Doc. PhDr. et Mgr. Václav Houžvička, Ph.D.
Další panelista konference "Odsun Němců z Československa - 65 let poté" Doc. PhDr. et Mgr. Václav Houžvička, Ph.D, sociolog a historik ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, svůj příspěvek nazval tázavě: "
Německo se po roce 1989 ocitlo uprostřed Evropy. Sudetoněmecká otázka tam má v Německu spojitost vnitřní i zahraniční politiky. Faktor vysídlenců je zde stále živý. V roce 1992 byla podepsána Smlouva o dobrém sousedství, ale další důležitý dokument, Česko-německá deklarace, byla podepsaná až v roce 1997. Její příprava netrvala tři měsíce, jak se očekávalo, ale dva a půl roku. V roce 2002 se pak rozproudila debata, kterou vyvolala Evropská lidová strana ohledně vstupu ČR do Evropské unie v souvislosti s prezidentskými dekrety.
Diskuse o odsunu českých Němců byla v českém prostředí projednávána nejprve v prostředí exilu a domácího disentu. Československý exil začal působit jednotně až po roce 1978, kdy Anastaz Opasek sezval účastníky dvou poválečných vln exulantů - z roku 1948 i 1968. V roce 1977 vyšla ve Svědectví práce Causa Danubius, jejímž autorem byl tehdy neuvedený historik a topič, signatář Charty 77 Ján Mlynárik. (Tato práce v mnohém přejímá argumentaci sudetoněmeckého landsmannschaftu - JK). Jiný historik - a v té době čerpadlář, rovněž chartista, Jan Křen, Danubiovi vyčítal "moralizování dějin", které jsou "pokusem odestát činy, jež odestát nelze, ale ani soudit optikou pozdější doby". Dovolím si dále ocitovat, protože Křen vystihl podstatu česko-(sudeto)německého hádání poměrně přesně:
"Představa, že by česká strana přezkoumala sebe samu (a logicky: německá obdobně), může mít snad funkci intelektuální provokace, prorážející hráze tabuizace a národních předsudků, ale k věcné analýze nestačí - ze dvou jednostranností obraz s vlastnostmi vědecké objektivity nevznikne."
Dalším významným autorem podobného charakteru jako Danubius se stal Bohemus, tedy skupina kolem Petra Pitharta, Petra Příhody a Tomana Broda. (Podle nich byli největšími dvěma zloduchy dějin střední Evropy Josef Jungmann a Edvard Beneš... A tak se exil i disent kolem této otázky zase - rozštěpily! - JK)
V roce 1983 vyšla esej Milana Kundery "Únos západu aneb Tragédie střední Evropy", ve které byly pojmenovány rozdíly mezi zkušenostmi a poznáním středo- a západoevropanů:
"Velké národy jsou hluboce přesvědčeny, že dělají historii… My jsme nedělali historii, my jsme ji podstupovali… Neztotožňujeme se s jejím smyslem, předpokládaným ani skutečným… My, kteří jsme vyvázli z laboratoře Historie, jíž je střední Evropa, máme podobný dojem i dnes, dovoluji si aktuálně dodat." S Kunderou polemizoval Milan Hauner, který mu vyčetl, že střední Evropu chápe jako "kulturu nebo osud" a nikoli jako "historickou a geopolitickou entitu". Přičemž "potíž se střední Evropou spočívá v její naprosto vágní teritoriální i věcné definici".
Václav Houžvička k tomu prozradil definici střední Evropy tak, jak ji slyšel od jednoho svého přítele: "Střední Evropa je tam, kde se v sobotu před polednem z kuchyně ozývá klepání řízků."
V roce 1985 přišla Charta 77 s dokumentem "Pražská výzva", v němž se český disent připravoval na obnovu rozdělené Evropy při respektu k lidským a občanským právům. (Míněna práva i minulých československých občanů, odsunutých, vyhnaných, emigrovaných. - JK) Ale česká společnost nebyla schopna tuto výzvu akceptovat. Z toho vyplývalo i pozdější nepochopení, proč Václav Havel už dva dny po svém zvolení zamířil na svou první zahraniční cestu do Německa.
Po roce 1989 vidíme další ideologizaci tématu. Příznivci sudetoněmeckého pohledu vymysleli pro své odpůrce nálepku "národovec". Různost názorů i "názorová poučenost historiků" byly převálcovány publicistickými požadavky na zásadní přehodnocení oficiálního českého stanoviska k odsunu.
Česko-německá deklarace (leden 1997) byl kompromisní text, průnik, názorů, pragmatické minimum, kde se praví, že obě strany si ponechají svůj názor.
Pak nám Václav Houžvička promítl grafy s průzkumem veřejného mínění. Zmíním ten nejjednodušší, který zobrazoval vývoj kladného hodnocení česko-německých vztahů v postojích obyvatel. Přes povšechně stoupající křivku, jevící pro mě charakter paraboly (únor 1995 68 %, březen 2000 77 %, únor 2005 80 %) jsou patrny dva hluboké zářezy: Únor 1996 vykazuje pouze 45 % (pokles z 68 %), což je zřejmě spojeno s hádkami kolem přípravy Deklarace. Další pokles z března 2002 na 56 % (z předchozích 77) zase časově a příčinně souvisí s aktivitami SL, který žádal zrušení dekretů prezidenta republiky před vstupem ČR do EU. Ukazuje se, že není vhodné historická témata mediálně exponovat…
Většina Čechů si myslí, že ohledně příkoří, jimž se Němcům po válce dostalo, by měla stačit omluva prezidenta Václava Havla z roku 1989. Stabilně kolem 40 % občanů míní, že odsun byl "spravedlivý", ale "s výhradami". Jako jednoznačně spravedlivý ho v začátcích výzkumu považovalo jen 27 %, ale toto číslo se později zvýšilo na 41 %. (Pravděpodobně s tím, jak jsme měli možnost seznámit se s autentickými požadavky SL - JK)
Česká společnost dnes zaujímá k Němcům tři hlavní postoje: Zaprvé "vstřícný kooperativní", zadruhé "vyhraněně odmítavý" (ve stylu "my a oni" - zejména v pohraničí), a potom "vyváženě rezervovaný" ("počkáme a uvidíme", zejména mezi společenskými elitami).
V následující debatě ještě Václav Houžvička zdůraznil, že středem Evropy už dávno neleží dělicí čára. Dochází k jejímu síťování, energetickému i politickému (EU, NATO). Připomněl že Evropa je dnes (29.11.2011) ve zlomové situaci - zbývá jen několik dní na záchranu eura...
Poznámka JK: Skutečně, dnes Evropu nedělí nebo nesjednocuje historie, ale jednotná či nejednotná měna.
Pokud se mi podaří přečíst můj pseudotěsnopis, budu příště (nejdříve v neděli) pokračovat přepisem následné diskuse, jinak přejdu k prvnímu odpolednímu tématu "Právní důsledky odsunu německé menšiny z ČSR". Jan Kovanic
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz