PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety

III.

Zmařené vyrovnání

Desetiletí, které začalo rokem 1849, dostalo název podle rakouského ministra vnitra, éra Bachova absolutismu. Byla to ponurá doba.

Hlavní oporou státní moci se stal nejvyšší policejní úřad řízený generá­lem Kempenem, jemuž podléhala policie a nově zřízené četnictvo, zorga­nizované po vojensku do 16, později dokonce 19 pluků. V celém státě se zaváděla přísná centralizace. Němčina opět neomezeně kralovala v úřa­dech a vyšších školách. Katolické církvi byla na základě zvláštní úmluvy s papežskou kurií svěřena svrchovaná moc nad duchovním životem, vzdě­láním a výchovou v říši. Hlavním cílem nového režimu bylo především zadusit revoluční demokratické a národní hnuti v celé monarchii. Nový spolkový zákon ze 17. března 1849 znemožňoval svobodu shromažďováni, Tiskový patent z května podstatně omezil svobodu tisku, takže v Čechách s výjimkou vládních Pražských novin všechny české listy zanikly. Neohrožený novinář a politik Karel Havlíček, kterého stav obležení v Praze ­donutil vydávat své noviny Slovan v Kutné Hoře, byl v noci z 15. na 16. prosince 1851 na císařův rozkaz zatčen a do roku 1855 držen v tyrolském Brixenu.

Kulturní a spolkový život je zcela ochromen. Většina českých literátů i veřejných činitelů se ocitla pod tajným policejním dohledem. Do vedení Muzea království českého byli vládou dosazeni spolehliví lidé. Z Měšťan­ské besedy byly na nátlak policie vyloučeny všechny nespolehlivé osoby. Pod policejním dozorem se ocitl i výbor pro postavení českého divadla. Byla propuštěna řada univerzitních profesorů.

Sířil se strach a malodušnost. Císař František Josef ovšem spokojeně prohlašuje: „Stal se velký krok kupředu, hodili jsme přes palubu konstitu­cionalismus a Rakousko nemá více než jednoho pána."

Odpor proti režimu je přesto zjevný. Našlo se navzdory perzekuci dost statečných lidi, kteří nepřestávají absolutismu vzdorovat.

Jestliže se Bachův režim snaží vší mocí potlačit revoluci v politické ob­lasti, v hospodářské je bezmocný. Průmyslová revoluce se rozvíjí nezadržitelně, i když v Rakousku o něco pomaleji než v jiných zemích.

V Čechách a na Moravě po odstranění roboty a poddanství nastává mo­hutný hospodářský vzestup. Největší podíl na něm si ještě v 50. letech za­jistila německá buržoazie v pohraničních krajích, ale česká již v těsném zá­věsu za ní sbírá síly k mohutnému nástupu v nejbližší době. Je spjata pře­devším se zemědělstvím a zemědělským průmyslem. Česká šlechta i měšťané podnikají v oboru pivovarnictví, sladovnictví, mlynářství, cukrovarnictví, ale i strojírenství. Z šikovných, podnikatelských řemeslníků se stávají velkovýrobci a továrníci. Mnozí z českých podnikatelů navazují kontakty s českou velkostatkářskou šlechtou, v niž hledají a nacházejí spo­jence pro boj se silnější německou buržoazii o trhy.

Rozšiřuje se kapitalistické podnikání v průmyslu, zemědělství, obcho­dě a peněžnictví. Výroba piva například v Čechách stoupla o 50 procent. Rozhodující postavení v celé monarchii získaly české cukrovary. V Če­chách stoupá také výroba surového železa a železných výrobků. V českých zemích se těží 90 procent kamenného uhlí celé monarchie a 50 procent uhlí hnědého. Strojírenství českých zemí zaujímá přední místo v monarchii. České země se z agrárních změnily v agrárně průmyslové.

Ještě něco: V proběhu padesátých let se zvýšil počet obyvatelstva v Če­chách o více než milión lidi. Roste sebevědomí osvobozených českých rol­níků. Mnozí se stěhuji do měst, kde nastupují do práce v továrnách. Ve městech se tak mění poměr českého a německého obyvatelstva. V Praze bylo ještě v roce 1847 čtyřiašedesát procent Němců (včetně Čechů, kteří se již vydávali za Němce). Za deset let počet Němců ve srovnání s Čechy p­oklesl o 20 procent a vykazoval klesavou tendenci.

Hospodářská rivalita sílícího českého kapitálu se obráží v narůstání ná­rodního hnutí, které je svým úsilím o kulturní a nyní už i politickou eman­cipaci jejím důležitým kolbištěm.

Nedořešená národnostní otázka, bachovským absolutismem na čas zmrazená, se ovšem kříží s otázkou sociální. České dělnictvo začíná poci­ťovat, že český zaměstnavatel není o nic laskavější a lidštější než německý. Tato zkušenost sbližuje české dělníky s německými, neboť důsledky hos­podářských potíží, do nichž Bachův režim uvádí zemi, dopadají na ně stej­ně drtivě nízkými výdělky, nelidskou pracovní dobou a propouštěním z práce. Pracovní doba v textilním promyslu trvala minimálně 14 hodin, často však 16 i 18. Stejně tomu bylo i v jiných oborech, nevyjímaje ani hor­nictví. Za práci dostávali dělnici vskutku hladové mzdy, v textilních továrnách v průměru okolo 50 krejcarů denně, v dolech 16-30, v hutích 20-50, v zemědělství 10-12. Ceny potravin byly přitom tak vysoké, že pro více­členné rodiny byly některé potraviny, jako maso, máslo, vejce, dokonce i mouka, nedostupné. Hlavním pokrmem v dělnických rodinách byl chléb, chudá polévka, brambory a káva z cikorky.

Není divu, že každou chvíli docházelo ke stávkám v českých, stejně ja­ko v německých krajích. Na podzim roku 1851 stávkovali rytci a tiskaři kartounů v Liberci, o pár měsíců později textiláci ve Verneřicích na Dě­čínsku, hornici v Doubravě a ve Slezské Ostravě, v roce 1854 tiskaři kar­tounů v Praze a znovu na Liberecku a v Mnichově Hradišti, dělnici na Kra­lupsku i v dalších místech. V roce 1856 v Liberci, 1857 v Chřibské na Varnsdorfsku, 1859 ve Svatoňovicich... Vznikají dělnické podpůrné spol­ky, české i německé, někde do nich přijímají Čechy stejně jako Němce, Němce stejně jako Čechy. Sociální otázka se vine napříč národnostními spory .

Rakouský stát od roku 1857 zabředá do hluboké hospodářské krize. Státní dluh vzrostl z jedné miliardy zlatých na dvě. Polovinu státních pří­jmů zhltne armáda, třetina se spotřebuje na umořování dluhu, zbytek zmi­zí v nenasytné tlamě byrokratického aparátu a policie. Tíživá finanční si­tuace a ostudné porážky rakouského vojska u Magenty a Solferina v Itálii, kde válči se sardinskými a francouzskými vojsky, vystupňovaly všeobec­ný odpor proti Bachovu režimu. V srpnu 1859 byl císař nucen nenávidě­ného ministra Alexandra Bacha propustit i s policejním šéfem Kempenem. Absolutismus se zhroutil. Panovník pochopil, že mu nezbývá jiná cesta než návrat ke konstituční, ústavní demokracii.

Jako by po dlouhé mrazivé noci konečně svitlo českým zemím svěží, slibné ráno. I nacionální zášť jako by na chvíli pohasla: němečtí a čeští pro­fesoři, studenti a měšťané v slavnostním průvodu svorně táhnou ulicemi Prahy na počest stých narozenin německého básníka Friedricha Schillera.

Ale hned se ukáže, že národnostní svornost v Čechách je jen chviIková iluze.

Císař potřebuje klid v říši, aby se mohl plně soustředit na vytváření ali­ance s Ruskem, která mu má pomoci potlačit národně osvobozenecké hnu­tí v Itálii, podporované Francií. Dal si dobře poradit. Dvacátého října 1860 vydal takzvaný Říjnový diplom, jakýsi nárys nové ústavy, k níž přispěl český šlechtic Jindřich Clam-Martinic. Zřekl se v ní absolutistické vlá­dy a stanovil nové základní zásady pro budoucí ústavu Rakouska: zahra­niční, vojenské, finanční, obchodní a dopravní záležitosti měly být řízeny jednotně vládou, zatímco o ostatních měly rozhodovat zemské sněmy.

Češi byli s tímto řešením spokojeni. Oslabovalo totiž německý vliv na celek státu a poskytovalo Čechům převahu v zákonodárství českých zemí nad Němci. Na rozdíl od konzervativní české šlechty, která za historicko­-politickou individualitu považovala pouze království České, F. L. Rieger jménem liberálů požadoval, aby za takovouto individualitu byly považo­vány Čechy, Morava a Slezsko jako celek.

Rakouští Němci však proti Říjnovému diplomu protestovali. Společně s nimi protestovali i Němci čeští. Nevadilo jim, když měli v Čechách vět­šinu, i když jich bylo početně méně, ale nedokázali si představit, že by vět­šinu měli mít Češi, i když jich bylo početně více.

Nakonec spolu s Maďary dosáhli jmenování nového ministerského předsedy von Schmerlinga. V únoru 1861 byla pak zavedena nová, oktro­jovaná říšská ústava, která znovu posílila centrální moc v říši na úkor zem­ských sněmů a zajišťovala převahu německému liberálnímu měšťanstvu i v jazykově smíšených zemích.

V Čechách se většina šlechty v čele s hrabětem J. Clam-Martinicem, takzvaná historická šlechta, která navázala spolupráci s českým konzerva­tivním měšťanstvem, stavěla proti této ústavě. Volby do zemských sněmů, které se konaly ve druhé polovině března v českých zemích, prokázaly ne­demokratičnost a národnostní nespravedlnost volebního řádu, neboť Češi, ačkoli měli v Čechách a na Moravě nadpoloviční většinu, byli ve sněmu zastoupeni jen třetinovou menšinou poslanců. Totéž se stalo na Moravě a ve Slezsku. Čeští poslanci proti volbám protestovali. V říšské radě do­konce podali ohrazení proti porušení práv českého království. Moravští po­slanci se přitom postavili proti německým separatistům požadavkem státo­právního spojeni všech tří zemi české koruny.

Přes všechny tyto rozpory došlo v dubnu 1861 z podnětu knížete Schwarzenberga k poslednímu státoprávnímu prohlášeni Němců a Čechů v Čechách. Společně odevzdali císaři list schválený zemským sněmem a sepsaný v obou zemských jazycích, v němž požadovali náležitý zřetel k českému království. Císař František Josef I. odpověděl rovněž v obou ja­zycích, že je pevně rozhodnut zvýraznit vážnost království tím, že se dá ko­runovat za českého krále. Plané sliby.

Proti Schmerlingově ústavě čeští poslanci bojovali trpným odporem k říšské radě. Těžiště české politiky se přesunulo do zemských sněmů. Ta­dy se už složitěji rozrůznily politické zájmy. Menši skupina velkostatkářů v čele s knížetem Auerspergem souhlasila s ústavou a udržovala spojenec­tví s německými liberály. Zmíněná již historická šlechta naproti tomu stála v opozici k Schmerlingovi a spolupracovala s českým měšťanstvem. To se rozštěpilo na konzervativní staročechy, družící se se šlechtou, a demokra­tičtější mladočechy, zastupující české střední rolnictvo, řemeslnictvo a drobnou inteligenci. Stranou stála malá skupinka dr. M. Pinkase, hledají­cí spojeni s německými poslanci. Radikální demokraté zmizeli ze scény. Někteří dleli v emigraci (J. V. Frič), někteří přešli k liberálům (Sladkovský).

Německé průmyslové a obchodní měšťanstvo reprezentoval klub ústa­vověrných německých liberálů. Byli pro ústavu zajišťující Němcům převa­hu a rozhodně odmítali autonomistické snahy Čechů. K jejich předákům patřil prof. E. Herbst, L. Hasner, I. a E. Plenerovi a další. Jejich střediskem bylo ,,Německé kasino", kde se pěstoval ostrý protičeský nacionalistický duch, kterému horlivě aplaudoval vídeňský tisk. Němečtí poslanci z Čech představovali nejsilnější německé poslanecké seskupeni v říšské radě pod názvem "unionisté". Měli velký vliv a snadno blokovali všechna usneseni příznivá rakouským Slovanům a hlavně Čechům.

Na českém sněmu se českým liberálům za podpory české šlechty poda­řilo v květnu 1864 dosáhnout velkého vítězství. Přes zarputilý německý odpor bylo schváleno ustanoveni o rovnoprávnosti češtiny a němčiny na obecných a středních školách a zavedeni češtiny jako povinného předmětu na středních školách. Navíc si Češi vynutili některé další ústupky v národ­nostní politice. Na Moravě měli poslanci Pražákova českého národního směru nesnadnou pozici, neboť zde převažoval vliv německých liberálů ve­dených brněnským advokátem dr. K. Giskrou. Na slezském sněmu byli Če­ši zcela bezmocní proti naprosté většině, kterou tvořili němečtí liberálové a velkostatkáři.

Český národní živel však již nezadržitelně sílil. Nový tiskový zákon umožnil rozšíření českého tisku, který měl doposud přistřižená křídla. Od roku 1861 začaly vycházet nejčtenější české noviny Národní listy a brzy se objevovaly další deníky a časopisy s rostoucím počtem čtenářů.

Zároveň nastal rozvoj spolkového života. V lednu 1862 dr. Miroslav Tyrš spolu s dr. Jindřichem Fügnerem založili tělocvičnou organizaci Sokol, která si (z obav před policejní perzekucí) zprvu udržovala nepolitický charakter, ale přílivem mladočechů se do konce 60. let silně zpolitizovala a stala se pilířem českého národního hnutí.

Na podzim roku 1862 byl založen Obchodnický spolek Merkur. Vstoupili do něj i němečtí obchodníci, kteří ve vlastním hospodářském zájmu odmítali centralistické snahy Vídně a byli s Čechy zajedno v jejich boji za zájmy Prahy jako obchodního střediska. Z členských řad Merkuru v roce 1863 vzešel podnět k založení Živnostenské banky a brzy nato i k otevření pražské burzy. Ve spolku nabývali čím dál tím větší převahy Češi. Němečtí členové nakonec vystoupili.

Vznikly další spolky a sdružení, pěvecký spolek Hlahol, Umělecká beseda… Byla vyvolána iniciativa pro postavení Národního divadla… Už nebylo pochyb. Český národ byl vzkříšen a žil. České měšťanstvo, které stálo v jeho čele, dosáhlo úspěchů: zastoupení v zemském sněmu a samosprávných orgánech, rozšíření českého tisku, zrodu hospodářských a jiných spolků, záložen, tělocvičných jednot, pěveckých a divadelních spolků, knihoven. To vše sjednocovalo a stmelovalo pod praporem národního hnutí všechno české obyvatelstvo, zatím ještě bez rozlišení tříd a vrstev.

V polovině šedesátých let se začaly vyostřovat vztahy mezi Rakouskem a Pruskem. Dosud totiž nebyla dořešena otázka, zda se podaří vytvořit německý národní stát sloučením všech jedenačtyřiceti německých států a státečků, které byly členy německého spolku. Otevřena zůstala i otázka, jestli Rakousko jako mnohonárodní stát bude rozpuštěno a jeho německé země splynou s ostatními německými zeměmi, anebo bude z německého spolku vyloučeno. K této maloněmecké variantě se přiklonilo Prusko, když se nezdařilo zapojit německé Rakousko do jednání celoněmeckého frankfurtského sněmu. Problémem rovněž zůstávalo, zda lze české země pokládat za německé, či zda jsou v právu Češi, když s tím odmítají souhlasit.

Rakousku chyběl muž, který by byl rovnocenným partnerem nového německého kancléře Bismarcka, snažícího se mermomocí sjednotit Německo pod pruským žezlem. Přesto se snažilo – třeba i za cenu války s Pruskem – zajistit si vůdčí úlohu v Německém spolku. Disponovalo větším územím, než jaké měl zbytek německého spolku dohromady, a počtem obyvatelstva představovalo třetinu všech obyvatel spolku, zatímco Prusko jen čtvrtinu. Pruské království však bylo lépe spravováno a bylo ze všech spolkových zemí hospodářsky nejsilnější.

Bismarck se snažil hospodářsky i politicky vytlačit Rakousko z německého spolku. Rakousko se tak octlo v potížích, kterých obratně využívali Maďaři k stupňování svých požadavků na rozšíření suverenity Uher. Na jejich snahy o rozdvojení říše odpověděl Palacký vypracováním programu českého konzervativního měšťanstva nazvaného Idea státu rakouského. Požadoval federalismus a důsledně varoval: „Když proveden bude opak idey moderního státu Rakouského a když říše různorodá a jediná svého způsobu na světě přiřkne ne stejnou všem spravedlivost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými, když Slované skutkem prohlášeni budou za plémě podřízené, a jakož již řečeno, za materiál pro jiné dva národy, tu vejde také příroda ve své právo a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství a vzbudí konečné třenice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce předvídati nelze. Den provolání dualismu stane se nutností přírody neodvolatelnou spolu také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí… My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Zástěrkou pro válku s Rakouskem se Bismarckovi staly spory o správu Šlesvicka-Holštýnska, dobytého ve společné válce proti Dánsku v roce 1864. V červnu 1866 se Prusko ne frankfurtském sněmu vytasilo s návrhem spolkové reformy spojené s vyloučením Rakouska ze spolku. Znovu byl nastolen problém z roku 1848. Na to odpověděl císař František Josef I. manifestem vypovídajícím Prusku válku. Čeští političtí předáci, trvající na politické svébytnosti Čech a území koruny České, opětně demonstrovali svou solidaritu s Rakouskem. Čtrnáctého dubna 1860 F.L. Rieger v úvodníku Národa otiskl v plném znění Palackého historický dopis do Frankfurtu, aby připomenul argumenty, které neztratily platnost: „Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní sám o sobě stávající: panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, ale národ sám sebe nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka staletí k němu byl počítán… Právo národův jest skutečné právo přírody, žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused sebe obětoval, žádný není povinen pro dobré souseda svého sám sebe zapřít neb obětovati. Příroda nezná žádných, ani panujících, ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nedražších statků svých…“

Rivalství obou německých států přerostlo v červnu 1866 ve válku. Byla to sice válka Němců s Němci, ale Češi na ni dopláceli jednak svými vojáky, kteří byli nuceni jít do boje v rámci rakouské armády, jednak tím, že probíhala převážně na českém území, kam Prusové vtrhli 23. června.

Východočeskými vesnicemi táhnou v žáru léta nekonečné kolony vo­jáků v bílých blůzách a švestkově modrých kalhotách. Na hlavách mají černé čáky s rakouským orlem, ozdobené dubovými nebo lipovými rato­lístkami. Jdou i české pluky. Pozná se to podle písní. Urostlí, statní mu­ži, na zádech úhledně sbalené torny, u ramene si přidržují na řemeni za­věšené pušky, jednoranové předovky systému Lorenz. Hrčí dělostřelec­tvo, trény, sanitní vozy. Prach se zvedá v dusotu jezdeckých eskadron, jedou vyšňoření husaři, kyrysníci, dragouni i huláni. Všichni vojáci ve­sele mávají vesničanům. Češi volají: ,,Nebojte se, utlučeme Prajzy čepi­cemi!"

Rakouští Němci doufají, že porážka Pruska posílí rakouskou nadvládu v německém spolku a zvýší autoritu Němců v monarchii. Češi se ztotož­ňují s monarchií. Věří, že nenávidění Prajzové budou konečně donuceni navrátit Lužici a Kladsko a zajde jim propříště chuť překračovat české hra­nice. Vládne bojové nadšení. .

Vedení pražského Sokola nabídlo místodržitelskému úřadu, že vypraví do pole celý sokolský dobrovolnický sbor, ale místodržitel má strach vy­zbrojit tolik sokolů. Svěří jim jen pořádkovou službu v hlavním městě.

Prusové už táhnou českým krajem. Mají tmavomodré uniformy, na hla­vách piklhaubny s hrotem. Jsou dokonale vydrezírováni a mají moderní pušky jehlovky, které se nabíjejí zezadu. Umožňují pěchotě mnohem rych­lejší střelbu v každé poloze.

V střetnutí u Trutnova zvítězili Rakušané. Poprvé a naposledy v této válce. Prusové to kladli za vinu obyvatelstvu Trutnova, které prý na ně zá­keřně střílelo z oken. Po obsazení města byl starosta spolu s několika ob­čany zatčen a odvlečen v řetězech do Glogau. S pruským vojskem nejsou žerty. Obvinění se naštěstí neprokázalo. Ve všech dalších srážkách a bit­kách předsunutých jednotek se prosazuje síla pruských zbraní.

Vrchní velitel rakouské armády polní zbrojmistr Benedek stahuje svá vojska k Hradci Králové, kde chce svést rozhodující bitvu.

Došlo k ní 3. července 1866. Skončila katastrofální porážkou Rakuša­nů, jejichž ztráty činily 1 313 důstojníků a 41 539 vojáků (mrtvých, raně­ných a zajatých). Jen na jediném místě v hlubokém úvoze u obce Chlumu, kterým nastupovala rakouská pěchota do útoku, za dvacet minut padlo na10 000 mužů. Dalších 10 000 mrtvých zůstalo ležet po urputném boji na bodáky ve svíbském lese.

Prusové začali obsazovat Čechy. 8. července s jekotem píšťal a duněním bubnů vpochodovali do Prahy. Za dva dny se na nárožích ulic i v novinách objevila Proklamace, kterou sepsal J. V. Frič. Alespoň to tvrdil.

V roce 1859 byl tento nezdolný revolucionář nucen po letech vězněni a pronásledování odejít do emigrace, kde pak vyvíjel neúnavnou politickou činnost proti Rakousku. Měl tajné spojení s radikálními demokraty na Mla­doboleslavsku. K spiklencům patřil i kníže Rudolf Thurn-Taxis.

Fričovým programem bylo dosáhnout nezávislosti českých zemí na Rakousku. Nyní přicházel s pruskou armádou jako překladatel a politik, který vsadil na kancléře Bismarcka, jehož - jak se domníval - získal pro myš­lenku osvobození českých zemí od rakouského útlaku. Dovedou Němci vůbec hrát úlohu osvoboditelů? Dějiny je znají jen jako dobyvatele. Dá se Bismarckovi věřit, že mu nejde jen o účelovou propagandu?

V Proklamaci, kterou prý Frič navrhl a kterou Prusové přijali za svou, se vyhlašovalo: "Obyvatelé slavného království českého! Následkem vál­ky proti našemu přání od císaře Rakouského vedené, přicházíme nikoliv co nepřátelé a dobyvatelé, nýbrž s plnou úctou pro vaše dějepisná a národní práva na vaši vlasteneckou půdu... Nenechte si od našich nepřátel a pomlouvačů namluviti, že jsme snad z dobývavosti nynější válku svedli. Ra­kousko nás k boji přinutilo, an nás s německými vládami přepadnouti chtě­lo; avšak daleko jest od nás vzdálený úmysl spravedlivým vašim tužbám po samostatnosti a volném národním vývinu odporovati..."

Provolání končilo slovy: ,,Jestli naše spravedlivá věc zvítězí, pak by snad také Čechům a Moravanům vyskytlo se opět okamžení, ve kterém by svůj budoucí osud volně rozhodnouti mohli." Podepsáno bylo pruské vrch­ní velitelství.

J. V. Frič sám se objevil v Praze 19. července. Přicestoval do Čech před čtyřmi dny přes Zhořelec do Liberce. Nejprve se zastavil u svých přátel v Turnově, Mladé Boleslavi a na Mělníce. V Praze se ubytoval u Sladkov­ského. Hned nazítří se sešel s redakcí Národních listů. Snažil se mladočes­ké žurnalisty i politiky získat pro myšlenku neutrálního českého státu, který by byl mostem mezi německým západem a slovanským východem. Na­razil však na odmítavé postoje.

Zklamán odjel do Niměřic za knížetem Thurn- Taxisem. Přál si, aby čes­ký sněm před uzavřením prusko-rakouského míru učinil prohlášení o svo­bodě a samostatnosti českého státu. Protože sněm nezasedal, měl se tento program vyhlašovat na organizovaných shromážděních lidu. Na Fričův podnět a z jeho přičinění vznikla již předtím brožura Pláč koruny české, která byla vytištěna ve velkém nákladu v Berlíně a nyní se rozšiřovala v Čechách. Prohlašovalo se v ní: ,,My nechceme Rakouska, poněvadž jsme poznali, že nám nejen nic platno není, nýbrž že nám i překáží, my chceme a můžeme bez něho býti a samostatný život vésti..."

Fričova agitace se však míjela účinkem. Nikomu se nechtělo spoléhat na pruskou přízeň. A měli zřejmě pravdu.

Třiadvacátého srpna byl podepsán mír a z pruské strany nebyl předlo­žen sebemenší náznak požadavku, aby Rakousko popřálo svobody českým zemím. Bylo pouze přinuceno propustit ze svého svazku Benátsko. Současně bylo vyloučeno z německého svazku. To byla ovšem okolnost pro Čechy a Slovany v monarchii potěšitelná.

Již před válkou padla nepřejícná centralistická Schmerlingova vláda a nastoupil nový kabinet Belcrediho, ochotný jednat s opozičními proudy v monarchii. Na českém sněmu čeští liberálové spolčeni s historickou šlechtou dosáhli mírné převahy nad německými liberály vedenými dr. Herbstem a německou šlechtou. Belcrediho vláda vyšla Čechům vstříc schválením zákona českého sněmu o povinném vyučování druhému zemskému jazyku na středních školách a o používání češtiny ve styku s úřady.

Nyní se však po prohrané válce měnila situace. Rakouští Němci, oddělení po vyloučení Rakouska z německého spolku hranicemi od své národní základny, ocitli se náhle pod tlakem neněmecké většiny. Ve snaze čelit převaze Slovanů v monarchii dosadil dvůr, pomýšlející na odvetnou válku vůči Prusku v budoucnosti, do křesla předsedy vládního kabinetu Sasa Friedricha Beusta, který prosazoval rozdělení moci mezi Němce a Maďary. Takzvaným rakousko-uherským vyrovnáním byla roku 1867 habsburská říše rozdělena na západní část – Rakousko (Předlitavsko), a východní část – království Uherské (Zalitavsko). Nově uspořádaný stát se nazýval Rakousko-Uhersko.

Čeští politikové by nebyli proti vyrovnání za předpokladu, že budou obdobně uznána i historická práva zemí koruny České. K tomu se však vídeňská vláda neměla. Pro české země se v rámci Předlitavska rázem zhoršily národnostní podmínky, neboť byly odříznuty od ostatních slovanských zemí a také od Slovenska, které jim bylo jazykově i zájmově nejblíže.

Prosincová ústava z roku 1867, vycházející již z dualistického uspořádání říše, nepřinášela žádné řešení národnostní a jazykové otázky. V celé říši se začal vzmáhat politický boj za národní práva. Nejsilnější odpor proti národnostnímu útlaku a ignorování národní rovnoprávnosti se zvedl v českých zemích. Čeští politikové se začali dokonce ohlížet po mezinárodní podpoře.

Ještě v květnu 1867 Palacký, Rieger, Grégr, Mánes a další významné české osobnosti přijali pozvání na národopisnou výstavu do Moskvy. Svou cestu do Ruska proměnili v demonstraci slovanské jednoty. Národní listy nadšeně píší: „Národ nedávno jako opuštěný a tísněný odevšad nalezl pojednou bratrské spojence a druhy. V srdečném a vřelém obětí s tak četnými, zároveň i mocnými rodnými bratry znamenal mohutnost svou, bezpečnost a slavnou budoucnost.“

České rusofilství dráždilo Poláky, kteří vedli proti carské vládě národně osvobozenecký boj na území přičleněném při dělení Polska k Rusku. Ani sám ruský car nesdílel český panslavismus a víru v Rusko. Nechtěl si rozlít ocet u rakouského mocnáře a mimo to neměl chuť podporovat žádné národně osvobozenecké snahy Čechů, aby, nedejbože, neprobudil obdobné snahy Ukrajinců, Bělorusů, Gruzínců a dalších národů. Rieger se v Moskvě pokoušel alespoň projednat, aby Rusko v případě rozpadu Rakousko-Uherska nedovolilo uchvácení českých zemI Pruskem. Žádného závazného ujištění se mu však nedostalo.

Moskevská pouť přinesla české delegaci zklamání. které se politici střežili dát najevo. V českých zemích totiž v polovině června zaplálo obrovské nadšení pro Rusko a nebylo žádoucí je zmrazovat. Češi viděli v mocné slovanské říši svého ochránce. Kdekdo se chtěl učit rusky, demonstrativně se zpívala ruská hymna Bože, cara chraň, v obchodech se objevovaly nápisy v azbuce..

V Rusko se v Čechách věřilo tím více, čím nepříznivější národnostní povětří vytvářela nová předlitavská vláda ustavená v prosinci 1867. Jako ministr vnitra v ní zasedal vůdce moravských Němců dr. K. Giskra a mi­nistrem spravedlnosti byl vůdce německých liberálů v Čechách dr. E. Herbst. Ti dva byli strůjci toho, že vláda tvrdošíjně odmítala jakékoli nároky na zvláštní státoprávní postavení českých zemí. V Čechách i na Moravě narůstala nespokojenost a vzdor. Když byly koncem srpna 1867 pře­váženy z Vídně do Prahy české korunovační klenoty, byla to pro národnostně rozjitřené Čechy příležitost k mohutné demonstraci požadující uznání českého státního práva. .

Od jara následujícího roku celá země začala vřít mohutnými tábory lidu. Konaly se navzdory zákazům a policejním zásahům. První proběhl na Řípu 10. května. Dvacet tisíc účastníků odhlasovalo rezoluci žádající roz­puštění zemského sněmu, nové volby na základě všeobecného hlasování, novou ústavu pro české království, zaručující Čechám stejné postavení jaké mají Uhři. Podobné rezoluce byly manifestačně přijaty na desítkách dalších táborů, na Vysoké u Kolína, na Bezdězi, na Blaníku, na Zvíčině, Košumberku, na Kaňku u Kutné Hory, kde byl vztyčen husitský černý prapor s bílým kalichem, na Valečově, v Potštejně a také ovšem v Praze, na Střeleckém ostrově i na Žižkově a na jiných místech. V říjnu, nedlouho po mohutném dělnickém táboru na Pankráci, byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav. I potom se ještě na řadě míst konaly tábory, namnoze rozháněné policií i vojskem. Organizátoři a řečníci byli zatýkáni a vězněni.

Demonstrace za národní práva se konaly i na Moravě. První z nich v Kravsku u Znojma vyzdvihla požadavky státoprávního svazku Moravy a Čech a smíru Čechů a Němců.

Celkem se v roce 1868 zúčastnilo táborů v českých zemích na 340 000 lidí. Vláda podrážděně odpovídala perzekucí národního hnuti, konfiskace­mi časopisů, zavíráním redaktorů, zakazováním veřejných shromáždění a nasazováním policie a vojska proti demonstrantům. To ještě více podněcovalo českou veřejnost k odporu.

Poslanci obou hlavních směrů, staročeši i mladočeši, se shodli, že na protest proti vládní politice nevstoupí do českého sněmu a svůj postoj zdůvodní zvláštním prohlášením. Tak se zrodila deklarace českých poslanců z 22. srpna 1868, odevzdaná první schůzi nového českého zemského sněmu. Dokazovala, že české království nikdy nebylo se zeměmi rakouskými spojeno jinak než společenstvím dědičné dynastie, protestovala proti neústavnímu postupu předlitavské říšské rady při schvalování rakousko-uherského vyrovnání, kterým byla na české království uvalena velká břemena bez souhlasu politických reprezentantů národa českého.

Čeští poslanci na moravském sněmu se s deklarací plně ztotožnili. Němečtí velkostatkáři a liberálové, kteří měli na moravském sněmu většinu, vyjádřili naproti tomu souhlas s prosincovou ústavou a postavili se proti státoprávnímu spojení Moravy a Čech. Prohlásili, že markrabství moravské je nezávislé a samostatné ve svazku zemí mocnářství a obě národnosti, česká i německá, že jsou rovnoprávnými kmeny moravského národa.

Také slezský sněm, kde rovněž měli rozhodující slovo Němci, vyslovil nesouhlas s koncepcí historicko-politického národa českého a se státoprávním svazkem Čech, Moravy a Slezska. Slezští Němci kladli důraz na to, že Slezsko je přímou součástí Rakouska a není začleněno do žádného jiného státoprávního útvaru.

Jak na Moravě, tak i ve Slezsku tato stanoviska, prosazená Němci, sledovala jednostranný prospěch německé národnosti a diskriminovala Čechy.

Vyhlášení deklarace českých poslanců podnítilo novou vlnu táborů lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jejich účastníkům se často rozdával text deklarace a veřejné hlasování se stávalo její masovou podporou. Hnutí lidových táborů se zúčastnili i dělníci, kteří se tak jednoznačně přihlašovali k národnímu hnutí. Na Moravě se nejčastěji vyslovoval požadavek rovnosti německého a českého národa. Občas nicméně zaznívala Němci podporovaná separatistická hesla obhajoby historických práv moravského markrabství. Většinou se však manifestovalo za svazek Moravy s českým královstvím. Ve Slezsku bylo zatím národní hnutí slabé a málo početné. V roce 1869 se však i tady začali Češi probouzet. I oni pořádali tábory lidu, na kterých vyjadřovali odpor vůči rakouskému národnostnímu útlaku a přihlašovali se k českému státoprávnímu programu.

Také druhé vlny táborů lidu v roce 1869 se ve všech českých zemích zúčastnilo úhrnem na 600 000 lidí. To už byl hlas, před kterým si rakouská vláda nemohla zacpávat uši. Zrodilo se mohutné hnutí navazující na tradici roku 1848. Jeho hybnou sílou byli mladočeši, organizování v obnoveném spolku Slovanská lípa.

Jeden z liberálních vůdců, F. L. Rieger, sondoval podporu pro české federativní požadavky ve Francii. V soukromé audienci předložil císaři Na­poleonovi III. memorandum zdůvodňující, proč je pro Francii prospěšné, aby se německá národní strana nestala vládnoucí stranou v zemích koruny české. Posílilo by to Prusko - nepřítele Francie.

Napoleon souhlasně pokyvoval hlava a sliboval pomoc, ale vzápětí proradně zaslal opis memoranda rakouské vládě, na jejímž spojenectví mu v dané chvíli záleželo víc než na sympatiích Čechů.

V té době však i císař František Josef I. dospíval k přesvědčení, že s Če­chy bude přece jenom nutno dosáhnout nějakého vyrovnání. Jednal o tom za svého pobytu v Praze v červnu 1868 s předními českými měšťanskými politiky i s hrabětem Clam-Martinicem. Shodl se s ním, že jedině tak lze zajistit klid na českém území a odvrátit nebezpečí revoluce, jehož se císař velice obával. Hnuti táborů lidu v roce 1869 tuto skutečnost potvrzovalo s neodkladnou naléhavosti.

Devatenáctého července 1870, v den vypuknuti prusko-francouzské války, psaly mladočeské Národní listy: ,,Jakmile se strhne bouřka, zapřísa­hají nás: ,Buďte Rakušany, nic než Rakušany.“ Od roku 1859 tato komedie opakuje se právě ve Vídni nyní potřetí… Jest Vás dost, kdož o Rakousko dobře se staráte, dovolte, abychom my co Čechové starali se trochu o sebe, zvláště v tak veliké době, kde se rozhodne o politice celého století..." .

Vláda premiéra Potockého, aby dosáhla klidu uvnitř monarchie, zaháji­la s českou opozicí jednání. Výsledek? Koncem července byl rozpuštěn český zemský sněm. V nových volbách zvítězila česká opozice. Potocki se ji snažil přimět k tomu, aby se účastnila jednání zemského sněmu a vstoupila do říšské rady, kde s její pomocí doufal potlačit vliv německých poslanců sympatizujících s Pruskem. Zejména mladočeši však neústupně tr­vali na egoistickém národním stanovisku: „Dokud nebude opatřena naše domácnost, nebudeme pomáhati domácnosti cislajtánské, heslem naším musí býti: Nejprve Čechy a pak Rakousko.“ (Národní listy)

Porady o vyrovnání s českou opozicí v létě roku 1870 nedospěly k žád­nému výsledku. Češti poslanci nakonec vstoupili do českého zemského sněmu v naději, že dosáhnou státoprávního vyrovnání a smíru obou národ­ností, ale říšskou radu navzdory císařovým slovům, že se dá korunovat, ne­obeslali. Němečtí a rakouští liberálové a ústavověrná šlechta tak získali většinu. Padla opozici nakloněná vláda Potockého a kancléř Beust začal ra­kousko-uherskou politiku orientovat na sblížení s Německem, které si ví­tězným postupem na francouzských bojištích dobývalo autoritu prvořadé evropské velmoci.

V českých zemích rostla obava, jestli se sílící Prusko po vítězném zakončení války ve Francii nepokusí přisvojit si Čechy a Moravu se Slez­skem. Ta obava nebyla bezdůvodná. Němečtí nacionalisté z řad maloburžoazie a inteligence, která pociťovala konkurenci vzmáhající se české ekonomiky, se vášnivě upínali k perspektivě zapojení rakouských zemí včetně zemí českých do silného Německa. Usilovali o potlačení českého národního hnutí. Již v květnu 1870 se první „německý sjezd“ ve Vídni postavil proti požadavkům české opozice. Nacionalistický spolek Deutscher Volksverein vydal při zahájení prusko-francouzské války výzvu k solidaritě všech Němců a k společnému postupu Rakouska a Německa. Program spolku žádal mocenský boj Němců v Rakousku proti ostatním národům v zájmu získání převahy nad Slovany a připoutání k Německu. Půda tedy, jak vidět, byla vydatně kypřena pro takovou setbu.

Vítězství Pruska nad Francii podnítilo nový německý výšleh německého nacionalismu. Nejenom v německé říši, sjednocené pod Pruskou vládou a přejmenované nyní na císařství, ale i v Rakousku. Zrodilo se heslo o německém kulturním a politickém poslání ve střední Evropě. V tisku se útočilo na všechna národní hnutí slovanských národů, ale ze všeho nejvíce na Čechy, že oslabují velmocenské postavení Německa i Rakouska-Uherska.

Německé nacionální spolky v Rakousku organizovaly „německé národní svátky radosti“, kterým vtiskovaly podobu protivládních demonstrací za jednotu Německa. Druhý „německý sjezd“ v únoru 1871 nadšeně proklamoval sjednocení Německa a vyslovil nedůvěru Hohenwartowě vládě, nakloněné federativnímu uspořádání Rakouska. Koncem července 1871 německé národní spolky z Moravy a Slezska za účasti německých spolků z českého pohraničí uspořádaly v Brně slavnost, která se stala nacionalistickou manifestací sympatií s „velkou německou vlastí“. Stejně vyznívaly i četné tělocvičné, turnerské slavnosti v severních Čechách.

Pangermanismus začal prudce rašit v myslích a srdcích četných, ba čím dál četnějších Němců v českých zemích. Byl nutně zahrocen proti Čechům, kteří byli překážkou pro jejich nacionalistické cíle. Palacký s Riegerem, vědomi si tohoto nebezpečí, zaslali již v prosinci 1870 Beustovi pamětní spis protestující proti národnostnímu útlaku a žádající přeměnu monarchie ve svobodnou federaci národů, budovanou na zásadě rovnoprávnosti a národního sebeurčení. „Všichni národové,“ psalo se v něm, „ať velcí, ať malí, mají rovné právo na sebeurčení a osobnost jejich stejně má šetřena býti.“

Nová Hohenwartova vláda v dobrém úmyslu začala připravovat půdu pro české vyrovnání. V srpnu 1871 bylo konečně dosaženo dohody o hlavních zásadách, formulovaných v takzvaných fundamentálních článcích. Slibovaly podstatné rozšíření autonomie českých zemí na úroveň Uherska. Království české měla spravovat česká zemská vláda zodpovědná zemskému sněmu. Dosavadní dvojstátí se mělo proměnit v trojstátí rakousko-uhersko-české. Byla vypracována nová ústava pro české království a nový volební řád pro český zemský sněm. Zároveň byl připraven návrh národnostního zákona zajišťujícího rovnoprávnost obou národností v zemi, zřízení národnostních kurií na zemském sněmu s právem veta a jazykové právo v obcích a okresech.

Nazrával historický okamžik. Nejenže Češi konečně dospívali k naplnění svých národních služeb, ale vytvářely se zároveň předpoklady, aby skončila nevraživost Čechů a Němců v českých zemích a nastala jejich rovnoprávná spolupráce pro blaho země, která byla jejich společným domovem, pro spravedlivé, plodné soužití obou národností.

Všechno už bylo na předběžných poradách důkladně prodebatováno, každá věta, každé slůvko návrhů protřepáno, než byly desky s listinami položeny na císařův stůl v Hofburgu.

František Josef I., pracovitý puntičkářský byrokrat, zasedající každé ráno o páté ke spisům, fundamentální články pečlivě prostudoval a předběžně schválil. Konečně budeme mít ty věčně se bouřící Čechy s krku! Císařským reskriptem z 12. září 1871 stvrdil státoprávní postavení koruny české a práva českého království s příslibem jejich uznání korunovační přísahou.

A již se schází český sněm k veřejnému jednání o českém vyrovnání. Ale vyvstávají nenadálé obtíže. Němečtí poslanci s vyrovnáním nesouhlasí. Zvedají se a na protest opouštějí sněmovnu. K dovršení všeho ještě moravský sněm, rovněž za nepřítomnosti německých poslanců, schvaluje sice fundamentální články, ale současně rozbijí českou jednotu požadavkem úplné samostatnosti moravského markrabství při korunovaci českého krále. Kolikrát ještě v českých dějinách tento prazvláštní sklon pro nesvornost (na rozdíl od německé snahy sjednocovat se a být co nejsilnější) v rozhodujících chvílích zmaří úspěch ležící na dosah ruky a přivodí národní katastrofu?

Slezský sněm, který byl stále v rukou německých centralistů, se postavil proti státoprávnímu spojení s Čechami vůbec.

Postačí za těchto okolností souhlas českého sněmu, aby se vyrovnání stalo skutkem? Anebo Čechům historická šance opět proklouzne mezi prsty?

Němci v Čechách, pobídnuti svými nacionalistickými vůdci, začali houfně protestovat proti vyrovnání. Podléhali velkoněmecké propagandě, že autonomií českých zemí by byli odtrženi od ostatních Němců v Rakousku. V německých oblastech českých zemí se organizují shromáždění, na nichž řečníci hřímají proti vládě i proti Čechům. Nechtějí rovnoprávné občanství s Čechy v Čechách, chtějí, aby české země i s Čechy patřily k Německu. (Jako by autonomie českých zemí znamenala, že v nich chtějí vládnout jenom Češi!)

Ve Vídni dosáhly protičeské demonstrace takové síly, že vláda je nucena uvažovat o vyhlášení výjimečného stavu. Kancléř Beust intrikuje proti vyrovnání. Hledá přitom i mezinárodní zastání u Bismarcka a samotného císaře Viléma I. Spojil se s uherským ministerským předsedou Andrassym, který je spokojen, že jeho země vyrovnání dosáhla, ale Čechům ho nepřeje. Také ruská vláda (Slované, divte se!) je proti českému vyrovnání, neboť se obává, že by něco podobného mohli chtít i Poláci, svého času násilně včlenění do carské říše.

Beust předkládá císaři pamětní spis, v němž dokazuje, jak škodlivé by bylo vyrovnání s Čechy pro jednolitost monarchie. Císař je zmaten. Neví, jak se rozhodnout.

Na dvoudenních vládních poradách 20. a 21. října 1871 Beust a Andrassy naléhají na panovníka tak vytrvale a výmluvně, že už nemá dále odvahu trvat na svých předběžných slibech. Myšlenku české autonomie pustí z rukou jako horký brambor. Hohenwartova vláda, která se s vyrovnáním ztotožnila, je nucena podat demisi. České naděje opět nadlouho zhasly.

Vida, jaká z toho plyne historická zkušenost. Začíná to nevinně stěhováním kolonistů, dokonce na pozvání vladaře. Přistěhovalci se zprvu tváří jako loajální obyvatelé země. Ale jak vidět, může přijít čas, kdy začnou státu, v němž žijí, upírat právo na území, kde se s jeho souhlasem usídlili, a původní obyvatelstvo chtějí dokonce odsunout do druhořadého postavení a nakonec i podmanit. To není dobrá zkušenost.

Konec Rakouska-Uherska

Němci v českých zemích, nebo jak se tehdy říkalo Čechoněmci (Deutschböhmen), patřili očividně od jisté doby k nejzarytějším odpůrcům snah o rozšíření autonomních práv zemí koruny české. Němci tu totiž požívali výhod příslušníků vládnoucího národa monarchie. Pro jejich politiku bylo nepřijatelné, aby se ve vnitřních zemských záležitostech museli podřizovat české většině zemského sněmu. Stejně nepřijatelný byl pro Němce český požadavek zrovnoprávnění českého jazyka s německým.

Političtí vůdcové českého měšťanstva, stojící v čele národa, brali odpor Němců v úvahu a snažili se jim v zájmu vybojování svých státoprávních požadavků vyjít natolik vstříc, že je dokonce zahrnuli do českého národa s právem podržet si svůj jazyk. František Palacký již 13. června 1868 při oslavě 50. výročí muzea prohlásil: „Národ český – a tím, pánové, tajiti se nesmíme, ani nechceme, jest již drahně času národem dvojjazykovým.“ Tato myšlenka se programově zdůrazňovala na četných táborech lidu pořádaných při národnostní hranici za účasti německého obyvatelstva. Například na lidovém táboru na Bezdězu v červnu za velké účasti Němců zdůrazňovali řečníci, že Češi a Němci jsou příslušníky jediného politického národa, který mluví dvěma jazyky. Šlo o dosažení smíru mezi Čechy a Němci. Německý šovinismus se však nepodařilo utlumit.

Když se Němcům povedlo zmařit českou autonomii, ztratili už i staročeši, přívrženci smírného řešení, víru v Rakousko jako slibný rámec pro rozvoj českých zemí. Sám František Palacký, průkopník austroslavismu, změnil svůj názor: „Já bohužel nyní již sám pouštím naději o trvalém zachování Rakouska,“ psal v červenci 1872. „O národ svůj při tom nebojím se příliš. Třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm a železem, chováť on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli.“ On i jeho stoupenci zvolili odpor formou pasivní opozice. Proti tomu se postavili mladočeši, požadující aktivní politický boj za národní práva. Jejich politika získávala čím dál větší přízeň voličů.

Čeští Němci již tehdy měli řadu institucí, které vedly boj proti českému národnímu hnutí. Živou činnost vyvíjelo Německé kasino v Praze, založené roku 1862. Za předsednictví vůdce německého liberalismu v Čechách dr. Franze Schmeykala sdružovalo na 2 000 německých intelektuálů a průmyslníků nacionalistické ražby.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 357. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz