PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety

II.

Rozchod Čechů s Němci

Čeští Němci stejně jako Češi se za napoleonských válek v rakouských uniformách účastnili bojů proti Francouzům. Zatímco pro Čechy to bylo sotva víc než těžká povinnost, neřku-li oběť poddaných vůči mocnáři, Němci bojovali s nadšením, strženi ideou boje za národní osvobození a sjednocení Německa. Dokladem je historie chebského pluku Graf Er­bach. V roce 1809 se zaskvěl v boji u Wagramu. Majoru Frommovi při­pjali na blůzu řád Marie Terezie a pluk obdržel výsadu, že směl napříště při slavnostních příležitostech nastupovat za zvuků Granátnického pochodu. 26. a 27. srpna 1813 se vojáci pluku v bitvě u Drážďan zmocnili francouzského dělostřelectva. Třicátého srpna pluk v krvavém boji u Kul­mu dobyl nepřátelské postavení v zámeckém parku. Vyznamenal se i v bit­vě u Lipska. Poté se zúčastnil pronásledování poražených napoleonských vojsk. Na Silvestra v noci překračoval francouzské hranice. Druhého dub­na 1814 Chebští prošli ohněm bitvy u Lyonu. Potom nastoupili zpáteční pochod do vlasti, nadšeně vítáni na hranicích svými krajany.

Když se Napoleon tajně vrátil z Elby a rázem ve Francii obnovil svou moc, chebský pluk se dal znovu na pochod. Krvácel v bitvách u Chavan­nes, Belfortu a Besanconu.

Z českého pohraničí pocházel i proslavený hrdina osvobozovací války major Ferdinand von Schill (1776-1809) .

Po konečné porážce Napoleona Vídeňský kongres roku 1815 sjednotil jak známo evropské mocnosti na zásadách Svaté aliance: náboženství, mír a svoboda. Zároveň se všechny německé státy sdružily pod vedením Ra­kouska a Pruska v Německém spolku, který nahradil Svatou říši římskou národa německého.

Otěže vlády v habsburské monarchii a zprostředkovaně i v celém Ně­meckém spolku uchopil pevnou rukou iniciátor Svaté aliance, dvorní a státní kancléř císaře Františka kníže Klemens Metternich. Smyslem veš­kerého jeho politického snažení bylo udusit poslední oharky francouzské revoluce a zakonzervovat staré dobré feudální časy. Přišlo mu proto nejspíš velice vhod, když 19. března 1819 jenský student Carl Sand spáchal vra­žedný atentát na známého dramatika státního radu Augusta Kotzebua, pro­slulého svým odporem k revolučním myšlenkám. Metternich využil této politováníhodné události jako záminky k přísným opatřením, namířeným zejména proti univerzitám. Činil je za tuto vraždu zodpovědné tím, že za­sévají mezi studenty nebezpečné revoluční ideje.

V srpnu 1819 svolal do Karlových Varů představitele Německého spolku a inicioval tu přijetí takzvaných Karlovarských usnesení, zaměře­ných na potlačení nacionalismu a liberálních snah ve všech spolkových ze­mích.

Všude se opět zaváděl tuhý absolutismus, cenzura tisku, byl vyhlášen zákaz studentských spolků. Revolučně smýšlející učitelé a profesoři byli propouštěni ze státních služeb. Nad univerzitami byl zaveden přísný dozor.

V celé říši rozestřela svou zlovolnou činnost zvláštní vyšetřovací komi­se, používající inkvizitorských metod k obviňování nevinných. Z každého slovíčka dělala provinění. Mnozí intelektuálové byli za přispění donašečů usvědčeni, zatčeni a vězněni. Básníka Wilhelma Haufa po dvouapůlletém žalářování propustili, teprve když ve vězení smrtelně onemocněl.

Perzekuce zasáhly již dříve i pražskou německou univerzitu. V noci z 24. na 25. dubna 1819 podnikla policie razii, při níž neurvale vnikala do studentských bytů, převracela všechno vzhůru nohama a odvlékala studen­ty k výslechům.

Profesoři byli zastrašeni. Mnozí se ocitli pod policejním dozorem. Snad jen Bernard Bolzano, statečný odpůrce vládního útlaku, se odvažoval ve­řejně vyslovovat své opoziční názory. Netajil se tím, že si přeje samostat­ný český stát a rozpad Rakouska. Soudil, že Češi a Němci, spojeni těsným bratrstvím, najdou tak v jeho rámci důstojné místo v pospolité rodině ná­rodů. To bylo ovšem pro zatvrzelé rakušácké monarchisty příliš. Dosáhli toho, že Bolzano byl zbaven vysokoškolské profesury. Jezuité ho ke vše­mu ještě udali, že je vyznavačem Kantovy neznabožské filozofie.

Metternichův režim, jak je vidět, pronásledoval i Němce, neboť i když Habsburkové vládli Čechům německy a prostřednictvím Němců, ne všich­ni češti Němci byli pro habsburskou vládu. Zvlášť mezi mládeží, horující pro revoluční ideály rovnosti, volnosti a bratrství, bujely sympatie s utis­kovaným a vzdorujícím českým národem. Nacházíme je v básních Karla Egona Eberta (1801-1882), jehož otec pocházel z Jihlavy a působil jako dvorní rada v Praze. V Eposu Vlasta mladý poeta opěvuje Slovany a jejich budoucnost. Obdivuje přitom zvučnou českou řeč.

V životě starých Čechů nacházeli inspiraci i četní Ebertovi epigoni. By­la to tehdy velká pražská literární móda. Uffo Horu, pokládaný svého času za největšího básníka českých Němců, napsal v roce 1835 drama "Hori­mir". Jiný německý literát, pražský rodák Karl Herlos, používající pseudo­nymu Herlossohn (1804-1849), psal laciné romány na česká historická té­mata. Jeho obdivovaným hrdinou byl Jan Žižka. Mimochodem, čeští Něm­ci měli v té době již skutečně velkého básníka, jehož význam přesáhl hranice Čech i Rakouska. Byl jím rodák: z Plané na Šumavě Adalbert Stif­ter. Svou poezií obohatil celonárodní německou literaturu.

Německé národní hnuti, které se začalo odpoutávat od rakouského vla­stenectví, nacházelo pochopení pro svůj český protějšek. Čím dál zřetelně­ji se schylovalo k velkému přerodu v celé Evropě, který se nemohl vyhnout českým zemím.

Za posledních šedesát let se tu zvýšil počet obyvatelstva o 60 procent. Dosáhl 6 miliónů. Docházelo přitom k závažné změně v sociální struktuře českého národa. S rozvojem průmyslu proudil do měst jadrný český ven­kovský živel. Z něho vyrůstala nová, česky cítící, národu neodcizená a ob­rozenským národním hnutím už podchycená inteligence. Národní hnutí do­stávalo novou krev. Nabývalo toho, co ještě postrádal Josef Dobrovský, sociální základny. Národ už nebyl jenom obyčejný prostý lid, k němuž je třeba se sklánět. Češi se ze svých spodních společenských podlaží drali výš, i když stále ještě nebylo snadné vést přesnou hranici mezi českou a německou národností. Stále ještě bylo mnoho Čechů, kteří své češství nepo­pírali, ale vlivem německých škol a němčícího prostředí si zvykli na německý jazyk tak, že jim byl zcela běžný a ovládali jej stejně, ne-li lépe než svou mateřštinu. Teprve pod vlivem národně obrozenského agitačního působení vlasteneckých vědců, pedagogů, literátů, divadelníků a veřejných činitelů si mnozí uvědomovali svou národní příslušnost, začínali se k ní hlásit, vyznávat ji jako náboženství.

Takto se formovala nová vlastenecká generace doby romantismu, která střídala předchozí osvícenský klasicismus. Cestu jí ukazoval rozvážný, vzdělaný, moudrý Josef Jakub Jungmann (1773 -1847). V duchu Herderovy filozofie vytyčil jasný a plně reálný program národně osvobozeneckého hnutí v oblasti péče o jazyk a literaturu. Tento program bořil dosavadní zemský patriotismus. Omezil pojem českého národa a české národní kul­tury na uživatele češtiny. Ztotožnil s českým národem lid, především sel­ský, a vyloučil z něho šlechtice, které z nacionálního hlediska pokládal za Němce. Nová česká inteligence pod Jungmannovým vedením viděla národ jako důvod své existence a smysl své práce. „Na nás jest pořad," prohlašoval, „kdo z nás může, ten pracuj, abychom (možné-li) lepší vlasti dochovali potomkům, než nám od předkův zůstavena. Pojde-li vlast, ať jen za nás, okolo nás, dokud my saháme a stačíme, nepojde."

Nejeden z příslušníků takto smýšlející vlastenecké generace se musel od němectví pracně oddělit. Sám Jungmann, i když se narodil v české chalupě, procházel německými školami, takže při návštěvách rodných Hudlic si s rozpaky uvědomoval svou nedostatečnou zběhlost v českém jazyku. Uvědoměle ho pak studoval a pěstoval. Jeho manželka Johanna byla vychována zcela německy, ale manžel ji získal pro českou věc. Také velký ro­mantický básník Karel Hynek Mácha, dříve než se stal hvězdou českého básnického nebe a složil svůj proslulý Máj, veršoval německy a podepisoval se Karl lgnaz. František Palacký, pozdější politický vůdce národa, na­psal jakožto historiograf království Českého své životní dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě nejprve německy. Jen náhoda rozhodla, že krásná Betty Panklová se po svatbě se zarytým Čechem Josefem Něm­cem vytrhla z vlivů německé výchovy, a vtažena plně do českého vlasteneckého prostředí, stala se pod jménem Božena Němcová jednou z největších českých spisovatelek.

České národní hnutí bojovalo o rovnoprávnost českého jazyka a čes­ké kultury, ne však proti německému jazyku a německé kultuře jako ta­kovým. Nestavělo český národ do nesmiřitelného protikladu s národem německým. Proto se také zatím stoupenci českého národního hnutí nedo­stávali do konfliktů s národně uvědomělými Němci. Naopak. Metterni­chovská policie a císařsko-královské úřady byly jejich společným nepří­telem.

Nadešla čtyřicátá léta 19. století. V Evropě i v českých zemích dozrává revoluce. Hospodářská krize jen urychluje explozi. Neúroda v roce 1842, 1845 a dalších dvou letech. Stoupající drahota. V továrnách se snižují mzdy. Anglická konkurence a nové stroje berou lidem práci. Dochází k propouštění. Už v červnu 1844 propukly dělnické bouře v německém Li­berci a v česko-německé Praze. V červenci toho roku se u Poříčské brány střetla dělnická demonstrace s vojskem. Na dlažbě zůstali ležet mrtví.

V únoru 1848 letěly Prahou zprávy, že vypukla revoluce v Itálii a vzá­pětí ve Francii. Radikálové svolali na sobotu 11. března do sálu Svatovác­lavských lázní schůzi pražského lidu. Byl zvolen 29členný Svatováclavský výbor s převahou českých a německých liberálů. Připravil text petice, v níž se na prvním místě žádalo zajištění rovných práv české a německé národ­nosti a řeči v úřadech a na školách. Německé znění petice přečetl Alois Pra­voslav Trojan, české radikál Petr Faster. Obě znění, české i německé, pod nimiž se podepsalo několik tisíc Pražanů obou národností a k nimž se při­pojila i četná česká města i města s německou správou (Liberec, Lovosice, Litoměřice, Hroby aj.), doručila delegace vedená Petrem Fastrem a dr. A. M. Pinkasem císařské kanceláři ve Vídni. Zámožní pražští měšťa­né německé národnosti se však durdili. V dohodě s německým starostou Müllerem prosazovali odlišné znění petice, ale neuspěli.

V delegaci byli i studenti, kteří podávali vlastní petici, požadující mimo jiné i možnost vzdělávání v obou zemských jazycích.

Mezitím 13. března revoluční demonstrace ve Vídni donutily císaře, aby propustil kancléře Mettemicha, zrušil cenzuru a povolil konstituční vládu.

Pod vlivem vídeňských událostí i revolučního dění v Itálii, Francii a Ně­mecku se v Praze srocovalo dělnictvo k protestům proti drahotě, hladu, propouštění z práce a nízkým mzdám. Sedmnáctého března 1200 praž­ských tiskařů kartounů podává Svatováclavskému výboru petici se žádostí, aby se úřady postaraly o zlepšení stavu. Z proletářského Karlína přišel pří­pis žádající v prvé řadě zajištění práce a výdělků, "aby nešťastný chudý lid, nouzí a hladem do zoufalství puzen, obecný pokoj výbuchem nějakým ne­rušil". Těmito požadavky se začal zabývat zvláštní odbor při Svatováclav­ském výboru.

K udržení pořádku a k ochraně majetku se s podporou vládních úřadů organizují a vyzbrojují Národní gardy. Zámožní měšťané v nich vidí ná­stroj proti revoluci, k udržení dosavadního pořádku. Stoupenci revoluce naopak vstupují do gard s odhodláním chránit udělená konstituční práva a svobody. Studenti zorganizovali 16. března v Praze Akademickou legii. Má 2 360 mužů, většinou radikálního smýšleni. Konzervativní profesoři v úloze velitelů se marně snaží tlumit jejich revoluční zápal.

Dne 18. března se ustavil český ozbrojený sbor Svornost v čele s vla­steneckým šlechticem, bývalým důstojníkem baronem M. Villanim. Sdru­žuje konzervativce (Hanka, Tomek, Malý), liberály (Brauner, K. Havliček, J. K. Tyl, L. Rieger, Zap, Smetana, Mánes), ale i radikály (Sabina, Knedl­hans-Liblinský, V. Vávra, Ruppert, Gauč, Faster).

Od obou jmenovaných sborů se odlišuje Národní garda s německým šlechtickým velením, vedená knížetem Josefem Lobkowiczem. Sdružuje konzervativní měšťany, vyslovené odpůrce revoluce.

Ozbrojené sbory oblečené do romantických uniforem konají horlivě strážní službu a cvičení ve zbrani. V Praze však roste napětí mezi gardami a vojskem, jehož příslušníci vyvolávají incidenty. Letákové výzvy radiká­lů, aby vojáci šli s lidem v jeho boji a nebyli "více mrtvým strojem, bez vlastní vůle otroky", zůstávají bez odezvy.

Na venkově se vzmáhá neklid. Na některých panstvích sedláci odmíta­jí plnit robotu i povinnosti. Vláda urychleně vydává patent o zrušení robo­ty s roční lhůtou.

Zprávy o výbušné náladě v českých zemích přinutily hraběte Kolovra­ta, aby urychleně přepracoval původní zcela zamítavou císařovu odpověď na petici pražského obyvatelstva. Upravený text, který císař podepsal 23.března a který přiveze delegace o čtyři dny později do Prahy, přesto vyvo­lává všeobecné zklamáni. Společný sněm pro Čechy, Moravu a Slezsko odmítnut s mlhavým slibem, že požadavek bude nejprve předložen sta­vovským sněmům, stejně jako otázka obecní samosprávy a úprava vojen­ské povinnosti. Požadavek zřízení odpovědných úřadů pro české země za­mítnut. Rovnoprávnost češtiny a němčiny vyřízena příslibem, že napříště bude dbáno, aby byl řádně plněn článek zemského zřízení, podle něhož „řeč česká a německá v dědičném království Českém zároveň průchod a vzrůst svůj míti měla". Požadavek obsazování úřadů osobami zrozenými v českých zemích a mocnými obou jazyků byl zahrnut mezi ty, které údaj­ně již byly vládními nařízeními nebo císařskými patenty vyřízeny anebo budou vyřízeny v nejbližší době.

Výmluvy a sliby. Sliby a výmluvy. Nálada poklesla. Výzdoba ulic zmi­zela, chystané slavnostní osvětlení města odřeknuto.

Týž den se Svatováclavský výbor usnesl podat novou petici. Prezident zemského gubernia hrabě Stadion, aby uklidnil radikální studenty, povolil na svou odpovědnost všechny nejdůležitější studentské požadavky včetně přednášek v obou jazycích. Druhá petice převzala požadavky petice první i petice studentů. Místo zemského sněmu jakožto "středověkého ústavu posavadních zemských stavů" žádala "národní zastoupení zahrnující všechny prospěchy země, stejnorodé, všeobecné, zákonodárné a daně povolující na nejširším základě svobodného volitelství a svobodné volitel­nosti". Dále se žádalo zřízení vlastního odpovědného ministerstva českých zemí a zřízení patřičných centrálních ouřadů správních pro ně v Praze. Po­kud jde o rovnoprávnost jazyků, požadovalo se, aby byla stanovena zvlášt­ním zákonem pro všechny země české.

V té době německé měšťanstvo v Praze, ale i Němci v pohraničí a také čeští Němci usazení ve Vídni začali dávat najevo znepokojení nad tím, že Češi mají hlavní slovo ve Svatováclavském výboru. Také šlechta rozmrze­le pohlížela na snahy rušit historické a právní souvislosti starého stavovského zřízení. K takto se utvářející opozici se připojilo i konzervativní zá­možné měšťanstvo české, obávající se lidových bouří a ohrožení majetku a pořádku.

Češi opravdu svou aktivitou zastiňují Němce. Krajně neoblíbený německý purkmistr Müller byl donucen abdikovat a nahradil jej nově zvole­ný český primátor dr. Antonín Strobach. Přes obtíže, které působili němečtí konzervativci z takzvaného kupeckého kasina, byla 29. března zvolena de­putace pověřená odevzdat druhou petici, jejíž obsah písemně potvrdil i hra­bě Stadion, císaři ve Vídni. Členem deputace byl i německý básník Uffo Horn.

Tentokrát si už vídenští vládní činitelé v čele s ministrem vnitra Pillersdorfem nedovolili požadavky petice jednoduše odmítat. Ve snaze zachrá­nit rozbouřenou Prahu a Čechy pro dynastii projevovali ochotu k ústup­kům. Císař dal na jejich rady. Osmého dubna podepsal kabinetní list, kte­rý především uznává zásadu jazykové rovnoprávnosti ve školách a ve všech odvětvích státní správy. Prohlašuje zcela jasně, že ,,se česká řeč ve všech odvětvích státní správy a veřejného vyučování s řečí německou v ou­plnou rovnost staví". Vyhovuje se rovněž požadavku, aby napříště všech­ny veřejné úřady a soudy byly obsazovány pouze úředníky znalými obou zemských jazyků. Zemské sněmy smějí projednat zrušení robotních a ji­ných poddanských povinností. Potvrzuje se platnost vydaných nařízení o svobodě tisku, národních gardách, zrušení roboty za náhradu od 1. dub­na 1849. Vyhovělo se i požadavku, aby v čele zemské správy stál člen pa­novnického rodu jako místodržící. Stal se jím arcikníže František Josef, pozdější císař. Na křeslo prezidenta gubernia místo hraběte Stadiona, který požádal o uvolnění, jmenoval císař hraběte Lva Thuna, který sice uměl česky, ale byI odpůrcem revoluce.

Vcelku však císařův kabinetní list znamenal pro Čechy jasné vítězství národně obrozenského hnutí a značný pokrok politický i sociální.

Potíž byla s Moravou. V takzvaném Ozvání moravského lidu z 6. dub­na 1848 skoro všechny kraje Moravy vyslovily souhlas s požadavky státo­právního sjednocení českých zemí v jeden samosprávný celek, avšak v mo­ravském sněmu se česky mluvící zástupci vedení právníkem Aloisem Pra­žákem dali ovlivnit moravskými Němci natolik, že dopisem panovníkovi 14. dubna sdělovali, že Morava je země od Čech neodvislá. Tím rozbíjeli sjednocení zemí koruny České, které slibovalo zlepšení národnostní pozi­ce Čechů v poměru k Němcům.

V Čechách se mezitím na návrh Karla Havlíčka Svatováclavský výbor přeměnil v stočlenný Národní výbor, který se ujal úlohy vedoucího poli­tického orgánu v zemi.

Až dosud se revolučního dění účastnili čeští a němečtí liberálové i radi­kálové společně. Řada Němců byla zvolena již do Svatováclavského vý­boru. K nejagilnějším patřili radikálové Ludvík Ruppert a zástupce ně­meckých studentů básník Uffo Horo. Nejenže byli v revolučních požadav­cích zajedno s Čechy, ale snažili se mezi svými krajany potlačovat militantní protičeské postoje.

Již v první petici přijaté ve Svatováclavských lázních se pravilo o čes­kém národě, že je v Čechách "původní a má první právo k zemi a ku králi svému".

Čeští Němci se této formulaci nijak nevzpírali. Podrobovali se bez od­poru vedení Čechů, protože sami svůj vlastní program neměli. V kabinet­ním listu, kterým se aspoň zčásti uznávalo české státoprávní hledisko, spat­řovali zpočátku i svůj úspěch. Jeden z německých předáků dr. Klieber tak­to promlouvá v Bohemii k svým krajanům:

"Vaše procesy a ostatní záležitosti nebude již třeba posílati do Vídně k nejvyššímu rozhodováni. Toto nejvyšší rozhodování bude se budoucně díti v Praze... Když tedy věci vaše i v instanci nejvyšší v Praze budou roz­hodovány, vám se tudy času, peněz ušetří: budete potom s to, abyste si na Čechy stěžovali, že toho dobrodiní pro celou zemi tudy i pro Vás, Če­choněmce, vyžádali? Myslím, že máte do Prahy přece blíže než do Vídně a že vás to přece stojí méně." Také Uffo Horn v té době ochotně uznával prvenství Čechů v politickém zápase: "Přišel jsem do této země, do otčiny své, ne jako Němec nebo Čech, nýbrž abych mohl pracovati pro svobodu. Shledal jsem skutečně u Čechů spořádanou vůli a silu k boji za tuto svobodu, česká strana skutečně všechno to vybojovala, co zde nyní máme, při­dal jsem se tedy k ní a shledal jsem, že nemají Němci příčiny k nedůvěře, že snad Čechové toliko své svobody hájí, neostýchajíce se Němce utisko­vati. "

V téže době další z Němců Ludvík Ruppert prohlašuje: „Jest-li který ná­rod, jenž hoří pro svobodu, jsou to zajisté Slované. Po 200 let byli Čecho­vé v okovech, všechny prostředky despotismu se vynaložily, aby země by­la zgermanizována, a ta malá hrstka Čechů dokázala odolat....“

Tyto hlasy zaznívaly včas, neboť mnozí Němci se polekali fám, že Če­ši se chtějí odtrhnout od Rakouska, spojit se s carským Ruskem a vyhladit Němce. Ve skutečnosti se čeští Němci snažili vyhnout jakýmkoli národ­nostním třenicím a společně s Němci dosáhnout spojení zemí České koru­ny v rámci konstituční rakouské monarchie.

Oleje do ohně německých obav přilila však 19. března Havlíčkova vý­zva. aby "všichni věrní Čechové jak v Praze, tak na venkově... svoje ně­mecké firmy, štítky a vývěsky zrušili a české si vyvěsili". Němci v tom spatřovali nástup k čechizaci Čech. Byli velice zneklidněni. Havlíček sám je spěchal upokojit vysvětlením: „Není to žádná válka. žádné nepřátelství, není to tak myšleno, jak se na první pohled zdá, anebo vykládati může."

V Pražských novinách vyložil jasně programový vztah Čechů k Ra­kousku: „Rakousko budiž zcela samostatné, zcela neodvislé, mocné císař­ství, v něm dojdeme my Slované konečné slávy... Samostatnost ouplná by­la by pro nás Čechy za nynějších časů, kde samé nesmírné říše v Evropě povstaly, jenom holé neštěstí... Takto ale ve spojení s jinými Slovany v Ra­kousích můžeme požívati co zvláštní koruna česká všeliké samostatnosti a zároveň všelikých výhod k užitku velikého našeho státu. Tedy upřímně a srdečně dbejme o vznik Rakouského mocnářství."

Tento program ovšem Němce asi příliš neuklidnil. Vyhlídka, že se ocit­nou v obklíčení slovanské většiny, nebyla nijak povzbudivá. Hned se pro­to v Praze konaly akce k usmíření obou národností. Dvacátého března o soužití Čechů a Němců v českých zemích jednalo shromáždění českých spisovatelů. Vydali usnesení, které mělo Němce zbavit obav z domnělého českého separatismu a panslavismu směřujícího k vyhlazení všeho němec­kého. Hned následující den se konalo společné shromáždění spisovatelů obou národností a jeho výsledkem bylo Osvědčení hovořící o družném soužití Čechů s Němci. Podepsali je za Němce básník Karl Ebert, Uffo Horn, Alfred Maissner, Moritz Hartmann, knihovník a publicista Rudolf Glaser, vydavatel časopisu Ost und West, novinář J. Hickl, Ignaz Kuranda, dr. R. Haas a jiní. Za české spisovatele listinu signoval F. Palacký, K. Havlíček, J. K. Tyl, K. Sabina, V. Hanka a další. ,

Také ozbrojený český sbor Svornost, jehož vznik vyvolával mezi Něm­ci nejrůznější dohady, snažil se uklidnit německé spoluobčany proklamací vyzývající Čechy i Němce, aby bojovali v jednotě za společné cíle.

Idea společných zájmů prolínala snahy politických předáků na obou stra­nách. Zaznívá i v dobových studentských písních, jako je tato, odvozená z ně­meckých veršů Moritze Hartmanna: „Teď o svobodě hovor plyne, o věčně svatém spojení, Čech Němci družně rukou kyne, vespolná radost vůkol zní."

Avšak pozor! Už se probouzí z dřímoty nesnášenlivý, dravý německý nacionalismus. Liberečtí Němci vydávají výzvu všem Němcům z Čech, aby se sjednotili proti nebezpečí, které jim hrozí od Čechů. Čtvrtého dub­na proti této výzvě pozvedávají hlas čeští a němečtí spisovatelé v Praze, ale myšlenka družného soužití a spolupráce začíná zřejmě tonout ve vzdutých vášních primitivního nacionalismu.

Sotva Češi císařovým kabinetním listem dosáhli splnění samozřejmého požadavku jazykové rovnoprávnosti, už se začínají mezi Němci ozývat projevy nespokojenosti se snahami Čechů po samostatném národním živo­tě. Jiskry protičeských nálad se zvláště v českém a moravském pohraničí rozněcovaly vlivem štvavých protičeských a protislovanských článků ve vídeňském tisku. 9. dubna 1848 představitelé šovinistického vídeňského Spolku Němců z českých zemí zaslali ministru vnitra Pillersdorfovi ostrý protest proti akceptování českých národních požadavků. Sami naproti to­mu mimo jiné žádali, aby Čechy, Morava a Slezsko spolu s ostatními ra­kouskými zeměmi byly připojeny k příštímu Velkému Německu.

Myšlenka tisíc let stará. Nyní se objevuje v nové, moderní podobě, kte­rá nastoluje otázku bytí a nebytí českého národa a českého státu zvlášť ne­bezpečným způsobem. Ihned se jí s nadšením chápou němečtí studenti v Praze. Okázale si připínají na kabáty kokardy ve velkoněmeckých ná­rodních barvách, černé, červené a zlaté. Velkoněmecký, nesnášenlivý, vý­bojný, rvavý nacionalismus se mezi Němci v Čechách šíří jako epidemie. Snahám po soužití je podle všeho odzvoněno. Šovinisté neznají soužití, pouze ovládnutí, pohlcení. Nikomu nepřejí svobodu a plný národní rozvoj než svému vlastnímu národu, sami sobě.

Na české straně, to musíme říci s pocitem hrdosti, se neoplácí stejnou mincí. Radikálové se nanejvýš při uplatňováni jazykové rovnoprávnosti domáhají, aby v Národním výboru byla prohlášena čeština za jednací řeč, ale liberálové, kteří mají převahu, tento požadavek odmítají s poukazem na to, že by němečtí členové výboru nerozuměli. Nechtějí se sebeméně do­tknout německých zájmů. Snaží se při každé příležitosti zdůrazňovat upřímnou. vůli českých představitelů hájit vždy a za všech okolnosti práva obou národností v zemi a nepřipustit nic, co by znamenalo sebemenší újmu pro jednu či pro druhou.

Vzdor tomu němečtí nacionalisté čím dál častěji a nenávistněji útočí proti Čechům. Ačkoli mají Němci ve výboru poměrné zastoupení, němeč­tí šovinisté lživě obviňují výbor z potlačování německého živlu v Čechách. Zlovolná šovinistická agitace vyvolává národnostní rozmíšky a třenice. Němci se najednou nemohou smířit se skutečností, že nemají mít nadále výsadní postavení. Češi jsou pro ně „méněcenný národní kmen".

Stoupenci německého revolučního národního hnutí v té době dospěli k záměru vytvořit z dosavadního spolku německých států vedených Ra­kouskem jednotný německý spolkový stát - Velké Německo. Počítali k ně­mu celé Rakousko včetně neněmeckých zemí v mylné představě, že v nich mají Němci většinu. O českých zemích speciálně měli vůdcové hnuti navíc neoprávněně za to, že odevždy patří k Německu. Ernst Moritz Arnd napří­klad trvá ve vztahu k Čechám na tom, že "co tisíc let patřilo k nám, musí k nám patřit, pokud se nechceme zhroutit". Totéž jinými slovy prohlašuje Georg Waitz, když říká, že v důsledku dějinné kontinuity říše se nikomu nemůže ponechat na vůli, ,jestli k nám chce patřit nebo ne". (Kolikrát ješ­tě v dalekém budoucnu zazní podobné výroky na českou adresu!)

Ustavení velkoněmeckého státu se mělo projednat na všeněmeckém sněmu svolaném do Frankfurtu nad Mohanem, kam měli být pozváni i zá­stupci Čechů, Slovinců a Poláků z území zabraného Pruskem. Do příprav­ného výboru byl za Čechy nominován František Palacký. Tento liberální český politik však 11. dubna odeslal do Frankfurtu list, v němž uvedl dů­vody, proč musí účast na sněmu odříci. Především uváděl, že není Němec, nýbrž Čech rodu slovanského a že by z toho důvodu nemohl přispět k usku­tečnění velkoněmeckých snah. Stanovisko velkoněmeckého programu, podle něhož se měl český národ spojit s německým, jako historik označil za zcela nový požadavek nemající "žádného historického základu právní­ho".

Druhým důvodem odmítnutí pro něj byl další cíl velkoněmeckého pro­gramu, totiž zničení samostatnosti Rakouské říše „jejížto zachování, ce­lost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mé­ho, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé". Nutnost zachování rakouské říše mu plynula z překotného růstu univerzální ruské říše, která by ohrožovala národy sousedící s Ruskem na jihovýchodě: Slovany, Ru­muny, Maďary, Němce, Řeky, Turky a Albánce. "Poněvadž žádný z těch­to malých národů sám o sobě by nemohl odolat svému sousedu na výcho­dě, musí se spojit v jednotný svazek ouzký a pevný."

Zároveň však Palacký rozhodně odmítl, aby tak, jako je považován pro své slovanské cítění za nepřítele Němců, byl pro svůj odpor považován za nepřítele Rusů. Rakousko pro něj bylo "potřebný svazek národů" k jejich ochraně před pohlcením carskou říší. V této souvislosti použil známou vě­tu: ,,Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvo­řil." Palacký si přitom byl vědom jeho nedokonalosti, spočívající v tom, že nebylo uznáváno „základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rov­nosti, práva i vážnosti". Soudil však, že ještě není v říši Rakouska pozdě na spravedlivé federativní uspořádání a že Vídeň je "ono ústředí, ježto se k to­mu hodí a povoláno jest, aby ujistilo i uhájilo národu mému pokoj, svobodu a právo".

V závěru svého Psaní do Frankfurtu Palacký vyjádřil přesvědčení, že nezbývá nic, než aby obě mocnosti, říše Rakouská i Německá, vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavadní svazek aby proměnily na věčný spolek k obraně i ke vzdoře.

Palackého postoj k německému národnímu hnutí byl nesen programem austroslavismu, který sám spolu s K. Havlíčkem zformuloval a který jejich zásluhou převládl v kruzích českého liberálního měšťanstva. Obrážela se v něm skutečnost, že se české země v rámci Rakouska domohly sílící hos­podářské pozice a že český národ zároveň s ostatními slovanskými národy, Slováky, Chorvaty, Srby, Slovinci, Poláky a Ukrajinci, dosahoval slovan­ské početní převahy nad Němci, což mu slibovalo snazší prosazení národních zájmů než při zapojení do velkoněmeckého celku. Vinu na tomto přimknutí českých politiků k Rakousku mělo i německé národní hnutí svými šovinistickými sklony, nedostatečným pochopením jiných než svých vlast­ních národních zájmů.

Umírnění Němci v Národním výboru, dr. Jan Kliebert, knihkupec Alois Borrosch, radikál Uffo Horn a někteří další, se ještě v polovině dubna sna­žili uhladit česko-německé rozpory. Stoupenci velkoněmeckého programu jim však vyslovili nedůvěru a jako protiváhu Národního výboru 19. dubna založili velkoněmecký spolek Constitutioneler Verein, který si předsevzal paralyzovat vliv Národního výboru a rozvinout agitaci pro účast zástupců českých zemí na frankfurtském všeněmeckém shromáždění,

Němečtí členové Národního výboru účinkem velkoněmecké agitace rezignuji na své členství s odůvodněním, že Němci jako hospodářsky a kulturně silnější složka obyvatelstva tu nemají patřičné zastoupeni. Počátkem května z výboru odcházejí i poslední zastánci spolupráce, Moritz Hart­mann, A. Meissner a nakonec i Uffo Horn a K. E. Ebert. Jednota Čechů a českých Němců se tím zhroutila.

Tím, že se čeští Němci přihlásili k velkoněmeckému nacionálnímu pro­gramu a dali průchod nenávistnému nepřátelství k Čechům, vehnali české liberály stejně jako radikály do náruče císařské Vídně. Negovali společné zájmy na rozvoji českých zemí jako domova obou národností. Ve svém vlastním národním zájmu chtěli likvidovat vyhlídky Čechů na vlastni ná­rodní emancipaci.

V Čechách a na Moravě tak vzplanul národnostní politický boj. Němci se dožadovali vypsání voleb do Frankfurtu a rozpoutali rozsáhlou agitační kampaň v tisku. Češi se naopak tyto volby snažili zmařit. Odpovídali na ak­tivitu Němců tiskovými polemikami, ale i písněmi, jako byla ta, která za­čínala, „zdvihni se, zdvihni, starý český lve" a končila, „Hr na Němce, hr na vraha, na Frankfurt Praha". Zvlášť rozšířená byla písnička, kterou složil Karel Havlíček na známou melodii ,,Až já budu velká". Zesměšňovala zá­stupce Němců z Čech dr. Schusselku a účinně agitovala proti frankfurtské­mu sněmu: "Šuselka nám píše, z tej německej říše, bychom přišli Němcům pomoct, že jim kručí v břiše..."

Národní výbor se stavěl proti volbám v Čechách. Také na Moravě pře­vládl odpor proti nim. Konstituční spolek pražských Němců k ministru vnitra Pillersdorfovi vyslal delegaci s prohlášením, že v německých krajích se volby budou konat stůj co stůj. Češi v odpověď násilně rozehnali schů­zi spolku, na.niž se projednávala otázka voleb.

Frankfurtský přípravný výbor vyslal 25. dubna do Prahy deputaci, kte­rá měla rozptýlit obavy Čechů z připojení českých zemí k Velkoněmecku. Její snaha se minula účinkem. Člen spolku pražských Němců A. Schilling při jednání popuzeně prohlásil: „Jsem přesvědčen, že jestliže se nepodaří zachovat Čechy v rámci německého spolku přesvědčováním, musí být při­kováni k Německu mečem." Tím ovšem končila možnost dohody.

Národnostní rozpory vykazovaly čím dál ostřejší hrany, k čemuž zvláš­tě přispívala štvavá německá propaganda, zlostná a bezohledná. Nakonec i správce gubernia hrabě Stadion považoval za nutné proti ní vystoupit vy­hláškou, která vyvracela nevybíravé osočování českého obyvatelstva. že "s obyvatelstvem německým nepřátelsky smýšlí a o potlačení a vypuzení téhož usiluje". Národní výbor na německé útoky odpověděl 8. května vy­hláškou o své dosavadní činnosti, v níž zdůrazňoval více než poměrné za­stoupení Němců ve výboru a nezávadnost jednání sekcí i pléna v národ­nostních záležitostech. Konstituční spolek Němců ihned vyrukoval s ve­řejným protestem upírajícím Národnímu výboru oprávnění mluvit jménem Českého království. Na to odpověděl Národní výbor 12. května prohláše­ním zdůvodňujícím klidnými, věcnými formulacemi, proč se Češi nechtě­jí a nemohou zúčastnit frankfurtského shromáždění.

Nakonec vídeňská vláda v naději, že dosáhne ve Frankfurtu převahy nad pruským vlivem, volby přece jen vypsala. V Čechách a na Moravě však vo­lilo jen 21 německých volebních okresů z celkového počtu 68. Ukázalo se, že ani mezi Němci neměla velkoněmecká agitace stoprocentní účinek. Český odpor způsobil, že do frankfurtského parlamentu v katedrále sv. Pavla delegovalo své poslance pouze 47 obvodů místo 131. To byl jasný nezdar.

Jako protiváhu k německému národnímu shromáždění zorganizoval Fr. Palacký se svými politickými spolupracovníky a přáteli na počátek června Slovanský sjezd v Praze. Jeho hlavním posláním bylo upozornit na ra­kouské Slovany jako mocnou politickou silu.

Sjezd, probíhající ve dnech 2.-12. června 1848, vyvolal prudký odpor německého liberálního i demokratického občanstva v českých zemích, ale hlavně ve Vídni a také v německých státech. Vyústil v zuřivou protičeskou a protislovanskou kampaň v německém a především vídeňském tisku. Ob­dobně i Maďaři, kteří ve svém zaujetí pro svou národní svobodu naprosto ignorovali a potírali národní tužby Slováků, protestovali ve Vídni zvláštní delegaci proti konáni sjezdu. Zapojili se také plně do protičeských a proti­slovanských štvanic.

Jednáni sjezdu bylo 12. června 1848 přerušeno živelným vzplanutím ozbrojeného povstání v Praze. Předehrou k němu byla sbratřovací mše na Koňském trhu ( dnešním Václavském náměstí) jako manifestační demon­strace všeho pražského lidu, Čechů i Němců. Když byl jejich průvod na­paden vojskem, rozhořely se ozbrojené střety. Po týdenních krvavých šar­vátkách v ulicích, těžkém barbarském bombardování Prahy dělostřelec­tvem a urputných bojích s Windischgrätzovými granátníky o barikády bylo povstání potlačeno. Kníže Windischgrätz byl zahrnut děkovnými listy čes­kých Němců jako "zachránce a zastánce německé věci". Na barikádách na­proti tomu po boku Čechů prokazatelně bojovali i mnozí němečtí demokraté a dělníci. Tento fakt vyvracel štvavé fámy, které rozšiřoval německý nacionalistický tisk, že povstání bylo namířeno proti Němcům. Sám kniže Windischgrätz vyhlásil, že "byl přinucen nikoliv v stranickém boji mezi národnostmi, nýbrž ku přemoženi veřejného odboje branné moci použíti".

Na pozadí zavilé nenávisti k Čechům, kterou němečtí nacionalisté v té době bezuzdně dávali najevo, upoutávají pozornost názory Němce Karla Marxe, uveřejněné v článku o pražském povstání 17. června 1848 v Neue Rheinische Zeitung. Konstatuje tu, že ,,rakouská soldateska utopila v čes­ké krvi možnost pokojného soužití Čechů a Němců". V kritickém rozboru situace Marx vytýká německé liberální buržoazii její šovinistický postoj vůči jiným národům usilujícím také o dosaženi své národní svobody. O vzájemném vztahu Němců a Čechů píše: "Revoluční Německo bylo by se muselo zejména v poměru k sousedním národům zřici celé své minulosti. Muselo by zároveň s vlastni svobodou proklamovat svobodu národů, které dosud utlačovalo. A co učinilo Německo? RatifIkovalo staré potlačení Itálie, Polska a nyní také Čech německou soldateskou... A tu požadují Němci, aby jim Čechové důvěřovali? A vytýkají Čechům, že se nechtějí připojit k národu, který sám sebe osvobodiv, jiné národy potlačuje a s nimi špatně zachází."

Na druhé straně nutno uznat, že v českém národním hnutí nabyli převa­hy liberálové, kteří odmítali revoluční hnutí a hledali dohodu s dynastií a šlechtou v rozporu se zájmy evropské revoluce. Leč co jim zbývalo?

Konají se volby do říšského sněmu. Zatím ještě neplatí žádná omezení. Stalo se něco neslýchaného. Čtvrtina nových poslanců pochází ze selské­ho stavu. Hans Kudlich, Němec ze slezské Lomnice, který studoval ve Víd­ni, 26. července 1848 vystupuje s návrhem, aby byl zrušen poddanský po­měr rolníků. Návrh je 7. záři 1848 přijat. Dostává podobu zákona. Rolníci v celém Rakousku jsou osvobozeni od všech panských břemen, avšak ni­koli bez náhrady. Panstvu se dostane odškodněni.

V září se říšský sněm chystá konečně k projednání ústavy. Plénu jsou předloženy dva návrhy. Jeden vypracoval Fr. Palacký, vycházející z fede­ralistického uspořádání rakouské říše, autorem druhého, centralistického, je moravský Němec K. Mayer. K jednání už nedojde. Obzor se zatmívá bouřlivými mraky.

Vláda ještě během září odměnila loajalitu Čechů řadou ústupků. Začát­kem měsíce zrušila Thunův červencový výnos o rozpuštění ozbrojeného sboru Svornost. Měl se však stejně jako Akademická legie sloučit s Ná­rodní gardou. Čtrnáctého září vyhlášena jménem císaře Ferdinanda vše­obecná amnestie pro "všechny vyšetřované i uprchlé viníky" červnového povstání v Praze. Za čtyři dny nato vydáno vládní nařízení o právech čes­kého jazyka ve školství. Čeština se zaváděla na gymnáziích v českých kra­jích jako povinný předmět. V hodinách náboženství, dějepisu, zeměpisu a přírodních věd se stávala jazykem vyučovacím. V německých krajích se mělo češtině učit jako nepovinnému předmětu.

Fr. Palacký, kterému bylo již v květnu nabídnuto křeslo ve vládě, byl za­čátkem září znovu vyzván. aby vstoupil do vlády jako ministr vyučování. Palacký stejně jako v prvém případě odmítl. Odvolal se na to, že nechce znesnadňovat situaci sněmu, jelikož mnozí Němci by byli jeho povýšením uraženi a přešli by k opozici.

Česká delegace na sněmu se také postavila proti Maďarům jako utlačo­vatelům slovanských národností v Uhrách. Jednání sněmu se čile rozbíha­lo, když tu náhle 6. října z houstnoucích mraků společenského napětí šlehl blesk protivládního povstání. Císař a vláda ve strachu uprchli do Olomou­ce.

Protože ve vídeňském tisku zazněly i ostré útoky na české liberální po­slance pro jejich podporu vlády a dvora, Češi v čele s Palackým opustili Ví­deň a vyzvali ostatní poslance, aby se shromáždili 20. října v Brně k další­mu jednání. Sněm je vyzval, aby se vrátili do Vídně, ale oni odmítli vzhledem k povstání účastnit se zasedání, pokud se bude konat ve Vídni. Liberálové totiž ve vídeňském povstání viděli ohrožení Slovanů, a tím i Če­chů v rakouské říši. Ale i radikál Sladkovský, který jinak povstání držel palce, vytýkal ve Vídni vídeňským demokratům nesnášenlivost vůči Slo­vanům. Radikální žurnalista Karel Sabina, před nedávnem zatčený pro účast na povstání v Praze a nyní amnestovaný, ve svých článcích přizvukoval liberálům, že vídeňské revoluční povstání vyvolala ultraněmecká le­vice ve spojení s Maďary a že "celé to povstání hlavně čelilo proti Slovanům". Rieger, Štúr a Hurban přesvědčili studenty rokující v Karolinu, jest­li mají podpořit nebo nepodpořit vídeňské povstalce, že povstalým Něm­cům ve Vídni nejde o boj s reakcí, ale o nacionální boj proti Slovanům, kteří z toho důvodu nemohou povstání podporovat. Proti revoluční Vídni ostře vystoupil v Národních novinách i Karel Havlíček. Moravští a slezští Němci naproti tomu bouřlivě vyjadřovali sympatie s vídeňskými Němci, místy se k nim připojovali i čeští řemeslníci, dělníci a studenti. A však Tý­deník, redigovaný radikálem Janem Ohéralem, a Moravské noviny F. M. Klácela pohlížely na říjnové události ve Vídni odmítavě, poukazujíce na nenávistné štvaní vídeňských Němců proti Slovanům a hlavně Čechům.

Koncem října císař rozhodl na návrh Palackého, aby říšský sněm po­kračoval v projednávání ústavy. Byl svolán na listopad do Kroměříže.

Sotva se poslanci 22. listopadu po více než týdenním odkladu konečně sešli v síni arcibiskupského paláce upraveného na sněmovnu a začali ro­kovat, zmrazila je za pouhé dva dny zpráva. že v rozporu s ústavním po­stupem byla jmenována vláda v čele s ministerských předsedou knížetem Felixem Schwarzenbergem, Windischgrätzovým švagrem, o němž bylo známo, že je nepřítelem revolučních změn a názorovým spřízněncem Met­ternicha. Dalo se předpokládat, že nastanou obtíže.

Potvrdilo se to již při projednávání prvního bodu programu, návrhu zá­kladních práv. Sotva F. L. Rieger jako zpravodaj ústavního výboru 4. led­na 1849 při druhém čtení dočetl přepracovaný text návrhu předtím už pro­jednaného v prosinci, chopil se slova ministr vnitra hrabě Stadion a před­nesl prohlášení vlády tvrdě napadající první paragraf návrhu, hovořící o tom, že "všechny moci státní vycházejí od národu a vykonávají se způsobem nařízeným v ústavě". Vláda trvala na stanovisku, že "posvátným pramenem nejvyšší moci i v konstituční monarchii je dědičné právo panovníkovo".

Sněm se okamžitě ohradil proti narušování svobody sněmovního jedná­ní. Začaly zdlouhavé, několikatýdenní diskuse o jednotlivých bodech ná­vrhu.

V ústavním výboru se zatím F. Palacký shodně s českým Němcem Ludwigem von Lohnerem pokoušel obhájit federalistický návrh ústavy. Jeho podstatou bylo rozdělení rakouské říše na osm národních zemských sesku­pení. Německé oblasti Čech, Moravy a Slezska měly být připojeny k ně­meckému Rakousku, zatímco ryze české území mělo vytvořit společný ce­lek se Slovenskem. Proti návrhu se ozvaly zamítavé hlasy na české i německé straně. Výbor se přidržel oponentního návrhu moravského Němce Kajetána Mayera, který doporučoval uvnitř korunních zemí vytvořit národnostně jednolité okresy s rozsáhlou pravomocí v národnostních záleži­tostech.

Nutno dodat, že již předtím, koncem záři 1848, vznesli tento požadavek rozdělení říšských zemí podle jazykových hranic zástupci německých měst a obcí v Čechách na svém kongresu v Teplicích. Čechy se měly rozdělit na sedm krajů, čtyři české a tři německé, a každý kraj měl mít svého hejtma­na podřízeného přímo ministerstvu. Zároveň se však požadovalo, aby se celá země připojila k celní jednotě německé. Na to ovšem namítali pražští Němci, že by v takovém případě byli od Čechů a Slovanů udáveni. Věc, jak vidno, nebyla tak jednoduchá.

Ústavní výbor sněmu nakonec připravil kompromisní návrh, který měl být projednán sněmovním plénem 15. března 1849. Tomu zabránil předse­da vlády kníže Schwarzenberg státním převratem. Nejprve donutil císaře Ferdinanda, aby se vzdal trůnu ve prospěch svého osmnáctiletého synovce Františka Josefa. Čtvrtého března dal vyhlásit okleštěnou, jak se tehdy ří­kalo "oktrojovanou", Říšskou ústavu pro císařství Rakouské. Sedmého března ráno, když poslanci přicházeli k sněmovnímu paláci, zjišťovali s překvapením, že budova je střežena vojskem a nikdo nesmí dovnitř. Sněm byl na vládní příkaz rozpuštěn.

Čeští a němečtí poslanci si v tu chvíli na okamžik uvědomili, co je spo­juje, a vydali 15. března společný protest, nadepsaný ,,Prohlášení poslanců o náhlém rozpuštění sněmu říšského". Byl to však už jen výkřik do větru. Vláda vykročila odhodlaně za svým cílem, obnovou absolutismu.

Redakce: J. Skalský

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 356. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad, 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz

tisíce studentů a nepočítané tisíce dělníků. Duší všech příprav je E. Amold, J. V. Frič, K. Sabina... Svrhnou vládu a vznikne republika. Po­řídili už seznam čelných osobností, které budou zatčeny, bývalý císař Fer­

dinand, sídlící nyní na Pražském hradě, několik vznešených dam z císařo­va příbuzenstva, pražský primátor dr. Vaňka, viceprezident gubernia Mes­céry,vojenský velitel generál KhevenhUller, několik šlechticů, dokonce i vůdcové českých liberálů Palacký a Havliček. Někteří horlivci žádají je­jich smrt. Přípravy vrcholí. Navazuje se spolupráce s německými radikál­ními studenty v Praze sdruženými ve spolcích Markomannia a Liberalia.

Třicátého dubna 1849 člen ústředního revolučního komitétu Jan Nedví­dek pověřuje přítele medika Hensla splněním některých ~olů. Neopatrněmu přitom svěřuje podrobnosti. Za necelých čtrnáct dnů vypukne revolu­

ce. Prozradil mu celý plán a také, kdo všechno bude zatčen. '

Hensl se zděsil. I Palacký a Havlíček! Obou si velice váží, sám pracuje u Havlíčka v redakci. Rozhodl se jít za Palackým, požádat ho, aby spik­

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz