářky, motivovanou kromě vnitropolitické obezřetnosti také faktem, že Hitlerovo Německo si ještě nevytvořilo tak silnou pozici, aby mohlo veřejně vystoupit se svými agresivními požadavky.

Henleinovské vedení ovšem krok za krokem vytvářelo podmínky, aby mohlo ve vhodný okamžik svou masku odhodit.

Především věnovalo pozornost zesílení propagační činnosti. Na podzim roku 1935 začalo v Praze vydávat deník Die Zeit. který měl paralyzovat vliv Prager Tagblattu, pokládaného henleinovci za židovsko-komunistický list. Do Prahy přesídlila z Aše i redakce časopiu Rundschau a začal se vydávat nový časopis Sudetendeutsche Tageszeitung. Ve prospěch henlei­novců se silně angažoval i časopis Morgenpost.

Vedení strany zřídilo takzvanou Lügenabwehrstelle k obraně proti údaj­ným pomluvám šířeným o SdP. Zároveň henleinovci zpevnili své kontak­ty s německými emigračními organizacemi, jako byl Sudetoněmecký svaz (Sudetendeutscher Heimatbund), působící v sousedním Německu nebo Heimwehr či Jihoněmecké středisko (Süddeutsche Mittelstelle) a Bojový kruh německých Rakušanů v říši (Kampfring der Deutsch-Österreicher im Reiche), vyvíjející činnost v Rakousku. Tyto organizace se kromě proti­československé propagandy zabývaly hlavně špionáží.

Veliké úsilí věnovala SdP ovládnutí německých kulturních, tělovýchovných, sportovních a jiných spolků. Získala především rozhodující slo­vo v předsednictvu Německého kulturního svazu (Deutscher Kulturverband). Snažila se dostat pod kontrolu i německá divadla v Čechách. Diva­delní scény v Chebu a Teplicích svůj repertoár plně podřizovaly politice SdP. Zvlášť razantním nástrojem henleinovské iredenty byl od samého jejího zrodu Deutscher Turnverband (Německý tělovýchovný svaz). Při jeho vedení byl zřízen takzvaný Volkswart pro udržování spolupráce se všemi nepolitickými německými organizacemi a Kulturwart, jehož posláním by­la výchova mládeže.

V rámci snahy o prohloubení a zesílení vlivu strany mezi německým obyvatelstvem rozvíjely činnost organizace Svazu zemědělské mládeže (Bund der deutschen Landjugend). S jeho pomoci henleinovci zorganizo­vali takzvanou Dobrovolnou pracovní službu. (Frewilliger Arbeitsdienst), která zajišťovala levné nebo dokonce bezplatné pracovní síly pro německé organizace zemědělců. S využitím organizace Turnverband a Bund der Deutschen získávala a školila SdP vůdce pracovních táborů.

V rámci úsilí o rozšiřování svého vlivu SdP budovala skupiny dělnické, živnostenské a selské mládeže. Dařilo se jí získávat inteligenci a zejména učitelstvo pro agitační a organizační práci. Demagogickou sociální propagandou se snažila pronikat mezi dělnictvo. Začala usilovat o upevnění svého vlivu na dělnické družstevnictví, které bylo dosud doménou sociálních demokratů, a chystala se vytvářet výbory nezaměstnaných. V továrnách zakládala závodní výbory SdP a zřizovala okresní dělnické výbory. Získá­vala stoupence v nezávislých odborových organizacích.

Zároveň SdP zdokonalovala svou organizační výstavbu. Zřizovala zvláštní výbory pro záležitosti finanční, školské, kulturní, právní, dopravní a jiné. Urychleně organizovala oddíly ordnerů, vybavené pro boj s politic­kými odpůrci obušky a plynovými pistolemi. Vedení strany si prostřednic­tvím vedoucích funkcionářů přímo podřídilo jednotlivé organizace mláde­že. Byla založena instituce pod názvem Überwachung der Mitglieder, kte­rá měla sledovat chování členů SdP a dbát, aby si zachovali "bojového ducha". Bylo zřízeno i takzvané hospodářské oddělení, jež mělo registrovat veškerou agendu zahraničního obchodu německého průmyslu v ČSR a pro­střednictvím zahraničních důvěrníků pátrat po exportních možnostech.

Ve všech státech, hlavně zámořských, začala SdP zřizovat střediska pro propagaci sudetoněmecké otázky. Jejich úkolem bylo líčením "útlaku" Němců v ČSR vzbudit zájem ciziny o jejich osud a propagovat export su­detoněmeckých výrobků.

Vedení SdP, které se soustředilo postupně v rukou K. Henleina. K. H. Franka, Wilhelma Sebekowského, Rudolfa Sandnera a Waltra Branda, se především staralo o upevnění vnitřní disciplíny hnutí. Druhého června 1935 svolalo do chebského hotelu Věčné světlo všechny krajské vedoucí, poslance, senátory a členy zemských a okresních zastupitelství. Na tomto shromáždění, kde jim byla dána na vědomí závazná politická linie, složili účastníci přísahu věrnosti Konrádu Henleinovi a přijali závazek chovat se jako "důstojníci hnutí".

Politický program SdP vyložil v parlamentě 19. června 1935 K. H. Frank, tehdy předseda henleinovské parlamentní frakce. Ve svém projevu se hlásí k demokracii, k ústavě i k československé republice. Uznává legitimitu státu, přestože ten při svém vzniku údajně „nerespektoval jasný ná­rok na sebeurčení sudetských Němců". Strana podle Frankových slov je připravena spolupracovat při řešení situace sudetských Němců v ČSR. Frank prohlásil, že SdP je rozhodnuta dosáhnout především samosprávy národních záležitostí sudetských Němců. Kritizoval českou politiku, že nevyvodila žádné důsledky z výsledků voleb, a vyjmenoval základní požadavky: zlepšení péče o nezaměstnané, zvýšení počtu státních zakázek pro německé firmy, zlepšeni podmínek pro turistický ruch v pohraničí i zlepšení vztahu k říši, zvýšení podpory zemědělského školství, zastavení údajné nacionální expanze Čechů do pohraničí. Svůj projev uzavřel názornou ukázkou fašistické ideologické demagogie, když uvedl, že SdP odmí­tá materialistický výklad světa, třídní boj a kapitalismus.

Nebezpečí pro republiku se z Frankova projevu dalo zatím jen nezřetelně tušit. Skutečné cíle henleinovského hnutí se zakrývaly loajální frazeologií. Otevřeně byly vyloženy v tajném memorandu o německé otázce, které v roce 1935 vypracovalo vedení SdP. Memorandum konstatovalo, že po rozpadu Rakousko-Uherska, kdy se miliony Němců octly v područí cizích států, se sice radikálně změnily dřívější poměry jejich existence, avšak úloha národnostních skupin se nemění. Obnovená moc Německa byla označena za faktor, který povede k posílení jejich činnosti ve prospěch němectví. Němcům žijícím v českých zemích jako nejpočetnější německé národnostní skupině v jihovýchodní Evropě memorandum přisoudilo úlohu zprostředkovatele mezi Německem a německými menšinami v tomto prostoru. Jejich politika měla být vzorem pro všechny Němce v zahraničí. Sami sobě přiřkli henleinovci zásluhu, že od počátku udržovali dobrý poměr k Hitlerovu Německu. Němcům z Československa, stejně jako v Maďarsku, Rumunsku a Jugoslávii memorandum kladlo na srdce, že mají důležitý společný úkol – být zprostředkovateli a zástupci německých kulturních a hospodářských zájmů v této oblasti. Ukládá se jim, aby hlavně usilovali o obnovení dřívějších přirozených poměrů, tj. o prosazení německé nadvlády v tomto prostoru a vytlačení francouzského vlivu, který nebezpečně vzrostl po první světové válce. Vedoucí úlohu při uskutečňování tohoto úkolu měli převzít především sudetští Němci. Předpokladem toho byla revize principů německé politiky v ČSR. Požadovalo se skoncovat s pasivitou a netečností, zlomit vliv marxismu a dalších ideologií „cizích německému duchu a vést energický boj proti tendencím nepřátelským nacismu a Velkoněmecké říši.“

Henleinovci se chystali k zahájení nové fáze aktivizace svého hnutí.

K splnění svých skrytých cílů se SdP nejdříve snažila vytvořit zahraničně politické předpoklady. Již na začátku června 1935 odcestoval K. Henlein údajně na zdravotní dovolenou do Švýcarska. Cesta, která byla vydávána za ryze soukromou záležitost bez jakéhokoli politického pozadí, měla ve skutečnosti připravit půdu pro revizi sudetské otázky. Henlein během svého pobytu vedl v Ženevě rozhovory s četnými představiteli řady států zastoupených ve Společnosti národů. Vrátil se velmi spokojen. Referát o svých jednáních zakončil v nejužším kruhu vedoucích představitelů slovy: „Drazí kamarádi, kámen se dává do pohybu, dosáhneme svého cíle.“

Ještě v témže roce si vedení SdP prostřednictvím německé šlechty zajistilo, že K. Henlein byl pozván do Anglie. Za jeho pobytu od 6. do 12. prosince 1935 ho doprovázel bývalý britský atašé v Berlíně, agent Inteligence Service Christie, specializovaný na Německo a střední Evropu. Seznámil jej s řadou britských politiků zastávajících linii appeasementu, usmiřování Německa, a sjednal mu i rozhovory s představitelem ministerstva zahraničí lordem Vansittartem. Ve své přednášce v Královském institutu pro zahraniční vztahy, proslovené v přítomnosti profesora S. Watsona, se Henlein předváděl jako politik usilující o doro­zumění Němců a Čechů, jemuž překáží český nacionalismus. Za nezbytnou podmínku přátelského vztahu Čechů a Němců označil konec snu ­o „jednotném národním státu za každou cenu". Československo charakterizoval jako stát vzniklý v důsledku podpory Francie a nerespektující prá­vo sudetských Němců na sebeurčení. Pomlčel o snahách odtrhnout německé pohraničí od Československa v roce 1918, zato barvitě líčil, jak jsou Němci poškozováni při přijímání do státních služeb, jak je utlačováno německé školství a jak živoří německé obyvatelstvo. Kritizoval nedodržová­ni principu demokracie a jako důkaz uváděl, že SdP nebyla přizvána do vlády.

Britský tisk se zřejmými sympatiemi citoval nazítří hlavní myšlenky Henleinovy přednášky a získával mu pochopení britské veřejnosti. Stejný tón v referátech převzal i tisk americký.

Nicméně přednáška přece jen nevyzněla tak jednoznačně, jak si zřejmě Henlein představoval. Z řad posluchačů mu byly položeny otázky, které ho zcela zjevně přivedly do rozpaků. Vyhýbavými formulacemi byl donucen zapřít vztahy k Hitlerovu Německu a souvislosti ideologie své strany s na­cismem.

V Československu vyvolala přednáška samozřejmě nepříznivý ohlas. Nespokojenost vyjádřil dokonce i agrárnický Venkov, který vytkl Henlei­novi, že „cesta do Prahy nevede ani přes Berlín, ani přes Londýn".

Horší pro Henleina bylo, že nepříznivý komentář k jeho cestě do Ang­lie uveřejnil i nacistický Völkischer Beobachter, jemuž vadilo přílišné zdů­raznění loajality k Československu a výroky o pangermanismu jakožto ar­gumentu nepřátel říše.

­Vztahy k SdP k československému státu a Hitlerovu Německu patřily, jak vidět, k.politickým otázkám, které muselo SdP formulovat velice obezřet­ně. Mnohem snazší bylo pro henleinovce napadat zahraniční politiku čes­koslovenského státu, neboť na tomto úseku své aktivity nacházeli podporu některých českých stran. Henleinovský tiskový orgán Rundschau vedl ne­vraživou kampaň proti československo-sovětské smlouvě, která podle je­ho tvrzení přeměnila ČSR v „mateřskou letadlovou loď SSSR".

Vrcholem propagandistické kampaně na tomto úseku bylo vystoupení K.H. Franka v parlamentě v listopadu 1935. V odpověď na expozé minis­tra zahraničí E. Beneše prohlásil, že Československo bude buď mostem mezi Německem a jihovýchodní Evropou, anebo se stane základnou proti Německu. Napadal zahraniční politiku, jež se prý mylně opírá o Společnost národů, nástroj Francie, která je tradičním nepřítelem říše. Vytýkal re­publice. že místo aby hledala dobré vztahy k Německu, svému nejmocněj­šímu sousedu, připouští. aby československý tisk vedl kampaně proti NSDAP a nacionálnímu socialismu. Kritizoval spojenectví ČSR se Sovět­ským svazem. Spojeneckou smlouvu nazval spojenectvím mezi levicí a bolševismem. Nehoráznost svého útoku korunoval vyslovením obavy o osud demokracie v Československu.

V úsilí o torpedování československo-sovětského spojenectví a nastou­pení cesty sbližování s fašistickým Německem nacházeli henleinovci pod­le očekávání spojence především v Hlinkově lidové straně, Národním sjed­ nocení a agrární straně. ­

K měření poměru sil mezi demokratickými silami a fašizující reakcí do­šlo již v prosinci, po abdikaci T. G. Masaryka a při volbě nového prezi­denta. Proti kandidatuře Masarykova pokračovatele E. Beneše, za něhož se stavěli socialisté, lidovci, němečtí radikálové i komunisté, slepovali agrár­níci spolu s živnostníky, Národním sjednocením, luďáky, německými ag­rárníky a maďarskou stranou silný pravicový blok, jehož kandidátem byl prof. B. Němec. Henleinovci požadovali za své hlasy pro pravicového kandidáta dvě ministerská křesla a 30 000 míst pro Němce ve státní administrativě. ­Když bylo toto zákulisní spiknutí v tisku odhaleno, zvedla se vlna veřejného pobouření a pod jeho tlakem se agrárnický blok rozpadl. Osm­náctého prosince byl prezidentem zvolen E. Beneš. SdP svůj opoziční po­stoj vyjádřila odevzdáním bílých lístků.

Rok 1936 přinesl další zesílení rozbíječské aktivity henleinovců. Sou­viselo to s mezinárodně politickou situací. Narůstala agresivita fašismu v Evropě. Itálie úspěšně dokončovala svou imperialistickou expanzi v Eti­opii. Hitler dával již nepokrytě najevo, že nemíní uznávat Versailleskou smlouvu. Již v roce 1933, když Německo vystoupilo ze Společnosti národů, v rozporu s ustanovením této smlouvy omezujícím početní stavy­ reichsweru na 100 000 mužů, mělo již armádu v síle 160 000 mužů. O dva roky později zavedlo brannou povinnost a jeho armáda se rozrostla na 380 000 vojáků, přičemž k dispozici byly navíc silné policejní jednotky a ozbrojené útvary SA a SS. I když se nevědělo, co víme dnes o Hitlerových tajných plánech, skutečnost jasně svědčila o přípravách k vojenskému řešení revize versailleského systému. Západní mocnosti k tomu nicmé­ně mlčky přihlížely. Anglie dokonce námořní smlouvou z června 1935 schválila protismluvní rozšíření německého válečného loďstva a obnovu ponorkové flotily. To Hitlera nepochybně povzbudilo k dalším krokům.

Sedmého března 1936 dal Hitler jednotkám wehrmachtu rozkaz k obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní. Mimo to vypověděl závazky vůči Západu přijaté v roce 1925 na konferenci v Locarnu. To už byla naprosto zřetelná výzva především Francii. Ta však stejně jako Anglie, přebírající dirigentskou taktovku evropské velmocenské politiky, strpěla porušování Versailleské smlouvy v naději, že Hitler bude vhodnou šachovou figurou proti Sovětskému svazu.

Osmnáctého července 1936 agent nacistického abwehru, španělský generál F. Franko se skupinou generálů rozpoutal fašistický puč proti vládě Španělské republiky a vyvolal tak ve Španělsku občanskou válku. Zatímco hitlerovské Německo a mussoliniovská Itálie poskytly Frankovi materiální podporu i vojsko, západní velmoci zvolily takzvanou. politiku neintervence, která ve skutečnosti nahrávala fašistům. K této politice se bohužel připojila i československá vláda, i když tytéž síly, které rdousily demokratickou španělskou republiku, byly hrozbou i pro ČSR.

Jedenáctého července 1936 nacistické Německo dosáhlo uzavření dohody s Rakouskem. Rakouská republika za málo spolehlivé uznání své nezávislosti přijala závazek, že bude při určování své vnitřní i zahraniční politiky vycházet ze skutečnosti, že je „německým státem“, čímž byla fakticky vtažena do sféry nacistického Německa.

Itálie, která si do té doby činila nárok na uplatňování svého vlivu v Rakousku, tento přesun v zájmu upevnění svých vztahů s Německem, akceptovala. Svou spolupráci s Německem stvrdila spojeneckým paktem, k němuž koncem roku přistoupilo i Japonsko. Trojspolek uzavřený na bázi paktu proti Kominterně přivítaly nejenom všechny fašistické síly, ale i reakční proudy ve státech parlamentní demokracie.

V situaci, kdy akcie fašismu na burze mezinárodní politiky stoupaly a západní velmoci začaly Německu nadbíhat, horšila se úměrně s tím pozice Československé republiky.

Přispívali k tomu vydatně nacističtí diplomaté, kteří jednak kladli vytrvale a ultimativně požadavek řešení sudetoněmecké otázky a jednak obviňovali Československo, že svým spojenectvím se Sovětským svazem otevírá dveře k pronikání bolševismu do Evropy. Nacisté šli dokonce tak daleko, že z vysokých oficiálních míst vypouštěli do světa smyšlené informace. Goebbels, ministr propagandy Hitlerova Německa, například z tribuny sjezdu nacistické strany v Norimberku v září 1936 hovořil o 36 československých letištích, z nichž mají být bombardována města v Německu, Rakousku a Maďarsku. Další z nacistických předáků, A. Rosenberg, při téže příležitosti tvrdil, že v Československu je již 170 letadel a 36 letišť, která „za bolševické ochrany mají být mezistanicemi při přepadení Evropy“.

Cílevědomým snahám hitlerovského Německa o diskreditaci Československé republiky na mezinárodním fóru henleinovci v dohodě s říšskoněmeckými centrálami všemožně přihrávali. S rozsáhlým využitím svého propagandistického aparátu v zahraničí i nejrůznějších diplomatických konexí rozšiřovali v celé západní Evropě i na americkém kontinentě lživé informace o útisku menšin a zejména sudetoněmecké menšiny v Československu.

V dubnu 1936 SdP společně s Karpatoněmeckou stranou, která byla její odnoží na Slovensku, podala dokonce sekretariátu Společnosti národů v Ženevě stížnost na Československo, že porušuje své mezinárodní závazky v ochraně menšin. Dokládalo to zejména oběžníky ministerstva obrany, které odůvodněně požadovaly, aby na vojenských zakázkách nepracovaly státu nepřátelské živly. Československá vláda byla poté nucena výboru Společnosti národů pro menšinové otázky podat vysvětlení. Stížnost sice byla pokládána za vyřízenou, nicméně nacisté dosáhli svého cíle, jak na to výstižně poukazovalo Rudé právo: „Její demonstrace je součástí hitlerovské ofenzívy proti Československu. Je novou provokací Hitlera, který se tímto krokem poprvé otázky Československa, otázky Sudet snaží postavit na mezinárodní fórum. Tomu, jedině tomu slouží zákrok Henleinovy strany ve Společnosti národů“. Komunisté, až donedávna úhlavní nepřátelé buržoazní republiky, nyní ve své politice přehodili výhybku na vlastenecký směr a stávali se rozhodnými obhájci republiky.

Ve snaze získat aplaus na mezinárodní scéně podnikl i Henleinův dů­věrný přítel Heinz Rutha cestu do Anglie jako člen delegace Evropského kongresu národnostních menšin. Delegace, v níž byl i představitel maďar­ské menšiny dr. Szüllö, podle zprávy, kterou Rutha podal po návratu ve­dení SdP, vysvětlila britským politikům, že nerespektováni národnostních práv ohrožuje evropský mír, a přesvědčovala je o tom, že Velká Británie musí ve prospěch německé a maďarské menšiny v ČSR rázně zakročit. Rutha uvedl, že sám navázal kontakty pro rozvíjeni spolupráce SdP s kon­zervativními britskými politiky a publicisty. Vedl rozhovory například s pozdějším ministrem Samuelem Hoarem, představitelem Labour Party L. Estrange-Malonem, předsedou menšinové komise britské Ligy pro Spo­lečnost národů Maxwelem Garnettem, s liberálními poslanci Sinclairem, Manderem, s konzervativci Wellsem, Grahamem, Gowerem, Sandysem, s labouristou Dawiesem.

Pro politiku Henleinova hnuti získal Rutha s přispěním pověřence Sva­zu německých národnostních skupin v Evropě Wernera Hasselblatta i řadu významných britských žurnalistů, například G. Lennoxe z Daily Telegra­phu, W. N. Ewera z Daily Heraldu, W. Barlatta z News Chronicle.

Rutha hned také za pomoci tajemného plukovníka Christieho připravil druhou Henleinovu propagační cestu do Anglie, která se uskutečnila 17. července1936 na základě pozvání k přednášce v Královském institutu pro mezinárodní vztahy. Henlein se při této příležitosti v rozhovorech s řadou britských politiků, zejména se státním podtajemníkem ministerstva zahraničí Robertem Vansittartem, znovu tvářil jako demokrat, který od československé vlády nežádá nic než spravedlivé uspokojení požadavků sudetské menšiny. Naznačil i možnost vypuknutí nepokojů, nebo dokonce konfliktu podobného španělské občanské válce. Takováto argumentace musela na britské politiky, sledující linii usmiřování Německa, zapůsobit.

Hitlerovské diplomacii se tak s přispěním henleinovců podařilo prezentovat sudetoněmeckou otázku jako závažný mezinárodní problém, na němž závisí stabilita evropského míru. Henlein po svých londýnských rozhovorech mohl informovat německého velvyslance v Praze, že Anglie je „zásadně připravena radit a pomáhat sudetským Němcům“ a že anglická vláda bude „sudetoněmecký problém prosazovat u Společnosti národů“.

Jestliže Vansittart dával Henleinovi za pravdu a přikláněl se k názoru, že Sudetoněmecké straně je třeba učinit ústupky, což nezůstalo československé vládě utajeno, znamenalo to, že britská usmiřovatelská politika bude vyvíjet nátlak na Československo, aby vycházelo henleinovcům vstříc. Již v této chvíli začínalo být jasné, že Československo má být v zájmu strategických cílů britské vlády obětováno. Pokud se tvůrci této reakční britské politiky domnívali, že podporou henleinovců zabrání, aby se henleinovci nespojili s Hitlerem, byli samozřejmě na omylu. Henlein nejenže se už s Hitlerem spojil, on přímo vstoupil do jeho služeb. Je s podivem, že to britští politikové nepostřehli. Když si henleinovci takto zajistili podporu britských diplomatů a pomocí pravicových žurnalistů určité sympatie u části britské veřejnosti, začali pozvolna stupňovat svůj tlak na československou vládu. Rutha již za svého londýnského pobytu navštívil vyslance Jana Masaryka a předložil mu návrh na řešení sudetoněmecké otázky. Obsahoval tři požadavky: vytvoření jednotné fronty proti bolševismu na bázi Paktu čtyř (Velká Británie, Francie, Německo, Itálie), k němuž by přistoupila Malá dohoda, plnou autonomii sudetských Němců v Československu a vládní souhlas s těsnou spoluprací sudetských Němců s hitlerovským Německem.

Byly to požadavky, které vzápětí zazněly v Chebu na shromáždění funkcionářů SdP, konaném ve dnech 19. až 21. června 1936. K.H. Frank na tomto shromáždění nakonec požadoval novou zahraničněpolitickou orientaci Československa, která by znamenal dobrovolný vstup do mocenské sféry nacistického Německa. „Dobře založené a trvalé vztahy k německé říši,“ prohlásil, „jsou životní otázkou pro Československo a jeho národy. Čistě politicky určené pakty s Francií, Moskvou a Malou dohodou nemohly vytvořit náhradu za toto spojenectví.“ Henlein, který byl na chebském sjezdu znovu zvolen předsedou SdP, pak vytyčil autonomii a změnu zahraniční politiky jako dva základní cíle strany. V tomto duchu rozpoutal propagandistický aparát strany široce založenou kampaň zaměřenou i do zahraničí.

Německá říše tehdy sice ještě nebyla připravena k vojenskému řešení sudetoněmecké otázky, ale uplatňovala na Henleinovo hnutí svůj řídící vliv a poskytovalo mu finanční pomoc i politickou a morální podporu. Pozváním Konráda Henleina na olympijské hry jako čestného hosta dal Hitler oficiálně najevo vztah říše k německému iredentistickému hnutí v Československu.

Nejenom to. Ze zájezdu na olympijské hry do Berlína si Henlein přivezl nové směrnice Adolfa Hitlera. Po svém návratu v srpnu 1936 prohlásil v Desné: „Ukázali jsme celému světu svou jednotnost, že tu žijeme a zápasíme o své právo. Jsou věci, o kterých nelze mluvit veřejně, jako se v zákopu nemluví o útoku dva dny před ním. Nespokojíme se malými denními úspěchy; to by byla zrada na budoucnosti. Stojíme uprostřed rozhodujícího boje. Na naší straně je právo a pravda, a proto také vítězství“.

Obraz útisku sudetských Němců, který předváděl Britům Konrád Henlein v plné shodě s říšskoněmeckou goebbelsovskou propagandou, byl z největší části složen z nafouknutých lží. Němci v českých zemích nikdy nepoznali skutečný národní útisk, jaký zakoušeli pod německou nadvládou za Rakouska Češi. Nikdy nebyli pronásledováni a šikanováni pro své němectví. Jen se začtěme do protokolu z poválečného soudního procesu s K.H. Frankem:

Otázka: Bylo vám někdy před vstupem do aktivního politického života ukřivděno Čechy nebo čs. státní správou? Kdy, kde a jakým způsobem?

Odpověď: Před vstupem do politického života nestalo se mi nic zvláštního; ze strany Čechů nebylo mi nijak ublíženo a netrpěl jsem bezpráví.

Otázka: Bylo vám jasné, že Němci z čs. pohraničí požívali plných občanských práv v ČSR a že se jim v některých oborech dostávalo dokonce nadpráví (školství, budování silnic apod.)?

Tohle se ovšem Frank zdráhal připustit. „Podle mého mínění jsme byli poškozováni například v hospodářském životě a i ve školství…“

Možná tomu opravdu věřil, že příčinou bídy některých sudetských Němců byla „nadvláda Čechů, jejich zlovolná snaha zničit německou menšinu plánovanou diskriminací“, jak to tvrdila nacistická propaganda, ale co potom bylo příčinou bohatství jiných sudetských Němců, velkostatkářů, továrníků, obchodníků?

Pravda, v roce 1932 žila v českém pohraničí zhruba pětina obyvatelstva republiky a tato pětina se podílela šedesáti procenty na počtu nezaměstnaných v republice. Vysoká nezaměstnanost postihovala především Němce, kterých bylo v pohraničí nejvíce, postihovala však i tamější Čechy. To nebyl důsledek nějaké rafinované utlačovatelské politiky českého státu. Nezaměstnanost plynula z hospodářské krize, která přesahovala hranice státu. Konkrétně v době, o které hovoříme, klesal zájem o výrobky ze skla a porcelánu, průmyslu, který byl v pohraničí zvlášť hojně zastoupen a který byl převážně německý. Krize postihovala celý stát, různé kraje různě těžce. To záviselo na skladbě průmyslu, nikoli na národnosti obyvatelstva. Některé české, moravské a hlavně slovenské kraje zakoušely chudobu stejnou, nebo ještě spíše větší než Němci. Naopak období konjunktury těch či oněch hospodářských odvětví přinášela prospěch i německým podnikům. Prospěch, o němž propaganda mlčela.

Nelze popřít, že německým podnikům se nezadávaly zakázky tajného vojenského charakteru. Německé firmy se také nepodílely na budování opevněných objektů na hranicích. Ze stejných důvodů, z jakých Němci plnící brannou povinnost nebyli v armádě zařazováni k určitým důležitým zbraním. V tom lze spatřovat určitou národnostní újmu, které by nebylo, kdyby němečtí nacionalisté nevyvíjeli tak intenzívní protistátní činnost, že vláda byla k těmto paušálním opatřením donucena. Jinak jsme nikde neobjevili dokument, že by čeští zaměstnavatelé na území Sudet nechtěli zaměstnávat Němce z toho důvodu, že jsou Němci. Češi však tohle o německých zaměstnavatelích říci nemohli.

Zákroky policie proti Němcům, jejich zatýkání a vězněni, všechno to, co se vydávalo za násilí vůči Němcům, nebylo nikdy bezdůvodné. Státní moc si vzhledem k nacistické propagandě nedovolila zasahovat, pokud to nebylo naprosto nezbytné z důvodů bezpečnosti státu. To, co si dala od Němců líbit, vyvolávalo mezi Čechy dost často rozhořčení.

Pokud jde o školství, i henleinovský Die Zeit byl nucen 4.8.1936 přiznat, že v ČSR je 23,4% německých škol, tedy tolik, kolik odpovídalo procentuálnímu poměru německého obyvatelstva. Sudetští Němci měli v ČSR o 50% více škol než za Rakouska. Kromě základních a středních škol měli jednu německou univerzitu, dvě vysoké technické školy a hudební akademii. Počítáme-li, že Němců bylo 3 a půl milionu, pak je zřejmé, že na tom s vysokými školami byli v českých zemích lépe něž Němci v Německu, kde jedna vysoká škola připadala na šest milionů obyvatel.

V oblasti kultury se Němci těšili ničím neomezené autonomii. Jejich kulturním potřebám sloužilo 17 subvencovaných divadel a na 6 630 knihoven. Politický a spolkový život nenarážel na nejmenší potíže, pokud vysloveně neohrožoval bezpečnost státu. Který stát připustí, aby ho někdo otevřeně rozvracel a netajil se přitom, že ho touží rozbít?

Kde by mohlo být soužití Čechů a Němců v českých zemích, kdyby mezi Němci nenabyli převahy nacionalističtí negativisté, kdyby se bylo podařilo zbavit se na obou stranách národnostních předsudků přežívajících z minulosti a sejít se v svorném budování společného státu rovnoprávných občanů bez ohledu na národnost. Ani K.H. Frank nakonec nemohl popřít, že předpoklady k tomu v ČSR byly.

„Mám však zato,“ řekl někdejší Henleinův zástupce, „že Němcům v ČSR se vedlo mnohem lépe než Čechům v takzvaném protektorátu. Kulturní svoboda Němců v ČSR byla větší než Čechů za doby protektorátu.“ A co německý jazyk? Byl snad nějak potlačován? I o tom hovoří soudní protokol výpovědi K.H. Franka.

Otázka: Naučil jste se česky a mluvil česky?

Odpověď: Česky jsem se nikdy nenaučil.

Otázka: Je vám známo, že žádný Němec nebyl nucen naučit se v ČSR česky a že se i v Praze vždy a všude německy domluvil?

Odpověď: Je mi známo, že nebyl vykonáván nátlak na Němce, aby se učili česky. Pro mne nebylo bezpodmínečně nutné, abych se naučil česky. Dokud jsem byl poslancem SdP, byl jsem toho mínění, že nebyl brán zřetel na práva sudetských Němců, a proto jsme mluvil v tom smyslu. O fyzickém utlačování Němců v Československé republice se nedá hovořit….

Již koncem roku 1937 začínalo být zřejmé, že Hitlerovo Německo nabývá v evropské politice velmocenské váhy. To dodávalo razanci i aktivitě henleinovského hnutí.. Reakční pravicové křídlo české politiky za této situace, místo aby posilovalo obranu republiky včetně upevňování spojenectví se Sovětským svazem, začalo prosazovat hledání cesty k dohodě jak s Hitlerem, tak i s Henleinem. Agrárníci v tomto směru podnikali již také konkrétní sondáže. Beneš, který na rozdíl od nich stál na stanovisku zachování dosavadních spojeneckých svazků, nicméně pod tímto tlakem přistoupil k tajným jednáním s Hitlerovými emisary Albrechtem Haushoferem a Maxem Karlem Trauttmansdorfem v listopadu a prosinci 1936. Nacističtí vyjednávači podmiňovali řešení československo-německých vztahů uzavřením paktu o neútočení, poskytnutím určitých výhod v obchodním styku, zastavením podpory německé antifašistické emigrace a podstatným zlepšením postavení sudetských Němců.

E. Beneš svůj návrh na zlepšení československo-německých vztahů zakládal na ustanoveních arbitrážní smlouvy z roku 1925 a předpokládal řešení rozporů „v přátelském duchu diplomatickou cestou“. Přistoupil na určité omezení činnosti protihitlerovské emigrace v Československu a souhlasil i se zlepšením podmínek pro obchodní styky. Sám do svého návrhu pojal i spolupráci ministerstev vnitra obou zemí při potlačování komunistického hnutí.

Hitlerovi důvěrníci však jednání s Benešem přerušili. Vláda přesto vzala některé z jejich požadavků v úvahu. Úředně bylo zastaveno vydávání německých emigrantských časopisů Vorwärts a Deutsche Revolution. Německu byly poskytnuty požadované výhody v obchodních stycích, státní administrativa dostala pokyny k zlepšení poměrů německé menšiny a dokonce byli amnestováni henleinovci, kteří měli být souzeni za protistátní činnost.

Dne 24. ledna 1937 promluvil v rozhlase ministerský předseda M. Hodža o zásadách dohody s Němci. Poukázal na to, že ústava ČSR poskytuje dostatek možností pro plnou národní spravedlnost. Prohlásil, že vláda byla vždy proti počešťování nebo poslovenšťování menšin a oznámil, že bude zdokonalena veřejná správa i praxe menšinové politiky.

Představitelé německých aktivistických stran iniciativu vlády vřele uvítali a předložili memorandum s konkrétními požadavky pro dohodu na základě konstruktivního vztahu k státu.

Vláda 18. února 1937 uveřejnila návrh národnostního vyrovnání, který – jak potvrdil představitel německých aktivistických sil G. Haker – splňoval většinu německých požadavků a vyhovoval zájmům širokých lidových vrstev. Vládní návrh sliboval německým oblastem hospodářskou pomoc, zlepšení sociální a zdravotní péče a úpravu složení státního aparátu podle národnostního klíče, aby se zlepšila neúměrnost počtu českých a německých úředníků. Dále se měla rovnoměrně, Němcům stejně jako Čechům, poskytnout možnost těžit z veřejných prací. Pamatovalo se i na zvýšení prostředků pro kulturní účely.

Návrh, i když zdaleka neřešil problémy do všech důsledků, vytvářel nicméně předpoklad, aby, jak napsal čelný představitel sociálních demokratů Wenzel Jaksch, „nejlepší síly sudetských Němců stejně jako Čechů v budoucnu pracovaly nikoli proti sobě, nýbrž společně pro výstavbu republiky v duchu národní a sociální spravedlnosti, pro obrození střední Evropy a celého kontinentu, pro výsostné cíle lidstva…“ SdP, která v této době překonávala krizi vyvolanou mocenským zápasem mezi stoupenci radikálního nacismu, sdružujícími se kolem časopisu Aufbruch, a přívrženci Kameradschaftsbundu, vyznávajícími klerofašismus rakouského nacisty Otomara Spanna, byla polekána vyhlídkami na dosažení dohody v česko-německých záležitostech. Jejím cílem přece nebylo národní usmíření, ale rozbití státu. Pospíšila si proto s rázným odmítnutím vládního návrhu.

Osmadvacátého února 1937 Konrád Henlein v projevu na takzvaném Německém dnu v Ústí nad Labem dal signál k boji proti národnostnímu vyrovnání. Vytyčil radikální požadavek teritoriální autonomie a uznání „sudetoněmecké národní individuality“ jako tělesa veřejného práva a dožadoval se okamžitého uspořádání nových parlamentních voleb.

Henleinovcům šlo o to, udržovat v česko-německých vztazích nadále napětí, které by umožňovalo obviňovat vládu z neochoty či neschopnosti řešit národnostní problémy a domáhat se mezinárodního zásahu. Zvolili jednoduchou taktiku: na jakoukoli snahu vlády i aktivistických sil po dosažení dohody odpovídat vždy stupňováním požadavků.

V parlamentě poslanci SdP rozpoutali ofenzivu proti připravovanému národnostnímu vyrovnání. Snažili se dokazovat, že vládní návrh je nedostatečný a neodpovídá přání německého obyvatelstva v ČSR.

V rámci stupňování požadavků SdP mimo jiné předložila v parlamentě návrh šesti prováděcích návrhů k změnám v ústavě.

V projevu, který K. Henlein přednesl 11. května 1937 v Praze, bylo již řečeno jasně, že SdP se „nehodlá uspokojit s každodenními drobnými úspěchy, ale přeje si, aby bylo v co nejkratší době dosaženo rozhodujícího výsledku, změny, která by ovlivnila celé dosavadní vnitropolitické uspořádání státu“.

V průběhu roku henleinovci organizovali veřejné schůze a tábory lidu, jejichž cílem bylo podněcovat neklid a nespokojenost Němců. Sudetoněmečtí předáci ve svých projevech již otevřeně vyhrožovali zásahem Hitlerova Německa. Na shromáždění v Chomutově 24. března 1937 představitel SdP Heinz Rutha prohlašoval: „Nesmí se věřit, že nebude-li v dohledné době problém sudetských Němců vyřešen, že nezakročí Německo. Hitler čeká, zda se Henleinovi podaří vyrovnání sjednat. Nepodaří-li se mu to, pak můžeme s jistotou očekávat, že zakročí Německo.To neznamená, že smíme složit ruce do klína, ale budeme pokračovat v boji proti těm, kteří 18 let v cizině lživě líčili naše skutečné postavení. Budeme bojovat do poledního dechu, neustoupíme ani o píď… Buď smír Čechů s Němci prostřednictvím Henleina, nebo konflikt, za který ponesou odpovědnost Češi.“

Jednou z největších štvavých akcí SdP byla v létě 1937 Henleinova propagační cesta po jižní Moravě, při níž se konaly manifestace, jichž se zúčastnilo na 100 000 lidí. Velký ohlas měla i demonstrace v Ústí nad Labem 28. září 1937, kde K.H. Frank ve svém projevu řekl: „Pro Československo je jenom jedno nebezpečí – špatný poměr k jeho největšímu a bezprostřednímu sousedu. Je pouze jedna bezpečnost – přátelský poměr k německé říši. Ovšem v Praze si musí být vědomi toho, že se nedá nic dělat bez uspokojivé úpravy menšinových otázek. Nové Německo bude směrodatně účastno rozhodování o budoucím vývoji a tu by byla pro Prahu příležitost včleněnit se do tohoto vývoje a přispět k evropskému míru.“

Henleinovské shromáždění a manifestace nezřídka končívaly provokacemi a incidenty. Zvlášť proslulý byl incident, k němuž došlo 17. října v Teplicích, kde se v budově divadla konalo shromáždění krajských funkcionářů SdP. Předáci strany K. Henlein a K.H. Frank na něm pronesli štvavé projevy. Po skončení tohoto shromáždění Frank vyprovokoval konflikt s příslušníkem policie, kterého udeřil pěstí. Na strážnici, kam byl předveden, v přítomnosti poslance Kundta postupně napadl pěstmi ještě tři policisty a zranil je. Také další henleinovští poslanci úmyslně vyvolávali střety a všichni pak lživě prohlašovali, že byli policií napadeni. Incident byl v tom duchu široce propagován jako důkaz československého policejního násilí vůči Němcům.

Souběžně – a jak dnes víme, ve vzájemném propojení – s narůstající útočností henleinovských politiků rozvíjelo nacistické Německo svou diplomatickou ofenzívu proti Československu. Kromě útlaku sudetských Němců mu čím dál ostřeji vytýkalo spojenectví se Sovětským svazem.

Ani ochota československé vlády dospět k vyrovnání se sudetskými Němci nenalezla v Berlíně příznivý ohlas. Ministr Neurath vyjádřil rigorózní stanovisko, že ústupky, která vláda hodlá Němcům v Čechách učinit, jsou zcela nedostatečné jak pro Němce v Čechách, tak pro vládu třetí říše. Pozice Československa na politické scéně Západu se přitom povážlivě zhoršovaly. Množily se intervence britských politiků ve prospěch sudetských Němců. V květnu 1937 se do čela britské vlády dostal Neville Chamberlain, představitel konzervativní skupiny britských podnikatelů a politiků, přesvědčený stoupenec hledání cest k dohodě s Hitlerem. V listopadu 1937 vyslal k Hitlerovi na Obersalzberg svého důvěrníka lorda Halifaxe. Ten vyjádřil souhlas s návrhy německého führera vůči Československu, Rakousku a Gdaňsku za podmínky, že ke změnám dojde pokojnou cestou. Premiér Chamberlain si pak poznamenal do osobního deníku: „Nevidím důvod, proč bychom nemohli říci Německu: dej nám uspokojivé záruky, že nepoužiješ síly, chceš-li se vypořádat s Rakušany a Čechoslováky, a my ti dáme podobné záruky, že nepoužijeme síly, abychom zabránili změnám, budeš-li jich chtít dosáhnout mírovými prostředky.“

Archivy prozrazují, že v té době se již nacistické Německo vážně zabývalo tajnými plány vojenské likvidace Československa. 24. srpna 1937 byla vydána směrnice navazující na předběžnou vojenskou studii z roku 1935. Stanovila zásadní vodítka pro vojenské obsazení Československa neočekávaným útokem připraveným již v míru s využitím národnostního složení Československa. Adolf Hitler, když na poradě v říšském kancléřství vysvětloval čelným představitelům říše své plány na likvidaci republiky, vyjádřil přesvědčení, že „západní velmoci se již mlčky Československa zřekly“. Postoje západních diplomatů ho v tomto závěru čím dál více utvrzovaly. Ačkoli se v německém tisku dementovaly zprávy o údajných útočných plánech Německa, faktem je, že již v listopadu 1937 byl připraven plán Grün, stanovící postup vojenského útoku na Československo, a Hitler pronesl na poradě s generály svou historickou větu: „Mým cílem je zničit v nejbližší době ČSR.“

Sudetoněmecké iredentistické hnutí mělo udržováním neustálého napětí ve vztazích mezi Čechy a Němci v pohraničí vytvořit k vojenskému útoku vhodnou záminku.

V situaci, kdy henleinovci v dohodě s hitlerovci odmítali snahy vlády Československé republiky o řešení sudetoněmecké otázky jako nedostatečné, začalo se drát do popředí agrárnické křídlo české politiky. Předák agrární strany Rudolf Beran v novoročním čísle Venkova vyzýval k důstojné, oboustranně poctivé dohodě s Němci a připomínal, že nelze ignorovat SdP, pro niž se vyslovilo v parlamentních volbách více než jeden a čtvrt milionu voličů.

Článek vyvolal v demokratické společnosti odpor, avšak agrárníci se své koncepce nemínili vzdát. Rudolf Beran ještě několikrát při různých příležitostech hovořil o potřebě dohody s Henleinem. Beranovi se postavil po bok i ministr Dérer, který se rovněž vyslovil pro spolupráci s rozumnými a loajálními živly v Henleinově straně. Ale byly takové živly?

Také premiér Hodža se obrátil na henleinovce s výzvou, aby znovu formulovali své požadavky na národnostní vyrovnání. Mezi pravicovými českými politiky a henleinovci probíhala skrytá jednání, do nichž byl zapojen i německý vyslanec Eisenlohr. Jeho prostřednictvím se čeští politikové snažili dohodnout s SdP o spolupráci a účasti ve vládním bloku, přičemž jako protihodnotu nabízeli různé ústupky. Henleinovci však kladli nové a čím dál troufalejší požadavky ve snaze nevázat se žádnou pevnou dohodou. I Hodžovo prohlášení v parlamentě, zdůrazňující, že československá vláda chce usilovat o zlepšení vztahů k nacistickému Německu a řešit spory s Němci v ČSR dohodou, nelze hodnotit jinak než jako smiřování s henleinovci. Obdobný kurs nastoupily i německé aktivistické strany, které dosud s henleinovci ostře polemizovaly.

Henleinova strana v té době vyřešila svou vnitřní krizi. Henlein se čistkou zbavil opozice. Na místa odstraněných funkcionářů nastoupili radikální stoupenci hitlerovského nacismu. Tím očividně stoupla bojovnost SdP, podněcovaná ostatně rostoucí mezinárodní prestiží Hitlerova Německa, které dávalo jasně najevo, že se celou váhou postaví za požadavky sudetských Němců. Dne 20. února 1938 Adolf Hitler přednesl projev, v němž vzal pod svou ochranu 10 milionů Němců žijících na hranici s říší, a prohlásil, že Německo má v úmyslu zajistit rakouským a sudetským Němcům „všeobecnou lidskou, politickou a světonázorovou svobodu“.

Agrárníci za těchto okolností tlačili vládní koalici k jednání s SdP. Beran a Hodža v rozhovoru s německým vyslancem Eisenlohrem slibovali, že se henleinovcům vyjde dalekosáhle vstříc. Hodža měl v úmyslu vytvořit „malý neoficiální výbor“, který by jednal s představiteli parlamentního klubu SdP počátkem března. Nabízel reorganizaci samosprávy, vypsání voleb i rozvoj německého školství.

Německý vyslanec vystihl kapitulantskou ústupnost vlády a snažil se diplomaticky dirigovat jednání mezi vládou a SdP tak, aby se z něho vytěžilo maximum. Narazil v tomto úsilí na odpor vedení SdP, zejména K.H. Franka. Ačkoli henleinovští předáci slíbili, že se podřídí vyslanectví, kladením nesplnitelných požadavků, jak uváděl Eisenlohr ve své stížnosti do Berlína, znesnadňují jednání a vytvářejí nebezpečí ozbrojeného konfliktu mezi Československem a říší.

K.H. Frank si naopak stěžoval na Eisenlohra, že chce přeměnit SdP v aktivistickou stranu. Eisenlohrovi samozřejmě křivdil. Německý diplomatický zástupce v Československu viděl, že od pražské vlády lze postupně dosáhnout nejen amnestie, rozšíření počtu německého úřednictva a státních zaměstnanců a rozvoj samosprávy, ale že je reálné i splnění dalších požadavků. Přislíbené obecní a parlamentní volby umožní vstup SdP do vlády a tím rozbití dosavadních spojeneckých svazků Československé republiky a změnu její politiky. Eisenlohr ve své odpovědi na Frankovu stížnost poukázal jistě odůvodněně na to, že nereálnost požadavků SdP by mohla říši dostat do situace, že by byla donucena upustit od podpory SdP, anebo že by byla vtažena do ozbrojeného konfliktu.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením, jako svou 360. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz